Žně jsou nedaleko - o obilninách všeobecně

Ze včerejší diskuse vyplynulo pár otázek, které stojí za širší vysvětlení. Proto si dneska probereme obilniny všeobecně, jejich pěstování, postupy a ekonomiku. 

Takže na začátku všeho je půovdní pšenice dvouzrnka, která je známá už od pravěku. A už v pravěku se šlechtila. Šlechtila se celý starověk, středověk i novověk. Proto už dneska dvouzrnka nemá ty dvě zrnka v klásku, ale má jich i dvacet. Ale tam někde dávno zemědělství začalo tím, že kdosi programově vyséval trávu, která dala v každé odnoži dvě zrnka. A od těchto dvou zrnek se odvozuje pšenice, ječmen i žito.  Původní ječmen je jen o něco odolnější pšenice do horších podmínek a žito je původně odolnější pšenice do více zasolených půd.  To víte kolébka zemědělství je v úrodném půlměsíci kolem Egypta a Mezopotámie a tam moc neprší. Víc se zavlažuje kanály a to za stovky let půdu naplní solemi. Když se podíváte, jak se vyvíjely mezopotámské civilizace, tak uvidíte, jak ta slavná města - UR, Uruk, Babylon, Ninive, Aśur a tak dále postupují proti proudu řek. Inu čím níže, tím víc soli. 

Dnešní obilniny jsou výsledkem tisíců let šlechtění. Už kdysi dávno hospodáři ušetřili na osivo zrno z nejlepšího pole. Ve starém Egyptě už zrno prohazovali lopatami za větru a to nejtěžší, které nejméně létalo, se vracelo do půdy. I přes všechny civilizační kolapsy, šlechtění se nevytratilo a postupně vytvořilo dnešní pšenici setou. 

Pak přišla moderní doba, která se naučila dát na pole víc hnojiva, než ho tam dává příroda. Guáno, ledek, umělá syntetizace močoviny... Výnosy kolem dvou tun na hektaru při poli pohnojeném mrvou bylo možné několikanásobně překonat doplněním dusíku uměle. Jenže to přineslo nové problémy. Chemická továrna té rostliny je pořád stejná. Pohnojte a obilí přeroste samo sebe. Pak polehne nebo se začne lámat. Začalo se tedy šlechtit rychle a moderně. 

To co původně trvalo tisíce let a stovky generací, to se najednou zvládlo za padesát let. Za dvě až tři generace. Šlechtění se daří, ale za cenu vedlejších problémů. Pšenice sice dává neuvěřitelný výnos, ale zrna jsou plná lepku. Obsah lepku se zvícenásobil. Za dvě generace.  Na to už si obtížně zvykají naše těla. Předtím se ten pravěký lovec stal zemědělcem velmi velmi pozvolna.  Proto je dnešní mletí ve mlýnech kouzelnictví založené na míchání různých druhů pšenice s rozdílnými charakteristikami. Pak se tam přidává žito a hromada příměsí, aby se horko těžko dosáhlo něčeho, co se podobá mouce před sto lety. 

Proto je dnes tolik celiaků. Lidské tělo nestíhá šlechtitelský pokrok. 

Stejné je to i s dalšími vlastnostmi. Pšenice spotřebuje celou svojí sílu na zrno. Už nezbývá žádná energie na cizopasníky ani na nepříznivé podmínky. Je třeba osivo mořit, osení pravidelně stříkat chemií a hnojit. Kdo to neudělá, zajistí si plíseň obilnou nebo pšeničnou spálu. 

Vypěstovat hektar pšenice proto stojí zhruba pětadvacet tisíc korun. Průměrný dlouhodobý výnosový průměr  je kolem osmi tun.  Výkupní ceny jsou od tří do pěti tisíc korun. Podle toho, jak se urodí u Putina a jak velký hlad je v Číně.  Na pšenici se v dobrých letech dá slušně vydělat a ve špatných se na ní dá drsně prodělat.  Úroda je závislá na mnoha faktorech. Sucho, mráz, moc vody, zima, vlhko, vstřebávání hnojiv... 

U ostatních obilnin je to podobné, jen náklady jsou o něco menší a výnosy také. Ječmen se především pěstuje na krmení  a na slad. Sladovnický ječmen musí mít obsah dusíku tak někde uprostřed. Ani moc, ani málo. Když to nevyjde, jde to do krmiv. Žita se dělá malinko. Pšenice vykoupíme sto tisíc tun a žita možná jednu tisícovku. Na mouku to stačí. 

Mimochodem... barva mouky není dána obilninou, ale technologií mletí. To stojí za samostatné povídání na někdy jindy. 

Tolik k modernímu zemědělství a základní komoditě pro naše přežití. 

Kdybych já osobně cítil potřebu se nachystat na globální katastrofu, nezásobil bych se pšenicí. V polních podmínkách ji neumelete a jíst ji vařenou by znamenalo brzké žaludeční vředy od lepku. Nedá se jen tak krmit zvířatům, vlastně je v mizerných podmínkách úplně na nic. Dokud tepe civilizace, je to jeden z největších Božích divů, ale kdyby zítra vypnuli proud a přestaly fungovat laboratorní přístroje, dá se celá slavná pšenice nasypat do rybníků, aby se nažrali alespoň kapři. 

Já bych se zásobil kvalitním ječmenem. Ten má lepku podstatně méně, dá se jíst a dá se krmit dobytku. Nedá se z něj sice udělat chleba, ale velmi snadno je možné připravit kroupy. Kroupy jsou výživné jídlo, které stačí jen povařit. Nahradí rýži, těstoviny, mají solidní hodnotu.

Výroba krup je jednoduchá. Stačí velká nádoba kulovitého tvaru s uzším hrdlem. Prostě velký džbán do kterého padá hrdlem nasotřený dubový hrot. Kdysi takovou stoupu mlynáři pouštěli na noční vodu. Jednoduchý stroj, která pravidelně píchal do džbánu s ječmenem a kroupy se krásně na povrchu obrousily a byly hladké a lesklé a dlouho vydržely. Píchaná kroupa je mnohem kvalitnější než z moderního holendru. Spotřeba energie je minimální, stačí pár wattů a obejde se to bez složitých převodů, mlýnských kamenů, vysévacích pytlů i sít. Obejde se to celkem bez znalostí. 

Pokud si člověk na kroupy zvykne, je snadné je ochutit i malým kouskem masa, jatýrek, sádla nebo čehokoliv jiného.  Kroupy se dají jíst na slano, na sladko a nahradí veškerou potřebu mouky. K životu jednomu člověku stačí tuna ječmene na rok. Každý den si dá kilo krup a ze zbytku ječmene nakrmí pár slepic, aby si denně mohl dát jedno vajíčko. V jednom vajíčku je jednodenní potřeba všech důležitých a nezbytných látek pro život. K tomu trocha zeleniny ze zahrady, spousta volného času na sbírání trávy a sena v pankejtech a stačilo by to i na králíky nebo kozu. Z toho už se dá žít. Chudě, ale dá.