K čemu je vlastně církev...

Můj nejlepší kamarád bydlí na druhé straně republiky prakticky přesně po úhlopříčce. Oba pocházíme ze stejného okresu, jsme stejně staří a poznali jsme se na církevní půdě při přípravě na jistý křesťanský rituál. Ne nebylo to nic strašného ani zajímavého, to si jen maminky dojemně pobrečely, že už jsme vlastně skoro dospělí (bylo nám čtrnáct), bratr farář pronesl velkolepou řeč o nových mladých a nadějných křesťanech, poprvé jsme dostali chleba a víno a bylo po všem. Předtím jsme absolvovali dvouletý kurz biblických a církevních znalostí, kde jsme se právě poznali. Padli jsme si do oka a jsme vlastně už víc než dvacet let  nejlepší kamarádi bez ohledu na to,kam nás vítr zavál. 

Jinak jsme ale každý jiný. On je vysoký a štíhlý, já jsem úboreček. On je pravičák, já levičák. Při referendu o vstupu do EU jsem já hlasoval proti a on pro. Po pár letech jsem naopak já byl pro a on proti. Já mám rád Beatles, ABBU a folk, on je spíš na Sex pistols. Jeho táta je farář a můj otec zase laický představený sboru. V době, kdy on měl úspěchy při balení holek, já těžce zaostával. On vystudoval vysokou pedagogickou a učí na střední škole, já se na vysokou vykašlal a dělám technika. On je dodnes svobodný a já mám čtyři děti. on má tu naší společnou církev rád, já ji kritizuji. On postupuje po žebříčku laické církevní kariéry, já se snažím mít s církevními strukturami společné co nejmíň. Ale oba pořád věříme v  toho stejného Boha a stejným způsobem.  A knížky máme rádi stejné. 

Nedávno jsme se po delší době potkali. Víte, my si vlastně vůbec nevoláme. Maximálně si po telefonu domluvíme návštěvu, ale jinak si všechno říkáme až z očí do očí.  Během řeči jsme se postupně dostali k situaci v naší církvi, což je ta největší evangelická u nás. Tvrdí se, že má stále ještě sto tisíc členů a působnost na celém území ČR. tedy spíše papírově, realita je poněkud jiná. Docela pěkně jsme si popovídali. 

Já jsem v naší církvi představitel názorového proudu, který tvrdí, že jsme se s naším náboženstvím jaksi nějak minuli s realitou. Tvrdím, že církev je tu kvůli Bohu a kvůli lidem. Kdyby tu byla jen kvůli lidem, je to sociální služba a kdyby tu byla jen kvůli Bohu, tak je to sekta. Pokud má církev zůstat církví, nevystačí si s náboženskými obřady bez plného kostela lidí a nevystačí si s plným kostelem lidí bez společného vyššího principu. Vždycky jsem si myslel, že hledání církevní identity spočívá právě v určitém balancování mezi těmito dvěma podmínkami existence. Je zkrátka zapotřebí zvěstovat evangelium a pokud to někoho bude zajímat, tak mu u nás udělat širší křesťanskou rodinu. Případně, pokud někdo touží po lidském kontaktu a pěkném společenství, aby se u nás dozvěděl, že toto společenství nám stmeluje Pánbůh. 

Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být ještě jinak. Současný odliv věřících a vůbec církevní propad jsem připisoval tomu, že se naše církev příliš přiklonila na stranu obřadů a řádů a zapomněla při tom, že lidi se nám poněkud mění. V dnešní době je konkurence i v náboženském prostředí a pokud má někdo potřebu hledat smysl existence a přesah života, tak má prostě velký výběr nejen mezi náboženstvími, ale i v křesťanství si může najít proud, který mu bude vyhovovat. Myslel jsem si, že naše církev prostě jen zaspala dobu a svoje úsilí jsem věnoval tomu, aby si tento hendikep uvědomila a pokusila se znovu více přiblížit obyčejnému člověku, který neměl ve škole celou základku předmět náboženství a běžně ani neví, jak to v kostele vypadá a co se tam vlastně v tu neděli na bohoslužbách děje. Tvrdil jsem, že právě v tomto ohledu zaostáváme za mladší konkurencí a musíme se prostě naučit, že případný nový hledající věřící má trošku jiné představy o obcování s Bohem, než důstojně sedět v lavici a rozjímat o svaté trojici a dvojí definici Hospodina.

Můj kamarád mě z toho vyvedl. Vlastně jsem poprvé na plnou hubu slyšel,jaký je vlastně důvod existence naší církve z hlediska jejích zaměstnanců, farářů a vlastně i mnoha laiků. Naše církev je církev jasně definovaná s jasně a přesně definovanou zbožností, je nositelem určité tradice, má svoje struktury a řády, má svůj systém a reformovat ji by znamenalo ji změnit. Pokud bychom měli udělat změny, které by se snažily přivést nové členy, tak bychom se stali úplně jinou církví a přišli bychom o svoji podstatu. Proto máme povinnost udržet církev takovou, jaká je. Bez ohledu na úbytek členů, bez ohledu na neporozumění většinové sekulární společnosti, bez ohledu na   vzdálení se životní realitě většiny lidí  a vlastně i většiny současných členů. 

Jinými slovy, smysl církve je v její existenci. Církev má smysl, protože existuje. Tečka. I když jsou její bohoslužby stále méně srozumitelné, i když stále více lidí odchází, i když je stále více byrokratická a je stále těžší v ní něco změnit, i když jsou její procedury komplikované a těžkopádné, i když realita už dávno neodpovídá papírovému stavu. Církev prostě je a v tom je i její smysl. Obejde se vlastně nejen bez lidí, ale i bez Boha. Vystačí si s procedurami a papírováním. Majetek ještě nějaký má, chvíli jí to na platy duchovních vystačí. Nebude se hledat Boží odpověď, proč upadáme, ale budou se psát nové řády.Nebudeme se obrace k Bibi, ale k tradici. Bude-li to v rozporu, vyhraje tradice.  Nebudeme se ptát lidí, proč odcházejí a proč je to prý jinde lepší, ale budeme se jich ptát, jestli se jim líbila nová podoba nedělní liturgie. Budeme zavírat oči, když se některému chudému členu stane příkoří, budeme mlčet k rozpadu křesťanských hodnot mezi námi, ale povedeme diskuse zda má farář nosit bílý  a a nebo černý talár. Budeme vydávat nové zpěvníky, jejichž písně bude umět zpívat stále méně lidí a naše bohoslužby budou stále více o rituálu a méně o Božím slovu. 

Můj první článek na Kose reagoval na tehdy projednávané restituce. Předpovídal jsem, že peníze nalité do církví jen oddálí nezbytné reformy a teď k tomu mohu dodat jen tolik, že tyto reformy oddálí natolik, že pak už bude zřejmě pozdě.  Kalousek by měl dostat nejvyšší komunistické vyznamenání. Nikomu se nepodařilo zničit církve víc než právě jemu. Stačilo jim dát prachy a počkat si. pak nám hoši křesťanský dojdou brzy k tomu, že smysl církve je v jejích papírech a ornátech. A tak má křesťanství u nás poločas rozpadu pouhých deset let. To není vtip.  Při každém sčítání lidu se k církvi přihlásí zhruba polovina lidí než posledně.