Nedávno zde nahodil Vidlák článek o vínu. A krásně jste si tady pokecali. A mě se to dost líbilo. Když Maneca se pokusila zde nahodit něco z aktuálního dění, byla taktně upozorněna, ať si to nechá na zítřek.
Já vínu nikdy na chuť nepřišel, možná mi ho nikdy nikdo nepředstavil, takže jsem o hafo věcech, o kterých jste se zde bavili, neměl ani tucha. Ale celou diskusi jsem si se zájmem přečetl. A moc mě bavilo, že zde bylo, na jeden den, téma, kdy se nikdo nikomu nepokoušel skočit do vlasů, nebo mu vysvětlit, že je úplnej debil.
Jasně, to muší bejt, kurňa! Řešíme zde většinou záchranu lidstva, každý to vidí po svojom a támhleten blbeček tady mele nesmysly, tak mu to dám sežrat.
Ale což takhle si dát jednou za čas oraz a se svým dlouhodobým oponentem se na jeden den nehádat? Nebojte! Zítra to tomu blbečkovi zase můžete natřít.
A mě napadlo téma klukovských vzpomínek.
Proč? Jsem zjistil, že já nikdy nemusel řešit průsery, jako moji rodiče. Ne, že by dnes děti byly hodnější, ony fungují jinak. Mají mobily, mají kompy, ale na co budou jednou vzpomínat? Na to, jak u kompu v pc hře mnohokrát povraždily hordy hrdlořezů? Jak se svými kamarády byly každý někde jinde, ale pokecaly spolu a vyfotily si oběd?
Já je za toto neodsuzuji, jelikož vím, že kdyby mě bylo dnes „náct“, fungoval bych stejně. Mě je jich akorát líto za to, že nebudou mít jednou na co vzpomínat.
Já kdysi přišel ze školy, rodiče byli ještě v práci, tak jsem kopl tašku do kouta (úkoly počkaj) a vyrazil ven. Byli jsme tehdá parta 4 kámošů a prováděli hrozné hovadiny, ale já mám na co vzpomínat.
A vím, že na tomto webu je mnoho „sátiletých“, kteří musí mít též vzpomínky. Což se o ně podělit?
Hele, já netuším, jestli tuhle mojí blbinu zde Vidlák vůbec dá, ale proč si nezavzpomínat?
Tak jako návnadu dám dvě.
První:
Byli jsme parta a vyrůstali pod děčínským zámkem. Paráda! Skály, u kterých jsme věděli kde je jaký kořen na úchop, na zámku byla ruská posádka a oni občas vyhazovali bordel z okna a to jsme tam našli občas fůru pokladů. Kousek od nás Labe, tam jsme též mohli se realizovat, a hned za barákem nejfrekventovanější oblast Děčína, takže pokud jsme potřebovali svou činnost posunout do civilizace, nou problémos. Ovšem tuto idylku poněkud kazila znepřátelená parta z druhého dvora. No, dvora. Představte si Stínadla, dvůr obklopen baráky, jeden jediný průjezd tam nebyl, tam jste se mohli dostat akorát, pokud byste proklouzli vchodem domovním.
A pochopitelně lezli furt k nám, na naše území, což se nám nelíbilo. Dnes jim už celkem rozumím, oni měli dvůr, kam bylo ze všech bytů vidět, my skály pod zámkem, fotbalové hřišťátko, lano na stromě, tak se nám tam furt srali.
Jednoho kámoše táta přijel od příbuzných z jižní moravy a on mu vyčoudil flašku kořalky a přinesl jí. Tak, co se dá s takovou flaškou ve dvanácti udělat? Nebyli jsme kreténi, tak jsme v podvečer vyrazili nahoru k plotu pod zámkem a zkontaktovali pár ruských záklaďáků, že máme obchod. Pochopitelně, že jsme jim tu flašku nedali do ruky, to bychom jí už nikdy neviděli, ale ucmrndli jsme do víčka a „chceš“? Rus chtěl a nabídl nám jednu dýmovnici a pár ostrých do sapíku. Jsme snad blbci? Těch ostrých do sapíku už jsme pár měli, tím lustrováním těch skal pod nimi, ale ta dýmovnice nás zaujala. Jako správní obchodníci jsme navrhli cenu pět dýmovnic. Oni evidentně po té flašce prahli, ale dokázali splašit pouze tři. Tak jsme jim na to blahosklonně kývli a obchod proběhl.
O víkendu jsme se jedním nehlídaným vchodem proplížili do nepřátelského dvora, kde zrovna určitě kuli pikle na nás a tam ty dýmovnice odpálili. Musím uznat, že rusové se tehdá při výrobě dýmovnic příliš asi s ekologií moc nesrali, páč ten hustý a štiplavý kouř za chvílí naše nepřátele totálně odrovnal. Ale, jak to bylo v tom uzavřeném prostoru a byl víkend a léto a mnoho obyvatel v těch činžácích zrovna větralo, tak když najednou zjistíte, že ve vlastní kuchyni nedohlédnete od lednice ke stolu a u toho se vám dost blbě dýchá, rádi nebudete. Někteří z nich pak dost křičeli na naše rodiče, ti pak zase na nás, sem tam nějaká ta rána dorazila (tehdá se ty tělesné tresty zase až tak nebraly), pochopitelně obligátní zarach, takže týden nikam, ale stálo to za to!
Oni když partizáni provedli diverzní akci proti fašistickým Němcům, tak též počítali s odvetou. Ale dodnes mám obraz, jak se tam ti naši nepřátelé dusí. Jo, všechny ty persekuce po tom byly nepříjemné, ale stálo to za to!
Druhý:
Zase pod děčínským zámkem, zrovna tam něco vykopali, takže vytvořili dvě hluboké brázdy, nám tak odhadem 11 – 13 a najednou tři cigošky. Cca kolem 16-17. Tak my pochopitelně, co sem lezou, tohle je naše teritorium. Ony byly drzé, takže boj. Ony naskákaly do jednoho výkopu, my do druhého a řežba začala. Boj se odehrával tak, že jste na znepřátelený zákop házeli vše, co vám přišlo pod ruku. Kameny, klacky, prostě vše. U takovéhoto boje musíte pochopitelně počítat s tím, že nepřítel se kryje, takže je dobré sehnat těžší šutr a padáčkem ho pustit zlotřilci do zákopu. Ale mezi námi, většinou se tímto netrefíte.
Nakonec jsme zvítězili tím, že já vrhnul šutr směrem k nepřátelskému zákopu, aniž bych nepřítele viděl, ale v tom okamžiku jedna cigoška vykoukla. A dostala to přímo do čela. A zhasla. Zbylé dvě začaly řvát, že boj je ukončen a že jsme vyhráli a pak jí křísily. Ta jedna její kámoška jí potom odváděla domů, ať se tam dá dokupy. Je fakt, že jí musela celkem dost podpírat, páč jí ty nohy šly celkem štrekom. Ale ta třetí tam s námi zůstala a klábosili jsme.
Proč bychom neklábosili? Bylo po boji, my jsme vyhráli, ony uznaly svou porážku, tak zakafráme. A pak to přišlo. To, proč to zde píši. Tehdá neexistoval internet, ani pornočasopisy, my jsme s hochy to viděli pouze sem tam někde na celkem soft obrázcích, tak jsem se osmělil (zdejší dámy doufám prominou můj slovník) a zeptal se jí, jestli by nám neukázala píču.
A ona, že ukáže, ale prvně musíme ukázat my. My na to, to víš, my ukážem a ty ne. Jí evidentně nešlo o to, vidět ty naše žoužele, ve svých letech už asi viděla lepší kousky, ale šlo jí o princip. A nabídka to byla lákavá. Tak jsme se nakonec rozhodli, že ukážem. Akorát Milan se zasek, že neukáže a ona, že když neukážem všichni, tak ona taky ne. A my na něj, co blbne a on, že ona stejně neukáže. Tak my, víš co? Neukazuj, běž domů. Neukážeš, neuvidíš.
Jenomže, dovedete si představit, kdyby on neukázal, šel domů, ona pak ukázala a my tři viděli a Milan ne? Ten by se v hierarchii naší party propadl na samé dno. Ajaja! Ten by to schytával denně, že on neviděl a my jo. Tak taky ukázal. A musím uznat, že cigoška měla cit pro fer plej, vidím to dodnes, stáhla si ke kolenům rifle a pak kalhotky a cca 3-4 sekundy to takhle nechala.
A my jsme věděli, že už jsme dospělí a ti kreténi z vedlejšího dvora, che, ti se můžou možná koukat na obrázky, ale naše parta už viděla. My už jsme chlapí.
Tak toto jsou dvě historky z mého dětství. Ale mám jich ještě hafo.
Co máte vy?
- Log in to post comments
Komentáře
Toho jsem četl ve slovenštině
A to se mi právě na Londonovi líbilo. Dokázal napsat příběh o literátovi, o moři, o zasněžených pláních, kde v dáli vyjí vlci. To všechno on uměl. Bílý Tesák byl pro mladšího čtenáře, Martin Eden už pro poněkud dospělejšího.
Po něm už pak následovali, v knihovně mých rodičů nalezeni, E.A.Poe a Jaroslav Havlíček. To už byl ale celkem nářez.
od Londona
jsem před Bílým tesákem měl nejraději Tuláka po hvězdách, dříve Stopami minulých životů. Moc jsem chtěl, aby mne někdo taky sešněroval svěrací kazajkou
Tam jsem poprvé
četl o kimči. Zatím se mi na pravé nepodařilo narazit, tak ho občas zkouším podle návodu vyrobit. Zrovna mi jedno vykvasilo - teď jen najít odvahu pustit se do něj.
Tulák po hvězdách
Díky za připomenutí, to byla pecka. Chlapík, sešněrovaný fyzicky, ale jeho mysl bloudící po světech, kam jeho věznitelé nedokáží dohlédnout.
Ale to už mi též přišlo pro pokročilejší věk čtenáře, přeci jen, desetiletý kluk by to asi nepochopil, ten měl Bílého Tesáka. Na pochopení Tuláka po hvězdách si přeci jen musel ještě pár let počkat.
se kúpit i " Železná pata".
Četl sem to ale až nedávno.
Budete překvapeni. Prý se tímto inspiroval Orwell, já spíš myslím že Zamjatinem (" Bič boží " sháním už leta).
a ještě
Verne, Ludvík Souček, Čapek, Poláček ,,,,
Všechno, co bylo řečeno
Prakticky všechno, co bylo řečeno, jsem četl taky. A ještě jména jako František Běhounek, Otakar Batlička, předválečné a poválečné časopisy Junák a Vpřed. Tomeček, Maxwell, Augusta, Couestau, Javůrek... Hodně cestopisy nebo o objevování podzemí, severu, vesmíru. Takže třeba Kopal z VB nebo Sagan z USA.
A samozřejmě science-fiction. Takže kromě Součka i Lem, Bradbury, Jefremov, Asimov, bratři Strugačtí a další autoři.
V jedné, spíš vědecké, vizi budoucnosti, českého autora, byla nastíněna možnost, že každý bude mít zařízení, které bude telefonovat a bude se na něj dát dívat jako na barevnou televizi. Signál měl být přenášen přes družice a dalo se, bez drátů, zatelefonovat třeba do Austrálie. To vyšlo v roce 86. Zdálo se to nemožné. To byla fantazie!! :-)
knihy od Jacka Londona
Heč musím se pochválit, když jsem naposled prohrabával svoji knihovnu, tak jsem zjistil že ty edice s JL mám komletní, ještě v "brožovaném" vydání.
A četl jste podobné
třeba Fairley Mowat "Nedělejte poplach"? :)
Já se ve 3 letech posral
na zámku v Hradci nad Moravicí, ale nechci to nikde rozmazávat.
V 5 letech jsem četl noviny; zřejmě to byly kokotiny a zanechaly na mě stopy.
Vy jste se posral jenom jednou?
To jste byl teda vzorný dítě!
Já se posral, nebo něco posral, tolikrát, že to radši nepočítám!
Jenže to už nebyly plíny,
ale kraťasy, vzor zahradníčky. Do plín si už nepamatuju. Od tohoto okamžiku mám funkční paměť.
Třicáté výročí
V roce 1999 oběhlo třicet let od konce mé povinné školní docházky a moji bývalí spolužáci se rozhodli uspořádat setkání. Bylo to v malém městě, tehdy asi o pěti tisících obyvatelích, kde jsem ovšem v ZDŠ strávil jen poslední tři ročníky poté, co jsem se tam přistěhoval, a dva roky na to zase odstěhoval. Nicméně spolužáci, či spíše hlavně spolužačky, mě zvaly dosti vehementně. Nejspíš mě měly za "celebritu", neb slýchaly můj hlas na vlnách Československého rozhlasu, a pak v letech devadesátých si občas něco přečetly v novinách, by i (světe, padni na zadek) v TV mě zahlédly. Nuž, nechtěl jsem dělat fouňu a na to setkání jsme zajel.
Nikoho z přítomných jsem nepoznal a když si, za všeobecného veselí, připomínali školní i mimoškolní historky, já měl v hlavě prázdno. Prostě nic z toho mi v ní nezůstalo. Vydržel jsem to asi tři hodiny, a nemaje si vlastně s kým co říct, nějak jsem se vymluvil a vypadl.
Pak jsem dlouho přemýšlel, čím to mohlo být. Jasně, nestrávil jsem s nimi ta pravá dětská léta, býval jsem spíše samotář/sólista a spíše čtenář než dobrodruh. A jediní dva bližší kamarádi z těch školních let, Ivana (pak zubařka) a Pavel (pak chemik), na to setkání nepřijeli. S nimi bych si byl býval možná na něco vzpomněl. Možná.....
Teď mě budete mít za náfuku (jímž tak trochu jsem, jako každý chlap), ale nakonec jsem dospěl k názoru, že skoro všichni z těch mých spolužáků prostě zůstali v tom městečku a okolních vesnicích, odkud do ZDŠ také dojížděli. Živili se tam jako... co já vím? Zedníci, pokrývači, elektromontéři? Traktoristé a kombajnéři? Zdravotní sestry, prodavačky, úřednice na MNV? Studium vysoké školy bylo tehdy spíše/hodně výjimkou. A tak si tam žili, v nějakém občasném vzájemném kontaktu, svoje životy kolem místního fotbalu a hlavně národní házené (ta tam byla historicky velmi populární), kolem zabíjaček a podvečerního piva Na Kosině, Ve Vinglu, U Brčků….. Někteří si postavili své družstevní byty, jiní domy na vsi, měli normální starosti s dětmi... Prostě úplně normální život.
Já měl naopak život plný zvratů a silných zážitků. Dobrodružných, hezkých, ale i tragických. Život se na mě valil od let sedmdesátých ze všech stran, mnohdy až neuvěřitelnou shodou náhod (neboť nevyzpytatelná náhoda je tím jediným bohem, který řídí naše kroky). To všechno mně ty pozdně dětské až pubertální školní zážitky, jež jsem si navíc neměl s kým připomínat, úplně vytlačilo z hlavy a nahradilo vzpomínkami jinými.
Zde nutno podotknout, že ovšem moje mozková kapacita nejspíš není valná.... Jak to ale, že si dětské zážitky z let předcházejících pamatuji celkem dobře, a ty pozdější tuplem? Tak si myslím, že moje "diagnóza" je správná.
P.S.: Ostatně s těmi různými sjezdy po letech a s plněním si klukovských snů to bývá někdy ošidné.
P.P.S.: K těm náhodám.... to by bylo vyprávění!
Restaurace
Restaurace Na Kosině funguje, Ve Vinglu už není, U Brčků je ubytovna. Vám by se zamlouvalo U Boudů.
Past sklapla :-)
Ty hospody jsem nachystal speciálně pro vás. Tak - a už jsem vás lokalizoval....!
:-)
past
Jistě Přeštice.
Past
Omyl, drahý Godote. Do takové pasti nespadnu. :-) Ty hospody lze snadno najít na mapě Přeštic. Ale samozřejmě Váš kraj dobře znám, třeba náměstí Míru 10, ke kterému se váže i Plzenecká a datum 24.9.1972. A to jsem se moc snažil, abych sem vodítka dal srozumitelná jen pro Vás a vynechal podrobné údaje z veřejných zdrojů. :-)
také vědět to
...že tehdejší představy (nakonec tak skončí vše - v představách) a jejich prožívání, nerovnají se dnešní představy o tehdejších představách a takovéto prožívání.
Zapiš to všecko (sic !) , já moc lituju že nezapisoval jsem si věci co mi říkali děda, babička, strejda,,,,prostě ti, co už dneska nežijou.
Umřeš a umře to s tebou, to je blbé.
Nemuší jít zrovna o útok na Bastilu nebo o harém plný fotomodelek. Stačí i ty malé věci.
Přesně tak
Mohl jste být druhý Hrabal. Ten ovšem nečerpal příhody jen z rodiny, ale hlavně v hospodě. :-)
muž - aspoň neztrácel
čas zbytečnostma.
Z jednej historky tradovanej v naší Familie vyplývá, že sem možná potomkem levobočka Rothschildova (jde o dost krvavý románek, o útlaku lidí panstvem , i sex se tam vyskytuje).
Zatím na to celkem seru, ale esli mě namíchnou ...tak uvidí !!!!
Jeden z Familie jim pak kdysi dávno prodal obrovského sumce, tomu ale zaplatili penězi, ne bitím.....V Odře ho ulovil, nevím esli tehdá taky patřila Rotschildům...:-D)))))
V tej souvisloti bych měl takové malé doporučeníčko pro barrnardda. " V záři milionů" , od Františka Sokola Tůmy. ( špatný není ani " Celibát").
Kdysi se to dokonce hrálo v Myronovi, tuším že Holub tam hrál. Ale možná to bylo za protektorátu, za tvrdé cenzury (zajímavé je, že se vydávala Němcová , ale i jiní autoři a autorky, česká to " klasika").
Z antisemitismu je však FST dle mé maličkosti viněn neprávem. No ale nastudovat dneska tu hru....z toho je asi dotačně- komediální byznys posraný strachy....
Jak jsme se učili kouřit
Byli jsme parta čtyř a když nám bylo cca deset, usoudili jsme, že už jsme dostatečně dospělí, ale abychom byli ti správní drsňáci, k tomu ještě něco chybělo. Žváro, pochopitelně. Ale neměli jsme peníze, tak jsme zpočátku začali sjíždět cizí vajgly. Kde najdete ty nejlepší modely? Zapojte logiku. Pochopitelně na autobusové zastávce, někdo si zapálí, přijede autobus a on to zahodí. Tam jsme našli dost dobré kousky.
Ovšem, celkem záhy, nám došlo, že pravý drsňák nesjíždí vajgly po někom, pravý drsňák má své kuřivo. Tak jsme nenápadně omrkli trafiku a nejschůdnější bylo zakoupit dutinky a tabák Taras Bulba, ten byl nejlevnější. (teda, ještě tam měli jeden krapet levnější, jmenoval se Bača, ale nejsme žádná béčka, my chceme kvalitu) Ale my neměli ani vindru. A na mě, jako na veliteli party, bylo zajistit finance na náš záměr.
Tak jsem stloukl z pár prkének takový pultík a všichni dostali pokyn, zítra přinést nějaké hračky, které mohou oželet. Já např. donesl angličáka s už dost vycachtanými kolečky a gumového invalidního indiána s jednou nohou (ta druhá mu byla ustřelena vzduchovkou). Kámoši přinesli podobné hodnoty, tak jsme k tomu dali cenovky a že vyrazíme na pěší zónu obchodovat. Ale bylo nám jasné, že potenciální dospělí kupci, by mohli mít dotěrné dotazy, na co ty utržené peníze potřebujem. Pochopitelně jsme jim nemohli říct, že na to, abychom se naučili kouřit. Dnes si už nepamatuji, co jsme jim nalhali, ale rozprodali jsme komplet sortiment. Oni to kupovali s takovým pobaveným úsměvem.
Takže jsme byli bohatí, vlítli do trafiky, zakoupili dutinky a Tarase Bulbu a zašili se s tím za garáže a tam to nacpávali a jeli jednu za druhou a konečně jsme byli ti dospělí drsňáci.
První se poblil Milan. Najednou začal chytat takovou našedlou barvu, pak hodil kačenu a že jde domů. Tak jsme se tomu slabému kusu chvíli smáli, to víš, brouku, Taras je jenom pro pořádné chlapy. Krátce po jeho odchodu hodil tyčku Jirka, já následoval hned po něm, takže se už smát mohl pouze Jarda, ale on se nám moc nesmál, jelikož už taky chytal takovou nazelenalou barvu. Takže když jsme se tam za garážemi všichni vyšavlovali, tak jsme se odpotáceli domů a tímto naše kuřácká kariéra byla ukončena.
Jo, začátky byly těžké :o)))
Spolužák Franta jednou přinesl čerstvého a docela dlouhého vajgla. Bylo nám sotva šest.
A nás nenapadlo nic lepšího než se s ním posadit pod jabloň v naší mikropředzahrádce. Spokojeně jsme tam různě "bánili" a kašlali, dokud nešel kolem jeho děda. Když nás uviděl, přešla ho veškerá artritida, zvedl hůl a šel po nás. Docela svižně. No, prchli jsme, ale kouření mě přešlo až do osmnácti.
S holí mě podruhé v životě honil až hlídač třešňovky na Točné v Praze 4. To už mi ale bylo přes třicet a učil jsem na učňáku. Vypravili jsme se s kolegou a kolegyní do té třešňovky na skvělé černé chrupky - ona tam bydlela, ale my jsme to měli přes celou Prahu. Sedíme si tak na stromě, třešně padají do nákupních tašek, slunce se pomalu kloní k západu, pohoda... když tu náhle! Připlížil se úplně neslyšně, ačkoli měl ta kolena asi opravdu dost bolavá. Najednou stál kousek od stromu a hulákal na nás. Bleskově jsme seskákali, popadli tašky a zdrhali k dírám v plotu (naštěstí jich tam bylo dost). A já si v tu chvíli vzpomněl na Frantova dědu a musel se začít smát. Tenhle děda nás taky nechyt', ale moc nechybělo.
To by byly titulky ve Večerní Praze - "Nenechaví učitelé kradli úrodu!" :o)))
Kouřit - tedy šlukovat - jsem začal až po 18. roce. Do té doby jsem občas machroval tak, že jsem jen nabral kouř do pusy a mohutně ho vyfoukl. Ale vadila mi ta pachuť; pak mi to, bohužel, vadit přestalo.
Konec s kouřením
Tímto způsobem jsem "přestal kouřit ve dvanácti letech". Začátek a konec v jeden den... :-)
Konec s kouřením
Nápodobně, ale už v 5ti 😄
Byli jsme někde na poli u ohně, pekli jsme brambory a špendlíky a starší kluci nám dali práska.
Když nad tím tak přemýšlím, je to neuvěřitelné, jakou jsme měli svobodu a samostatnost. Kamarády jsem měl na ulici a později ve školce. Chodili jsme normálně ven, ze zástavby až tam, kde začínaly sady, meze s trávníky, keře, pole. K potoku, rybníku nebo do roklí. Vždycky jenom chtěli vědět, kam jdu. A ať jsem brzy zpátky. Stačilo, že je nás víc. Když jsem chodil do školky. V necelých 6 ti letech jsme byli ve školce mazáci. To jsem řekl, že jdeme s Liborem na ryby a šli jsme. Bylo to jen 200 metrů daleko, ale i tak...
Do první třídy nás na zahájení školního roku vedli dospělí. Druhý den šel každý sám. Třeba dva kilometry. Auto měli málokde a na autobus se nevyplatilo čekat. Ve druhé třídě jsme se chodili sami koupat do rybníka nebo na koupaliště. Kolo jsem dostal ve 4 třídě, zhruba jako ostatní. Za rok jsme po dvou, po třech, jezdili do lesů a roklí, 30 km daleko. V sedmé třídě jsme vyrazili k někomu na chatu na Vranovskou přehradu a byli jsme tam týden. Jídlo jsme dostávali v ROH dětském táboře, za úklid. Byla tam starší sestra Sváti, jako kuchařka. Dostali jsme všichni pár rodičovských rad a jeli jsme. Jezdili jsme na lehátkách, koupali se, chytali ryby, machrovali před holkama. Nikdo nás nehlídal. Bylo to normální...
suché rostliny "lepíků"
Nedaleko našeho baráku se začalo stavět nové sídliště. Byl tam takový pozemek se stavebním materiálem, obehnaný vlnitým plechem.
Podlejzali jsme pod tou ohradou a kouřili zarolovaný vlnitý papír (nejspíš to byly nějaké zbytky, na čem byla původně nalepená skelná vata).
A pak buď suché mladé rostliny bezinek (uprosřed je taková vatovitá hmota, to se dalo prošťouchnout drátem).
No a největší obliba byly sušené lodyhy lopuchu, kterému jsme říkali "lepík".
To bylo pokouřeníčko!
Domů jsme chodili s podvázanými nohavicemi.
Když jsme byli asi v šestce, jeden z nás vymyslel do dětských bitev novou vychytávku. Nejsem si úplně jistý, asi Petr, ale nebudu jmenovat, dnes je profesorem na vysoké škole.
Tou vychytávkou byla hliníková trubka, asi metr dlouhá a tak zhruba 10 mm vnitřního průměru. Dalo se to koupit v železářství za pár korun.
Říkali jsme tomu "flusačaka". Když se z měkkého jílu uhnětla kulička, která vyplnila vnitřní průměr, při pořádném zadutí do trubičky se dal zasáhnout cíl velikosti běžného dorostence na zhruba 20 metrů bez vážnějších následků na zdraví (jako třeba prakem)...
Můj první větší průšvih
Zrovna jsem byl u babičky a než mě odvedla do školky, já si čistil zoubky, tak jsem v koupelně objevil takovou krásnou, malou, lesklou krabičku. Moc se mi líbila, tak jsem jí šoupnul do kapsičky, že se ve školce pochlubím kamarádům, jakou mám hezkou krabičku. Ale bylo mi jasné, že jsem jí vlastně ukradl, takže to by se nemuselo líbit soušce vychovatelce.
Tak jsem strategicky počkal, až se půjde souška vyčůrat a nechá nás tam chvíli bez dozoru, vytáhl tu lesklou krabičku a začali jsme jí zkoumat. Rozbalili jí a propátrali obsah.
Takže, když za chvíli přišla zpět, musela ta ženská mít náběh na infark, jelikož to byly žiletky mého dědy a ona tam viděla deset fakanů, třímajících v ruce krásné lesklé žiletky.
Patrně to byla dobrá pedagožka, jelikož se jí povedlo nám je odebrat, aniž by se někdo podmáznul.
Když si pro mě babička přišla, souška jí žiletky odevzdala a měla s babičkou pohovor.
Po návratu domů, babička vytáhla vařečku a měla zase pohovor ona se mnou.
Ale když ta krabička byla tak hezká...
Jeste
že v tom nebyl pesar
???
Tím se dalo také pořezat?
Jednou jsem dostal krásné nové polobotky.
Byly černé a lakované, s jazykem a šňůrkami - prostě dospělácké. Tak jsem si vydyndal, že se v nich půjdu PROJÍT a hned se vrátím domů. Bylo mi tak asi sedm a muselo to být v létě, protože bylo horko a asfalt na nové silnici byl opět báječně rozteklý. I stalo se, co se stát muselo; šli jsme do něho hamtat.
Asfalt na podrážkách rychle zatuhl a zvýšil je asi o centimetr. A ve mně pořádně hrklo. Jedna holčička prohlásila, že to půjde odstranit máslem. Takže jsme se nenápadně přesunuli před náš pididomek, usedli na schůdek, já přinesl jídelní nůž a čtvrtku másla, sundal botky a ona se jala čistit. Samozřejmě to nefungovalo, ale zato přišla domů babička. Děti vyhodila, mě odvlekla domů, seřezala a postavila na hanbu do zádveří.
Zádveří bylo maličké, tak akorát na botník. A já se nudil. Takže jsem ze všech bot vyndal šňůrky, posvazoval je a dělal jsem si žížaly a vláčky. Babče asi bylo divné, že jsem tak potichu a přišla na kontrolu. A v tu chvíli jí "vytekly baterky". Popadla vařeku vyvařovačku a řezala mě hlava nehlava, až vařeka praskla. Musela být už naprasklá, protože jinak by mě zabila. Ale možná to v tu chvíli měla v úmyslu :o)))
Asfalt z bot nakonec nějak odpreparovali táta s dědou různými ředidly a skalpelem, ale já měl jelita ještě pěkných pár dní...
Vděčný asfalt
Mně bylo šest, ségře osm. Asfaltovali naši novou ulici. Chtěli jsme to vidět, tak jsme šli blíž a ještě blíž a ještě blíž..... Maminka nás předtím vybavila úplně novými stejnými mikinkami, takovými veselými žlutými. A najednou jsme byli jako zebry, pokryti lehounkými čárami asfaltu, jak ho bral asfaltérům vítr....
Následky podobně kruté. Obvykle přenechával maminka exekuce tatínkovi a krotila ho, tentokrát se toho vehementně ujala sama.
dětství
Proto i teď říkám mládeži,dělej tak,abys mohl na dětství s radostí vzpomínat.
To co píše Občan,na co bude vzpomínat dnešní mládež,či že,žádné zážitky,žádné zkušenosti,prázdno.
Jako vojclové,také rádi vzpomínáme na to období a také nám něco dalo.
Na prázdninách
Na prázdninách u babičky byla naší nejoblíbenější kratochvílí s kámošem brodění potoka.
Za vesnicí z rybníka vytékal potok a dál tekl poměrně úzkým údolím, do kterého místy nevedly žádné cesty. Kolem potoka byly buď skály, nebo bažinaté louky zarostlé kopřivami. Dovedete si asi představit, co nás napadlo. Nejjednodušší cesta bude korytem potoka.
A už se šlo. Potok naštěstí nikde nebyl tak hluboký, aby se v něm dalo utopit a my měli holínky. Jenže po pár metrech už samozřejmě byly plné vody, která nebyla z nejvoňavějších, vždyť do potoka tekly přepady septiků z půlky vesnice. My ale statečně pokračovali dál. Cítili jsme se jako skuteční objevitelé a průzkumníci.
Ten rok jsme průzkum potoka zopakovali ještě několikrát, i když se doma zlobili, proč se domů vracíme věčně s úplně promočenýma botama a teplákama.
To jsme provozovali ve Vysokém n/J!
Začínali jsme "velkým" potokem cca v půlce cesty mezi Vysokým a Tříčí a po překonání bažiny u spodních chalup pokračovali tříčskou bystřinou až nad prudčí svah nad Jablonečkem. Dál jsme si netroufali, protože tam už byly opravdové vodopádky a hlubší tůňky. A my sebou vždycky měli mladší sourozence, které jsme potřebovali dopravit domů živé.
Nejlepší byla cesta zpět, protože jsme "bojovali s proudem" a s "pralesem" (lopuchy) a cítili se taky jako objevitelé a dobyvatelé :o)
Přesně jako Vy; tepláky nacucané vodou, přetékající holiny a unudlaní mrňousové. Ale ten pocit! Dobrodružství i legrace, pocit vítězství. A když nás babičky převlékly, tak jsme vyrazili k tříčskému rybníčku, postavili jezírka na pulce a pak leželi na písčince a pozorovali, jak se mihotají v jezírcích. Taky jsem jim stavěli různé kanály a pouštěli je z jezírka do jezírka. Bylo úžasné sledovat den za dnem, jak jim rostou nožičky a postupně se stávají žabkami.
Naproti přes údolí byl kravín s teletníkem a když nás nebylo moc, tak nás "kravařky" vzaly k telátkům a mohli jsme si je hladit a koukat, jak pijí od krav i z lahví a korýtek. měla krásně hedvábné čumáky a jazyky. A obrovskou sací sílu. Jednou mi tele začalo cucat ruku a než jsem se nadál, vcuclo mi ji skoro po loket a nešla vyndat! Začal jsem brečet, ale paní "kravařka" byla bdělá a ostražitá a rychle mě vysvobodila.
Odpoledne jsme chodili koukat, jak jdou krávy z pastvin domů za telátky. Stáli jsme na kládách, co z nich byl udělaný "přivaděč" ke kravínu, a čekali, až "kravařka" zpěvavě zavolá "Holky, holky, doooomůůůůů!". A holky se shlukly do stáda a vyrazily k domovu. Jak šly přivaděčem, tak jsme se jich dotýkali a připadali si jako kovbojové z westernů :o))
Prázdniny
O prázdninách u babičky nás "lufťáků" byla ve vsi celá hromada a nějak jsme splynuli s místními. Chodili jsme s nimi pást krávy a kozy, mastili přitom karty a tak. Různá alotria nás zaměstnávala tak, že jsme se vraceli domů až za tmy, což dospělí majitelé krav snášeli s nevolí. Nejvíc otec Jardy Častorala ("po chalupě" Jardy Fousků), který na své krávě s oblibou jezdil, snažil se ji vybudit do rodea - dost marně. Pak zažíval rodeo doma, jeho otec měl blíže k hrubiánovi než k zasněnému humanistovi.
OT supreme court odmítl se zabývat žalobou Texas
+ 17 dalších proti Pensylvanii +3. V komentáři emeritního profesora z Harwardu- bylo to prý zřejmě kvůli tomu že v otázce nenalezl shodu všech 9 soudců a nechtěl tak cilivou otázku řešit poměrem 5:4 či 6:3.
Takže už je zřejmě rozhodnuto o výsledku,
i když jednotlivé státní soudy, např v Pensylvanii, běží dál s předkládáním důkazů o konkrétních volebních podvodech. Tam bude muset dojít k soudním rozhodnutím.
Milane
vy jste buď hodně mladý a nemáte na co vzpomínat, nebo starý a už jste všechno zapoměl. Nebo se celý život staráte jenom o kraviny jako je politika.
to jste se ani jednou
netrefil. Moje vzpomínky z dětství jsou mnohem barvitější (jak se v první třídě po cestě ze školy podemnou probořil led v rybníčku, jak jsem u strýce převrh fůru sena když jsem jel s koňmi přes můstek, jak mi přejel žebřiňák nohu když jsme ho pustili po kamenité cestě dolů, jak se proti mně vztyčila zmije v našem bunkru ve vrbičkách u rybníku, ...). Pak mi bylo 15, a řekl jsem že jsem dospělý a odjeli jsme stopem s kámošem na Slovensko do hor. Pak nám došly peníze a domů jsme se vracely s 3Kč na den, zvládli jsme to.
To jste na špatné diskusi, Milane V.
K tématu US voleb se diskutuje pod včerejším článkem. Tady NE.
Diskuze
je SVOBODNÁ. Když má Milan něco na srdci, ať se vypovídá. Je na každém, bude-li to číst. nebo ne.
Tak zrovna tohle
je HODNĚ důležité. Nemusel byste, Občane, být najednou tak důsledný a nedůtklivý.
Každý
psychiatr a kouč vám řekne,že se má koukat dopředu na srazy nechodit a v minulosti se nebabrat
Bane
A já si spíš myslím, že bývají poučné. Plnění si klukovských snů ve věku dospělém také.
Třeba "auto bez střechy". To je bezva, ale na stará kolena najednou zjistíte, že je v něm přes den v létě šílené vedro.
Nebo ta nenaplněná láska z mládí. Krasavice, kterou si ale vzal kamarád. Když se láska po letech potají naplnila, ukázalo se, že je to pěkná mrcha a nezbylo než zdrhat.
Takových poučných příkladů by bylo...
Na středoškolských srazech se ukázalo, že tehdejší premianti strávili spíše nudný a spíše ne moc úspěšný život. Zatímco někteří tehdejší školní gauneři (já k nim nepatřil) se celkem úspěšně prosadili. Neplatí to absolutně, samozřejmě, ale přesto je to zajímavý jev.
Sbohem mládí
Sbohem Donalde.
Prohra pro Trumpa: Nejvyšší soud USA zamítl žalobu Texasu zpochybňující výhru Bidena
ČTK
ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou
Texas se chce odtrhnout od rozpojených států
amerických:
https://www.foxnews.com/politics/texit-test-texas-lawmaker-floats-refer…
to jsem tu psala už před nějakou dobou...
tož kdo ví...
no sice pro nás je to prašť jako uhoď - ve výsledku
ale jen jako zajímavost jak to dopadne a jak tomu rozumět...
hmm
https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/kongres-usa-neuznal-bidena-za-…
čert ví,
asi mi budete nadávat, ale já si čím dál víc myslím,
že vůbec nejde o Bideta. Jde o to dostat na prezidentský stole Harrisovou, která by jinak asi jen těžko prošla.
Vzpomínáte jak to bylo?
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lyndon_B._Johnson
a proč vlastně zavazel Kennedy ......
V tom bude pes zakopaný
chyba - nemůžete vzpomínat, tenkrát jste byli právě
v letech na které vzpomínáte. Jo, jak tak koukám na pečeťák s profily kluků Keneddyových....zlatá šedesátá, 63-68... to vy jste měli opravdu ještě tenkrát výše popisované "starosti", takže moje připomínka je vlastně taky vzpomínka ... na ně.
Dotaz
To bych rád věděl, zda by sem patřily i vzpomínky druhu "Můj první mejdan"?
Ne už tak úplně dětské, spíš pubertální....
Klíďo píďo
Můj první mejdan byl Silvestr. Nějak se nám podařilo překecat rodiče, tak jsme ho strávili s kámošem nad bytem v baráku jeho dědy.
Věděli jsme, že ke správnému Silvestru patří alkohol, tak jsme vylemtali litr Vavřince, což už samo o sobě byl slušný výkon. Ale zároveň jsme věděli, že o půlnoci je přípitek. K tomu jsme měli připravenou sedmičku vodky, kterou jsme rozlili do dvou velkých sklenic, připili si na úspěšný budoucí rok a hodili tam exáče. I dnes bych se tohoto výkonu bál, my se tehdá nebáli.
Patrně tušíte, jak jsme strávili začátek Nového roku.