Vstoupili byste vy do těch dveří?

Krátký smrtelný úvodník: 

Měl bych pro vás dneska jednu (doufám) dobrou zprávu. Pokud se podíváte na Masterovy grafy, tak ten úplně poslední zobrazuje tzv. nadúmrtnost. Ukazuje, kolik lidí umírá nad běžný průměr pro dané období a kolik lidí umírá nad mezní hodnoty pro dané období. Mezní hodnota ukazuje, kolik nejvíce lidí v daném období zemřelo před dobou koronavirovou. 

V posledních týdnech jsme svědky zajímavé věci: Čísla mrtvých se přestala vymykat. Od října, kdy covid zaútočil s plnou parádou byla skutečná čísla úmrtí ještě o 30% vyšší než státem udávané počty mrtvých. Tak to bylo celý podzim i celou zimu až do února. Teď najednou jsou státem udávaná čísla mrtvých vyšší než odchylky od maximálních hodnot. Máme sice stále mnohem více mrtvých než činí průměr, ale zároveň se s jejich počtem už příliš nelišíme od maximálních úmrtí v jiných letech.  To dělá chřipková sezóna. V tuto dobu každý rok umírá nejvíce lidí na respirační choroby. V tuto dobu se umírá nejvíc. 

Každý rok přijde ta chřipka trochu jinak a má různou sílu. A její nápor trvá tak čtrnáct dní. Třeba v zimě 2013 - 2014 nebyla skoro vůbec. Ale v jiných letech zarazí někdy mezi lednem a březnem docela prudký hrot v úmrtních grafech a zase vymizí. Covid je silnější než chřipka a v tuto dobu tedy také nastandartně zabíjí. Ale ne zase tak moc nadstandartně. 

Mělo by to znamenat, že na konci března, až vykoukne sluníčko a teploty vylezou trvale nad nulu, měl by se i covid do jisté míry odporoučet, nebo by alespoň nemusel být takový sekáč. 

 

 

A teď už berrnard: 

Já celkem chápu strach mnoha lidí před tímto sajrajtem a nedivím se jim.

Myslíte, že já, když slyším o nových mutacích a i když si chlapácky říkám, že jsem přeci silnej borec, že se toho nebojím?

Jasně, že se toho bojím taky. Taky se mi nechce umřít, nebo být pak mrzák s odepsanými plícemi, nebo jinými orgány. A i kdybych to já dal, tak mám rodinu. Co když to nerozchodí moje žena? Co když umře? Kurva, co já pak budu bez ní dělat? Jsem s ní třicet let, je mi padesát tři, já jsem ve svém životě prožil víc s ní, než bez ní, včetně miminkovského věku, kde si nic nepamatuji. Co pak budu dělat, když by tady pak nebyla?

Potěr už je z baráku a já tady pak zůstanu sám, bez ní? Na stěnách a na policích ty ozdobné ptákoviny, co tam rozmístila, ale jí už bych tady mít neměl? S kým se pak budu večer hádat a potom zase udobřovat? Koho pohladím a kdo pohladí mě? S kým pojedu na výlet o víkendu? Koho budu moci podepřít, když mu bude blbě a kdo podepře mě, i když se většinou snažím tvářit jako velký king, ale taky mám chvilky, když jsem vděčen, když mě podepře ona a ona to umí, už mě zná a ví, jak na to.

Co když mě ten sajrajt tohle všechno vezme a ta možnost tu je. Myslíte že se toho nebojím, že jsem chřipečkář? Bojím se toho, jsem z toho zasranej až za ušima.

Na druhou stranu, už je to tady rok. Byla na to různá opatření, různé restrikce, lockdowny a dvě roušky a respirátory, zákaz vycházení, Středula by nejradši, aby odboráři byli půl roku doma, on to už někdo zaplatí, boty si kupuji skrz net i když bych si je radši vyzkoušel, hafo kamarádů už si ani nevybavuji, jak vypadají, žiji už rok v kleci. Jó, kdyby mě tak klec alespoň dokázala zaručit, že budeme zde všichni v pohodě. Ale já vidím, že čím silnější jsou na ní mříže, tak tomu viru je to jedno. On si zmutuje a stejně nás nakonec dostane.

Tak jestli nás má nakonec stejně dostat, tak proč žít v kleci? Není lepší rok intenzívně žít, než pět let ustrašeně umírat?

Mě se na toto téma vybavila jedna písnička od mého milovaného Nicka Cavea. Je to čistě překlad, žádný Saifert co překládá Havrana od Poea. Ale zkuste si to přečíst a pak nad tím zapřemýšlet. Je to z alba „No More Shall We Part“ skladba „Haleluja“.

Odkaz na živo zde:

https://www.youtube.com/watch?v=Tn1p0CqDFek

Zbytek svého textu dodám po tom překladu.

Připravení?

Fajn, jdeme na to:

Prvního května jsem se vydal na cestu

Skoro celé ráno jsem civěl skrz okenní tabulky

Pozoroval jsem, jak déšť klove na sklo

A hnusný vítr foukal tvrdě a rychle

Měl jsem to brát jako varování

Jako varování, jako varování

Jako varování

 

Své chůvě jsem dal ten víkend volno

Jídlo bylo hrozně uvařené

Psací stroj oněměl jako v hrobě

A klavír se krčil v rohu pokoje

Všechny zuby vyceněné

Zuby vyceněné, zuby vyceněné

Zuby vyceněné

 

Z domu jsem odešel bez kabátu

Něco takového bych od chůvy neměl dovolené

A cestičkami jsem se vydal k městu

A potkal jsem krávu a ta kráva byla hnědá

A pyžamo se na mě drželo jako přilepené

Jako přilepené, jako přilepené

Jako přilepené

 

Najednou se přede mnou objevil domeček

Se vší nadějí a každým snem, uvnitř schovaný

Hlásek ženy mi do ucha šeptal

Řekla: „Nechceš vstoupit dál?“

Vypadáš na kost promoklý

Na kost promoklý, na kost promoklý

Na kost promoklý

 

Podíval jsem se na tu ženu a ta žena byla mladá

Pozdravil jsem jí, srdečně jsem jí pozdravil

Ale věděl jsem, že kdyby tu má chůva byla

Ani jednou za tisíc let by nedovolila

Přijmout tohle pozvání

Pozvání, tohle pozvání

Tohle pozvání

 

Tak teď si myslíte, že by stálo za to risknout vše

Vsadit všechno na jednu kartu

Ale s každičkým lékem a horkou čokoládou

Má chůva vždy byla mou jedinou záchranou tak jsem se otočil směrem domů

Otočil směrem domů, otočil směrem domů

A zpíval si píseň svou

 

Haleluja

Slzy se mi začínají do očí zas drát

Haleluja

Potřebuji dvacet velkých věder, abych je mohl pochytat

Haleluja

A dvacet pěkných dívek, aby je odnosily

Haleluja

A dvacet hlubokých děr, tam je zakopat

 

Jak přečíst tento text?

Já ho pochopil tak, že chlapec byl spoutaný bezpečím svého domu, své chůvy, která o něj pečovala, ale on zarebeloval a chtěl zažít něco víc. Tak vyrazil, ale když se mu ta možnost naskytla, zalekl se jí, otočil se na podpatku a vrátil se do hřejivé náruče bezpečí své chůvy a domu. A teď bude do konce života mlátit hlavou do zdi a litovat toho, že to neudělal.

Opačná věc by byla, pokud by do toho domu vstoupil. Nemuselo by to dopadnout dobře třeba. Krásná žena by se tam proměnila na čarodějnici a „nadarmo se bráníš Ivane, do pece tě stejně dostanem“. Nebo by se nezměnila, dala by mu a on po nějakém čase zjistil ,že chytnul syfla. A nebo by tam byl s ženou a ta by ho pohladila tak, jak to jeho chůva nikdy neuměla a jeho tělo by začalo brnět, ale cítil by se sice zmateně, ale krásně. Kdo ví, co by se tam stalo. Ale dozvěděl by se to pouze ten, kdo do toho domečku vstoupí.

 

Víte, přátelé, já se toho covidu bojím, ale víc se začínám bát toho, co v rámci boje proti němu nám všem utahuje smyčku kolem krku. Protože až bude covid pryč, tak tu smyčku někdo musí povolit a do toho se moc nikdo z těch, kdo drží ten druhý konec provazu, nepohrne. Taky proč, když už mám ovečky srovnané, proč bourat ohradu? Je to přeci ta chůva, co to s námi myslí dobře.

Takže závěr. Covidu se bojím, ale víc se bojím ztráty své svobody. Nějaká pravidla, která mi přijdou smysluplná, dodržovat hodlám, respirátor v krámu budu nosit, ale dnes (27.2.)razím na soudek, kámoška má narozky, tak jí musím dát dárek a políbit a pak se s partou pobavit.

Víceméně jsem ve stejné pozici, jako ten chlapec z té písně. Mohu se zašít doma, už jsem tam zašitý rok, nebo přijmout to pozvání do toho domečku. A já ty dveře hodlám otevřít a myslete si o tom, co chcete.