Britové měli kdysi svou doktrínu zahraniční politiky, která říkala, že na kontinentě nesmí vzniknout hegemon, který by je mohl ohrozit. Proto po celé své dějiny intrikovali proti silnějšímu, spojovali se se slabším a pokud ten slabší zesílil, klidně se spojili se starými nepřáteli proti starým přátelům a pak zase naopak. V průběhu dějin podporovali nejčastěji Francii proti Habsburkům, Habsburky proti Rusku, Německo proti Francii, Prusko proti Rusku, Rusko proti Francii, diktatury proti demokratům, demokraty proti diktaturám, nacisty proti bolševikům...

Těsně po referendu o brexitu jsem pro Kosu napsal článek, že se mi moc líbí britský humor. Referendem o brexitu britští voliči zničili více politiků než by to dokázala jakákoliv korupční aféra.  Na smetiště dějin se odporoučel Cameron, který pánubohu tykal, protože mluvil se sobě rovným, vzápětí odešel i Ralph Wigum britské politiky Boris Johnson. Nigel Farage jako hlavní příznivce brexitu ze sebe udělal debila, když rezignoval jako šéf své partaje.  Těch politiků bylo podstatně více, jen o nich běžně neslýcháme, protože je neznáme. 

Jistě vám neuniklo, že v minulém týdnu britové zveřejnili zprávu, že už vědí, kdo stojí za útokem na agenta Skřípala a jeho dceru. Doložili to pár fotkami, harmonogramem a prakticky celý mainstream se mohl přetrhnout, by to všechno co nejrychleji zveřejnil. Mělo to palcové titulky, vyjadřoval se k tomu leckdo z celebrit i mocných. 

Naše sociální demokracie by zjevně potřebovala pokropit živou vodou. Potřebovala by něco, co se podařilo ve Velké Britanii Jeremy Corbynovi během kampaně k posledním (mimořádným) volbám. Mám přitom pocit, že v našich médiích je volební výsledek Corbynovy Labour Party a také způsob, jakým byl dosažen, popisován velmi nedostatečně, zkresleně nebo zcela lživě. Dokonce i některá naše alternativní media hloupě papouškují některé pomluvy, šířené o Corbynovi britským pravicovým tiskem. Třeba tu o napojení Corbyna na IRA - on přitom jen hájil pár Irů, neprávem nařčených z terorismu...