Krátký válečný úvodník: 

Na druhé ukrajinské dějství je všechno nachystané. Teď už jen počkat na závěrečný olympijský ceremoniál (to bude dneska) a může se začít.

Protivné pištění elektrobudíku mne zastihne na cestě ze studené sprchy. Nemohl jsem dospat. Ne že bych se na dnešní den těšil, ale v posteli to prostě dál nešlo, budil jsem se celou noc.

Uviděl jsem ji stát na krajnici.

… po třiceti letech… 

Stála na stejném místě, jako tenkrát. Svěží větřík jí foukal do volných plátěných šatů v barvě nebes nad námi. I s těmi nadýchanými bílými mráčky. Před paprsky pálícího slunce ji chránil odrbaný slamák, vlasy do pasu mírně prošedivělé, úplně stejně jako tenkrát. Ruce složené na břiše, jakoby v nich držela mimino, namísto něj v náruči kytici kopretin…

Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala. 

Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.