Alef Nula

Autor má silně vyvinutou slabou vůli a soustavně si odpírá požitek z vítězství nad pokušením. Strašně rád píše, ale strašně nerad do šuplíku.

Povahou samotář, sám sebe překvapil nedávným zjištěním, že ke psaní potřebuje obecenstvo.

Autor je rovněž beznadějný čínomil. Zastává názor, že vlastenec by měl svou mateřštinu ctít a náležitě o ni pečovat.

Sveřepě trvá na tom, že tahle země je naše. Že rodina je máma, táta a děti. Že návštěva má ctít zvyky domácího. Že je čas na druhé národní obrození.

Jedním slovem – extrémista.

 

Články

Přineste někdo mop

Autor

Dneska to bude krátké, můj milý deníčku. Takové osobní. A když osobní, tedy nejdříve o sobě – ostatní přijdou na řadu pak.

Ne že by Miloš Zeman byl prezident úplně podle mého gusta. Na to je příliš velký socialista, a my, životní sólisté, tíhneme tak nějak z principu spíš k pravici, že. Ale i přes jistou levicovost nepostrádá náš současný pan prezident určité povahové rysy, pro které je mi sympatický. Nemůžu vyloučit, že jde o poruchy charakteru, které spolu do jisté míry sdílíme.

Skutečné evropské hodnoty

Autor
Štítky

Tak nám koronavirus nasadil roušky a strhnul masky. 

Čekal jsi to, můj milý deníčku? Přiznám se ti, že já jsem to tedy opravdu nečekal, nebo – alespoň ne tak brzy. Nenapadlo mne, že se něčeho takového dožiju. Mlčky jsem předpokládal, že Západ – západní kulturní okruh – bude tak nějak tiše vyhnívat a jednoho dne se zřítí sám do sebe, podobně tak, jak se do sebe zřítily ty tři americké věžáky, i když letadla narazila jen do dvou z nich.

Loď snů

Autor
Štítky

Tak co říkáš, můj milý deníčku? Už jsme se trochu zabydleli, žejo. – Není to špatný: webové rozhraní sice nic moc (to hodně přeháním – ve skutečnosti neexistuje), nemůžu se vracet k jednou publikovanému textu a pulírovat překlepy, ladit detaily, jemné významy a jinotaje, což já rád. Ale na druhou stranu to zase posiluje autorskou zodpovědnost, což je krok správným směrem. Je to prostě něco za něco, jako všude a vždycky. Každá mince má dvě strany. Ale co je pro nás hlavní: máme tu opravdickou a živou diskusi, ne ten mrtvolný europuch, jako třeba ... –  no, nechme to; čo bolo, bolo.

Můj milý deníčku

Autor

já se ti musím k něčemu přiznat. V mládí jsem strašně zhřešil.

Cože? Že mě trápí svědomí? Ale kdež, to buď v klidu. To mně opravdu žíly netrhá, na svědomí jsem za celý život narazil jen jednou, a to je úplně jiný příběh. Ten hřích, to jsem se prostě dopustil - snad z mladické nerozvážnosti - chyby, a je mi poněkud líto, když vidím, jak v zásadě tutéž chybu dělá dnes, s odstupem několika desítek let, někdo jiný. Ale co: to je život. Dneska už to můžu říkat; nijak jsem o to sice nestál, ale jednou to muselo přijít.