Klukovské vzpomínky

na zámku v Hradci nad Moravicí, ale nechci to nikde rozmazávat.
V 5 letech jsem četl noviny; zřejmě to byly kokotiny a zanechaly na mě stopy.

V roce 1999 oběhlo třicet let od konce mé povinné školní docházky a moji bývalí spolužáci se rozhodli uspořádat setkání. Bylo to v malém městě, tehdy asi o pěti tisících obyvatelích, kde jsem ovšem v ZDŠ strávil jen poslední tři ročníky poté, co jsem se tam přistěhoval, a dva roky na to zase odstěhoval. Nicméně spolužáci, či spíše hlavně spolužačky, mě zvaly dosti vehementně. Nejspíš mě měly za "celebritu", neb slýchaly můj hlas na vlnách Československého rozhlasu, a pak v letech devadesátých si občas něco přečetly v novinách, by i (světe, padni na zadek) v TV mě zahlédly. Nuž, nechtěl jsem dělat fouňu a na to setkání jsme zajel.

Nikoho z přítomných jsem nepoznal a když si, za všeobecného veselí, připomínali školní i mimoškolní historky, já měl v hlavě prázdno. Prostě nic z toho mi v ní nezůstalo. Vydržel jsem to asi tři hodiny, a nemaje si vlastně s kým co říct, nějak jsem se vymluvil a vypadl.

Pak jsem dlouho přemýšlel, čím to mohlo být. Jasně, nestrávil jsem s nimi ta pravá dětská léta, býval jsem spíše samotář/sólista a spíše čtenář než dobrodruh. A jediní dva bližší kamarádi z těch školních let, Ivana (pak zubařka) a Pavel (pak chemik), na to setkání nepřijeli. S nimi bych si byl býval možná na něco vzpomněl. Možná.....

Teď mě budete mít za náfuku (jímž tak trochu jsem, jako každý chlap), ale nakonec jsem dospěl k názoru, že skoro všichni z těch mých spolužáků prostě zůstali v tom městečku a okolních vesnicích, odkud do ZDŠ také dojížděli. Živili se tam jako... co já vím? Zedníci, pokrývači, elektromontéři? Traktoristé a kombajnéři? Zdravotní sestry, prodavačky, úřednice na MNV? Studium vysoké školy bylo tehdy spíše/hodně výjimkou. A tak si tam žili, v nějakém občasném vzájemném kontaktu, svoje životy kolem místního fotbalu a hlavně národní házené (ta tam byla historicky velmi populární), kolem zabíjaček a podvečerního piva Na Kosině, Ve Vinglu, U Brčků….. Někteří si postavili své družstevní byty, jiní domy na vsi, měli normální starosti s dětmi... Prostě úplně normální život.

Já měl naopak život plný zvratů a silných zážitků. Dobrodružných, hezkých, ale i tragických. Život se na mě valil od let sedmdesátých ze všech stran, mnohdy až neuvěřitelnou shodou náhod (neboť nevyzpytatelná náhoda je tím jediným bohem, který řídí naše kroky). To všechno mně ty pozdně dětské až pubertální školní zážitky, jež jsem si navíc neměl s kým připomínat, úplně vytlačilo z hlavy a nahradilo vzpomínkami jinými.

Zde nutno podotknout, že ovšem moje mozková kapacita nejspíš není valná.... Jak to ale, že si dětské zážitky z let předcházejících pamatuji celkem dobře, a ty pozdější tuplem? Tak si myslím, že moje "diagnóza" je správná.

P.S.: Ostatně s těmi různými sjezdy po letech a s plněním si klukovských snů to bývá někdy ošidné.
P.P.S.: K těm náhodám.... to by bylo vyprávění!

Byli jsme parta čtyř a když nám bylo cca deset, usoudili jsme, že už jsme dostatečně dospělí, ale abychom byli ti správní drsňáci, k tomu ještě něco chybělo. Žváro, pochopitelně. Ale neměli jsme peníze, tak jsme zpočátku začali sjíždět cizí vajgly. Kde najdete ty nejlepší modely? Zapojte logiku. Pochopitelně na autobusové zastávce, někdo si zapálí, přijede autobus a on to zahodí. Tam jsme našli dost dobré kousky.
Ovšem, celkem záhy, nám došlo, že pravý drsňák nesjíždí vajgly po někom, pravý drsňák má své kuřivo. Tak jsme nenápadně omrkli trafiku a nejschůdnější bylo zakoupit dutinky a tabák Taras Bulba, ten byl nejlevnější. (teda, ještě tam měli jeden krapet levnější, jmenoval se Bača, ale nejsme žádná béčka, my chceme kvalitu) Ale my neměli ani vindru. A na mě, jako na veliteli party, bylo zajistit finance na náš záměr.
Tak jsem stloukl z pár prkének takový pultík a všichni dostali pokyn, zítra přinést nějaké hračky, které mohou oželet. Já např. donesl angličáka s už dost vycachtanými kolečky a gumového invalidního indiána s jednou nohou (ta druhá mu byla ustřelena vzduchovkou). Kámoši přinesli podobné hodnoty, tak jsme k tomu dali cenovky a že vyrazíme na pěší zónu obchodovat. Ale bylo nám jasné, že potenciální dospělí kupci, by mohli mít dotěrné dotazy, na co ty utržené peníze potřebujem. Pochopitelně jsme jim nemohli říct, že na to, abychom se naučili kouřit. Dnes si už nepamatuji, co jsme jim nalhali, ale rozprodali jsme komplet sortiment. Oni to kupovali s takovým pobaveným úsměvem.
Takže jsme byli bohatí, vlítli do trafiky, zakoupili dutinky a Tarase Bulbu a zašili se s tím za garáže a tam to nacpávali a jeli jednu za druhou a konečně jsme byli ti dospělí drsňáci.
První se poblil Milan. Najednou začal chytat takovou našedlou barvu, pak hodil kačenu a že jde domů. Tak jsme se tomu slabému kusu chvíli smáli, to víš, brouku, Taras je jenom pro pořádné chlapy. Krátce po jeho odchodu hodil tyčku Jirka, já následoval hned po něm, takže se už smát mohl pouze Jarda, ale on se nám moc nesmál, jelikož už taky chytal takovou nazelenalou barvu. Takže když jsme se tam za garážemi všichni vyšavlovali, tak jsme se odpotáceli domů a tímto naše kuřácká kariéra byla ukončena.

Zrovna jsem byl u babičky a než mě odvedla do školky, já si čistil zoubky, tak jsem v koupelně objevil takovou krásnou, malou, lesklou krabičku. Moc se mi líbila, tak jsem jí šoupnul do kapsičky, že se ve školce pochlubím kamarádům, jakou mám hezkou krabičku. Ale bylo mi jasné, že jsem jí vlastně ukradl, takže to by se nemuselo líbit soušce vychovatelce.
Tak jsem strategicky počkal, až se půjde souška vyčůrat a nechá nás tam chvíli bez dozoru, vytáhl tu lesklou krabičku a začali jsme jí zkoumat. Rozbalili jí a propátrali obsah.
Takže, když za chvíli přišla zpět, musela ta ženská mít náběh na infark, jelikož to byly žiletky mého dědy a ona tam viděla deset fakanů, třímajících v ruce krásné lesklé žiletky.
Patrně to byla dobrá pedagožka, jelikož se jí povedlo nám je odebrat, aniž by se někdo podmáznul.
Když si pro mě babička přišla, souška jí žiletky odevzdala a měla s babičkou pohovor.
Po návratu domů, babička vytáhla vařečku a měla zase pohovor ona se mnou.
Ale když ta krabička byla tak hezká...

Byly černé a lakované, s jazykem a šňůrkami - prostě dospělácké. Tak jsem si vydyndal, že se v nich půjdu PROJÍT a hned se vrátím domů. Bylo mi tak asi sedm a muselo to být v létě, protože bylo horko a asfalt na nové silnici byl opět báječně rozteklý. I stalo se, co se stát muselo; šli jsme do něho hamtat.
Asfalt na podrážkách rychle zatuhl a zvýšil je asi o centimetr. A ve mně pořádně hrklo. Jedna holčička prohlásila, že to půjde odstranit máslem. Takže jsme se nenápadně přesunuli před náš pididomek, usedli na schůdek, já přinesl jídelní nůž a čtvrtku másla, sundal botky a ona se jala čistit. Samozřejmě to nefungovalo, ale zato přišla domů babička. Děti vyhodila, mě odvlekla domů, seřezala a postavila na hanbu do zádveří.
Zádveří bylo maličké, tak akorát na botník. A já se nudil. Takže jsem ze všech bot vyndal šňůrky, posvazoval je a dělal jsem si žížaly a vláčky. Babče asi bylo divné, že jsem tak potichu a přišla na kontrolu. A v tu chvíli jí "vytekly baterky". Popadla vařeku vyvařovačku a řezala mě hlava nehlava, až vařeka praskla. Musela být už naprasklá, protože jinak by mě zabila. Ale možná to v tu chvíli měla v úmyslu :o)))
Asfalt z bot nakonec nějak odpreparovali táta s dědou různými ředidly a skalpelem, ale já měl jelita ještě pěkných pár dní...

Proto i teď říkám mládeži,dělej tak,abys mohl na dětství s radostí vzpomínat.
To co píše Občan,na co bude vzpomínat dnešní mládež,či že,žádné zážitky,žádné zkušenosti,prázdno.
Jako vojclové,také rádi vzpomínáme na to období a také nám něco dalo.

Na prázdninách u babičky byla naší nejoblíbenější kratochvílí s kámošem brodění potoka.
Za vesnicí z rybníka vytékal potok a dál tekl poměrně úzkým údolím, do kterého místy nevedly žádné cesty. Kolem potoka byly buď skály, nebo bažinaté louky zarostlé kopřivami. Dovedete si asi představit, co nás napadlo. Nejjednodušší cesta bude korytem potoka.

A už se šlo. Potok naštěstí nikde nebyl tak hluboký, aby se v něm dalo utopit a my měli holínky. Jenže po pár metrech už samozřejmě byly plné vody, která nebyla z nejvoňavějších, vždyť do potoka tekly přepady septiků z půlky vesnice. My ale statečně pokračovali dál. Cítili jsme se jako skuteční objevitelé a průzkumníci.

Ten rok jsme průzkum potoka zopakovali ještě několikrát, i když se doma zlobili, proč se domů vracíme věčně s úplně promočenýma botama a teplákama.

+ 17 dalších proti Pensylvanii +3. V komentáři emeritního profesora z Harwardu- bylo to prý zřejmě kvůli tomu že v otázce nenalezl shodu všech 9 soudců a nechtěl tak cilivou otázku řešit poměrem 5:4 či 6:3.
Takže už je zřejmě rozhodnuto o výsledku,
i když jednotlivé státní soudy, např v Pensylvanii, běží dál s předkládáním důkazů o konkrétních volebních podvodech. Tam bude muset dojít k soudním rozhodnutím.

psychiatr a kouč vám řekne,že se má koukat dopředu na srazy nechodit a v minulosti se nebabrat

Sbohem Donalde.
Prohra pro Trumpa: Nejvyšší soud USA zamítl žalobu Texasu zpochybňující výhru Bidena
ČTK
ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou

To bych rád věděl, zda by sem patřily i vzpomínky druhu "Můj první mejdan"?
Ne už tak úplně dětské, spíš pubertální....