Myslím samozřejmě z té obilné. 

Víte, sledovat obilnou burzu a pracovat s jejími údaji je poněkud ošidné. Narozdíl od ropy totiž obilí netryská ze země a není možné přiškrtit nebo uvolnit kohoutky. Obilí prostě vyroste, sklidí se, uloží se a pak se čeká půl roku, jak to dopadne na opačné polokouli. Roky jsou různé. Existují sucha, přílišná mokra, existují cizopasníci, existují požáry polí, válečné konflikty které zabraňují převozu a kupodivu existuje i různý apetýt různých zemí. 

Je sobota a já dneska sázím brambory, řepu a vlastně i všechno ostatní. Předpovědi slibují nějaký deštíček na neděli a pondělí a tak chci mít všechno v zemi. Včera a předevšírem jsem připravoval půdu a bylo to stejné jako loni. Sousedovi se za jeho frézou zvedalo mračno prachu, za mým rotavátorem vyskakovaly mokré hroudy a kousky hnoje, které by se ještě daly ždímat. Přitom na povrchu se už dělala tvrdá krusta a objevovaly se praklinky ze sucha. Pět centimetrů níže ale už bylo krásně vlhko. 

Náš dědeček (dej mu Pánbu věčnou slávu) říkával jedno důležité zemědělské rčení, které podle mě platí celkem absolutně. 

Příroda má ráda rovnováhu

Podle tohoto rčení platí, že mírná zima bude mít drsný konec, tuhá zima bude krátká, suché jaro skončí velkým slejvákem, mokré a studené léto přinese dlouhý teplý podzim, špatný výnos na pšenici znamená nadprůměrný výnos v kukuřici a podobně. Prostě v zemědělství nikdy nesázet na jednu kartu, nikdy nepředpokládat jen jeden trend. 

V diskusi před několika dny padl dotaz, jak vidím ze zemědělského hlediska letošní jaro. Padly i doplňující otázky, zda se nějak reaguje na aktuální krizi třeba tím, že se seje víc obilovin a míň řepky, nebo jestli se teba používá méně průmyslových hnojiv či agrochemie. 

Takže: 

1. Od chvíle, kdy má Babišův Preol přístaviště na Labi a skladovací kapacitu převyšující období nízkého stavu vody, od té doby jde pěstování řepky v naší zemičce z kopce. Andrej kupuje z Hamburku za světové ceny a světové ceny jsou tak nízké, že se u nás řepka vykupuje pod náklady na pěstování. 

Můj bratr Master mě včera upozornil na zajímavou věc. Že Koroňáček je jaksi odolný proti švejkování. Fungovalo nám to na Císaře Pána, fungovalo to na Hitlera, Stalina, funguje to na současnou vládu i na všechny minulé. Ale breberce je to tak nějak jedno. Koroňák netrápí že rozdělíte akci nad třicet lidí na dvě akce po dvaceti. On potřebuje jen toho jednoho nakaženého na místě. Nic víc. Pokud tam nepřijde, můžete mít klidně vyprodaný koncert Rolling Stones a nestane se nic. Pokud nakažený dorazí, postačí mu deset, dvacet i méně lidí pohromadě.

Když se podíváte na zemědělství ve Stalinově Sovětském svazu a na zemědělství v USA, zjistíte překvapivě mnoho shod. Během relativně krátké doby došlo k obrovské industrializaci. Přechod od koní k traktorům byl velmi rychlý a neméně rychlý byl přechod od samovazačů a kos ke kombajnům. Ve velmi krátké době se velké množství zemědělských pracovních sil stalo nadbytečnými. Tato industrializace zničila obrovské množství lidských osudů.

Víte co je největší problém našeho obchodního oddělení? Definovat zákazníka. To není vtip. 

Nejprve krátce na úvod...

Ano, jsem poněkud připraven na případný problém se zásobováním, výpadek v dopravní obsluze, ba dokonce bych nějakou dobu vydržel i při  výpadku elektřiny. Ale i s plným rancem štěstí bych svou osobní výdrž odhadl asi tak na čtrnáct dní. Pak už by začalo být ouvej i vesnickému Vidlákovi. 

Dnes se budu opírat především o vzpomínky našeho dědečka, který byl právě jedním z posledních vesnických diktátorů, který ještě měl v rukou život (i smrt) nejen členů své rodiny, ale i čeledínů a děveček. Do družstva vstoupil sám a dobrovolně, byl z něj vyloučen a tu delší část života strávil jako krmič prasat. Zůstal poněkud v závětří a jako nezničitelný relikt přežil až do dnešní doby.

Stejně jako náš hojně citovaný bloger PetrKubáč, i já mám rád dobu před První světovou válkou a troufám si tvrdit, že nebýt právě těch let válečných, mohli jsme dnes mít společnost mnohem spravedlivější, férovější a přehlednější. Ne, nechtěl bych žít v roce 1900 ani v Rakousku, ani v Německu a už vůbec ne ve Spojených státech nebo Rusku. Doba to byla tvrdá a skutečnými vládci nebyli monarchové, ale domácí diktátoři, kteří měli téměř absolutní moc nad svými manželkami, dětmi i posluhovačkami.