Volby

Volby, volby,...

Jak se blíží naše podzimní volby, už nějakou dobu mě svrbí ruka a mám chuť sepsat své názory na volební systém u nás a na volební systémy obecně. K našim letošním volbám mi navíc tak nějak pasuje tenhle obrázek, který jsem našel na kterémsi anglofonním serveru:

Obecně je totiž v naší současné demokracii skoro jedno, kterou stranu si zvolíme, protože v konečném výsledku bude, jako ostatně po každých volbách, nakonec stejně všechno trochu jinak. Levicově zaměřený volič, jakým jsem i já, má v podstatě na výběr jen dvě strany, v jejichž programech lze nalézt nějaké stopy sociálně orientované politiky - ČSSD a KSČM. Jistě uznáte, že to je, vzhledem k současnému stavu obou těchto stran, výběr poněkud žalostný.

Svého času se na Kose svým článkem zeptal LeoK: „Co dělat po pádu ČSSD?“ Ač jsem článek četl vícekrát a snad dostatečně pozorně, odpověď na v titulku položenou otázku jsem si v něm, alespoň pro sebe, nenašel. LeoK ve svém jako vždy velmi pěkném článku mimo jiné uvádí i odpovědi některých známých i méně známých osobností na uvedenou otázku. Mám-li být upřímný, nenašel jsem mezi nimi žádnou smysluplnou odpověď, tedy takovou, která by mi aspoň něco málo napověděla. Ostatně, můžete si to, sami za sebe, zkusit také, článek je na https://vlkovobloguje.wordpress.com/page/15/.  

Mám za to, že samotný volební systém, tak jak je v současné době nastaven a praktikován, vlastně vůbec není určen k tomu, aby se podle výsledků voleb určovalo další směřování společnosti, nejen u nás ale v podstatě ani nikde jinde na světě. Asi ne náhodou se i v zemích klasické západní demokracie šíří názor, že „nejvýraznější vlastností současných voleb je široce rozšířené odmítání volebního systému, politických kampaní, stran a kandidátů...“. Takto například hodnotí přístup veřejnosti k volbám James Petras ve svém článku na serveru Dissident Voice 26.června 2017 (viz Elections: Absenteeism, Boycotts, and the Class Struggle, http://dissidentvoice.org/2017/06/elections-absenteeism-boycotts-and-the-class-struggle/).

Ale ještě než se konečně dostanu ke svému vlastnímu hodnocení volebních systémů, připadá mi vhodné uvést ještě jeden citát: T.G.Masaryk: „Na nás záleží, jaký budeme mít stát. Nebudeme-li si svůj stát sami budovat a řídit, asi bychom neměli ani naříkat.“ V jedné věci zde má Masaryk pravdu - na nás záleží. Ale ve zbytku citátu hodně záleží na tom, co si Masaryk představuje v onom „my“. Mluví za sebe a úzký okruh elit? Nebo obecně za poněkud širší okruh lidí, kteří na nejrůznějších úrovních rozhodují o chodu společnosti? Pokud mluví obecně o všech členech společnosti, pravdu bohužel nemá. V běžném životě má obyčejný člověk jen pramalý vliv na směřování společnosti, ve které je od voleb k volbám nucen žít. Proto přímo nesnáším řeči typu: „my jsme si zvolili“, „my jsme připustili“, „my jsme si to podělali“. To je prosím hloupost - měl snad někdo z nás nějaký vliv na to, jak nás několik let Česká národní banka okrádala neustálým oslabováním koruny? Měl někdo nějaký vliv na to, zda parlament ratifikuje smlouvu CETA? Další hromady příkladů si můžete doplnit sami.

Ale teď už k volbám a volebním systémům - i když na to budu muset jít poněkud zdaleka.

Dá se se snad obecně souhlasit s názorem, že lidská společnost je „živý systém“, ve smyslu definice Jamese Griera Millera, uvedené v jeho knize „Living systems“. A volby jsou svým způsobem prvkem řízení takového živého systému.

Živým systémem je podle Millera například buňka - ale také nadnárodní společenství, jakým je například Evropská unie. Mimochodem - i když Millerova kniha je půl století stará, stále má hodně co říci i k současnosti. Kdo by snad měl zájem, může o živých systémech obecně něco najít na https://en.wikipedia.org/wiki/Living_systems a o Millerově knize na http://www.panarchy.org/miller/livingsystems.html. Mimořádně zajímavé jsou například informace z doby zakládání Římského klubu a jeho první odhady ohledně budoucnosti, v porovnání se současným stavem. Ale pozor, samotná kniha má přes tisíc stran...

Jedním z devatenácti prvků, nutných k fungování živého systému, které jsou v knize popisovány, je zpětná vazba. Je to nezbytná součást řízení každého systému. Systém bez zpětné vazby se rozvolní, rozpadne nebo přestane plnit svůj účel. Hlavním problémem je, že zpětná vazba každého systému musí působit v reálném čase. V tomto smyslu ovšem volby funkci zpětné vazby společnosti neplní. Každý, kdo někdy přišel do styku se systémy řízení v reálném čase, vám potvrdí, že při řízení válcovací stolice nelze na signál, že ingot dojíždí na konec válcovací tratě, reagovat až za čtyři roky. Dobře, tohle asi není úplně dobrý příklad. Tak redy jiný: volbami určujeme, kdo bude další čtyři roky řídit autobus, ve kterém se všichni někam vezeme. Jenže co když se řidič rozhodne jet někam úplně jinam, než prohlašoval před volbami, nebo co když se úplně zblázní a zamíří s autobusem přes svodidla do propasti - bude stačit otočit volantem až za čtyři roky? Trvám na tom, že i společnost je bezpodmínečně nutno řídit v reálném čase. Mohli bychom se tady rozpovídat o odvolatelnosti politiků ale bylo by to na nejeden celý příspěvek. Dovolím si (promiňte mi poněkud černý humor) navrhnout jiný systém. Nechť je uzákoněno, že v určený den v týdnu a v určenou dobu musí všichni poslanci parlamentu i senátu sedět na svých sedadlech. A nechť jsou tato sedadla vystřelovací a jejich iniciace nechť je v určenou dobu ovládána z internetu, stejným způsobem, jakým by mohlo být realizováno internetové referendum.

Ale vážně - politické strany by v každém případě měly být postihovány (v reálném čase!) za neplnění nebo přímo porušování svého volebního programu. Jejich program je totiž slibem a závazkem jejich voličům - a sliby a závazky se musí plnit.

Dále si myslím, že by mělo být odstraněno jakékoli zvýhodňování jedněch stran a znevýhodňování jiných. Typickým zvýhodňováním velkých stran je pětiprocentní klausule pro strany a desetiprocentní pro koalice. A co ty ostatní, menší strany, které se proto do parlamentu nedostanou? Proč by se jejich hlasy měly přerozdělovat (viz d‘Hondtova metoda) ostatním stranám? Copak voliči malých stran nemají právo mít svého zástupce v řídícím a zákonodárném orgánu? Že se roztříštěný parlament na ničem nebude schopen domluvit? V takovém případě nikdo z poslanců, kteří nejsou schopní domluvy, aniž by slevili ze svého volebního programu, nemá v parlamentě co dělat.

Podobným zvýhodněním velkých a znevýhodněním malých stran je státní příspěvek. Možnost zúčastnit se politické soutěže nesmí žádným způsobem záviset na bohatství jedněch a chudobě druhých - jaký smysl má souboj boxerů, z nichž jeden si do rukavic může strčit podkovy a druhý nesmí?

Jestli jsou volby prvkem řízení společnosti, jsou taky svým způsobem prostředkem, jak zjistit názor dospělých členů společnosti (kteří mají volební právo) na to, jakým směrem se společnost má ubírat. V tomto smyslu odmítám připustit, že volič může být současně členem dvou společností - když má dvojí státní občanství a obě mu dovolují být voličem. Každý by si měl vybrat, kam patří, a podle toho volit. Nevidím důvod, proč by měl člověk, který před lety emigroval do Kanady ale stále má i české občanství, mít právo v České republice volit. I při nejlepší vůli musí znát zdejší politickou situaci jen povrchně.

Pokud se při volbách svým způsobem zjišťuje i politický názor potenciálních voličů, měla by se také jinak interpretovat neúčast ve volbách. Podle mého názoru je neúčast projevem toho, že danému voliči je zcela jedno, kdo bude zvolen. Jeho (ne)hlas by tedy měl být přerozdělen nikoli jen těm stranám, které se do parlamentu dostanou, ale buď všem stranám rovnoměrně nebo jedné z nich zcela náhodně. Volič, který se naopak rozhodne k volbám dostavit, by měl navíc mít možnost dát najevo, že nechce volit žádnou z nabízených stran, ať už to udělá formou přetržení hlasovacího lístku nebo s pomocí volby možnosti „žádná z nabízených“, která mu ovšem musí být při volbě nabídnuta. Proč by se měl volič rozhodovat mezi různě pokřivenými „A“, když z nějakých, pro něj dost dobrých důvodů chce „Z“. Pokud pro něj „A“ představuje zlo, proč by musel volit jedno ze dvou zel? Samozřejmě, že v případě, že by se ve volbách nejsilnější stranou ukázala být „žádná z uvedených“, volby by byly neplatné, neboť taková strana nemůže sestavit vládu ani vstoupit do žádné koalice. Že by se tak volby prodražily, že by pak musela být volební účast povinná? Podle mne to jsou jen zástupné argumenty. Volič musí mít právo uplatnit svůj názor na to, jakým způsobem bude řízena společnost, jejíž je součástkou.

Že v řízení naší společnosti není úplně všechno v pořádku, dokládá pěkně i článek „Superhrubé souvislosti superhrubé mzdy“ Vladimíra Opatrného na serveru !Argument ze 24.srpna 2017. http://casopisargument.cz/2017/08/24/superhrube-souvislosti-superhrube-mzdy/ I tento autor položil nutnost zpětné vazby na první místo ve svém seznamu nedostatků v řízení společenských procesů.

Nakonec bych se chtěl zmínit i o referendu, jako jednoho, dost specifického druhy volby. Na rozdíl od zastánců přímé demokracie si myslím, že by referendum mělo být používáno velmi opatrně a zodpovědně. Bez nestranného a důkladného informování voličů o důsledcích obou možností a bez precisní a jednoznačné formulace otázky nemá referendum vůbec smysl a je velmi snadno zneužitelné. Myslím, že už jsem někde popisoval případ referenda o umístění hlavního nádraží v Brně, které bylo přímo ukázkovým zneužitím tohoto prvku přímé demokracie. Referendum je, stejně jako oheň, dobrý sluha ale zlý pán. Je ovšem na druhé straně pro náš stát ostudou, že po tolika letech „demokracie“ u nás voliči ještě tento prostředek k disposici nemají.

Dalo by se ještě něco napsat o kroužkování, panašování a dalších drobných „vylepšeních“ stávajícího volebního systému, ale zdá se mi zbytečné probírat zkrášlovat systém, který je od základu špatný.

Na závěr se přiznávám, že jsem svůj článek napsal se zjevným úmyslem vyvolat bohatou diskusi. A koho že budu volit? Nikoho z nabízených - ať už to v důsledku bude znamenat cokoli.