Bitva na Bílé hoře, co jí předcházelo a jaké měla důsledky

 Nejdříve pro stručnost rekapitulace toho, co se na Bílé hoře stalo.  Wiki píše:  

bitva na Bílé hoře, svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy,  byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a  dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II.  Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné  až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Bitva  zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let  ovlivnila osud českého státu.  

A ještě jak silné byly oba nepřátelské tábory.  

Ligistická armáda 

• 12 000–13 000[1] 

• 6 děl k dispozici  

Císařská armáda 

• 18 000–20 000[2] 

ze Svaté říše  

římské, lisovčíci (žoldnéřští jezdci  z Polska)  

• 4 děla k dispozici  

španělské a valonské tercie  

Stavovská  armáda  

15 000 mužů 

včetně žoldnéřů a  spojenců 

Převaha ve vojsku 2 : 1 ve prospěch císařských byla jednoznačná. Více  https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_B%C3%ADl%C3%A9_ho%C5%99 e 

Zatímco vojenské historiky zajímají popisy toho, jak k bitvě došlo, jaký  byl její průběh, zde se zkusíme zamyslet nad příčinami konfliktu, nad  jeho důsledky a jejich interpretací mezi českými historiky.  

Začátkem tvrdého sporu většiny českých stavů s Habsburky byla III.  Pražská defenestrace, která se udála 23. května 1618 z Ludvíkova křídla 

Pražského hradu  

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A1_defenestrace_(16 18).  

Tomuto viditelnému malému konfliktu předcházely spory mezi stavy zemí  Koruny české a Habsburky od počátku jejich vlády u nás, od zvolení  Ferdinanda Habsburského za českého krále v roce 1526. Mezi českými  a moravskými stavy neměl Ferdinand většinovou podporu, teprve po  příslibu, že zaplatí polovinu ze státního dluhu 300 000 zlatých hned a  druhou později, dostalo se mu české koruny. Žádný z místních uchazečů tuto podmínku nebyl schopen splnit.  

K dosažení české koruny Ferdinandovi pomohla také dominující vláda  Habsburků ve Španělsku, ve Svaté Říši římské a Nizozemí. Tuto dobu  ale poznamenal i vznik německého reformačního hnutí (katolický kněz  Martin Luther, přibil svých 95 tezí kritizujících a teologicky  

zdůvodňujících zneužívání odpustků na dveře chrámu ve Wittenbergu  před 500 lety). Teprve poté Luther zjistil, že téměř za podobnou snahu  byl sto let před ním upálen Mistr Jan Hus. Na rozdíl do doby vrcholného  středověku v době Husově, byl začátek renesance příznivěji nakloněn  Lutherově protestantismu a navíc podporován vysokou německou  šlechtou a měšťanstvem, které nepřály odlivu peněz do Říma. Byla tak  zahájena revoluce v myšlení části evropské společnosti novým pojetím  svobody člověka a jeho svědomí. Český utrakvismus převládl v Čechách  a na Moravě již po roce 1415. Mezi německým obyvatelstvem zemí  Koruny české se příbuzný protestantismus rozmohl podobně o sto let  později a tak se v populaci Čech, na Moravě, ve Slezsku i obou Lužicích  dostali katolíci do menšiny pohybující se mezi 10 až 20 % obyvatelstva,  zato s vlivem na vládu v zemi naprosto neodpovídajícímu jejich počtu.  

V české historiografii převládly dva pohledy jak na Bílou horu, tak na  následných 300 let pod vládou Habsburků.  

První byl katolický, představovaný historikem Josefem Pekařem a jeho  předchůdci, druhý protestantský, popsaný Masarykem (resp. Františkem  Palackým). Pekař tvrdil, že konflikt spočíval ve sporu převážně románsko-katolické společnosti s méně rozvinutou germánsko protestantskou a že ta pokročilejší zvítězila. Palacký a Masaryk naopak  zastávali názor, že 300 let vlády Habsburků znamenalo pro země Koruny  české ztrátu samostatnosti, národní úpadek a vynucený příklon ke  katolicismu. Ten se už v 19. století ukázal jako ideologie na ústupu, na 

rozdíl od protestantské orientace, která ovládla průmyslovou revoluci  svým důrazem na pragmatismus.  

Katolíci zase zdůrazňovali rozkvět kultury a nakonec i ekonomiky  v Čechách zejména v 17. a 18. století a navíc tvrdili, že Bílá hora  zachránila Čechy (a Moravu) před obrazoboreckým kalvinismem, který  do Čech sebou přivedl Fridrich Falcký.  

Oba krajní názory jsou probírány dosud, i když vrchol sporu probíhal jako  „Spor o smysl českých dějin“ mezi Masarykem a Pekařem především do  třicátých let minulého století. Pokud jde o riziko kalvinismu v českém a  moravském prostředí, je třeba zmínit, že nejméně čtyři pětiny české  populace byly již před defenestrací dlouhodobě utrakvistické a  protestantské a převrat z roku 1618 byl vyvolán do značné míry arogancí  katolické menšiny. Nebýt tohoto tlaku, kalvinismus by se v Čechách  nemohl stát významnou vírou.  

Důsledky roku 1618 a následných 300 let téměř neomezené vlády  Habsburků v Čechách a na Moravě, je těžké hodnotit převážně pozitivně. Po zveřejnění Obnoveného zřízení zemského v roce 1627  v Čechách a 1628 na Moravě, došlo k významnému okleštění práv  příslušníků české stavovské obce ve prospěch panovníka, k obrovským  majetkovým přesunům, srovnatelným snad jen s poměry po roce 1989,  vypuzení stovek tisíců protestantů ze země, a naopak obsazení jejich  míst císařem dosazenými cizinci. Český jazyk se velmi rychle stal  utlačovaným jazykem a je zázrak, že přežil až do roku 1918.  

České země se ekonomicky vypracovaly mezi nejdůležitější části  monarchie, z hospodářského růstu ale těžila především Vídeň.  Z pobělohorských zakonzervovaných poměrů nám dodnes sice zbyla  krajina posetá význačnými barokními památkami, vzdělanostně a  intelektuálně však česká provincie, nejen ve srovnání s Rakouskem, ale  především s celou vyspělou Evropou, strádala. Jen díky národnímu  geniu loci se z prohry na Bílé hoře český národ dostal, a po roce 1918  mohl začít rozvíjet své dosud Vídní potlačované hřivny.  

Poučením z událostí následujících po bitvě na Bílé hoře je, že většinou  po dobrovolném předání moci cizině, následují tvrdé, pro národ  nepříznivé důsledky. Pozvání lucemburské dynastie bylo jen shodou  okolností pro český živel přínosné. Stejně tak důležitý je závěr,  že neúspěchem končí snahy malé země o samostatnou mezinárodní  politiku bez předchozího zajištění významné zahraniční podpory.