Hledáte myšlenkovou policii? Podívejte se do zrcadla!

(Román „1984“ je asi nejhorší knihou 20.století)

https://dissidentvoice.org/2017/08/looking-for-the-thought-police-try-looking-in-the-mirror/

T.P.Wilkinson, Dissident Voice, 25.8.2017

Kniha „1984“ je pravděpodobně jedna z nejhorších knih 20.století, protože je úplně chybně interpretována!

a) Ačkoli Orwell psal ve skutečnosti o Anglii a neměla to být žádná alegorie, požadavky protisovětské propagandy vyžadovaly, aby příběh byl vždy interpretován jako dystopický přízrak světa pod nadvládou Sovětů. I když si mohl Orwell myslet o Stalinovi kde co, „1984“ byl především příběhem, který přímo útočil na Labour Party a na politiku, která byla zavedena labouristickými vládami, ve kterých převládali absolventi Oxfordu a z menší části Cambridge. Tehdy by si lidé mimo Britanii tohoto faktu ani nemuseli všimnout ale dnes je jeho přehlížení otázkou ignorance, ať už vědomé nebo nevědomé.

b) Orwell, který sloužil v koloniální policii v Barmě, dobře znal metody řízení společnosti, používané v britských koloniích - včetně mučení a špehování. Neměl žádný důvod psát nějaká hlášení ze Sovětského Svazu, ať už pravdivá nebo nepravdivá. Pracoval rovněž v oddělení propagandy britské vlády. Společnost BBC byla založena v roce 1922 jako monopolní radiové vysílání, z velké části jako prostředek, který měl zdokonalit vládní kampaň proti organizovaným odborům. V té době bylo vyrábění „zpráv“ stejně každodenní rutinou, jakou je i dnes.

c) Poválečná Britanie byla, zvláště ve srovnání s USA, v katastrofálním stavu. Po dvou světových válkách byla Britanie na mizině. Říše, která jí dosud umožňovala zachovávat si velkoměstský životní standard, se rozpadala. Jen sama nezávislost Indie znamenala velký platební deficit, o dluzích vůči USA ani nemluvě. Ekonomika byla víceméně v troskách. Životní standard drasticky poklesl, prakticky všem, snad kromě hrstky velmi bohatých. Nebylo třeba velké představivosti k vynalezení „Vítězného Ginu“ - Britanie sice byla oficiálně na straně vítězů ale ztratila všechno. Pro někoho jako Orwell to bylo naprosto jasné.

d) Příliš málo pozornosti věnujeme skutečným strukturám, které Orwell popisuje. Strana a Myšlenková Policie se zmiňují nejčastěji. Tento náhled ale pokřivuje Orwellův popis složitého mechanismu řízení společnosti. Ironií je, že mnoho lidí, kteří četli články Noama Chomskyho, není s to pochopit ústřední téma, které Orwell vystavěl a Chomsky zopakoval, tím méně mu věnovat dostatek pozornosti. Orwell odlišoval mezi „vnitřní stranou“, „vnější stranou“ a „proletáři“. Tato klasifikace je velmi důležitá k pochopení celého procesu. Propaganda - tedy stálá manipulace s daty ve snaze určit, co bude pro daný den platit jako „pravda“ - je určena v první řadě pro „vnější stranu“. „Vnitřní stranu“ totiž nezajímá, co je skutečná pravda, tuto téměř neviditelnou skupinu zajímá jen moc. „Vnější strana“ je ovládána úzkostlivými myšlenkami pravdy a ctností, které musí být střeženy - protože i sama myšlenka „pravdy“ je prostředkem tohoto střežení - podobně jako sexuální čistota. Ale „pravda“ nemá vůbec žádný materiální význam pro masy - v Orwellově podání „proletáře“. Ale „vnější strana“, intelektuálové, úředníci, střední manažeři a funkcionáři všech druhů ve státním nebo soukromém sektoru - zkrátka ti, kteří se cítí být občany na základě své údajné inteligence, ctností a zásluh - ti všichni musí být neustále střeženi. Musí se jim neustále opakovat nejen to, co je obecně populární, ale i to, co právě platí jako pravda nebo na čem je právě všeobecná a přijatelná shoda. Tyto lidi nelze ponechat v absolutní nevědomosti, protože jich je zapotřebí k udržování systému. Jsou zkrátka „faktorem Gene Sharpa“ - toho procenta populace, s pomocí kterého se dá hýbat celkem. Ironií osudu je, že první vydání (1993) Sharpovy knihy Od diktatury k demokracii vyšlo v Barmě, kde Orwell začínal svou policejní kariéru. „Vnější strana“ je ve srovnání s „vnitřní stranou“ o tolik početnější, že nemůže být úplně ignorována, ale nelze ji také ponechat tak neorganizovanou jako „proletáře“ a nelze ji ani fyzicky utiskovat tak, jako masy.

Noam Chomsky možná nepoložil dostatečný důraz na své pozorování, že je to právě střední třída, intelektuální a manažerská, která je cílem většiny režimní propagandy (a také jí nejvíc podléhá) protože on sám také patří přesně do této třídy. V některých věcech mohl být také pomýlen Myšlenkovou Policií - která, stejně jako on, pochází z ústřední instituce takové myšlenkové policie v USA - z M.I.T.

Orwell sám byl starý absolvent Etonu. Kolej v Etonu je špičkovou institucí výchovy „vnější strany“ v Britanii. Je provozována pro „vnitřní stranu“ a mnoho z příslušníků „vnitřní strany“ je rovněž absolventy Etonu, ale tato anglická veřejná škola je známa vynucováním třídního rozlišování dokonce i mezi příslušníky téže koleje. Všichni absolventi Etonu jsou si rovni - ale někteří jsou si rovnější než ostatní.

e) Kdo je „Velký Bratr“? Velký Bratr je vždy a všemi chápán jako jako nějaký druh alegorie Stalina. Ale na rozdíl od USA měla Britanie vždy svůj symbol zosobňující ohnisko věrnosti a náklonnosti - vládnoucího monarchu. Když byla v roce 1914 vyhlášena válka Německu, britská královská rodina si změnila jméno. Bylo nepřijatelné aby jeden německý král vedl nevědomé britské rolníky a dělníky do války proti jinému německému králi, se kterým byl v přímém příbuzenském vztahu, z důvodů, které nebylo možno veřejně přiznat, a není je možné přiznat dodnes. Proto bylo přijato jméno „Windsor“. Edward VIII přitom, jak před tak po své abdikaci, udržoval srdečné vztahy s vyslovenými fašisty ze staré školy.

To neznamená, že by se kdy britská královská rodina zřekla své náklonnosti k fašismu (například k Francovi nebo Salazarovi). Navíc je ve Spojeném Království téměř nemožné nějak podstatně kritizovat monarchii. Jednání jejích členů, jednotlivě nebo vcelku, je mimo možnost výtek se strany veřejnosti - kromě výjimek tak triviálních jako je vkus nebo zdvořilé vyjadřování. Předstírání, že nejbohatší osoba v zemi (a jedna z nejbohatších na světě), vládnoucí monarcha, nemá žádný osobní zájem na politice britské vlády a nemá žádný praktický vliv na vládu při obraně jeho zájmů, je velký sebeklam, který je požadován od každého člověka a od celé země.

Bože chraň Krále/Královnu...

f) Je dokonce pravděpodobné, že Orwell měl víc na mysli USA, protože to byla země, která měnila strany a nejvíc manipulovala s cíli války, aniž by ji to cokoli stálo. Během druhé světové války bylo jasné, že Sovětský Svaz bojuje krutý boj o pouhé přežití proti přívalům, které se na něj valily ze Západu. Střízliví lidé viděli, že postoj USA k válce byl především postojem příjemce. V roce 1945 už to bylo zcela zjevné. Válka ještě neskončila a Spojené Státy už vyhlašovaly válku proti Sovětskému Svazu. Britanie si takovou posici nemohla dovolit, ačkoli by se to Churchillovi líbilo. Jeho spuštění „železné opony“ v projevu pro Trumana bylo kvůli závislosti na USA nikoli proto, že by si sama Britanie mohla dovolit svou vlastní protisovětskou politiku [1]. Orwell sám určitě viděl absurditu toho, jak zbídačelá Britanie stála nejprve na straně Sovětského Svazu proti Hitlerovi a vzápětí stála vedle USA proti Sovětskému Svazu.

Je možno argumentovat, že Orwellův román je konsistentní s knihou Rogera Waterse „Zeď“ (a s jejím pokračováním „Konečný střih“) ve specificky britském vidění masové kultury a pseudo-demokracie, zahalující stranickou diktaturu. Má jen velmi málo společného, pokud vůbec něco, s ruskou společností, tím méně s ruskou politikou. Je to jen přirozené. Orwell nikdy nežil v Rusku a nebyl by schopen vysvětlovat ruskou společnost. K tomu je nutné se obrátit k samotným Rusům, například k Tolstému, Šolochovovi nebo Pasternakovi. Na druhé straně se mnoho Američanů domnívá, že rozumějí britské společnosti - většinou kvůli jejímu pokrytí programy BBC. Jakkoli se Britanie může podobat USA, je to ve skutečnosti velmi odlišná země i kultura (snad kromě nejvyšší vrstvy anglo-americké vládnoucí třídy). Iluze, že Britové jsou jen trochu svéráznější Američané, je způsobena především chybným porozuměním Orwellovi.

Jedním z největších intelektuálních výsměchů 20.století je pak nadvláda liberální ideologie USA - v jejím nejširším smyslu [2].

Dnes pravděpodobně neexistuje žádná jiná země na světě, která by měla tak velký vliv na intelektuální a kulturní aktivitu z tak nemravné a zvrácené úrovně své ignorance a hlouposti. Schopnost krmit svět touto strukturální lživostí a téměř dědičnou hloupostí je možná horší zbraní, než jaké psychopati tato země dokázali vyvinout - především proto, že vytváří základ pro přijatelnost všech těchto zbraní.

Poznámky:

[1] Churchill se na rozdíl od Trumana zúčastnil setkání se Stalinem a Rooseveltem na Jaltě, kde bylo dohodnuto, že Sovětský Svaz si může zabrat území Východní Evropy, která předtím zabrala Velkoněmecká Říše, částečně jako součást poválečných reparací za mimořádné škody, které Sovětský Svaz utrpěl - téměř celá evropská část země byla doslova srovnána se zemí. Churchill věděl, že s touto sovětskou okupací souhlasili všichni Spojenci. Věděl také, že se Spojenci pokoušeli znevýhodnit Sovětský Svaz omezením reparací ze strany Německa. Zkrátka, věděl, že to byl Západ, kdo pověsil před Sovětský Svaz onu „železnou oponu“ v naději, že se po druhé světové válce v důsledku svých ztrát zhroutí. Britanie sama by si takovou politiku nemohla dovolit. Především jí zhroucení její vlastní říše připravilo o přísun laciných surovin z kolonií a tím ji učinilo zranitelnou na nejistém světovém trhu.

[2] Přesnější ujasnění toho, co by mohlo být nazýváno ideologií Severoatlantického Společenství, by přesáhlo rozsah této stručné poznámky. Kniha Carolla Quigleyho Anglo-Americké Společenství poskytuje užitečný souhrn jeho principů a způsobů jakými se v průběhu 20.století projevovalo. Stojí za poznámku, že podle Quigleyho byla jednou z klíčových institucí v akademickém světě Kolej Všech Svatých Oxfordské University, kde získal svůj doktorát také Gene Sharp.

Dr T.P.Wilkinson píše a učí dějiny a anglický jazyk, režíruje divadelní hry a řídí kriketové zápasy mezi Heine a Saramago. Je také autorem knihy Oblečení, území a poslání církve, konec apartheidu v Jižní Africe (Maisonneuve Press, 2003). Další články T.P.Wilkinsona zde.