Disidenti a disidenti – litterate.cz
Moji dlouhodobí čtenáři vědí, že jsem (stále ještě) členem naší druhé největší církve. Své veřejné vystupování jsem zahájil u blogera Vlka v roce 2012 článkem o majetkovém narovnání s církvemi, což tehdy hýbalo veřejným prostorem. V tomto článku jsem tvrdil, že stát může církvím ty prachy klidně dát, protože to bude jen další příklad peněz vyhozených oknem. Za tyto peníze církve ani nezesílí, ani nevzroste jejich vliv, ba naopak, budeme svědky zrychlujícího se úpadku, protože to církve mají špatně spočítané. Katolíci z těch miliard uživí arcibiskupský palác a osazenstvo v něm, evangelíkům to umožní řízenou likvidaci sebe sama, aby po jejich konci nezbyly žádné dluhy.
Od těch dob počet věřících, hlásících se k církvím opět klesl skoro o polovinu… ano milé děti, poločas rozpadu křesťanských církví v naší zemi je pouhých deset let. Když jsem se před sedmnácti roky ženil, tak ve Vidlákově chodilo do kostela každou neděli přes sto lidí. Dneska je to kolem čtyřiceti…
A všechno ostatní se také víceméně vyplnilo. Církve si díky majetkovému vypořádání nasyslily nějaký finanční polštář, ale to jen díky tomu, že věřící sáhli mnohem hlouběji do vrecka a každý rok jdou náklady na plat faráře rapidně nahoru. Finanční polštář ale vzal rychle zasvé. Katolíkům sežral lesy kůrovec a na dřevě spíš prodělali než vydělali… teď budou padesát let čekat, než to zase něco ponese… a všechny církve společně teď díky inflaci v podstatě přišly o třetinu nahospodařených peněz. Sbory se ruší, faráři odcházejí pracovat do civilu, farnosti prodávají (za symbolické peníze) kostely obcím a situace je nadmíru vítečná jen v Praze a Brně, protože se tam pořád ještě stěhuje dost křesťansky vychovaných jinochů z vesnic. Jinak nic.
Církve jsou prostě v úplně stejném průseru jako svět okolo nich, protože jsou závislé na světě okolo nich a už nejsou závislé na Bohu. Takhle bych to asi zhodnotil jakožto věřící člověk. Když se tak dívám na hospodaření té naší evangelické církve, tak mám neodbytný pocit, že celá církev skončí ve stejném roce, kdy přijde poslední státní splátka majetkového vyrovnání. Tedy v roce 2030. Posledních osm let…
Hodně jsem přemýšlel, proč tomu tak je. Proč jde všechno tak do háje? Kde se vzali všichni ti nekvalifikovaní diletanti, kteří si myslí, že se dá všechno řídit od stolu pomocí papírování? Proč jsme je k tomu pustili? Proč se už dávno nebyla odhalena jejich neschopnost, nekompetentnost… Církve za třicet let ztratily dvě třetiny svých členů, ale za to dostaly spousty peněz. Proč ten zřetelný, každodenní a viditelný úpadek nespustil nějakou změnu? Minimálně u evangelíků funguje v podstatě naprostá demokracie, která se vlastně ani moc neliší od parlamentu.
Vlastně bych se úplně stejně mohl ptát i všude jinde. Proč celá demokracie nedokáže vygenerovat něco kompetentnějšího, než je Blyštivý Péťa nebo Markéta Svetrová Dvousvetrová? A proč jediní, alespoň trochu schopnější politici, jsou v podstatě relikty minulého režimu? Pořád jsou volby ještě tajné a sčítají se ručně. Pořád na jejich průběh dohlíží v komisích lidi, kteří jsou nominovaní všemi stranami napříč politickým spektrem. A přesto je výsledkem Fiala…
Vzpomínám si, takřka vždycky, když k nám do sboru přijel nějaký vysoký církevní představitel, tak si od nás vyslechl naše nářky a naše problémy a pak k nám držel přednášku, která se téměř pokaždé týkala toho, jak za minulého režimu osobně trpěl. Jednou jsem totéž v bledě modrém vyslechl i od kardinála Miloslava Vlka. Ten prostě přijel oznámit ovečkám místní farnosti, že bude sloučena s jinou farností, protože nejsou peníze a není farář, ale tohle odbyl několika kusými větami. Mnohem déle se zabýval tím, že v osmdesátých letech se musel živit mytím výloh.
A pak mi to došlo… tohle je to, co dělá kvalifikaci dnešním představitelům. Jejich dávné disidenství. Jejich kvalifikací je, že kdysi trpěli. Někdy skutečně, někdy domněle. Disidenti byli konečně volní a svobodní a jejich utrpení je kvalifikovalo do vysokých pozic. A takhle to máme až dodnes.
Co kvalifikuje celou naší vládu? No Havel přece. Havel na obrázku, Havel na profilu, vzpomínky na Havla, loajalita k Havlovi, Havlovy myšlenky, Havlův étos, Havlovo všechno. Pokud je Havel v srdci, nic dalšího už není potřeba. Jen… Havel všechny neuživí, tak je zapotřebí přidat ještě Evropské hodnoty, transatlantické přátelství… a jsme přesně tam, kde jsme byli před třiceti lety. Rozhoduje stranická příslušnost. Jen… tehdy se dala víceméně předstírat. Ti dnešní si ohlídají, abyste jí opravdu měli v srdci a sledují, s kým se přátelíte, co lajkujete, kam klikáte a jestli nepoužíváte závadná slova.
Já se vlastně dnešních majitelů jediné pravdy nebojím. Rozpadá se jim to pod rukama, jako tehdy. Jen to vezme větší rychlost, protože předchozí režim kromě lásky ke straně a vládě ještě vyžadoval, aby si příslušný soudruh doplnil odborné vzdělání. A stejně to nepomohlo, režim se udržet nedal, protože stranická loajalita byla nakonec důležitější než ekonomická realita. Ne, elektrárny a plynovody se pomocí Havla v srdci řídit nedají. Kvalifikace studenta z Národní třídy z nikoho energetického experta neudělala… že Bartuška? Ani ta válka se nedá dělat pouze s láskou k USA a s kostlivcovým fakáčem na tričku. Že, Černochová? A podniky nezachráníte vysíláním signálů.
Já se jen bojím, že než tento režim odejde na smetiště dějin, že zase vyrobí nové disidenty, kteří si budou myslet, že mohou zemi řídit díky tomu, že trpěli a byli perzekuování. Že vyhazov z práce, nakládačka pendrekem, či vězení, jsou dostatečným předpokladem, aby se z nich stali premiéři. Že na pozici ministra průmyslu bude nastrčeno něco jako Hýkela… jen to bude bez zakoktání deklamovat: „pryč z EU“ a národu to bude stačit.
Tož bych prosil, abyste na to při svrhávání vlády mysleli.