tak, jak korodují měnícími se podmínkami mnohé, dříve neotřesitelné pravdy, tak už se dnes, po mnoha letech, stává věta, že šaty dělají člověka, pouze otřepaným klišé. Kravata u mužů mizí i na nejvyšších společenských úrovních a celkově je životní styl uvolněnější. Příznakem může býti fakt, že i u tak konzervativních národů, jako arabských, se začínají prosazovat krátké kalhoty, jak můžeme vidět i v uprchlické (migrantské) vlně, jev dříve absolutně nemyslitelný.

V posledním seriálu o žních došlo v diskusi několikrát na případnou katastrofu při které by se rozpadlo zásobování a co by to mohlo znamenat, jaké by to mohlo být. Dovolte abych k tomu přidal Vidlácký pohled. 

Znáte tu hru, kde si dáte na stůl kolem 10 sirek a pak na střídačku odebíráte jednu nebo dvě (někdy až tři) sirky, a ten kdo si vytáhne poslední vyhrál/prohrál?

Když to hrajou dva, co nevědí o co jde, tak je to hra. Vyhrávají tak přibližně nastejno. Když jeden z nich ví o co jde, tak vyhraje skoro vždycky. Když to vědí oba, tak ani nemá cenu to hrát. 

Pro ty, kteří to náhodou neznají, jde o to, kolik se odebere sirek dohromady, aby na vás ta poslední zbyla/nezbyla.

Novodobí svazáci

Nedávno tu v jedné diskusi padl dotaz, co s novodobými svazáky. Vzpomněl jsem si na jeden článek, který jsem kdysi dávno napsal pro jeden malý web, a který jsem nazval „Placení internetoví diskutéři“ (kupodivu stále bloudí po síti). Tehdy to mohlo být skoro výbušné téma, protože se nikdo nad tím, že by se diskusí účastnili placení internetoví trollové, či dokonce placení státní zaměstnanci, vůbec nezamyslel. A přesto již v té době bylo možné sledovat nejen náznaky těchto aktivit.

Máme tu konec roku. Rachejtle, petardy, přání... Štěstí a zdraví, úspěch, peníze... Trocha alkoholu, někomu začíná dovolená. Trocha nostalgie po starých časech a snad i nějaká ta naděje a víra v budoucnost. A tak si říkám... jaký asi bude rok 2018? Pojďme si udělat malou předpověď. Jen tak, po Vidlácku bez hlubokých analýz trhu i politiky. Já v článku a vy v diskusi... pojde si říci, jaký by ten příští rok mohl být, měl být a třeba i bude. Tedy: 

S včerejším Čmoudovým textem v mnohém souhlasím. Rozumím té motivaci, v mnoha případech bych argumentoval stejně a proto jsem ho bez problémů pustil na sklo. Měl jsem ho doma týden a musím říci, že jsem o něm týden přemýšlel. Především tedy o tom, co je už v názvu. My a oni. Čmoud říká, že neuznává žádné MY, kteří jsme kolonizovali Afriku, nechali hladovět černochy a podobně. To dělal někdo jiný, my tím nejsme vinni.

Často slýcháme a čteme v novinách "My jsme udělali..."

To udělali je nejčastěji něco špatného, za co máme vinu. "My" jsme vydrancovali kolonie, "my" jsme zničili indiánské kultury, "my" jsme bombradovali Srbsko, Irák, Lybii, "my" nemáme dost dětí, "My" jsme dováželi černochy do Ameriky, "My" máme vládu jakou si zasloužíme, "My" neplatíme výhodnou cenu výrobcům kakaa či čaje, "My" spotřebováváme moc všeho od jídla po pampersky a už jsem slyšel, i že "My" jsme dost nebojovali proti Hitlerovi a tak vlastně můžeme za holokaust.

Znám lidi, kteří stav společnosti kritizují už dlouho. Například můj tatínek. Když se zamyslím, minimálně od půlky devadesátých let jsem tu a tam od svého otce zaslechl nějakou sžíravou poznámku. Tak pěkně po česku pořádně skeptickou. Postupně jeho krititka zesílila, obzvlášť když pak došlo na zásah NATO proti Srbsku a od přelomu tisíciletí už nebylo nutné se nijak omezovat, bylo co kritizovat na všech frontách: 

Gerdův včerejší text vzbudil dost pozornosti. Došlo mi několik mailů vyzývajících mě (zatím) přátelsky, abych jeho texty už nevydával, bo jsou rasistické, tendenční a navíc snůška polopravd či vyslovených lží. Všem hlásím, že ne mém dvorku můžete nesnášet EU a můžete mít obavy z africké migrace. Ale je dost pravděpodobné, že se u mě brzy s nějakým tím afričanem potkáte a zřejmě i s eurohujerem. A klidně vás postavím ke stejnému pracovnímu stolu. A jakmile nějaký afričan, eurohujer či syrský migrant bude mít chuť něco publikovat na Vidlákových kydech, dostane stejný prostor jako Gerd.

Neustále jsme konfrontováni s představou, jak je lidské působení na planetu neudržitelné v dlouhodobém horizontu. Například tím, že spotřebováváme nekonečně mnoho zdrojů a lidská populace stoupá nad únosnou míru, pro kterou nebude v budoucnu dostatek potravin.