Rok vyhřezlé nedůvěry

Pozorní čtenáři si jistě povšimli, že jsem na konec starého roku a začátek nového zmizel z Kydů. Děkuji tímto ještě jednou Janovi z Helvajzu za cestopis a také za osobní přijetí, neb jsme se u něj s rodinou krátce zastavili při cestě do západních čech. Aniž bych to chtěl detailněji rozebírat, navštívili jsme narychlo a neplánovaně moje rodiče, protože to prostě bylo nutné.  Teď už jsme zpátky doma a i Kydům začíná opět běžný režim. 

Dnešní článek měl vyjít na silvestra, ale neměl jsem ho ještě dokončený. Berte to prosím tak, že v nastávajícím týdnu se ještě budu vracet k přelomu roku a budu mít tendenci přát i hodnotit. Dnes se ale vraťme do roku 2020. 

Řekl bych, že rok 2020 bude jednou hodnocen titulkem z nadpisu. Bude to rok nedůvěry. Rok, kdy se veřejně a navenek ukázalo, že rozdělené západní společnosti definitivně ukázaly své hranice. Bude to rok, který nade vší pochybnost ukázal, že prakticky v každém západním státě (nás nevyjímaje) nejde o nějakou drobnou anomálii vycházející z dočasně špatné situace některých lidových vrstev, ale naopak, že jde o jev systémový ve kterém velká část společnosti apriori nevěří té druhé části. 

Rok 2020 bude jednou historicky podobně významný jako rok 476, který byl historiky označen za předěl starověku a středověku. Rok 2020 bude jednou milníkem, kdy se definitivně veřejně ukázalo, že každý západní stát má svou novou aristokracii a staronové lidové vrstvy. Ale obě dvě tyto struktury už definitivně nehrají spolu. Nemají společné zájmy, nemají společné vize ani cíle a primárně si nevěří ani pozdrav. 

Nepopisuju nic nového. Všechno, co se letos projevilo, to už tu bylo dlouhá léta a samozřejmě vždycky se to projeví za nějaké krize. Už za migrační krize 2015 se některé tyto projevy objevily, ale až letos se z toho stal jev zcela masový, ve kterém takřka neexistuje žádný střední proud. 

Dám pár příkladů... 

Můj táta o koronaviru nijak nepochybuje. Uvědomuje si jeho nebezpečnost, důsledně dodržuje opatření, jako sedmdesátník se cítí ohrožen. Ale nechat se očkovat? To se mu tedy vůbec nechce. Firma Pfitzer je sice obrovká korporace, má všechna byrokratická razítka, má laboratoře plné nejmodernějšího vybavení, vědce i doktory s těmi nejzvučnějšími tituly z předních světových univerzit... ale stejně je tatík velmi opatrný, protože  ani desítky titulů nevyváží to, že se těm docentům nedá věřit jejich doktorská přísaha. 

Ne, táta nevěří na čipování pomocí vakcíny. Ale jednoznačně je přesvědčen, že milí doktoři to dělají především pro peníze a jakýkoliv altruismus už je jim celou jednu generaci zcela cizí. 

Já osobně obecně podporuji Babišovu koronavirovou strategii. Nepochybuji o počtu mrtvých, nepochybuji o obecné nebezpečnosti viru, který je podle mě schopen zahltit zdravotnictví až ke kolapsu. Ale když vidím, jak se hladce potlačují některé informace (viz. profeor Beran) o podpůrných levných lécích, které pak z ničho nic nejsou absolutně k dostání, když vidím, že i celý Prymula má roušku nasazenou především před kamerami a jinak je mu to víceméně jedno, když vidím že opatření ale stejně podléhají především lobbystickým a politickým tlakům, tak se mi to z pozice obyčejného člověka docela ekluje. Je to jako každá jiná válka, kde obyčejní vojclové nasazují životy a zdraví a mocipáni v průmyslu a na úřadech dělají miliardové a značně temné kšefty. 

Ne, to nezačal Babiš. To už je tam na vládních postech hodně dlouho. Nedá se jim věřit a člověk primárně čeká nějakou habaďůru. Ať tam udělají cokoliv, vždycky se to obrátí proti nám. Politika se nedělá ve prospěch národa, ale ve prospěch EU, velkého byznysu, neziskovek, Sorose, USA, Ruska, NATO... (nehodící se škrtněte). 

Bakalonovináři spolu s Českou  televizí a Seznamem tvrdí, je je to Zemanem a Babišem. Až přijde Kalousek,Bartoš, Minář a Rakušan, tak to hned bude jinak. To jsou důvěryhodní politici a nedůvěra lidových vrstev zmizí jako pára nad hrncem. Ale to je omyl. 

V roce 2020 se prostě ukázalo, že ti tam nahoře sice intrikují jako šlechta za starých časů, ale stejně jako šlechta za starých časů drží basu proti jakékoliv selské rebélii. Samozřejmě se podrážejí a když se dívám na případ Lučanského na Slovensku, tak si tu a tam i dýku do zad vrazí, ale zcela svorně podepíší jejich vysoké smlouvy mezi velkými hráči, které nám krok za krokem berou půdu, vodu, průmysl, peníze i budoucnost. Až bude premiérem Rakušan, nezmění se vůbec nic. Nedůvěra dolních k horním potrvá a stejně tak poroste nenávist horních vůči těm pod nimi. 

Americké volby jsou krásným příkladem toho, že se nejedná o lokální záležitost vyplývající z mizerné demokracie v zemi postsovětského bloku, ale jde o jev globální, minimálně v západní civilizaci. Volby byly zfalšovány, ukradeny... nebo možná nebyly. Ale není nikdo, komu by se jeho výrok dal věřit, neb je natolik důvěryhodný, že jeho slovo platí. 

Můžeme se samozřejmě dohadovat, kam v tomto světě patří třeba Babiš. Jestli je prostě jen rebelem té nové aristokracie, který se chce opřít o lidové vrstvy a s jejich pomocí se vyšvihnout na vrchol, který mu byl spolušlechtici upírán. Nebo jestli patří ke starým časům a chce obnovovat či udržovat svět, kdy ti dole i ti nahoře táhli za jeden provaz. Nebo jestli prostě chce jen nahrabat co nejvíc a tak to prostě dělá. 

Stejně tak je možné se dohadovat, kam patří Trump. Jestli je to první představitel tribuna lidu, který novou aristokracii a její lokaje vyzval na souboj, nebo jestli je také lokajem mocných, kteří ho tam dosadili, aby se jim lépe vládlo z přítmí. 

Můžeme se dohadovat, kam patří Brexit. Jestli je to první úspěch národního státu proti zkostnatělé struktuře EU, nebo jestli jde jen o to, aby se Británie rychleji stala Pákistánem. 

Fór je v tom, že se dohadujeme jenom my. Hledáme nějaké střípky pravdy, snažíme se zjistit, jak to je doopravdy. Čeká nás sice všechny stejný úděl, ale hádáme se. Rozdělujeme se na procesech, které v konečném důsledku jdou všechny proti nám a nakonec místo boje proti nové šlechtě bojujeme mezi sebou. 

Všimněte se že nová kosmopolitní třída - lokajové nové aristokracie - ti to  mají dávno vyřešené. Souhlas je u nich povinný a je jedinou vstupenkou mezi ně. Nezáleží na to, jak blbě to zní, nezáleží na tom, že z týden bude všechno jinak.  Musí se souhlasit. Veřejně, každodenně. Nejde o schopnosti, ale o osvědčení víry. Náš Scallop je typickým příkladem. Sám tomu třeba také nevěří. Ale pokud se chce dočkat odměny, musí souhlasit. Musí dosvědčovat dnes a denně, že jim věří každou kravinu, kterou řeknou.  Nemyslete si - v tomto přístupu je velká síla. Ti tam v EU nemají problémy s loajalitou těch svých. Od začátku, od škol, od prvních stáží, od prvního pracovního místa svoje lokaje prosívali a připravovali. Mají jich dost a na všech úrovních. Dosahují svých cílů hladce a rychle a reality si vůbec nemusejí všímat. Dopady nese na hrbu někdo jiný, kdo si za to vlastně ještě může sám. 

A my se dohadujeme, jestli je Trump náš nebo není. Dohadujeme se, jestli je Babiš náš nebo není.... Dohadujeme, se , jestli nás už čipují a nebo jestli je rouška symbolem nesvobody. Dohadujeme se... a ti druzí mezitím obsazují pozice. A obsazují je i bez čipů. 

Krásně si nás rozebrali. Místo s nimi, bojujeme mezi sebou. Dokonce nás klidně vyzvou, abychom řekli naše požadavky. A říkáme je tak protichůdně, že je to pro smích. 

Zůstala nám zcela oprávněná nedůvěra. Že to s námi nikdo nemyslí dobře a pokud někomu nalítneme, špatně se nám povede. Ale z této nedůvěry se nic nepostaví. Z té se dá jen zakopat a zkoušet přežít. Z té je možné být preperem, dělat si svůj ostrov pokladů nebo bunkr a věřit, že to jednoho dne samo přejde. Ale není možné otevřeně bojovat a pokoušet se zvítězit. Je možné se zamaskovat, ale ne postavit se k souboji. Není možné  cítit sounáležitost, protože jsme sice spojeni údělem, ale nevěříme si ani navzájem. Trump netrump, Babiš nebabiš, stejně dopadneme všichni blbě, ale díky Trumpovi nebo Babišovi nedokážeme ani stát pospolu. Koronavirus nekoronavirus, stejně to všechno zaplatíme my, stejně to dopadne na naše hlavy, ale společný boj se nekoná. Zůstala jen nedůvěra. K těm nahoře i k těm vedle nás. 

Rok 2020 je rokem, kdy se to ukázalo. Není rokem, kdy by všechno skončilo, není rokem, kdy novodobá šlechta defintivně vyhrála, ale jednoznačně ukázal, že jsme na kratší straně páky a nemáme v této chvíli nic, čím bychom tento hendikep nahradili. Osobní individualismus ani osobní odvaha nepostačují k inspiraci širokých vrstev. Jen ještě více rozdělují. Nijak nám nepomáhá, že jsme praktiky nových pánů odhalili, že o nich mluvíme. Na rebélii to nestačí. Každý Jánošík má za sebou už z principu dost zrádců. 

Ne, není to optimistický konec roku. Ale každá změna musí začít sundáním růžových brýlí.