Ještě jednou se dnešním článkem ohlédnu za Konzervativním kempem. Už se k němu vyjádřili všichni intervjuci, kteří tam byli a prakticky nikdo v očekáváních nezklamal. V pozitivním i negativním. Daní za vstřícnost byla snůška lží a blábolů a já jsem vlastně přestal chápat, proč jsme si někdy mysleli, že jsou novináři nějací hlídací psi demokracie. Stále více si myslím, že byli zaprodaní vždycky, jen jsme v době předinternetové prostě neměli možnost se tomu bránit.

Tak nám svět obletělo video s Macronem, Starmerem a Merzem, jak byli načapáni novináři ve svém kupé na cestách po Ukrajině a když si evropští vůdci sedali, uklidili dva podivné předměty na stole, které připomínaly pytlík s drogami a trubičku na šňupání. A nebo také obyčejný zmuchlaný kapesník a lžičku… Video se hned od první minuty začalo naprosto virálně šířit především proto, že Macron s Merzem tyto předměty ukrývali s tak kouzelnou řečí těla (která nikdy nelže) a provinilými úsměvy, že se podezření z něčeho nekalého prakticky ihned proměnilo v takřka jistotu.

Sešli se nám tak „lídři svobodného světa,“ dohodli příměří na Ukrajině, které má začít platit od pondělka 12. května. Všichni byli pro. Starmer byl pro, Macron byl pro, Merz byl pro, Zelenský byl pro i Lipavský byl pro. Ruska se nikdo neptal, nejednal s ním a nedomlouval detaily a jen začali na svých sociálních sítích všichni řvát, že zatímco oni jsou pro mír, Putin chce dál válčit. Mají pravdu předsedové. Rusko totiž není na kolenou, není v izolaci a vyhrává.

Tak nám naše hodnotová mééédia sdělila, že na naší akci k osmdesátému výročí osvobození, které jsme měli na Klárově, policie zatýkala. Zatkla nebezpečné individuum, které mělo na tričku zakázaný symbol Z. Tento symbol je tak nebezpečný našemu liberálně demokratickému zřízení, že je zapotřebí jej okamžitě eliminovat. Kdybychom totiž tolerovali takové symboly, Fiala by taky mohl prohrát volby…

Zatímco se u nás pěkně přepisuje historie a vládní politici se předhánějí v umění, jak nemluvit o sovětském osvobození a zároveň nemluvit o německém nacismu, dějiny nečekají a narativy se drolí stále rychleji. Pravda a láska se rozpadá přímo před očima a já bych si dnes s dovolením trochu zatančil na jejím hrobě podobně, jako jsme si bratrem ve středu zatančili na hrobě Padesáti osmi chvilek pro demokracii. Brácha to řekl moc hezky: „Jsem obvykle apolitický, ale když se někde koná demonstrace proti Sterzikům v politice, tak tam musím být.“

Tak začal Otík Foltýn svou nejnovější strategickou komunikaci, ve které prohlásil, že Sovětský svaz nebyl v roce 1945 osvoboditel, ale okupant. A protože dneska máme hento výročí, které se i přes snahu strategického (ex)komunikátora pořád ještě jmenuje Osvobození a máme na to i státní svátek, dovolte mi prohlásit, že Otakar Foltýn si nezasloužil, aby jeho předky sovětští vojáci osvobodili od vyhlazení, které měli Němci v plánu.

Převlečeni za Vidláka, vetřeli jsme se s bratrem na demonstraci Milionu chvilek proti Vidlákovi, abychom si spolu s pravdou a láskou zaskandovali, že Sterzik do politiky nepatří. I transparent jsme měli.

Bohužel musím říci, že liberální demokracie vysloveně zklamala. Organizátorů bylo víc než účastníků a příchodem nás dvou se počet téměř zdvojnásobil.

Nejhorší na tom bylo, že Milion chvilek už nejenže nezajímá veřejnost, ale nezajímá už ani Českou televizi.

Ne Sterzikům v české politice!

Že nám atmosféra houstne, to začíná být vidět i podle našich debat s voliči. Absolvoval jsem jich za poslední tři roky stovky. Vždycky bez problémů. Pokaždé tam byl někdo, kdo si to s námi chtěl vyříkat, případně někdo, kdo nás chtěl na něčem nachytat, takže někdy diskuse hodně jiskřila, ale vždycky to bylo o politice a o argumentech.

Hnutí Stačilo nemá nijak geniální program. Má jen to, co bylo ještě přednedávnem tak samozřejmé, že jsme si nedovedli představit, jak snadno o to můžeme přijít. Dostatek bytů, státem garantovaný důchod, dostupné zdravotnictví pro všechny, právo na život offline, omezení byrokratické buzerace, svoboda slova, podpora rodin, školství, které naučí a které bude bude mít váhu a prestiž… To všechno tady přece bylo a fungovalo to.

Krátký osobní úvodník:

Přátelé, omlouvám se, že jsem nedal vědět ohledně včerejšího odmlčení, ale řešil jsem jednu urgentní osobní záležitost jednoho mého dlouholetého kamaráda, která zabírala mou plnou pozornost. Dnes už zase funguju zcela standardně.

A teď už aktuální text: