Poslední

Za První republiky jsme měli téměř vzorový demokratický stát. V ulicích vládlo právo, policie měla veřejný prostor pod kontrolou, stejně tak měl stát pod kontrolou své hranice a měl dostatečně silnou armádu pro obranu. Dokonce to byla tak velká armáda, že nás USA v její velikosti předstihly vlastně těsně před druhou světovou. Československo mělo svůj zlatý poklad, funkční struktury a širokou spolkovou činnost. Národnostní menšiny měly plná občanská práva, měly nárok na svoje školy i svoji úřední řeč. Politické strany menšin se účastnily voleb a obsazovaly politické posty na všech úrovních. 

Naše země byla plně integrována do tzv. Západu. Měla blízké vazby na Francii - tehdejší kontinentální velmoc číslo jedna, měli jsme blízké intelektuální a kulturní vazby na Velkou Británii a díky početné české menšině jsme měli rozsáhlé kontakty na Spojené státy americké. Měli jsme dohody se státy Balkánu a korektní a nadějné vztahy se SSSR. České obyvatelstvo považovalo svůj stát za svůj a přijímalo demokratické hodnoty jako ideál. Hodně se to projevovalo kupříkladu za Španělské občanské války, kdy intelektuální špičky stály na straně Republikánů a obyčejní lidé mezi sebou vybrali mnoho sbírek i dobrovolníků. Od vyhlášení samostatnosti do  poslední chvíle existence Československa měly úřady domácí situaci pod kontrolou, nedošlo k žádnému zhroucení státní moci a pokud se odehrály nějaké excesy,měly lokální charakter a obnovení zákonnosti byla otázka minut či hodin. Desetitisíce obyvatel ČSR se přihlásilo k předválečným hodnotám státu svojí obětavou službou v zahraničním vojsku. 

Přes toto všechno měly prakticky všechny státy okolo tu drzost nás neustále kritizovat a mistrovat. Ať už se jednalo o naše budoucí nepřátele v Berlíně, tak o naše přátele v Paříži a Londýně. Naše úsilí o demokracii bylo nedostatečné, naše zacházení s menšinami ostudné a vlastně jsme nakonec nebyli velmocím dobří prakticky k ničemu kromě šachového kamene ve hře. Byli jsme až do poslední chvíle vlastně jedinou demokratickou zemí ve střední a východní Evropě. Polsko a Maďarsko měly vojenskou diktaturu, Rakousko Anšlus, Německo mělo svého Vůdce o SSSR nemluvím. Byli jsme široko daleko jediný stát, který se Západem sdílel jeho hodnoty. Na velmocenském přístupu v Mnichově to nic nezměnilo. 

Čeští intelektuálové tehdejší doby až téměř do konce přijímali francouzské a anglické hodnoty jako normu a byli ochotni je hájit i proti vlastní vládě a vlastní zemi. Do poslední chvíle považovali Anglii a Francii za naše spojence a musela přijít Mnichovská zrada, aby si to uvědomili. Karel Čapek to nepřežil a z čítanek si určitě leckdo pamatujeme básničky a žalozpěvy... Francie sladká, hrdý Albion....  a my jsme je tak milovali... píše František Halas 

Byli jsme poslední, kdo v našem prostoru nesl ty nejvyšší hodnoty a to i v situaci, kdy to pro nás nebylo vůbec výhodné. Byli jsme poslední, kdo až do samého konce věřil v hodnoty, které stály při ukončení První světové války a nesli jsme je tak daleko, kam to jednom šlo. A přes válku to nepřenesli intelektuálové, ale ti obyčejní vojclové,co byli ochotni za neexistující zemi cedit krev. 

Začínám mít pocit, že je to tu zas. Zase jsme v našem prostoru poslední stát,kde platí všechny demokratické principy. Polsko i Maďarsko mají autoritativní vládu, která je schopná a ochotná měnit ústavu k obrazu svému. V Rakousku prezident vysvětluje obyvatelkám, že v rámci solidarity musejí nosit muslimské šátky. Máme u nás bezpečno a pořádek. Policie má ještě pořád pod kontrolou celé území. Sice už nemáme žádnou armádu, ale kdo ji doopravdy má? Ještě pořád máme vlastní měnu, vlastní Národní divadlo a vlastní intelektuály, kteří šilhají na Západ a snaží se nám vysvětlit co děláme blbě. 

V Německu hoří Hamburk a policie není ničeho schopná, Francie má dočasně trvalý výjimečný stav, V Anglii najíždějí muslimové do lidí a rodilí Britové také, dohromady celá EU nezvládá migraci, nezvládá bezpečnost a kdo ví, co vlastně ještě zvládá. Nepřátelé se houfují na všech stranách a vznikají jak na běžícím pásu z blbosti a omezenosti těch stejných zemí, které to nedaly před osmdesáti roky. 

A zase nás mistrují. Nezvládáme prý menšiny, nechceme migranty, máme tu moc korupce a málo demokracie. Co na tom, že je situace u nás mnohem lepší než kdekoliv okolo. Zase budeme dobří jen jako figurka ve vyšší hře velmocí. Zase si na nás naši přátelé smlsnou a naše kulturní elity to budou do poslední chvíle obhajovat. Zase jsme poslední. Jsme jediný stát široko daleko, kde je slušně bezpečno, klid a pořádek. Jsme jediný stát široko daleko, kde nevládne nějaký demogog a rétor prakticky bez možnosti se ho zbavit. Máme ještě všechno, co dělá stát státem a zase se všichni snaží nám to sebrat. Zase se hlásíme k hodnotám, ke kterým se už nehlásí nikdo okolo.  

A zase to budou jednou zachraňovat ti obyčejní burani z hospody, pro které dnes nemáme dost pohrdání, co přestanou myslet na sebe a vezmou na sebe nějakou novou službu. Intelektuálové se jednou z nového Mnichova zase jen podělají. Budeme totiž opravdu ti poslední, co ještě budou vyznávat nějakou demokracii a zachraňovat nás pak nebudou žádní Halíkové nebo Jandové, udělají to ti obyčejní kluci.