Stryga

 

„Žene se bouře,“ poznamenal Michail. A opravdu, nad obzor začaly vystupovat těžké mraky. Hromadily se, stále rostly a v kontrastu s bílou pustinou tajgy, se zdály být mnohem větší a hrozivější, než ve skutečnosti. Dohled se zdál krátký, obzor končil co by kamenem dohodil, ale obloha nad nimi tvořila úplně zřetelnou báň. Ne, netáhla se rovně, naopak, jako obrovský zvon, svažovala se příkře k onomu blízkému obzoru. Rostoucí cáry černých mraků vypadaly jako chapadla, co se napřahují k lokomotivě.

Vaňka, mladý zrzavý hošík, seskočil z posledního vagónu. „Tak jsem hotov Michaile,“ řekl a roztáhl pihovatá ústa do širokého úsměvu. „Koně jsem nakrmil i napojil, pojďme, začíná být zima, pojedeme dál.“  Michail položil svou obrovskou ruku svému druhovi na ramena a rychlým krokem se vydali podél vagónů zpátky k černě dýmající lokomotivě.

„Že vám to ale trvalo,“ přivítal je Sergej, strojvůdce, „už mi skoro vyhaslo v kotli, musíme pokračovat, ať se hneme, než přijde ta bouře.“ Vaňka ihned skočil na tendr lokomotivy a už lopatou házel otevřenými dvířky topeniště uhlí do rozpáleného jícnu kotle. „Dnes budou létat Strygy,“ řekl Michail. Rozepnul si kožich a pokoušel se nacpat fajfku.

Ručička tlakoměru stoupala, Sergej pustil páru do válců a lokomotiva se pomalu rozjížděla. Z vagónů se ozval dupot a ržání, to koně zaznamenali rozjezd a po svém dávali najevo, že se jim jízda líbí víc, než zastávky v nekonečné pustině.

 

Bylo jaro roku 1905. Rusko válčilo na Dálném východě s Japonskem. Situace byla velmi špatná a v poslední době odjížděl z Moskvy jeden vlak za druhým, aby zásobil statečné vojáky v Mandžusku. A samozřejmě, jako kdekoliv jinde, ale v Rusku nejvíce, na armádním zásobování se přiživovala spousta existencí. Kradlo se ve velkém a stále se něčeho nedostávalo. Když bylo uhlí na cestu, nebyly lokomotivy, když se našly lokomotivy, nebyly vagóny, když byly vagóny, byly v hrozném stavu, když se podařilo je opravit, nebylo už co vozit, když přišlo i nové zboží, nebyl nikdo, kdo by uměl lokomotivu řídit.

Ruské úřady to řešily tak, jak byly zvyklé. Proto se na jednom vlaku, který vezl na bojiště nové koně, mohli spolu ocitnout strojvůdce Sergej, který předtím řídil po Moskvě tramvaje, koňák Michail, který koně sotva rozeznal od jelena a Vaňka, který byl skutečným topičem a cestou z Moskvy učil Sergeje, jak se jezdí s „paravozem.“

Samozřejmě, jenom v Rusku se mohlo stát, že kromě těchto tří, nebyl ve vlaku ani jeden voják, ani jeden další odpovědný člověk. Tito tři dostali rozkaz dovézt vlak do Vladivostoku, cestou nabírat vodu v každé stanici a jednou za šest hodin zastavit, dát koním napít a když tak přidat trochu sena.

Dostali glejt, železniční žezlo pro volný průjezd, jáhly na „kašu,“ pytel „kolbas“ a „davaj iďjót.“ A jeli.

Po třech dnech minuli Ural, za další tři dny byli v Novosibirsku a pak uháněli plnou parou dál na východ. Každých šest hodin zastavili, dali koňům vodu, ve stanicích nabírali uhlí a ihned, jakmile byla trať volná, uháněli dál. Samozřejmě, jak je to v Rusku obvyklé, ani jeden z nich nikdy nebyl tak daleko, ani jeden z nich trať neznal, nikdy ještě Sibiř neviděli. Ani jeden neuměl číst, nerozeznávali ani symboly podél trati, neuměli hledat v mapě, nevěděli, kde jsou, nevěděli, kam jedou. Jen výpravčí na malých nádražích jim tu a tam poradili, ale většinou je jen otráveně propouštěli na další úsek trati. 

 

„Stačí Vaňko,“ zadržel Sergej chlapce, „nech už toho přikládání, pojď si sednout a najez se.“ Vaňka zavřel topeniště, posadil se na dřevěné sedátko, zachumlal se do odloženého kožichu a vděčně přijal od Michaila hrnek pálenky a kus chleba.

To už lokomotiva uháněla plnou parou. Mraky před nimi narostly do nekonečné výše, zakryly bledé slunce a kolem se setmělo. „Budou létat Strygy,“ zamumlal znovu Michail. Měl za jízdy nejméně práce, vyhlížel proto do bílé pustiny kolem a sedala na něho tíseň. „Nech toho,“ zahučel Sergej, „Kristus s námi, nerouhej se a raději mi řekni, jak se rozsvěcí lampa vpředu. Za chvíli neuvidíme ani na krok.“

„Tam, nahoře před okénkem je přepínač,“ ozval se Vaňka, „tu páčku zatlač dolů. A už se to konečně nauč. Jsme už týden na cestě a ty pořád ještě neumíš rozžhnout světlo.“ Sergej to chtěl udělat, když tu náhle je osvítila bílá záře a ve stejné chvíli prásknul hrom.

„Kristus s námi“, zahučel Sergej a třel si naraženou hlavu. Všichni tři se vyděsili, Vaňka ztuhnul, Michail nadskočil a Sergej se při prudkém otočení praštil hlavou o brzdu.

„Copak v zimě bouří?“ řekl po tísnivé chvilce Michail. Odpověděl mu další blesk, který míli od nich zajel do země a zvedl sníh vysoko do vzduchu. Hrom k nim dolehl za chviličku. A pak už se nebe rozjasnilo křižujícími se blesky, hrom zněl neustále, jako když se spustí samo peklo. Začalo hustě sněžit. Vítr na ně hnal nové a nové vlny bílého peří, vlak duněl pod nízkými oblaky z olova, bylo to jako jízda v dlouhém temném tunelu osvětlovaném křižujícími se paprsky bílého světla.

 

„Vaňko, co je to“, řekl Sergej pomalu. Právě rozzářil světlomet na čele lokomotivy. Vyhlížel okénkem ven, byl bílý jako křída, rukama pevně svíral parní ventil. „Co se děje?“ skočil Vaňka k němu. „Tam, podívej.“ Mladík vyhlédl ven a Michail mohl sledovat, jak jeho růžová tvář dostává barvu popela.

„Co blázníte,“ řekl koňák, „vidíte strašidlo?“ Vyhlédl také dopředu a v tom to uviděl. Vytřeštil oči, nejprve nechtěl uvěřit, ale pak jeho oči uviděly všechno. „Stryga,“ zamumlal, „stryga.“ Ruce se mu rozklepaly, tak je položil před sebe na slídové sklo okénka, „Kristus s námi, stryga.“

 

Tam, několik metrů před lokomotivou, poskakovala po kolejích černá postava. Měla, zdálo se křídla, pohybovala se velmi rychle souběžně s lokomotivou. Občas poskočila více dopředu, pak ji zase funící stroj téměř dohonil, chvíli běžela vedle trati na jedné straně, pak na druhé, občas přímo po kolejích. Tančila, kroutila se, ohýbala, rostla a zase se zmenšovala.

Michail viděl, jak se otáčí, upírá na něj své přízračné oči, alespoň se mu to tak zdálo. Natahovala k němu své dlouhé paže, svírala na prázdno prsty, snad se i smála.

„Kristus s námi, Kristus s námi,“ mumlal Michail, pak se zhroutil na železnou podlahu, zakryl si oči a chvěl se po celém těle.

 

Vaňka se už tolik nebál. Zprvu ho strašný zjev příšery také vyděsil, ale pak se někde uvnitř přihlásilo prudké mladické nutkání k činu. Vyrazilo vzhůru a náhlá odvaha zacloumala s chlapcem tak, že rychle popadl pušku stojící v koutě, vyklonil se z dvířek a vypálil před sebe několik ran.

Nic se nezměnilo. Postava jakoby zázrakem uskočila na druhou stranu lokomotivy, zavířila a zmizela.

 

„Asi se nám něco zdálo,“ poznamenal Sergej celý bledý. „Co to mohlo být?“ „Možná nějaký jelen,“ odvážil se Vaňka, „běžel podél trati.“ „A skákal na obě strany kolejí že?“ dodal Sergej, „mě se to vůbec nechce líbit.“

Všichni tři tiše stáli. Vlak uháněl dál přibývajícím šerem sněhovou vánicí. Jen poslední, vzdálenější sporadické blesky ještě osvětlovaly krajinu. Lokomotiva hučela, syčela a dusala, ale krajina kolem byla úplně mrtvá. Tichá jako hřbitov, bělostně temná, strašidelná. A stále se sypal sníh.

 

„Už je to tu zase,“ roztřásl se Michail, „tam vpředu.“ A opravdu. Stejná strašidelná postava tam poskakovala před lokomotivou, vzdalovala se, vracela, přeskakovala koleje ze strany na stranu, otáčela se divoce, vztahovala své pařáty k lokomotivě, jako by se jim vysmívala.

Všichni tři na ní hleděli s vytřeštěnýma očima. Trať už nevedla Sibiří. Bylo to, jako by mířila kamsi do podsvětí, koleje smrti a před nimi průvodce, strašná Stryga, která nevydala ani hlásku, jen vedla svým děsným tancem vlak dál a dál.

Pak zase zmizela.

„Musíme něco udělat,“ řekl tiše Sergej. Blesky přestaly, jeli úplnou tmou. Reflektor vpředu osvěcoval jenom ohromnou masu sněhových vloček, kterou hnal vítr proti nim. „Musíme něco udělat, kdo ví, co se to dneska děje.“

„Jeďme dál,“ prohlásil Michail, „jeďme, nebo se ta potvora vrátí a kdo ví, zda by k nám nechtěla do kabiny. To bych nevydržel a zbláznil se.“

„Já myslím, že Stryga chce, abychom zastavili,“ řekl pomalu Vaňka, „já myslím, že bychom měli zastavit.“

„Zbláznil ses?“ vykřikl Sergej, „ty nemáš strach?“

„Podívej, tam,“ ukázal mu Vaňka a zbledl ještě víc. Rusé vlasy mu zšedivěly.

A skutečně, Stryga byla zpátky. Byla mnohem větší než předtím. Jako by jí tma dodávala sílu. Už neskákala, ne, letěla před lokomotivou otočená k ní, roztahovala křídla i pařáty, jako by skutečně chtěla vlak zastavit. Neskákala, jen se trochu natáčela, chtěla se dívat podél vlaku. Veliká, černá strašná.

„Sergeji, zastav,“ řekl Vaňka vyděšeně, „zastav, nebo nám ublíží. Zastav, zůstaneme v kabině do rána, nepůjdeme ven, zastav, prosím.“

Vaňkův hlas zněl jako z jiného světa. Sergej položil ruku na ventilovou páku a pomalu ji otáčel. Michajil už dávno seděl v koutě, čepici přes oči, držel si uši a klepal se bezejmennou hrůzou.

„Sergeji, zastav, proboha, pro všechno, co je ti drahé zastav,“ pokračoval Vaňka. Byl jak mrtvola, jen na hlavě mu pulsovaly žíly. „Zastav, prosím zastav.“

Sergej dotáhl ventilovou páku nadoraz, pára unikla a lokomotiva začala zpomalovat. Jakoby Stryga skutečně čekala na zastavení, stáhla pařáty a začala se zmenšovat. Pak lokomotiva zastavila. Stryga prudce zavířila a zmizela.

 

Skoro celou noc nezamhouřili oka. Leželi vedle sebe pod houněmi a báli se třeba jen vyhlédnout ven. Kolem vlaku cítili chodit smrt. Občas slyšeli kroky, stín temnější než tma nakukoval okénkem dovnitř a oni se třásli a čekali. Kotel vyhasnul, ale nikoho ani nenapadlo přinést z tendru nějaké uhlí. Jen leželi a čekali na svítání.

Pozdní ráno je pak ale přivítalo sluncem. Když se odvážili podívat se ven, vypadalo okolí úplně normálně. Několik stádeček vysoké okusovalo zakrslé břízky, v čerstvém sněhu byly stopy hranostajů i lišek. Probudili se do obyčejného sibiřského dne, zážitek z večera jako by se nekonal.

Vaňka vyskočil z vlaku napojit koně a Michail se Sergejem obešli a zkontrolovali lokomotivu. A v tom to uviděli.

Několik kroků před nárazníky byla pod kolejemi veliká díra. Pražce vedly prostě vzduchem držené kolejnicemi. Půda se propadla. Vytvořila asi deset metrů hluboký kráter, který měl padesát metrů po obvodu. Zmrzlá zem už nesnesla pnutí dunících vlaků a stálými změnami mrazu v slunečno se prostě propadla. Běžná věc na Sibiři.

„Stryga nám zachránila život“, řekl pomalu Michail, „opravdu chtěla abychom zastavili“. „Ano, odpověděl Sergej, „i Vaňka si zaslouží poděkovat. Ale teď musíme i s vlakem zpátky do poslední stanice, než se koleje podaří opravit.“

Vlak couval. Jeli pomalu. Na střeše lokomotivy stál Vaňka a sledoval přes vagóny, zda je trať prázdná a oni mají volnou cestu. Sergej držel ventil a opíral se o brzdu. Michail přikládal. Jeli pomalu nazpět do života.

 

V dřevěné bedně předního reflektoru se naposled zachvěla včera vylíhnutá můra. Stále rozpálený kotel lokomotivy urychlil její přeměnu v kukle a včera večer konečně opustila svůj hedvábný úkryt. Večer pak létala před žárovkami a snažila se najít cestu ze své pasti.

V noci kotel vyhasl a mráz jí spálil křídla. Teď zmrzla docela. Žila jen jeden den a přece se během něj stačila stát strašidlem - Strygou, a zachránit vlak plný koní a tři lidské životy.