Majestát života

Dneska máme na Letné demonstrace za odstoupení toho, kdo vyhrál volby o dvě koňské délky před ostatními a pokud se tak stane, nastane ráj. Dovolím si nadále nechat Letnou u ledu a řeknu vám něco o tom, co se mi stalo včera. 

Měl jsem už měsíc inseminovanou prasnici. Pustil jsem se do chovu se vším všudy, protože běžná koupitelná selata jsou hybridy vyšlechtěné na rychlý růst do 130 kg živé váhy a pak musejí na jatka, protože sice žerou, ale nepřibírají. V extrémním případě, který se mi stal předloni, to vypadalo tak, že v srpnu měl vepřík 120kg váhy a v listopadu při zabijačce měl 135 kg živé váhy i když žral zcela normálně. 

Začal jsem se specializovat na české černostrakaté přeštické prase, které je naprosto skvělé. Akorát nejbližšího chovatele mám hodinu cesty po dálnici a není žádný med vozit brzy zjara selata a riskovat jejich nachlazení nebo přehřátí. A tak jsem si vychoval prasničku a před měsícem jsem ji poprvé inseminoval. 

Včera mi potratila. Ono se to stává. Nepokoušel jsem se o velkovýrobu, nepoužívám miliony injekcí s hormony, nechávám to přirozenému vývoji, počkal jsem s prasničkou na její faktickou dospělost a dokončený vývin kostry i svalstva.  První pokus se nepovedl. Chovatelský neúspěch, ale žádná velká katastrofa. Za dvacet jedna dní to zkusíme znovu. 

Nicméně... prasnička takhle leží ve výběhu, lapá po dechu, bo tu máme vedro, já jí kropím čumák z hadice, aby se alespoň napila a najednou začne jančit můj jezevčík u jejích vrátek. Abych ho pustil dovnitř. Byl tak vehementní, že jsem ho pustil. 

On ji normálně obešel, opatrně odtahal ty zárodky, chvíli zkoušel, jestli nejsou naživu a pak se pustil do ošetřování. Tak jak to psi dělají. Jazykem. Očistil jí rodidla, jazykem jí dokonce vyčistil vulvu zevnitř, museli byste to vidět. Pak postupoval po zadnici, nohách, zádech, břiše. Prasnička leží, nechá se obskakovat a pes dvacetkrát menší než ona se o ni stará, že by to ani studovaný veterinář lépe neudělal. Pak ji nechal převalit na druhý bok, dodělal svojí práci z druhé strany, opatrně jí olíznul i čumák a byl hotov. 

Koukal jsem na to jako na zjevení, trvalo to víc jak hodinu. A asi po deseti minutách koukám, přišla naše kočka.  Každý rok nás zásobuje několika koťaty, už jsem psal o tom, jak se uměla se psem domluvit, ale když koťata nemá, moc se k psovi nepřibližuje. On jí sice neubližuje, ale rád by si s ní hrál a ona nějaké to rýpání a honění nesnáší. 

Teď najednou sedí vedle něj a prasničky a kontroluje, jestli to dělá dobře. Stejně tak zkontroluje zárodky, pak jde a přitulí se prasničce  k uchu, hladí ji packou a vrní, že je to slyšet za devátou stěnou. Pes, který by se za ní normálně okamžitě pustil, si jí ani nevšimne a pokračuje ve své práci. 

A pak pes i kočka odejdou, jako by se nechumelilo. 

I ta němá tvář pozná, že se zde děje něco, co se týká samé podstaty života. Vypínají se lovecké instinkty a zapíná se mateřství. Smečka, stádo, pes, kočka, prase... stejně to funguje.  Majestát života je nco, čemu rozumí i zvíře. Pes, který zadáví okamžitě jakoukoliv sousedovic slepici, která náhodou přeletí náš plot. Kočka, která nedávno lovila ptáky skokem ze stromu, je dravá a nemilosrdná a najednou se stará o prase, které doteď okázale ignorovala. 

Proč lidé ve středověku věřili v Boha a měli jasnou a pevnou víru, že je něco přesahuje? Inu, viděli podobné výjevy, jako včera já.  Měli k nim blízko a ve vší bídě se občas zaskvělo něco podobného. V boji o přežití najednou naskočil jiný princip. Jako když se mraky ukáže slunce.  Jako kdyby ta příroda měla ještě něco v záloze.