Země nikoho

Sedím u okna, mnu rukama vlažný radiátor, hledím do bílé nadílky za sklem.
Přemýšlím, kolikrát se ještě budu dívat tímto oknem na závoje padající bílé nadílky a zahřívat
si studené ruce…
No nic, vstávej, chlape, je třeba něco dělat, poroučím si. Vklouznu do vojenských kanad,
navleču přetěžký prošívaný kabát, na rameno zavěsím ruksak a vyrazím z domu.
Za hodinku mám město za sebou, pomalu stoupám lesem k nejbližšímu vrcholu Beskyd.
Padající sníh spolehlivě dusí všechny zvuky. Takřka neslyšně se brodím sněhovou přikrývkou
vzhůru po lesní cestě. Chůze ve sněhu vyčerpává. Bez ohledu na sněžení rozepínám kabát,
sundávám čepici. Chladivé vločky tají, studené čůrky stékají hluboko pod lopatky. Po dvou
třech minutách pokračuju ve výstupu na hřeben. Pomalu a pravidelně, pořád nahoru, raz a
dva.
Za dvě hodiny dorazím na rozcestí. Tady v sedle nesněží, ve sluneční záři můžu prohlížet
šedivou deku sněhových mraků zakrývajících město, na záda mi pouští svůj ledový dech
Žimny (Studený vrch). Vydýchám se a nesmyslně očistím turistické tabule od sněhového
poprašku. Do jara sem nepáchne ani noha. Po deseti minutách vyrazím dál k vrcholu. Čeká
mne prudké stoupání. Nohy ujíždějí na zledovatělém podkladu. Sundám batoh a vyndám z něj
sněžnice. Marně doluju v paměti, kdy jsem je měl naposledy na nohou. Ale stačí sto metrů a
napůl zapomenutá technika chůze se vrátí. Budou mě z toho bolet nohy, proto jsem se
pokoušel jít co nejdéle bez nich. Co se dá dělat, budeš to muset vydržet…, stejně nemáš co na
práci, tak si budeš kurýrovat hnáty, přesvědčuju sám sebe.
Za další hodinku překročím vrchol a zamířím do polského vnitrozemí. Cíl je na dohled. Ještě
přes cíp lesa a stojím před zděnou chalupou. Z komína se kouří, je to dobré, někdo bude
doma.
Zaklepu na okno, pak bez vyzvání vstoupím, jak se kdysi na vsi chodívalo k sousedům.
Udělám tři kroky tmavou chodbou k prvním dveřím vlevo, za nimi je kuchyně.
Jacek sedí u stolu, okrajuje ohromným nožem brambory. Vytáhne jeden z proutěného koše,
okraje ho, slupky pouští do hrnce mezi nohama, žlutou hroudu pak hodí do druhého hrnce
vedle sebe. Zvedne ke mně oči, bradou pokývne ke stolu, jako bychom se neviděli dvě
hodiny.
„Čest,“ procedím zmrzlými ústy. Usednu. Jacek je ještě víc šedivý a ještě víc sehnutý, než
posledně. A má na nose brýle. Dobrý Bože, kdy to bylo, co jsme se viděli naposledy? Deset
let? Patnáct? Roky letí jak stádo šílených koní…
Usednu ke stolu, položím batoh k židli, pak zase vstanu a přejdu ke kredenci, vytáhnu dva
skleněné deckové kalíšky na kořalku a jdu zpátky ke stolu.
„Dobře víš, že v pátek piju jen čistou vodu,“ řekne Jacek, aniž by mi věnoval jediný krátký
pohled.

„A jíš jen suchý chleba,“ dopovím za něj. „Celý život. Každý pátek.“
„Tak mě to učila babča,“ dokončí Jacek. „Byla zbožná!“
Vytáhnu z vnitřní kapsy kabátu láhev pálenky z dřínu a naplním kalíšky.
„Potřebuju se s tebou napít.“
„Jacek zvedne oči na tři sekundy od poslední brambory. Pak ji doškrábe, hrnec s brambory
postaví na sporák, slupky odnese i s prázdným košem na chodbu.
„Králíkům,“ pronese a sedne si naproti.
Přikývnu a posunu před něj jeden kalíšek. Zvedne jej dvěma prsty, pak ho schová celý do
dlaně, vstane a přejde k oknu. Hledí na okolní vrchy a úzké údolí vedoucí od jeho chalupy
kamsi k Milowce.
„Žena mi odešla,“ najednou řekne a převrátí do sebe kalíšek s alkoholem.
Neodpovídám. Co na to říct…
„Že prý tu už se mnou nebude, když nám děti odešly.“
Po dlouhé chvíli se namáhavě otočí od okna, přisedne zpět ke stolu. Proč jsi přišel, tážou se
jeho oči.
Naliju mu znova.
„Vanda zemřela.“
Jacek hledí do kalíšku, pak jej beze slova překlopí do krku, polkne.
„Kurva,“ zašeptá.
Sedíme bez pohnutí, civíme na flašku s dřínem, snažíme se spolu strávit tu zprávu.
Oba vidíme blonďatou krásku s nekonečnýma nohama, jiskrný pohled oříškově hnědých očí,
lehký úsměv na tváři, laskavé ruce přinášející úlevu zbitému tělu.
„Viděl jsem ji ještě před pár týdny, na nic si nestěžovala…,“ melu pantem, aby tu na nás
neřvalo ticho z každého kouta.
„Stavoval jsem se za ní do práce asi před třemi lety,“ rozbije hradbu mlčení Jacek. „A řekli
mi, že šla předčasně do důchodu a že se odstěhovala někam pryč!“
„Jen do vedlejší čtvrti, občas jsem ji vídával. Někdy se se mnou zastavila, prohodila pár slov.
Nikdy neřekla ani slovo, že by měla nějaký zdravotní problém.“
Zase oba mlčíme.
Mám zavřené oči, převaluju v krku někde nad mandlemi aroma dřínu a myslím na Vandu.

Myslím a její ruce, které vracely staženým a rozbolavělým svalům sílu a pružnost…
Myslím na její zvonivý hlas…
Myslím na nepřetržitou řadu ztrát, které říkáme život…
„Sežral ji rak, že jo…“ zachraptí Jacek.
Bez hlesu přikývnu.
„A nic mi nevzkázala,“ Jacek spíš konstatuje, než by se ptal. Nadechnu se k odpovědi, chci
mu znova říct, že jsem ani netušil, že Vanda…, Jacek vidí mou dechovou rozcvičku a mávne
rukou. Nic neříkej, vzkazuje jeho levá paže.
„Co Marcík?“ nahodí Jacek udici.
„Marcík? Ani nevím, člověče. Na pohřeb přijela…“
„Je taky někde v Tramtárii?“
„Nevím, snad v Praze…“
„Od nás všichni utíkají do zahraničí. Anglie, Německo, Spojené Státy, Austrálie…, a ti, co se
nehodí vůbec k ničemu, jdou aspoň do Varšavy…“
Sedíme bezmocně u stolu, hledíme na desku zbrázděnou rýhami a vystouplými letokruhy.
„Pomalu abych šel,“ sáhnu po batohu. Jacek ani nemá sílu, aby mne zdržoval. Až když se chci
otočit ve veřejích, stiskne mi rameno.
„Targusi, vzpomínáš, jak jsme se prvně potkali?“ zaskočí mne dotazem.
„Nemusím vzpomínat,“ hned odpovím, „šel jsem přes čáru pro chlast. Měl jsem se ženit a
chtěl jsem z polského lihu nadělat vařonku na celou svatbu. Tebe jsem našel zaklíněného pod
stromem, který jsi blbě položil. Je to, jako by to bylo včera a ne před pětatřiceti lety.“
„Víš, proč o tom mluvím? Dnes přemýšlím, jestli to vůbec bylo dobře, žes mě našel,“ řekne
Jacek .
Z očí mu tečou dvě slzy.
„A to tvrdíš, že jsi katolík, kokote,“ pokývám hlavou a lehce ho plácnu levou dlaní po přes
pravý líc. „Chceš ještě druhou? A pořádnou?“
„Víš, myslel jsem, že tady to,“ Jacek se rozmáchne pažemi kolem sebe - taktak se mi podaří
uhnout, „budu mít komu dát.“
Otočím se a vyjdu před zápraží. Pohodím před sebe sněžnice a začnu je šněrovat k nohám.
Pak se postavím: „Víš, Jacku, u nás to je stejné. Všude to je stejné. Můžeme jen čekat a
doufat. Doufat, že neumřeme dřív, než se našim dětem zasteskne po domově. Některé se
vracejí. Je jich málo, ale najdou se takové.“

Pokynu Jackovi na zápraží: „Jen co sleze sníh, přijedu, ano? Vezmu sebou kluka, hupsnem na
motorky a přes Baginiec jsme za půlhodinku tady. Ano?“
Jacek jen němě přikývne.
Otočím se a mažu zpátky domů. Čekají mne čtyři hodiny štrapáce v čerstvém sněhu,
vyšlapaná stopa je z valné části zafoukaná. Sejít do sedla pod vrcholem Žimneho, pak už bude
dobře. V lese nefouká a jde se po nově opravené lesní cestě.
Když obejdu vrchol, nevěřícně hledím na Jacka. Někudy mne oběhl na běžkách, je
zadýchaný, jak se mne snažil dostihnout.
„Targusi, řekni, je Marcík moje?“
„Ty myslíš Marcelu? Jako Vandinu dceru?“ ptám se jak pitomec.
„Znáš někoho jiného, komu jsme říkali Marcík?“
„Odkud bych to měl vědět, Jacku?“
„Jestli ti třeba něco Vanda neřekla…, když už věděla, že umře…“
Žaludek mi sevře ledová pěst.
„Já jsem s ní na konci nebyl, Jacku, já jsem byl stejně překvapený, jako ty. O tom, že zemřela,
jsem se dozvěděl v den pohřbu, když jsem přijel po dvou týdnech domů. Čestné slovo!“
Jacek svěsí ještě víc hlavu mezi ramena, polkne tak nahlas, že to slyším i přes hučení větru.
Pak ještě jednou, a ještě… Polyká snad všechny slzy světa…
Pak zvedne hlavu a vysmrká se. Po goralsku, bez kapesníku. Rukou zamáčkne levou nosní
dírku, pravou vyprázdní mohutným frknutím vedle sebe na zem, pak to udělá obráceně na
druhou stranu.
„Když nebyl, tak nebyl, co se dá dělat. Myslel jsem, že bych třeba nějak mohl Marcíkovi
pomoct. Finančně, nebo tak, víš? Když nikdy nepoznala tátu…“
„Pokud vím, Marcele se nedaří špatně. Nech být, Jacku, jakoby se stalo.“
„Víš, člověče, já mám takové výčitky…“
„Kašli na to, Jacku, na to už je pozdě. Vanda tu už není a život jde dál. Dívej se před sebe.
Určitě tu máš ještě nějaký úkol. Jinak bys tu už prostě nebyl! Zůstal bys pod tím stromem,
rozumíš? To Bůh chtěl, aby ses skrčil do dolíku a přežil to! Prostě ti dal výstrahu, abys
pochopil, že děláš něco zle, nic víc!“ hraju na strunu jeho víry a snažím se ho povzbudit těmi
nejblbějšími kecy, jaké jsem schopen po dvou deckách dřínovky vyplodit.
Jacek mne poprvé, co se známe, mlčky obejme. Pak mne plácne po rameni a křikne: „padej
domů, nebo zatmíš!“

Rozběhnu se dolů po svahu.
„Pomalu, nebo se přizabiješ!“ volá odkudsi shora Jacek. Nohy podjíždějí ve vrstvě prašanu na
ledových plotnách, řítím se dolů po klikaté stezce do sedla. Když tam dokloužu, dokoulím,
doskáču, doplazím, jsem úplně mokrý, sníh mám všude, i ve spoďárech.
Všechno dolů, vytřepat bílou nadílku, pak se rychle se obléknout a pomalu po cestě dolů.
Po půlhodině cesty do města se zastavím a hledím vpravo, dolů do údolí. Kousek pode mnou
je čtrnáct hektarů mého lesa. Hned po Velkém Listopadovém Hadráku jsem si ho vyžádal
zpět. Většinu smrků postupně vykácel, nasadil jsem jedle, buky modříny. Les není pro lidi
toužící po penězích a zbohatnutí. Z lesa bohatnou vnuci a pravnuci. Před očima se mi odkudsi
zjeví Jacek a Marcík…, kurva fix!
Zcela zavátá pěšina mne vede takřka po spádnici. Jestli jsem se doposud nerozplácl, teď už to
musí přijít. Konečně jsem dole. Klouzání po strmém svahu podobné spíš pádu jsem zabrzdil
pár centimetrů od balvanů v řečišti horského potoka.
„Kurva, tyž je cyp jak lampa,“ vydechnu komentář k dvěstěmetrové brázdě, kterou jsem
vyoral ve sněhu a ledu. Pár modřin, natržený kabát, boule na hlavě, ruce od krve. Zvednu se a
dojdu zbývajících pár kroků k seníku s krmelcem.
Ano, chtěl jsem dojít až sem, možná už je to naposledy. Před očima se mi znovu objeví
Vanda. Chodila sem, do mého lesa, do krmelce, který jsem tu skoro před třiceti lety postavil
s jedním hajným. Věděl jsem, že má klíč od seníku a chodí sem se svými amanty.
„Oh, Vando!“
„Bože!“

***

Znovu jsem s Vandou, s první ženou mého života, s milenkou od Boha.
Znovu jí přísahám, že budu už navěky jenom její.
Znovu jí slibuju, že pro ni udělám všechno, co si kdy vzpomene.
Znovu ji budím ze šílených nočních můr, kdy křičí, volá a prosí všechny okolo.
Znovu ji zaklínám, ať prozradí to děsivé tajemství, které ji nenechá spát.
Znovu a znovu ji vyslýchám, znovu se snažím zjistit, co ji nutí tak strašně křičet ze spaní.
Znovu se ze mne stává nevyspalý uzlíček nervů, znovu po ní hystericky řvu, ať táhne, kam
chce, hlavně, ať je to daleko ode mne.
Znovu vzpomínám na bláboly opilců ve všech městských putykách, na jejich chlubení, na
debilní, hnusné kecy, kdo všechno už Vandu měl a komu ještě nedala.

Znovu se mi vybavuje, jak jsem ji poprvé zahlédl u krmelce a pak jsem s úžasem sledoval,
Jacka, jak vchází za ní do seníku.
Znovu poslouchám její sténání a volání.
Znovu slyším sliby Jacka, že se rozvede, vystěhuje se z Polska, najde si práci, postaví jí velký
dům a založí s ní rodinu.
Jedinému Jackovi Vanda věřila, že si ji vezme. Do doby, než mu řekla, že je těhotná. Bigotní
Jacek by se nikdy nerozvedl. Slíbil jí peníze, spoustu peněz, pokud nebude dělat problémy.
Vanda problémy nedělala. Maličká Marcelka nikdy žádného tátu neměla. I po jejím narození
Vanda chodila dál do seníku.
Občas.
Zřídka.
A prý přestala křičet ze spaní.

***

Potkal jsem ji asi před deseti léty, pár měsíců poté, co mi to doktoři taky spočítali. Vyžbleptal
jsem jí všecko o rodině, o dětech, ale hlavně o sobě. Byl jsem tenkrát na placičku. Usmála se
na mě tím svým poloúsměvem a řekla:
„Ty tady budeš ještě dlouho, to já poznám. Poznám to, když si na někoho sáhnu.“
Přešla bez poznámek mé blekotání o strašném osudu, chytila mne za ruku: „Víš, proč se mnou
nikdy nechtěl žádný chlap zůstat? Protože mě ve snech pronásledovali všichni ti, kterým jsem
pomáhala v práci masážemi a rehabilitací. Všichni za mnou ve snech chodili a ptali se mě,
proč jim nechci prozradit, kdy umřou. Proto jsem ve spaní kdysi křičela, plakala a volala o
pomoc. Odešli, až když se mi narodila Marcela, můj maličký Marcík.“
Stál jsem tam tenkrát, jak tvrdé Y, čuměl jsem za Vandou, jak se pomalým krokem ode mne
vzdaluje a v hlavě mi vibrovala její poslední slova.
Bylo to datum její smrti.

***

Necelý měsíc před tímto datem jsem si na naše setkání vzpomněl a schválně jsem si udělal
procházku se svou fenkou kolem domku, v němž žila Vanda se svým druhem. Ocmrndával
jsem se tam snad dvě hodiny, než jsem na něj natrefil a zeptal se na Vandu. Podíval se na mne
tak zvláštně, hodnou dobu mlčel a pak řekl: „Vanda umírá na rakovinu. Říkala mi, že se jí o
tom kdysi zdávalo každou, každičkou noc, a proto si ji žádný chlap nikdy nechtěl vzít.“
V tu ránu jsem poznal, že dobře ví, koho všeho Vanda zaučovala. Bylo mi, jako by mě nakopl
do vajec.

***

Za Vandou jsem zašel hned další víkend, když jsem se vrátil s nákladem mandarinek z Řecka.
Jako správný šetřílek jsem jí vzal pytel ovoce z nákladu, který jsem vezl, a namlouval jsem si,
že jí čerstvé plody udělají dobře, a možná jí nějak pomůžou, třeba…
Vanda nic nechtěla. Řekl bych, že žila jen proto, aby mne naposledy viděla. Ve chvíli, kdy si
nás nikdo nevšímal, přitiskla se ke mně a vydechla mi do ucha: „Řekni Jackovi, že Marcík je
jeho!“ Pak mne poslala pryč a šla si lehnout.
***

Další týden byl pohřeb. Přijela i Marcela, mladší vydání Vandy. Jen vlasy měla tmavohnědé a
v nich první stříbřité nitky. Na karu – pohřební hostině - jsem si k ní nenápadně přisedl a
zeptal se, jakou má představu o vypořádání majetku po matce…
Nejdřív se na mě podívala, jako na profesionálního lupiče, pak jí mozek sepnul a odpálila mne
jak golfový míček. Vandin druh si hezky půjde tam, odkud přišel, to znamená ke své sestře a
ona dům prodá. I pozemky. I garáž. I všecko.
„Víš, Targusi, já to tu vlastně nenávidím,“ pravila lehce opilým hlasem. Řeknu ti, že v téhle
díře bych nechtěla strašit ani po smrti.“
„Snad nebude tak zle,“ snažil jsem se nějak zapůsobit, „vždyť je to tvůj…“
„Můj co?“ skočila mi do řeči. „Tady se mouchy otáčejí, chápeš? Konec! Konec světa!
Nikdy!“
Mlčel jsem. Co na to říct…
Snad jen, že Vanda zemřela osm dnů před datem, kterým předpověděla svou smrt.

***

Vytáhnu z batohu láhev a dolíznu zbytek dřínovice, zůstalo tam čtrnáct kapek.
Pomalu scházím k městu. Už se nemusím bát tmy, domů mne vedou vysoké mantinely sněhu
kolem cesty, poctivě vyhrabané, aby autobus vyjel až na konečnou.
Před domem mne čeká Jacek. Neptám se ho, co tu hledá a proč přišel. Víme to oba.
Vtáhnu ho přes protesty dovnitř, do tepla a sucha. Ať se Stará Jahoda třeba posere, no a co.
Nesnáší totiž, když někdo přijde a ona to neví předem.
Usadím Jacka za stůl, položím před něj hrnek s čajem a slivovicí a pustím na kompu prastarou
písničku.
„Zajímavá písnička. Jak se to jmenuje?“ ptá se Jacek.
„Senkiföldjén,“ odpovím.

„Co? To znamená co?“ znova se ptá Jacek, i když ví, co mu odpovím.
„Kraj nikogo,“ přeložím.
„ Nie przerwana seria strat, które nazywamy źyciem,“ doplní Jacek.