O sypání popela a výdeji bankovek z psacího stolu.

Když jsem zjistil, že Vidlák je svým druhým já nucen předělat článek o jisté osůbce, která dělá dusno v řadách spletených s vedením ČT, rozhodl jsem se rovněž zareagovat a pokusit se vysvětlit svůj náhled, a to podle slov klasika: znovu a lépe.

Takže v první řadě - z mé perspektivy tato mladá dáma působí na své okolí jako malá, šedá, naprosto bezvýrazná myška.

V druhé řadě - vzpomenu jisté dámy, ana byla vzhledově slečně Lipovské velmi nápodobna. Učila mě přírodopis a natloukla mi do hlavy jedno moudro, které bylo dále potvrzováno mou životní praxí. Pančelka totiž tvrdila, že průměrný zdravý člověk přijímá zhruba 90 % informací svýma očima, tedy že zrakový vjem daleko předstihuje součet všech dalších informací, přijatých ostatními smysly a předaných k jejich následnému zpracování mozkem.

Tento jev pak vystihuje pořekadlo, konstatující skutečnost, že jednou vidět je lepší a účinnější, než desetkrát slyšet.

Mohu potvrdit, že prosté zhlédnutí fotografie nějaké lokality z místa, kde se budu přibližně nacházet, mi mnohonásobně zlepší přehled a orientaci v tomto místě, než jakýkoli jeho popis. A je úplně lhostejné, jestli mi jej někdo předčítá, anebo jej musím číst já.

Závěr z těchto dvou uvedených premis, neboli česky – výroků.

Ať chceme, či nechceme, náš prvotní a podvědomý názor na kteroukoli osobu, kterou zaregistrujeme, je utvářen obrazem této osoby!

A ještě jedna věkem pisatele potvrzená zkušenost – muži napříč populací vidí většinově mnohem lépe, než ženy a zrakovým vjemům přisuzují mnohem větší důležitost, než ženy. Neboli jejich procentuální čerpání poznatků ze zrakových vjemů je mnohem vyšší, než je tomu u žen. Abych nebyl opět napadán, že jsem „sfíííně“ nadržující chlapům, je nutno dodat, že ženy mají citlivější sluch a mnohem více užívají svůj čich, i když o tom mnohdy vůbec nevědí.

A s tím nikdo z vás vůbec nic nenadělá.

A teď proč jsem slečnu Lipovskou přirovnal k nelichotivě vypadajícímu předmětu, totiž vypoužívané matraci. Udělal jsem to proto, že takto ji vidí svým duševním zrakem naprostá většina mužů, se kterými tato sympatická, leč poměrně studeně se tvářící osůbka přichází do styku.

Znovu pro pomaleji chápající kydače – pánové ji takto vidí svým DUŠEVNÍM zrakem, tedy svou představou o vnímané osobě, nikoli očima. Ihned vysvětlím na konkrétním příkladu, pochopitelně na vlastním.

***

Jak si někteří stálí kydači možná všimli, dobrovolně jsem se vmanipuloval do role klasického zoufalce dědkovského typu, který to má do důchodu nekonečně daleko, zdraví má v prdeli „úplně ganc“ a velmi nebezpečně se blíží hranici šedesáti let.

Jelikož chození do práce beru spíše jako ušlechtilý sport, který mne motivuje snažit se nezakrnět a nepropadnout se do kmetství úplně a naráz, mohu si dosti drze dovolovati věci, které si může beztrestně vyzkoušet opravdu málokterý uchazeč o pracovní smlouvu.     

Nevím, jak je to jinde v republice, ale sehnat práci v Moravskoslezském kraji na řádnou pracovní smlouvu je pro jedince mého formátu doslova nadlidský úkol. Nyní jsem vystřídal dva zaměstnavatele, kterým se moje drzé žádosti o podpis pracovní smlouvy začaly zajídat, a po týdnu mi řekli, že mohu klidně pracovat na tzv. dohodu. Plat na zdejší poměry takřka královský (sto a pade na hoďku čistá ruka, no neber to), nicméně abych si z toho platil zdravko, to mne ani nenapadlo, takže jsem jednoho kalného rána, bo v šest je ještě tma, jak v řiti, jednoduše zavolal, že jsem přes noc zmoudřel a dál přispívat svou prací na jejich auťáky a baráky nebudu.

Přišel na řadu zaměstnavatel třetí. Džob mi našla aktivní Stará Jahoda.  Pokecali jsme přes telefon, a když soudruh kapitalista slyšel, že umím svařovat a zapojit elektromotor, nadšeně mne pozval na předváděčku.

Předváděčka je událost, kdy se adept na volné a hlavně výnosné místo dostaví v pracovním oděvu a předvede nějakou dovednost.

Fajn.

Ráno v sedm jsem přijel z domova v montérkách, naložila se nová halová vrata a jeli jsme je zamontovat do hrubé stavby. Je pravdou, že jsem toho moc nepředvedl, protože kolektiv byl sehraný a já byl degradován na podrždráta a přinestašku. Inu co, každý nějak musí začít. Skončili jsme hodinu po pracovní době soudruhů kancelistů, takže sekretářka nikde, šéf nikde, zhodnocení mého podávání nikde.

 Druhý den stejný průběh. Z domova v montérkách a s obědem v rendlíku. Nebyl na nic čas, bylo potřeba jet na montážní akci, vše se prý dořeší odpoledne. 

Nedořešilo se nic, protože soudruh šéf nebyl přítomen, i když jsme přijeli půl hodiny před koncem pracovní doby. 

Opět.

Třetí den – opět v montérkách - se mi aspoň podařilo vydyndat dotazník, který měl sloužit k sepsání pracovní smlouvy. Na můj vkus až moc podrobný, ale budiž. 

Čtvrtý den opět nebyl čas, ale vloupal jsem se v tradičních montérkách k sekretářce s dotazem na pracovní smlouvu a můj odevzdaný dotazník. Odkázala mne na šéfa. 

Fajn.

Pátý den jsem odlovil šéfa při kontrole naší práce (měl jsem být správně v obchodě za účelem nákupu svačiny a já – zmetek měl vařený domácí bufáč od Jahody), takže jsme se domluvili na sepsání pracovní smlouvy po směně. Přitom jsem mu nenápadně naznačil, že když mi tyká on, měl bych mu zřejmě tykat i já, ale to nějak moc nepochopil. Asi to dělaly ty montérky.

 Když jsme se vrátili z montáže do sídla firmy, byli jsme vyplísnění zástupcem šéfa za malý pracovní výkon. Můj pracovní kolega sklopil krovky, naložili jsme další plotové dílce a jeli makat až do setmění.

V oknech firemních kanclů byla při našem příjezdu naprostá tma.

Šestý den v sedm deset zazvonil telefon a zazněl dotaz:

„Přijdeš dnes do práce?“ Fakt nevím, kde přišel na to, že mi může tykat, když já mu slušně vykám. Že by to dělaly ty montérky?

 Odvětil jsem soudruhu bossovi, že jsem mu večer dvakrát volal a on mi to nezvedl. Šéf se ihned omluvil. 

Pak jsem mu sdělil, že potřebuju jít na pracák, protože mi nedal podepsat smlouvu, tudíž se musím zaregistrovat jako nezaměstnaný. 

„Tak přijď v pondělí. A kdybys chtěl, děláme i zítra, v sobotu,“ mazal šéfík med kolem huby.

„ No, ale já bych se chtěl i zeptat, jak jsme se původně domlouvali, jestli jste se mnou spokojený a na kolik si ceníte mou práci.“

„Co?“ otázal se nechápavě pan kapitalista.

„No za jakou mzdu vlastně dělám? Vždyť jsem už odpracoval čtyřicet čtyři hodiny a nevím za kolik!“ dovolil jsem si meknout.

„Víš co? Dnes si vyřiď, co potřebuješ, v pondělí přijď do práce, dostaneš peníze a tím u mne končíš.“

Jsem zvyklý na leccos, ale tohle mne fakt vykolejilo.

No nic, život je boj.

V pondělí dojelo na firmu sedmičkové bávo (syn tomu říká Bordel Mezi Wraty) zapůjčené od místního veksláka, vylezl z něj pán v saku a dlouhém kabátě, nasadil si klobouk, vzal si kufřík zvaný diplomat a vykráčel po schodech k hlavnímu vchodu.

Všichni kuřáci a popíječi ranní kávy pozdravili. I soudruh boss. 

A zapomněl mi tyknout: „Co si přejete?“ Že by zabral ten kabát po kolena?

„Na schodech se s vámi nebudu bavit,“ odvětil jsem nejdůstojněji, jak jsem svedl.

Vypadlo mu z ruky cigáro.

Napochodoval jsem do kanclu. Sekretářka přestala psát a čuměla na můj ohoz, protože mne doposud viděla jen v oranžové bundě a černooranžových kaťatech.

„Nechte ty dveře otevřené,“ zařval jsem na pana majitele, když se odvážil za mnou.

„Takže jak mne míníte odměnit?“ zeptal jsem se a hodil na stůl pět kancelářských papírů, každý s šesti fotografiemi průběhu montáže bran, na kterých jsem pracoval. Stály sice za hovno, protože jsem je dělal důchodcovským telefonem, ale to základní se na nich dalo rozeznat.

Šéfíkovi vypadlo cigáro z prstů podruhé.  

„Pevně doufám, že jste NAPROSTO spokojen a že vaši spokojenost pocítím na gáži, kterou mne hodláte odměnit.“ Sledoval jsem, jak šéfovo cigáro propaluje díru do koberce a přerovnával jsem fotočky, aby dobře viděla paní sekretářka.

„Velmi nerad bych objížděl všelijaké úřady a povídal si s nimi o montážích bran.“

Šéfík mi podal obálku. Přepočítal jsem si obsah a zkusil zahrát durcha (mariášníci vědí). 

„U minulé firmy jsem dělal za sto pade. Máte představu, kolik koštuje to bávo, kterým jsem přijel?“

 Chlapík hrábl do šuplíku a bez počítání přihodil další dva papírky. Rovněž bez počítání jsem je hodil do diplomatky a pozdvihl klobouk při pozdravu na rozloučenou.

Ještě tak pětkrát a nebudu mít kam chodit somrovat práci,“ brblal jsem si po cestě se schodů.

***

Tímto autentickým zážitkem jsem si nechtěl postěžovat na poněkud prekérní situaci obstarožních zoufalců shánějících práci, nýbrž jsem chtěl zdejšímu kydačstvu názorně ukázat, jak je tzv. elitami vnímána masa podlidí – lopat všech úrovní (tedy i v kancelářích), které podle jejich představ žijí pouze proto, aby se oni – vyvolení měli dobře. A je úplně jedno, zda se tyto elity nacházejí v Práglu na Kavkách, anebo v místní části Třince, zvané Na Kanadě. 

Ano, vážené lopaty. Jste méně, než to pověstné hovno, které tu tak rád používám. A pokud se to pokusíte otevřeně, upřímně a bezelstně změnit, okamžitě vás zašlápnou zpátky. 

To platí i pro slečnu Lipovskou.