Pražský pohled na zemědělství mě fakt bere

Nejprve dám jeden odkaz: 

https://www.youtube.com/watch?v=7fA6fJg2WQY

Píseň i klip jsou od Jana Pokorného, alias Pokáče - pokud jsem to dobře pochopil, tak se jedná o písničkáře, který využívá moderní sociální sítě díky vymoženostem nahrávání v domácích podmínkách a to mu umožnilo přeskočit zdlouhavou fázi obcházení vydavatelství, dneska je už celkem známý a když přijde někam do Pantonu, tak ho vítají s otevřenou náručí i šrajtoflí. Reklamu si už udělal sám. 

Nechci tady pana muzikanta nijak tepat, prostě jen nejsme hudebně na stejné lodi, veršování mu celkem jde, tu a tam vymyslí i něco štěpného a v dnešní době šedivého průměru není těžké vyniknout. Ale uvedená píseň o farmáři Tondovi mě tedy skutečně chytla za játra. Ona totiž docela přesně ilustruje, jak si pražák představuje, že to vypadá na té lokální farmě. Pustili jsme si to s kolegy v práci a když jsme se dosyta nasmáli, dostal jsem úkol zde na Kydech vypovědět, jak se to má doopravdy. 

Takže. Žádný takový pěkný farmář Tonda, co vozí svoje jablíčka na kárce neexistuje. Poté, co vyplní všechna lejstra veterinou počínaje a zemědělským intervenčním fondem konče, už nebude mít na žádné přátelské usmívání sílu. Představa farmáře, který se láskyplně stará o svůj sad, večer načeše plnou kárku (nebo třeba třítunku) jablek a ráno to plný radosti veze na farmářské trhy, ta je tak zoufale nereálná, že ani já ani nikdo kolem (a to děláme do zemědělství dlouhá léta) jsme nikoho podobného ještě neviděli. 

Pokud někdy nějaký takový existoval, zřejmě dneska pracuje u pásu v automotive a splácí dluhy, které mu vznikly na pokutách, když přijel na farmářské trhy a neměl cejchovanou váhu, EET, cejchovaný půllitr a další papíry, které si musíte vyvěsit na stánek, protože z pohledu úředníka jsou zákazníci blbí a mohou si splést mrkev s kyanidem. 

Aby se farmář Tonda uživil jablky, má těch sadů pěkných pár hektarů a když jablíčka zrají, tak rozhodně nikde přátelsky nekyne od kárky, ale prohání mizerné brigádníky a kontroluje každou vydanou korunu, aby mu to vyšlo. Ony plodiny mají tu vzácnou vlastnost, že dozrávají skoro všechny v jeden čas. A tak je od slunka do slunka v sadě a odváží ve velkém ty tuny jablek. 

Pak má samozřejmě problém co s tím. V malém se špatně prodává, jablíčka mezitím hrozí zahníváním a tak se jich musí zbavit co nejdřív jak na sviňu v období nejnižších cen, kdy jsou jablka všude od Polska po Maďarsko. Nakonec je rád, když se jich zbaví za pět korun kilo. Po zbytek roku pak sází nové stromy, prořezává, okopává, opravuje ploty, zajišťuje proti okousání a také hlídá před nenechavými spoluobčany. 

Několikrát během roku se pak farmář Tonda dostane do pěkného dilematu. Má-li odrůdy, které dávají výnos, jsou tyto odrůdy spolehlivě zhýčkané, náchylné k chorobám i mrazíkům. A tak má Tonda na výběr, jestli bude aplikovat postřiky proti strupovitosti, mšicím a dalším škůdcům. Kdyby totiž přivezl odolná jablka, spolehlivě by je nikdo nechtěl ani na džusy. Ta jsou ošklivá, pokroucená a z venku vůbec nekorespondují s tím, co je pod slupkou. Tonda to samozřejmě řeší po česku - o postřicích cudně mlčí. 

A tak se stalo už někdy před patnácti roky, že místo farmáře Tondy tu máme Tondu a Frantu a.s., kteří mají smlouvy s velkoodběrateli typu Kaufland, mají svého účetního, agronoma, sekretářku, strojníka i mechanika a k tomu nějakou tu stovečku hektarů sadů a dalších polností, ti využívají plně moderní techniky i moderní chemie a produkují přesně ta jablka, které se Pokáčovi v písničce hnusí. Franta a Tonda a.s. pak dodávají i obchodníkům z farmářských trhů, neb už dávno se byznys rozdělil na ty, co pěstují umějí zemědělský intervenční fond a na ty, co prodávají  a umějí ČOIku veterinu. A stejně jsou oba subjekty pořád jednou nohou v kriminále. 

Rozumějte, oni existují takoví farmáři Tondové. Ti mají svůj maličký sad, vinohrad či záhumenek, jsou už dávno v důchodu, nebo mají fešácké zaměstnání, které to umožňuje. Ti se obejdou bez státního dohledu, bez cejchovaných vah, bez EET, bez vylepených seznamů alergenů, obejdou se bez státu a bez daní. Ale dá se to dělat jen v malém maličkém. Příspěvek na dovolenou, výplata se z toho neudělá. Ale i tihle stojí před rozhodnutím, zda nechat molici nebo plíseň sežrat úrodu, nebo postříkat. A hádejte, co si vyberou. 

Tito skuteční farmáři Tondové na své kárce nic nikam nevozí. Něco odprodají doma ze dvora, něco pošlou dceři do Brna a synátorovi do Prahy, něco si odvezou známí, nadělá se marmeláda, mošt, pálenka a pokud ještě něco zbude, odveze se to do výkupu. Ti tam platí sice málo, ale postarají se o papíry. 

Když to shrnu, Pražáci mají smůlu, na jejich farmářské trhy se nic bio ani poctivě udělané nedostane.  To skutečná domácí produkce, ta dneska zůstává na vesnici v rodině. Ta se musí hledat. Ale pokud ji najdete, nestojí toto bio o nic víc než Kaufland. Jen se tam musí dojet a respektovat přírodu, že ona si volí čas, kdy se sklízí.