Migrační mikrokosmos

Začnu dneska trochu patriotisticky i když jsem ve Vidlákově jen náplava... Víte, ona ta jižní morava je krásný kout republiky. Ty kopce porostlé vinohrady, ty sklepní uličky u každého úvozu, kousky lesní divočiny mezi obdělávanou krajinou ve které člověk rýpe v hlíně už víc než tisíc let. Brno, Znojmo a jinak maličká městečka a vesnice. Druhý nejlidnatější kraj, ale kromě Brna to není až tak vidět. Lidi jsou rozeseti poměrně rovnoměrně. 

Staleté sousedské spory nevyřešené dodnes v podstatě blokují rozvoj, protože ať chcete udělat cokoliv, postavit cokoliv, předělat cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo to ve stavebním řízení napadne. Domy jsou běžně sto let staré, uličky úzké a křivolaké, téměř každá dědina má svá nevydlážděná blátivá zákoutí, zpravidla hned vedle náměstí. Provrepublikové vilky se hezky snoubí s rakouskými secesními radnicemi, do kousek vedle je středisko postavené v akci Z, kašny, fontánky, kočičí hlavy, průjezdy s velkými vraty, zdobené i strohé fasády, všude meruňky a réva, obdělané zahrádky a záhumenky a všechen průmysl je kolem Brna... 

Není divu, že se leckterý pražák i brňák do této krajiny zamiluje. Nejprve je pozván někam do sklípku, pak začne jezdit pravidelně a jakmile má trochu upito, považuje se za someliéra a začne toužit po vlastním sklípku. Nebo po vlastní chatičce, nebo rovnou po chalupě a nebo si řekne, že do Brna je to z Hustopečí vlakem jen dvacet minut, když prodá svůj byt v  Brně, tak si někde v Židlochovicích nebo Věstonicích koupí dům a ještě mu zbyde. 

Koneckonců žít dneska ve velkoměstě je o nervy. Nikdy není klid, město tepe dnem i nocí, děti je nutné hlídat, kočárky se nikam nevejdou, volný čas se musí vyplnit aktivně, protože nic jiného není, panelák sdílíte s neznámými sousedy, pokud nezamknete tak vás vykradou. Na vesnici vypustíte větší děti ven, ty menší na zahradu, kolo klidně můžete nechat stát před domem, průjezdy se leckde dodnes nezamykají, sousedovi vinař prodává litr vynikajícího vína za průměrných padesát korun a ta cesta za prací do Znojma, ta se nějak snese. 

A tak se měšťáci trvale a neustále stěhují na vesnici. Koupí si dům, zvelebí zanedbanou zahradu, protože na to mají, přidají terasu s pergolou, protože to krásně obroste vínem, ve svahu udělají opěrné zdi z lomového kamene, na střechu dají bobrovku, do dvora zakopou bazén. Na zahradu nemají čas, ale zatravněná s pár stromy vypadá také hezky a sekat trávu traktůrkem, to vlastně není práce. 

Další už mají smůlu, domy zrovna nejsou, ale prakticky všude jsou levné stavební parcely. Firmy postaví dům za pár měsíců i týdnů na klíč a už se bydlí. Idylka. 

Za nějakou dobu se ukáže, že to tak veselé není. Sousedi prakticky nikdy nemají čas, pořád se rýpou v hlíně a mají připomínky k přečnívajícím větvím. Každou sobotu hučí od brzkého rána cirkulárky, traktůrky, kultivátory. Brňák se v šest večer vrátí z práce, chtěl by si vydechnout, ale teď právě je největší ruch, protože všichni se vrátili z práce a musejí do tmy ještě obstarat dobytek, vylámat vinohrad, postříkat stromy a brambory, poorat, povláčet, poklidit.

V hospodě si s nikým nepokecáte, protože všichni jen dokolečka dokola probírají počasí, srážkové úhrny, škůdce, výnosy, úrodu, navzájem si půjčují zemědělské náčiní, vůbec nerozumějí životu ve městě, nezajímá je ani politika ani kultura, protože na to prostě není čas.

V samoobsluze pak tetky nahlas (tak aby to panička slyšela) komentují, že v zimě neměla mladá paní ještě v sedm ráno zametený sníh na chodníku před domem a v létě neměla sestříhaný trávník tamtéž a považte paní Starousedlíková, oni pokáceli ten ořešák, co tam byl co já pamatuju. 

Chudák Brňák se posadí na své terase, nebo večer otevře okno, nasaje vzduch... a ono to smrdí. Místní družstvo zrovna vybírá silážní příkop nebo je vedro a tak otevřelo všechna okna kravína. Každou chvíli vyváží kejdu. Soused ob dva baráky konečně levně sehnal chovného kozla a on ten cap fakt smrdí jako cap. Hnůj, hnůj a hnůj. Pořád ho někdo vyváží, nakládá, převáží, rozhazuje po záhumencích, pořád to smrdí. 

V létě pak mouchy... králíci, slepice, husy, prasta, to všechno ve velkém produkuje mouchy. Je jich plný bazén. Na meruňky jdou vosy, je jich plná zahrada, není možné chodit bos. Vlaštovky mají všude hnízda a pod hnízdy je nasráno. Zvláště dobře je to vidět na nové fasádě nového domu. V noci štěkají psi, v kanálech jsou potkani, když se někde skladuje zrní, všude jsou myši. 

Takhle to přece nejde, řekne si náš pražák a začne psát stížnosti na radnici. Máme přece nějaké zákony ohledně čistého prostředí, máme nějaké zákony na noční klid a to by v tom byl čert, aby soused nepřestal s těmi kozami, které mečí a smrdí. Když už sakra to bydlení stálo takové peníze a dojíždění za prací takové úsilí, tak chci mít večer ticho a hebký vlahý vzduch. Žádné kdákání a žádné buzení kohoutem v půl páte, když svítá.

Kromě toho, kdo má pořád umývat auto, na tom blátě, ať to radnice vyasfaltuje.... A chceme Lídl nebo Albert. A na nové asfaltce retardér, protože řidiči tudy začali jezdit jak hovada. A zákaz náklaďáků do ulice, o žních tudy jely kombajny a urazily mi zrcátko...  a támhleten vinař lil vodu po číštění demižonů do kanálu a ulice smrděla ještě dva dny... 

A takhle pomalu vznikají malé Prahy i Brna na vesnicích. Pomaloučku polehoučku to leckde vypadá jako ve městě. Měšťáci utíkají před městským ruchem, ale zároveň si totéž vytvářejí kolem sebe i na vesnici. Město má i své výhody i nevýhody, vesnice má své výhody i nevýhody, ale oni by chtěli jen ty výhody z obou stran. Nesou si na vesnici své nereálné představy o zdejším životě, které mají zprostředkované televizí, přáteli i povrchními zkušenostmi. Zapadnout do maloměšťáckých mravů samozřejmě nechtějí, protože je to pod jejich úroveň. 

Počkat... nevypadá to přesně takhle i v tom velkém světě? Neberou si pákistánci kus Pákistánu sebou v hlavě, aby ho pak zhmotnili v nějaké londýnské čtvrti? Utíkají před životem v Islamábádu, protože to je tam k nevydržení, ale na novém místě si staví kus Islámábádu znovu, protože by chtěli jen výhody jak jejich domoviny tak i jejich nového domova. Do místních zvyků zapadat nechtějí, protože jsou pod jejich úroveň. 

A stejně jako u nás na vesnici, tu a tam se nějaký ten pražák najde, který naopak zapadne a za pár let už by nikdo neřekl, odkud přišel. Stejně tak tu a tam zapadne i nějaký ten pákistánec. Ale jinak kolem vesnic vznikají malé satelity z vysokými ploty a hnusnými bungalovy, kde už to chodí úplně jinak než na návsi a kolem Londýna či Paříže vznikají čtvrti, které jsou úplně jiné než Montmartre. 

Zkrátka a dobře, na vesnici se hodí ten, který chce zapadnout a do Londýna je to stejné. A ti co nechtějí, ti si nakonec kolem sebe vytvoří přesně to, před čím utekli.