Pokrok v emancipaci

Nikdy jsem se netajil svým konzervativním postojem k rodině. Vždycky jsem se hlásil k modelu, kde je táta, máma a několik dětí. Nevyznával jsem tyto hodnoty naprázdno, skutečně mám se svou ženou čtyři děti a jedno bychom ještě rádi přidali. Moje žena je ta moje první a jediná. V posteli jsem neměl nikdy žádnou jinou a moje předchozí vztahy byly pouze romantické a platonické. Když mi moji kamarádi vyprávějí o svých milostných dobrodružstvích, usmívám se pod fousy, to co oni zažívají, na to mně musely stačit vlhké sny v sedmnácti. 

Na druhou stranu, máme spokojené a spořádané manželství, nikdy jsem nemusel absolvovat soud kvůli dítěti nebo majetku, nikdy jsem nemusel vysvětlovat nové kočce, co jsem dělal předtím, než jsem ji sbalil, nikdy jsem neměl žádné faux pax se žárlivou bejvalkou. Nemusel jsem řešit střídavou péči a nezažil jsem žádné naschvály od naštvaných expartnerek. Nikdy jsem nemusel vynaložit žádné peníze ani na terapeuta, ani na právníka ani na novou manželku. 

Vždycky jsem tvrdil, že dnešní emancipace vyhovuje především nám mužům. Žena si vystuduje, sama chodí do práce, leckterá říká, že na dítě vlastně ani nechce chlapa, má svůj byt, svoji existenci, ale do postele se sbalit pořád ještě nechá. Sex takřka zadarmo. Chlap ji nemusí živit, šatit, starat se o ní, postačí pár panáků, trochu natřásat peří, což my muži umíme, pak nějaké to milostné vzplanutí a když nás to přestane bavit, tož ji vyměníme za novou. Nemusíme mít žádné výčitky, že jsme ji nechali zahynout v bídě, má všechno co potřebuje a zařídí si to sama. Doktoři se postarají o antikoncepci i antidepresiva, jen totální blbky si nechají udělat dítě, zkrátka ve většině případů je mužský pud uspokojen měrou vrchovatou a nestojí nás to celoživotní soužití s budoucí starou hajtrou a harantama. Kdysi se chlap nadřel, aby si večer trochu užil... a podepsal na to v podstatě nezrušitelný závazek. 

Donedávna si také žena hodně rozmyslela rozchod, protože to skoro vždycky znamenalo pokles životní úrovně. Z baráku do bytu, z bytu do garsonky. Chlapi mají přece jenom nižší nezaměstnanost a představovali určitou jistotu. Vydělávající chlap byl partie. A co teprve třeba doktor, nebo inženýr... To se leckteré vyplatilo ledacos skousnout, třeba i nějakou tu avantýru, jen když byl pravidelný měsíční příjem, dvě auta, chatička a každý rok dovolená u moře. 

Přesto, zdá se,že klima se mění. Nedávno jsem si povídal s několika přáteli, kteří jsou velmi úspěšní ve své práci. Mají ředitelské posty, jejich mzda nemá daleko do sta tisíc měsíčně, žijí ve velkých domech s bazénem a tenisovým kurtem. Přesto od nich manželky utekly. Byli pořád v práci... 

Svým způsobem mě to překvapilo... holky nemusely pracovat, ten jejich vydělal nejen na živobytí, ale i na jejich rozmary, přesto odešly a zapadly někam do podnájmu i s dítětem a našly si nějakou dělnickou známost. To by se ještě před pár lety nestalo. Ředitelský post bohatě postačoval k věrnosti partnerek. Propad životní úrovně byl velmi citelný. Přesto se zdá, že ndes to už holkám tak nevadí. Už to nejsou ta devadesátá léta, kdy byl hlad po velkých barácích a všichni si hráli na honoraci. Zdá se, že dnešním holkám už nestačí ke štěstí Mercedes a dovolená v Thajsku. Ba dokonce jsou šťastnější s nějakým Frantou pracujícím na směny v místní fabrice.  Zdá se, že ten konzum už nemá takovou sílu jako dřív. Dovolená na Mácháči postačí. Láska už se nepočítá tolik na korunky,ale také na společný čas a tu a tam už ten čas má větší cenu než peníze. Mezi BMW a ojetou Fábií je také menší rozdíl,než by si člověk pomyslel... Jo, být velkým zvířetem vydělávajícím spousty peněz už neskýtá žádnou životní záruku. 

Začínám mít pocit, že ta emancipace přece jenom k něčemu je. Po dlouhé době se tímto poněkud drsným způsobem vracejí na scénu jiné hodnoty, než prachy a vysoké posty. V Mercedesu se sice brečí líp než v autobuse, ale co je to platné, když je více v kurzu společný čas a společné prožitky.