Ano, musíme co nejdříve prokydat aktuální světový vývoj. Například to, že Ukrajina nedodává Slovensku a Maďarsku ruskou ropu, Němci nám nedodávají nasmlouvaný plyn, protože „se na trhu změnily podmínky“ a podle amerického ministra zahraničí bude mít Írán už za dva týdny smontovanou atomovou bombu, protože Biden je senilní a nepodařilo se to zamaskovat ani atentátem na Trumpa ani globálním výpadkem počítačových systémů….

Ale to si dáme až zítra. Už týden odkládám zemědělský článek a protože žně už u nás na jižní Moravě pomalu končí, musím se tomu trochu pověnovat. Takže:

Jsme zhruba v půlce žní. Sila i další sklady se utěšeně plní a myslím, že už mohu poskytnout použitelné informace, jak to u nás letos zemědělsky vypadá. Včera jsem už pár věcí krátce naznačil, dneska to vezmeme více do hloubky. Moji dlouholetí čtenáři vědí, že v tomto období nejvíce věštím budoucnost, protože ať je to jak chce, společnost dělí od revoluce tři jídla. Takže:

Tak nám víceméně skončily žně. Úroda je pod střechou, kombajny se nastěhovaly k dílnám, aby byly nachystané na kukuřici a slunečnici, což vypukne za dva měsíce. Na polích už řádí traktory, které provádějí podmítku strniště (dnes zpravidla diskovými pluhy) a co nevidět se začne sít řepka. U nás všichni čekají na déšť, který je podle předpovědí zatím v nedohlednu a zemědělští majitelé a manažeři se scházejí v klimatizovaných kancelářích u kávy a chlebíčků, aby začali dělat tvrdý byznys.

https://www.litterate.cz/prvni-znove-dojmy/

Tak nám začaly žně. První fůry pšenice se hrnou na silo, já jsem od rána do večera při tom a o tomto víkendu mě nejspíš čeká hlavní nápor. Ještě nepřijeli všichni, ještě nemám ucelený obrázek z celého Znojemska, ale o první dojmy se s vámi mohu podělit:

Avizované se stalo skutkem... v noci na neděli napršelo a to docela dost. Z neděle na pondělí má pršet zase. Ve chvíli kdy píšu tento článek, je dusno k zalknutí, takže na nějaké deště v noci nejspíš dojde. A tak mi v neděli práce na sile v podstatě skončila. Sice se ještě dlouho bude sklízet a kombajny se budou ještě dlouhé týdny plazit po rolích, ale už to nebude ono. 

Dnes jedna krátká žňová glosa. Zpozoroval jsem to už loni, ale tehdy jsem to připisoval spíše náhodě. Letos se to ale ve větší míře opakovalo, takže o tom napíšu. 

Víte, žně znamenají docela solidní mobilizaci pracovních sil. Pracuje se šestnáct hodin denně, bez zastávky, bez oddechu. Je u nás na okrese se musí sklidit a uskladnit nějaké statisíce tun obilovin. To znamená stovky jízd traktory i jinými náklaďáky. Znamená to, že někdo rozváží svačiny, musí se víc vařit, agronomové jsou také na nohou, na silech jsou lidi na nohou a všude se na žně berou brigádníci. 

Jak jsem avizoval, s mým psaním to teď bude o něco horší, protože jsem až do pozdního večera v práci a když dojdu domů, padnu do postele a jsem rád, že jsem rád. Takže nové články (pokud vůbec vyjdou) se na skle objeví spíše ráno, kdy ještě není frmol a já mám čas něco napsat. Dnes začnu tím, že opět nenastala žádná změna... 

Ano, trendy jsou stále stejné, jak jsem je popisoval a ani letošní covidový rok na tom nic nezměnil. 

Od pondělka sekáme. Žně jsou tady. Zatím máme jen takový pozvolný rozjezd, protože všechno ještě není zralé, ale do pšenic už se vjelo. Stejně jako loni, začátek žní se vrátil na předrevoluční úroveň. Nějak nám to globální oteplování ustoupilo... K tomu si připočtěte studený květen a také to, že letos žádné pětatřicítkové teploty netrvaly dlouho. 

Srážky jsou podle mě spíše podprůměrné, ale v půdě to není znát. Není slunce, není odpar. Předběžné výnosy jsou poměrně vysoké. Zdráhám se tvrdit, že budeme mít letos rekordní úrodu, ale rozhodně od ní nebudeme daleko. 

Minule jsme z pohledu zemědělského řešili Rusko. V svém článku jsem se snažil ukázat, jaký vliv má v dnešním světě každá maličkost a jak naše zemědělství hladce "odskákalo" zavedení protiruských sankcí. Když to celé zjednoduším, sankce proti Putinovi zaplatili zemědělci a chovatelé v naší skvělé sluníčkové a pokrokové EU. Skoro bych si troufal tvrdit, že průměrný obyčejný ruský Ivan se ze sankcí otřepal rychleji než obyčejný ojrópský zemědělec.  Tolik k Rusku. 

Dnes probereme Čínu.

Včera jsem popisoval situaci těch, kteří svou brázdu v dějinách už ukončují. Kteří zjistili, že jim dvacet až padesát hektarů na plnohodnotnou obživu nestačí a přes všechny sliby a příklady ze zahraničí u nás nikdy nebudou žít z malé farmy. Psal jsem o těch, kteří to tedy nějak doklepou, možná to alespoň někdo předá dětem či vnukům, ale stejně to za pár let vezme svůj konec, protože jen olbřímí velikost je dneska dostatečně velká na efektivitu, byť je to někdy za každou a nevratnou cenu.