Poučné historky z morového roku

Nedávno jsem si při čtení jakéhosi komentáře k současné pandemii vzpomněl na knihu Daniela Defoa (1660-1731) "Deník morového roku" (Odeon, 1982). Knížka popisuje události roku 1665, kdy v Londýně a okolí propukl mor. Defoe, kterému bylo tehdy 5 let, čerpal ze zápisků / svědectví svého strýce Henryho Foea, který zůstal v Londýně a byl očitým svědkem událostí. Odborníci tvrdí, že jde o první knihu, kterou lze označit jako "literaturu faktu". Znám Ivanova, a tak musím souhlasit. Tady je pár ukázek z ní. Takové útěšné čtení.

Počátek epidemie.

Defoe začíná pěkně od začátku, tak, jak se patří (str. 7 a dále): "Tu však na sklonku listopadu či počátku prosince roku 1664 zemřeli v Long Acre či spíše při horním konci Drury Lane na mor dva muži, prý Francouzi."

"Dostavili se tam dva lékaři a felčar. Poté to bylo obvyklým způsobem vytištěno v týdenním soupisu úmrtí, a to takto "Mor: 2x, Nakažené farnosti: 1". "

"... v poslední prosincový týden zemřel pak v témž domě další člověk na touž chorobu. A pak jsme opět byli v klidu, asi tak šest týdnů."

Na straně 11 už píše: "... velkou stísněnost mezi lidem způsobilo to, že počty úmrtí v týdenních soupisech v těchto týdnech [konec prosince až polovina února] velice vzrostly [asi na dvojnásobek]." (Defoe udává přesná čísla podle farností.)

Pak následuje taková mezihra, kdy Defoe popisuje, jak nemoc postupuje městem, jak jsou zasahovány další a další farnosti. Jak si lidé dělají zásoby (známe to!) nebo utíkají z města na venkov k příbuzným. Celý královský dvůr odjel pryč!

Defoeův strýc se také rozhodoval, zda odejít. Už byl odhodlán, ale vždy došlo k nějaké události, která ho zdržela. "... sdělení, jež mi, jak jsem se domníval, přicházela z nebes a znamenala po mne jakýsi pokyn ... abych setrval." (str. 20) "... od té chvíle jsem byl odhodlán ve městě zůstat ... Jelikož čas mého žití je v Jeho rukou, bude On s to mne uchovat v době nákazy stejně tak jako v době zdraví, a jestliže nebude považovat za vhodné mne zachránit, stejně budu v jeho rukou a je správné, aby On se mnou naložil, jak On bude považovat za správné." (str. 21)

Začalo zapečeťování domů, ve kterých se vyskytl někdo nemocný morem. Dělo se tak podle "Zákona o křesťanské pomoci lidem nakaženým morem". Defoe o tomto opatření hovoří na více místech a probírá je z různých úhlů. Na str. 170 říká: "Dodnes panuje pochybnost, zda zapečeťování vcelku vůbec jakkoli přispělo k zastavení nákazy, a já vpravdě nemohu říci, že ano, neboť nic nemohlo se řítit zuřivěji a vztekleji než tato nákaza, když byla na vrcholu zběsilosti, přestože nakažené domy byly zapečetěné tak přesně a účinně, jak to jen bylo možné."

Rozmohli se šarlatáni: "Pilule proti moru!", "Neporovnatelný nápoj proti moru!", "Jedinečná opravdová protimorová vodička!" ... "Chudým poskytujeme rady zdarma!". (Nenašel jsem tam ale žádnou zmínku o rouškách. Nemají je ani postavy na obrázcích, kromě takového toho "atombordelu" se zobákem, který nosili lékaři.)

1. července bylo vydáno nařízení londýnského starosty (str. 47), které ustanovovalo, jak se má postupovat při řešení situací, které vznikaly: ošetřování nemocných, postup ranhojičů a ohledávaček, separace nemocných, pohřbívání mrtvých, nařízení o čistotě ulic, uzavírání divadel, zákaz hostin. Uzavírací hodina šenků a krčem byla stanovena na devátou (Prymula to dnes (23.9.2020) šoupl na desátou.) Ve městě byly pozabíjeny všechny kočky a psi (str. 132).

Mor se projevoval ve dvou formách: Při první z nich nebylo na člověku - někdy až do poslední chvíle - nic nápadného. Až najednou se mu udělalo hodně špatně, sedl si nebo padl na zem a v několika okamžicích umíral. Na trupu se objevily morové skvrny. Při druhé formě se člověku vytvořily hlízy v podpaží a v tříslech. Pokud je ranhojič rozřízl a vyčistil, člověk měl naději se uzdravit. (Pozn. 3)

Složité bylo, jak poznat nemocného: "Tím si často lámali hlavu naši lékaři, ale hlavně apatykáři a ranhojiči, kteří neuměli rozeznat nemocné od zdravých. Všichni připouštěli, že to tak vskutku je, že mnoho lidí nosí mor v krvi a že jim užírá tělesnou podstatu a že vlastně jsou to chodící hnilobné mrtvoly, jejichž dech je nakažlivý a jejichž pot je jed, a přesto na pohled jsou právě tak zdraví jako ostatní lidé, a dokonce o tom ani sami nevědí ..." (str. 215) (No, dnes jsme na tom stejně.)

 

Epidemie zuří naplno.

Situace ve městě se neustále zhoršovala. Třeba str. 89: "... když se na naší straně města mor rozřádil naplno, nemohl člověk ani projít ulicí, aby každou chvíli na zemi neležela nějaká mrtvola. ... Mrtvoly vždycky zůstaly ležet na ulici [během dne] dokud o tom nedostala zprávu úřední místa a nedala je odvézt ..."

Str. 71: "... nakažení lidé, jejichž konec se blížil, a kteří také blouznili, přibíhali k šachtám [otevřené hromadné hroby] zabaleni do pokrývek nebo houní, vrhali se dolů, a tak se, jak sami říkali, pohřbívali."

Str. 91: "Zvláště bolest z hlíz byla velice prudká a pro leckoho nesnesitelná. Dá se říci, že lékaři a ranhojiči mnoho ubohých stvoření přímo umučili k smrti. Když hlízy zatvrdly, nasazovali prudké placky, náplasti či obklady, aby je vytáhli, a když to nestačilo, řezali je a nasekávali příšerným způsobem. Některým hlízy tvrdly dílem v důsledku prudkosti choroby, dílem proto, že je vytahovali příliš prudce, a byly potom tak tvrdé, že je žádným nástrojem nebylo možno rozříznout, a tak je tedy vypalovali žíravinami, až mnozí z těch muk ve zběsilém šílenství umírali, někdy dokonce i přímo v průběhu zákroku."

Str. 126: "... mezi nejpolitováníhodnější případy patřily těhotné ženy, neboť když přišla jejich zlá hodinka a dostavily se bolesti, nebyl nikdo, kdo by jim pomohl, neboť ani bába ani sousedka se k rodičce za nic nepřiblížily. ... Bylo téměř vyloučené, aby chudá žena získala k sobě jakoukoli pomocnici. ... Mnohokráte takto matka i dítě byly zmařeny. Zvláště pak, měla-li rodička v sobě mor, nikdo se k ní nechtěl přiblížit, a tak často i s dítětem zahynula. Někdy třeba matka zemřela na mor a dítě bylo napůl na světě ... Některé umíraly zrovna při bolestech porodních a dítě na svět ani nepřivedly."

Téměř se zastavil hospodářský život (str. 105): "... mistři těchto [zbytných] řemesel - jako švadleny, kloboučnice, ševci, truhláři, čalouníci, tkalci ... zastavili práci, propustili veškeré tovaryše a jiné síly a všechno služebnictvo." ... "Mořeplavba rovněž ustala, lodi nevyplouvaly, ani nepřiplouvaly jako dříve, takže námořníci byli také všichni bez práce a mnozí z nich v krajní a nejhlubší nouzi ..." ... (str. 106): "Všechny rodiny se co nejvíce omezily ve způsobu žití."

Na straně 99 Defoe popisuje zoufalou situaci chudých: "Nutno přiznat, že jakkoli byl mor hlavně mezi chudým lidem, přece jen měli chudí nejvíc odvahy a nejméně moru se obávali a zabývali se svou prací s kuráží až nelidskou, aspoň ji musím takto nazvat, neboť nebyla založena ani na náboženství, ani na prozíravosti, rovněž opatrností se nezatěžovali, ale vrhali se do jakékoli práce, jen když dostali zaměstnání, ať bylo sebenebezpečnější. Tak třeba ošetřování nemocných, hlídání zapečetěných domů [bylo jich až 10 000!], doprava nakažených do morního špitálu a - ze všeho nejhorší - doprava mrtvých do hrobu."

 

A Defoe to tak trochu zvráceně komentuje:

"A pak, jakkoli věc sama o sobě truchlivá, přece jenom to byla svého druhu spása, totiž mor, jenž strašlivě řádil od půli srpna do poloviny října, skosil za tu dobu třicet, čtyřicet tisíc právě těchto lidí, kteří, kdyby bývali byli uchováni, by svou chudobou byli nesnesitelným břemenem. Chci říci, že by město bývalo tu zátěž neuneslo a nemohlo by je všechny uživit, dříve či později by tedy byli dohnáni k nutnosti vyplenit buď město samo nebo přilehlé okolní oblasti, jen aby se nějak uživili, což by bývalo celou zemi, a tedy i naše město, uvedlo do krajní hrůzy a zmatku."

Vypadá to, jako by Defoe říkal sám svůj názor. Pravda je ale složitější. Defoe psal pamflety, které se vrchnosti (zřejmě královna Anna) moc nelíbily. Tak na něho zaklekla: Defoe skončil na pranýři a ve vězení (r. 1703). Od té doby mohl psát jen to, co mu dovolili, případně co mu nakázali. (Tato kniha vyšla r. 1722.) A tak to řekl jakoby sám za sebe, ale ten, kdo záležitosti tak zorganizoval, byl starosta, radní a královská rodinka. Když se to hodí, elity to prostě zařídí tak, aby chudí zemřeli.

Na straně 102 Defoe přiznává, že morová katastrofa nemusela být tak hrozná: "... ani náš starosta ani jeho hejtmané nepřijali nižádná opatření ze své funkce městských úředníků v zájmu nařízení, jichž mělo být uposlechnuto. Prstem nehnuli, aby snad pomohli městské chudině. Občanstvo nemělo nikde veřejná skladiště či zásobárny obilí či mouky pro podporu chudého lidu. Kdyby se o to bývali sami postarali, jak je to v takových případech zvykem v jiných zemích, bývalo by pomoženo mnoha ubohým rodinám, jež pak byly uvrženy do krajní bídy ...". (Míra bídy v Londýně přesahuje naše představy. Vyprávění Thomase de Quincey nebo jediná věta v Orwellově Válečném deníku otevírají pohled do hlubiny.)

"O stavu městské pokladny mnoho říci nemohu. Městská rada prý byla nesmírně bohatá. Že tomu tak opravdu bylo, je možno usoudit podle nesmírných částek, jež vynakládala na přestavbu veřejných budov po velkém požáru města Londýna ..." K požáru došlo již za rok! - 2. září 1666. (Urzidil (viz pozn. 4) na str. 85 píše, že byl založen "zločinnou rukou v City".) Takže peněz bylo dost, ale na chudé při epidemii je nechtěli plýtvat ... (V nynější "pandemii" nějaké peníze pro chudé jsou, to je zřejmé. Kolik z těch 500 miliard ale kdesi "zmizelo", to se asi nikdy nedozvíme. Nu ale je to pokrok.)

Epidemie vrcholila v období od poloviny srpna do poloviny října. "... To už asi devátý týden umíralo bezmála tisíc lidí denně ..." a Defoe připojuje (str. 109) tabulku s celkovými počty mrtvých v jednotlivých týdnech. Na stránce 110 uvádí oficiální počet lidí zemřelých v Londýně na mor: 68 590! 

Domnívá se ale, že jejich skutečný počet byl vyšší - až 100 000. Tedy asi každý pátý obyvatel Londýna (viz anglická wikipedie). A uvádí k tomu důvody: pohřbívalo se za tmy, mrtvé vysypané z káry, která dorazila na hřbitov, asi těžko někdo přepočítával. Hrobníci či kostelníci, kteří vedli evidenci, často umírali, a tak se mohlo stát, že se jejich seznam s počty mrtvých ztratil. Dost bylo i lidí, kteří - nakaženi morem odcházeli do polí a lesů a tam umírali někde v křovinách. (Jako nedávno kdosi těsně za zastávkou MHD v Praze Běchovicích, na rušné výpadovce na Kolín. Mrtvola tam ležela asi měsíc.)

Na vrcholu epidemie Defoe městské radní a úředníky ale chválí: "Městská správa ... moudře podporovala lid na duchu, vydávala znamenitá nařízení a předpisy pro správu obyvatelstva, pro udržování pořádku v ulicích a pro zajištění toho, aby se každému dostalo všeho potřebného." (str. 195).

Str. 197: "... byl neustále plný dostatek chleba, navíc levného jako jindy ... Rovněž na trzích nikdy nechyběly potraviny, dokonce v takové míře, až jsem se tomu začasto divil ..." A dále: "Veškeré nutné práce, jež spolu přinášely děs, jež byly hrůzyplné a nebezpečné, konaly se v noci."

Rozmohlo se také dávání milodarů. Nešlo o drobné částky. Str. 225: "... ku pomoci chudým tohoto postiženého, zle navštíveného města přišlo nikoli jen mnoho tisíc liber, ale statisíce liber. Dokonce mi jeden člověk tvrdil, že napočítal přes sto tisíc liber týdně, které rozdělili správci farností ve svých farnostech ..." (Libra byla spousta peněz. Většina chudých libru vcelku nikdy neviděla.)

Epidemie ale stále postupovala s neztenčenou intenzitou ... "Oč horší bylo dopuštění za oněch strašlivých časů, o to víc vzrůstal úděs lidu, jenž se v prudkosti svého děsu dopouštěl tisíce nevysvětlitelných věcí ... Někteří chodili po ulicích řvouce a plačíce a lomíce rukama, jiní zase se modlili a pozvedali ruce k nebesům, volajíce k Bohu o slitování." (str. 113)

Str. 176: "... když morní nemoc vrcholila, vyvolávala skoro u každého nepříčetné třeštění, a v takovém stavu se žádný nemocný nedal přemluvit, aby zůstal na loži, a platilo na něj pouze násilí. Nejeden z těch ... se vrhl z okna, když zjistil, že dveřmi ze svého domu odejít nesmí."

Str. 183: "Musím však ještě promluvit o vrcholícím moru, kdy běsnil na hranicích zkázy a lidé klesali pod tíhou toho nejpříšernějšího děsu, ba dokonce, jak už jsem pověděl, propadali zoufalství. Je až k nevíře, do jakých výstřelků doháněly lidi jejich vášně v těchto krajnostech morového navštívení ..." A Defoe popisuje událost, kdy morem nakažený muž vyběhl nahý z domu, běží uličkou, tančí a vykřikuje a jeho příbuzní se ho snaží dohnat, volají na chodce, aby ho zastavili, ale nikdo se neodvažuje ...

Některé skupiny obyvatel byly kupodivu ušetřeny. Třeba venkované dovážející potraviny do Londýna (str. 197): "... vyčítal jsem si, že jsem příliš bojácný a opatrný a nevycházím ven, zatímco venkované zcela volně a směle docházejí na trh, jakoby ve městě nebyla nižádná nákaza či nebezpečí, že ji člověk dostane."

Další ušetřenou skupinou (str. 163) byli námořníci z lodí kotvících v tečišti, jak se říká řece nedaleko moře, v řadách či zástupech přesně jedna za druhou, z přístavní Tůně až kam bylo dohlédnout. "... pokud vím, nepostihl mor nikoho na těch lodí ... přestože si lidé často chodili na břeh do venkovských městeček a do vesnic a venkovských usedlostí nakupovat čerstvé potraviny, drůbež, prasata a pod. pro své vlastní zásobování."

 

Na vrcholu epidemie.

Na vrcholu epidemie najednou dochází k jakési změně v chování lidí. Defoe to popisuje na str. 186: "Zmínil jsem se již, jak byli lidé uvedeni do stavu zoufalství, kdy se již pomalu života vzdávali, a právě to mělo na nás asi tak po tři čtyři týdny podivuhodný účinek: lidé byli pojednou odvážní a troufalí, už se plaše nestranili jeden druhého, neuzavírali se doma, ale všudy a všude chodili a začínali se spolu i bavit."

A na str. 182: "Celé ulice vypadaly opuštěné, ... naprosto vylidněné, dveře od domů byly zotevírané, okna rachotila ve větru, neboť domy byly prázdné a okna neměl kdo zavírat. Jedním slovem lidé se začínali zbavovat strachu a říkat si, že všechna nařízení a opatření jsou tak jako tak marná a že čekat již není možno nic jiného než všeobecnou zkázu. A právě na vrcholu tohoto všeobecného zoufalství zalíbilo se Bohu zastavit svou ruku a zmírnit zuřivost nákazy tak, že to bylo stejně překvapivé jako její počátek ..."

A na straně 261 až 262: "Vskutku je téměř k nevíře, jakou příšernou spoušť ty poslední týdny [první 3 týdny v září] způsobily ... zemřelo neméně než 30 000 lidí a onemocnělo téměř 100 000." 

 

Obrat.

Ale: "Bylo to podivuhodné, ... kamkoli přišli [doktoři] na návštěvu k nemocným, shledávali, že se jejich stav zlepšuje, buď se úspěšně vypotili nebo se jim otevřely hlízy nebo jim vředy poklesly ... nebo nastal jiný příznivý příznak takže do několika dnů se všichni začali uzdravovat ..."

Na stranách 238 a 239 Defoe popisuje, jak to vypadalo v dalších týdnech: "... další týden ... poslední v září, soupis poklesl o téměř dva tisíce."

A dále: "Je pravda, že mor ještě stále byl v hrozivé výši, takže další soupis uváděl neméně než 6460 a další 5720, přesto však ... se zdálo, že se lidé uzdravují rychleji a ve větším množství než dosud. ... Neboť bylo tou dobou nakaženo neméně než 60 000 lidí, a z toho 20 477 zemřelo a téměř 40 000 se uzdravilo. Kdyby však tomu bylo jako dříve, pravděpodobně by z toho celkového počtu nemocných pomřelo na 50 000, ne-li víc, a dalších 50 000 by bylo onemocnělo, neboť jedním slovem nemoc začala postihovat veškeré masy lidí, a zdálo se, že nakonec neunikne vůbec nikdo."

"V průběhu několika týdnů ... celkový pokles pokračoval a další říjnový týden klesl soupis o 1843, takže počet mrtvých na mor činil již pouhých 2665, a týden nato o dalších 1413, a přestože bylo zřetelně vidět, že přemíra lidí je nemocna, přemíra dokonce ještě větší než obvykle, a přemíra jich také dennodenně onemocňovala, ale jak bylo výše řečeno, zhoubnost nemoci již polevila."

Epidemie tedy neskončila najednou, ale postupně "vyhasínala". Ještě "... ke sklonku roku [1665] bylo neustále mezi dvěma a třemi sty případů ..." (str. 255). Ojedinělé případy se vyskytovaly i v dalším roce. Až do velkého požáru v září 1666.

Když to tedy zrekapituluji: Počet nakažených stále vzrůstal, ale procento lidí, kteří zemřeli, klesal. Zvyšoval se podíl těch, kteří měli jen mírné příznaky. A jak to tedy skončilo? Klesla snad najednou výrazně nakažlivost? To těžko - vždyť během epidemie zůstávala v podstatě stále stejná. Vypadá to spíše tak, že epidemie postupovala pořád dál. Ale většina nakažených nejen že neumírala, ale oni dokonce neměli ani žádné nápadné nebo vůbec žádné příznaky moru. Prodělali mor a ani o tom nevěděli. Nakonec byl promořen celý Londýn.

Ono to tak vypadá i u jiných nemocí. Když se do populace dostane nová nákaza. Třeba u eboly nebo syfilis. Jako bychom hodili kámen do rybníka: Voda vystříkne, udělají se vlny. Ty se šíří dál a dál. Jsou ale pořád menší a menší. Když doběhnou k nám ke břehu, už je třeba ani nerozeznáme od klidné hladiny.

 

Epilog:

V době moru byly vytvořeny nové hřbitovy. Některé byly pak dále používány, jiné byly zrušeny a brzy poté "... se na nich začalo stavět, takže klid mrtvých byl porušen, jejich těla znectěna a znovu vyhrabána ..." (str. 245). (Měl jsem kdysi kus lebky ze středověkého morového hrobu. Kousek od našeho baráku bagrovali kanalizaci a tam, kde procházela morovým hřbitovem, byly až metr mocné kapsy plné kostí. Na rozdíl od kostí, které vyhrabávali v Londýně, už moje kost na sobě vlasy ani maso neměla.)

Ve světle současné "pandemie" se člověku dere na mysl, zda i pohromy let 1665 a 1666 (mor + požár) v Londýně nebyly způsobeny záměrně. V každém případě kombinovaný efekt těchto dvou pohrom odpovídal válce: zabíjení lidí a ničení materiálních hodnot ve velkém měřítku.

------------------

Poznámky:

1. Článek je trochu dlouhý, rozvláčný. Protože i Defoe byl rozvláčný. Tenkrát se tak psalo. Třeba Cervantes (1547-1616). Život plynul pomalu, dlouhé zimní večery ...

2. Anglický originál (A Journal of the Plague Year) vyšel poprvé roku 1722.

3. Mor: Inkubační doba 2 až 3 dny (výjimečně až 10 dnů); původce: bakterie yersinia pestis; způsob šíření: kousnutí nakažené krysí blechy (dýmějová forma moru) nebo kapénkovou infekcí od nakaženého člověka (téměř 100% smrtelná); léčba antibiotiky (streptomycin, chloramfenikol, tetracyklin). Za socialismu se proti moru povinně očkovali ti, co cestovali do Indie.

4. Dobu moru zažil v Londýně také náš Václav Hollar. Rytec světového jména. (Dobrá kočzka, která nemlsá.) Během moru mu zemřel syn James. Ještě jednou se oženil s mladou ženou, s níž se potkal během epidemie. Ale osud mu už nepřál. Zemřel slavný, ale chudý a zadlužený. Johanes Urzidil (který také nezemřel tam, kde se narodil) o něm napsal pěknou knížku.