Vidlákovy kvéry

On je prý ovšem velký rozdíl mačkat spoušť na distanc, či bodat/řezat z blízka. Ten nůž je prostě (prý) silnější mnohem osobnější a vyžaduje tak silnější žaludek. Těžko říct. Nevím. Každopádně vytáhne-li na vás někdo nečekaně kudlu v čekárně u doktora a koná, nemáte šanci ani s kvérem v pouzdře u pasu a slušným výcvikem. Každopádně všichni profesionálové na obranu radí - když už tahám pistoli, musím ji použít. A tahat ji musím, jen když už je opravdu ouvej. Obojí vyžaduje správné vyhodnocení situace. A takové vyhodnocení situace... vyžaduje čas, nebo vydřené automatické návyky. Jenže kde je v reálných podmínkách získat?

Mě ovšem možná víc zajímají mediální hrátky, které se kolem zbraní vedou. Když se člověk dočte "I děti mají chodit se zbraněmi", "budeme tady všichni běhat se zbraněmi", aby se nakonec dozvěděl, že ty děti jsou vlastně teenageri a ti teenageri jsou ti osmnácti a devatenáctiletí - tedy plnoletí... a ta budoucnost vylíčená v barvách chaosu, v němž co jeden chodí do práce či školy s termoskou s kafem, svačinou a Sig Saurem a glockem vlastně znamená jen tolik, že si onen plnoletý bude smět zažádat o zbrojní pas a zcela v intencích stávajícího zákona projít veškerou kvalifikační přípravkou a povolovacím a evidenčním řízením...

PS: Já bych na to klepnout čuníka či kozu neměl. Ale všichni víme, e je to vlastně jen věc zvyku.

ale to vím od řezníka, sám jsem doposud neměl tu čest.
Co se týká střelby na člověka, zde jedna kacířská myšlenka, která se nebude líbit.
S odstupem času jsem zjistil, že zřejmě na zabíjení zblízka nebylo lepší přípravy, než ČSLA, resp. režim, který tam fungoval. To jest šikana trvající v režimu 24/7. A všechna vědomá i podvědomá zjištění o sobě a druhých (šikanistů i šikanovaných) z toho plynoucí.
A právě proto byla služba v armádě zrušena. Abychom se už nikdy neuměli a nemohli bránit. Třeba i před ženskými s pěti děcky kolem sebe, které jdou přes naše hranice.
Takové ty kecy, jak nás budou chránit profíci, případně aktivní zálohy, nebo jak se tomu říká, jsou fakt jen bohapusté kecy. Nebudou. Tři tisíce lidu (víc jich bojeschopných náš stát nemá, páč musejí jíst, spát a tzv. rotovat) je dobrých akorát k vyslání nějakého komanda někam do polopouště na strážní službu k ropným vrtům. A nebo se producírovat před kamerami v nějaké P***LI, kde je nutné světu ukázat, jací jsme pašáci. (Nejsme, ale to je na jinší debatu.)
Jinak Vidlák má samozřejmě pravdu. On jako vrah - amatér by opravdu neměl šanci proti někomu, kdo přijde na kafe s nataženým kvérem. A on by s tím svým železem mohl napáchat ještě víc škody na majetku a životech svých nejbližších. Je to smutné, ale je to tak.
V takovém případě lze doporučit pouze rychlé nohy, anebo onen dranžírák, kterým zručně krouhá vepřový špek do jelit, pokud je po ruce.

Jistý japonský kníže, pán léna, prostě daimjó se jednou cítil uražen svým sluhou a přikázal svému mistru šermu, který cvičil jeho samuraje, aby sluhu zabil mečem. Nevím, z jakého důvodu, snad jako odměnu za dosavadní věrné služby. Mistru šermu se úkol zabít neozbrojeného sluhu nezdál, a proto se rozhodl, že nevycvičenému sluhovi dá do rukou meč a zabije jej v souboji. Sluha tedy dostal meč a poprvé jej držel v ruce. K překvapení všech přihlížejících, protože věděl, že zemře, a neměl strach ze smrti, mistra šermíře zasypal tolika ranami, že se zmohl jen na obranu a za krátkou chvíli stál mistr šermíř u hradní zdi a hrozila mu prohra v souboji. Tehdy, v ohrožení života, v sobě mistr šermíř zmobilizoval všechny síly, projevila se zkušenost v ovládání zbraně, a sluhu setnul.
Co z toho plyne? Bez ohledu na trénink nikdy nevíme, co se v druhém skrývá, a co se skrývá v nás. Až v ohrožení života v sobě objevíme netušené síly. V chaotickém světě je šance na takovou obranu vyšší než ve světě spořádaném zákony. Ovšem i tak není častá taková situace, kdybychom museli bránit svůj život. Někdy se jí lze vyhnout tím, že nedovolíme, aby situace našeho ohrožení vůbec vznikla. Ale někdy ne, a pak se hodí cokoliv, co lze použít. Trénovaný člověk použije pistoli snáze, protože už to nacvičoval mnohokrát. Odhaduje se, že po nějakých 10 000 střelách by byl střelec jakž takž schopen použít pistoli i pro vlastní obranu. Nebo by si takovou situaci musel trénovat a být neustále připraven. Ovšem život v trvalém stresu z napadení by byl velmi krátký. Takže smířit se s nějakou mírou nejistoty, a že i trénovaný střelec může selhat? Nebo naopak netrénovaný střelec jednat automaticky správně?
A jakou šanci máme, my psychologicky nepřipravení, proti hrdlořezům, kteří ve jménu Alláha zabíjeli v Sýrii a Iráku lidi po desítkách? My máme chránit jejich život jako nejcennější věc, zatímco oni náš život považují za skvrnu na tváři Proroka. Na začátku války je nutná ideologická příprava, která nepřítele vykreslí jako krvelačné bestie bez nároku na náš soucit, abychom je lépe zabíjeli. Nikdy nejde o lidi, ale vždy jen o živou sílu. Ve válce nezabíjíme lidi, ale jen eliminujeme nepřítele. Jenže naši nepřátelé už mají ideologickou přípravu dlouho za sebou a k smrti nás nenávidí, i když nás ještě nikdy neviděli. Můžeme se od nich separovat? Ve smyslu žij si po svém na svém a já také po svém jako sousedé? Obvykle ano, ale vlivem EU ne, pošlou nám sem kohokoliv bez ohledu na vedlejší ztráty na civilním obyvatelstvu. Můžeme se sami bránit? Ani to už ne, zbraně jsou omezovány. Můžeme se ale podvolit a přijmout kulturu útočníků za svou. Jenže chceme žít v takovém světě?

No, a v tento okamžik si představme, jak naprosto nezkušení střelec přijde a postřílí investigativce s jeho přítelkyní. Netrénovaný, rozrušený zhrzený milenec si někde potajnu pořídí zbraň s níž neumí zacházet a jednou ranou přímo do hlavy odrovná přítelkyni a následně stejně bravúrně si to vyřídí i s investigativcem jež vlastně investigativcem není, neb je to jen šmíra po zdrojích.

Myslim, ze kdyby byl nekdo s pistoli v Bataclanu kde muslimove porazeli jak dobytek neozbrojene teanagery s rukama nad hlavou a on vedel, ze to tou pistoli za pasem muze zastavit, tak by zatnul zuby a strilel.

...jak se zachová v určité situaci, dokud se do ní nedostane. Vím o sobě, že dnes nemám co běhat s kvérem po ulicích, protože na českých ulicích se (dnes) nic neděje a tak bych se nedokázal udržet ve střehu. Pokud by někdy začlo jít do tuhého, už bych to začal zvažovat. Podle jednoduché logiky, že se zbraní to v nejhorším případě dopadne stejně jako bez ní, ale pořád je naděje, že to dopadne líp.

Zbroják a zkušenost ze střelnice úspěch nezaručí, ale rozhodně zvedne šance. Netrénovaný střelec to zvrtá určitě, trénovaný možná. A to "MOŽNÁ" je přesně ten důvod, proč si myslím, že to má smysl. Bratře Vidláku, ty papíry si udělej.

Myslím, že mít doma střelnou zbraň je naprosto v pořádku.
Když je doma, neznamená to, že ji musím použít, ale že mohu.
Když by Ti někdo Vidláku kradl čuníka, jsem si jist, že po něm střílet nebudeš.
Ale když bude hrozit, že Ti postřílí třeba děti?
Pak budeš říkat, měl jsem si pistoli pořídit a mít jí doma?
Když na někoho vytáhneš kvér, tak on neví jestli a jak s ním umíš.
Když vystřelíš, zvlášť v místnosti, je to pěkná šlupka a útočník neví jestli ho trefíš nebo ne...
Každá zbraň kope. Zkoušel jsi malorážkovou pistoli nebo kolt? Tam je zpětný ráz minimální a malorážkové patrony se dají koupit i za 2,-Kč.
Pokud se trefíš, tak je jedno, zda to bylo malorážkou nebo 9tkou.
Když dokážeš střelit čuníka (a pak vykrvit), podříznout kozu (u ovce je to úplně stejný), myslím, že bys rodinu v případě potřeby ubránil.
Bataclan - kdyby tam někdo tu pistoli měl, tak by jí použil (použít nebo být zabit). Mrtvých mohlo být méně. A lidi kteří tam stříleli, by možná při odporu utekli.
Profesionál - ano, když na někoho přijde profesionál, asi moc šancí nemá.
Ale ta pravděpodobnost je malá.
Pokud by došlo k nějakým větším nepokojům, nebo katastrofě, tak policiajti i vojáci budou bránit svoje rodiny a nikoho jiného.
Mít doma (samozřejmě legálně) kvér, je dobrá věc.

Je to trochu složité, ale napsal bych, že nelze srovnávat zabíjení zvířete a člověka, stejně jako nelze srovnat zabíjení nožem a střelnou zbraní.

U toho nože a zvířete si myslím dojde k určitému morálnímu dilematu, protože zabíjíme tvora, který nás nijak neohrožuje. Ve své podstatě je nevinný. Je těžké si říkat, že to je jenom zvíře. Zda-li bych to dokázal já, je otázka. Asi bych toho čuníka dokázal Vidlákovi zastřelit, což by ho moc nepotěšilo, protože pokud má rád mozeček, moc by mu ho nezbylo. Abych minimalizoval utrpení zvířete, nejspíše bych použil svou pětačtyřicítku a střelu s dutou špičkou. Doufal bych v takovém případě, že čuník bude mrtvý okamžitě a bez utrpení. Prasata jsou, stejně jako lidé, ovšem dosti odolní tvorové, tak netuším, jak by to dopadlo. Navíc musím podotknout, že střílet čuníka pětačtyřicítkou je samo o sobě dost prasečina. Zajímavé třeba je, že když jsem byl malý, tak zabíjení domácího zvířectva mi nijak nevadilo. Babička sekala slepicím hlavy a děda dokázal zabít králíka holou rukou. Až když byl starší, začal si na to brávat nůž. Dnes už se přiznám, že bych měl asi problém se na to jen koukat. Přitom na tom vlastně nic není. Zabíjíme nikoli pro trofej, ale abychom se najedli, je to tedy svým způsobem ospravedlnitelné a pro nás masožrouty nezbytné.

Co se střelby na člověka týká, je to zase o tom, že když už se k tomu odhodláte, budete v situaci akutního ohrožení. Předpokládáme, že veškeré ostatní prostředky včetně útěku selhaly, či na ně zkrátka není čas. První problém, na který narazíme, je ten, že většina výcvikových metod současnosti, je konceptuálně zcela špatná a zamrzla někde na úrovni Varšavské smlouvy. Na běžné střelnici jste svázáni tolika pravidly, že nejste schopni trénovat tak, jak byste potřebovali. Jediná střelecká disciplína, která učí člověka střílet takříkajíc správně u nás je IPSC a pak ještě možná EPP. Samozřejmě máme možnost trénovat dynamicky, zpočátku pod dohledem pokud možno velmi dobrých instruktorů, ale nakonec opět narazíme na ten problém, že na spoustě střelnic nám takto trénovat nedovolí. Pokud ovšem ano, máme obrovské plus. Trénujeme tak, jak je třeba, zvykáme si na úchop, na chování zbraně během střelby, učíme se reagovat na závady a odstraňovat je. Trénujeme v klidu i pod stresem (fyzickým i psychickým) a co je nejdůležitější, tvoříme si prakticky z určitého definovaného postupu podmíněný reflex a z něj následně reflex téměř „nepodmíněný“. To je ten způsob, jak trénují elitní jednotky po celém světě. Spousta a spousta drilu a tisíce vystřílených nábojů. Když se pak v praxi objeví hrozba, následuje reakce a neutralizace této hrozby. Dokud hrozba trvá, reaguje se na ni dle naučených postupů. Živelná střelba pak není až tak živelná, ale jsou v ní vzorce, které mají své přesné místo a smysl.
Na druhou stranu je nutné napsat, že výše uvedený způsob tréninku není pro někoho, kdo se sotva naučil držet zbraň v ruce, kdo si není vědom toho, co zbraň, kterou má v ruce, dokáže a kdo nemá alespoň základní představu o balistice a o tom, jak se kulka může chovat od okamžiku opuštění hlavně po okamžik, kdy skončí zcela bez energie. To je třeba pěkný příklad toho střílení prasete pětačtyřicítkou, protože 185 grainová střela s dutou špičkou a +P laborací se pravděpodobně začne částečně fragmentovat hned při průniku lebkou, takže část fragmentů skončí různě po celém lebeční dutině a jádro kulky bude pokračovat dál, přičemž hlava prasete jako taková ji nedokáže zastavit, takže s kusem lebky a značnou částí mozkové tkáně bude pokračovat dál, takže je nutno pro sirotčí jistotu zajistit nějaký hliněný val za pašíkovou hlavou, kde by mohla bezpečně skončit. Samozřejmě výstřel z bezprostřední vzdálenosti do živé tkáně vypadá jako plácnutí do vody, takže ideální je si připravit pláštěnku a i tak bychom byli nejspíše jako „prase“.

Uvažujeme-li o sebeobranné střelbě, zapomeňme už jen na 10 metrů. Většina případů střelby v sebeobraně se odehrává od přibližně pěti, sedmi metrů do prakticky kontaktní vzdálenosti. Víte, jaká je nejčastější vzdálenost střelby i v moderních ozbrojených konfliktech? Do 70 až 80 metrů. 300 metrů, to je záležitost pro odstřelovače a nikoli pro pěšáka. A to je zase o něčem jiném.

Co je ovšem nejdůležitější pro nás. Stojíme na prahu změn, které pravděpodobně nebudou dobré. Cokoli můžeme udělat pro to, abychom se připravili na co největší množství eventualit, udělejme. Nikdy nevíme, co budeme potřebovat a co se nám bude hodit. Když jsem byl na kurzu dynamické střelby, probírali jsme tam účinky různých ráží a střel na lidský organismus. Mimo jiné i s dlouholetým zdravotníkem a účastníkem mnoha ostrých misí. Řekl jsem mu tehdy: „Až bude třeba, použiju to nejúčinnější a nejdestruktivnější, co budu mít k dispozici a nebudu brát ohledy. Kozomrdi žádné ohledy také brát nebudou“. A on musel uznat, že je to pravda.

O obranné střelbě jsem kdysi napsal kratší článeček na server D-FENS. Dnes bych některé věci napsal trochu jinak, ale obecně se s tím stále dá ztotožnit:
http://dfens-cz.com/neco-malo-o-obranne-strelbe/

Kdybyste se chtěli mrknout, jak trénuje ruská ALFA:
https://www.youtube.com/watch?v=rI01qKAqYts

I když si za to nic nekoupíte, Vidláku, za to dnešní povídání máte u mě plus.
Před závorku vytknu, že osobně jsem příznivcem zbraní, vyrostl jsem mezi nimi (první vlastní vzduchovku jsem měl už v šesti letech), vždycky jsem byl obklopen municí a mám s tím spojenou řadu veselých historek z natáčení. Za život jsem vystřílel, odhadem přes palec, asi čtvrt milionu nábojů, byť velká část z nich byla miniaturních 5,6 short v disciplíně rychlopalba na olympijské siluety. A dodnes mám v trezoru tři zbraně (ČZ 75 luger, Škorpion vz.61, Scorpion EVO S1), i když na střelnici chodím tak jednou za rok. Tolik na úvod.

A dále:
1. Zbraň je skutečně nepříjemný společník. Máte-li ji u sebe, rozhodně si nesmíte dát nikde ani panáka nebo dvě deci. V případě jakéhokoliv sporu s kýmkoliv je lépe odejít, resp. utéct. Použití střelné zbraně proti člověku je tak dramatický čin, že k němu smí dojít jen za skutečně dramatické situace, tedy SKUTEČNÉHO ohrožení života. Nějaké hospodská rvačka nebo spor s jiným řidičem k takovým opravdu nepatří. K tomu podotknu, že já zbraň u sebe nenosím prakticky nikdy.
2. Mít zbraň a nenosit ji je ovšem vlastně paradox - kdyby jednou za život došlo k potřebě jejího skutečného použití (viz ad 1.), a ona odpočívala v trezoru.... nu, lépe nemyslet.
3. Myslím, že člověk v určitém pokročilém věku dospělosti (řekněme cca nad 40 let) může získat praktické návyky v zacházení s krátkou palnou zbraní (pistole, revolver) jen opravdu dlouhodobým a intenzivním výcvikem. Její rozměry vedou k relativně častému sebepoškození samotného střelce. "Třas" zacházení s ní ovlivňuje podstatně více, než je tomu u dlouhých střelných zbraní.
4. Krátká střelná zbraň má i tu výhodu/nevýhodu, že je snadno přenositelná. Prostě strčit ji za opasek a jít. To s flintou neuděláte. Flintu může v našich krajích nějak nerozvážně použít jen člověk v opravdovém stresu při totální ztrátě sebekontroly. Jedinec ji nemá u sebe, musí pro ni dojít a pak nerozvážně jednat...a třeba zatím vychladne. A když už s ní vyrazí do světa, alespoň to všichni vidí. Nemám zde namysli myslivce, kteří si občas odprásknou kolegu v kamizole - to je prostě neštěstí.
5. Když už vezmete zbraň do ruky (předpokládám na střelnici nebo doma), je třeba neustále držet v podvědomí, že je to (vražedný) nástroj určený k zabíjení. A podle toho s ní zacházet. Respekt!
6. Myslím si, že mít jednu zbraň v trezoru (samozřejmě legálně) není nic proti ničemu a že záleží na osobním rozhodnutí jedince.
7. Jsem ale naprosto PEVNĚ přesvědčený, že držet zbraň za předem stanovených podmínek je neprosto a zcela nezpochybnitelné PRÁVO jedince (nikoliv povinnost).

Nepíšu nic o střelbě na člověka, protože s tím nemám žádnou zkušenost. O sobě jsem přesvědčen, že bych to v krizové situaci dokázal, ale důkaz k tomu samozřejmě nemám.

Znáte ty filmové scény z Divokého západu, kdy si dva pistolníci dlouze hledí do očí, než jeden vystřelí? Většinou prý vyhrával první střelec a z psychologického hlediska je to vysvětlováno tak, že první střílel v instinktu a druhý musel už zapojit své vědomí, které je mnohem pomalejší.

Omlouvám se za včerejší předčasné zveřejnění či lépe zkopírování Vidlákova článku z Kosy na Kydy.
Domníval jsem se, že pokud byste s Vlkem chtěli své články Kydech uveřejnit, učinili byste tak paralelně a současně na obou médiích.

Nicméně - mohl a měl jsem se zeptat. Nebo alespoň týden počkat.
Výtku si zaloužím.

k připrchlíkům.
Zřejmě se shodneme, že pokud by došla situace tak daleko, že bychom museli bránit své chýše s flintou v ruce, asi bychom to dokázali všichni. (Druhá věc je, jestli bychom ty flinty ještě dostali, já tvrdím, že ne.) Pokud by přišel na kafe nějaký bombarďák, měla by většina z nás šanci přežít nula celá nic.
Ke zbraním. Jednu dobu jsem ji měl. Samozřejmě ilegál, jak jinak. Kdo by ztrácel čas a prachy zbrojákem a výcvikem, když bylo potřeba dělat prachy. Tehdy jsem se opravdu bál. O sebe i o ženu a děti. Jestli oprávněně či nikoli, nedovedu posoudit. Ale asi to byly velké oči, strach z cizích lidí, kteří byli docela dost ofrklí a hráli si na velké borce, což jim žrali všichni okolo.
K použití nějakého koltu proti druhému dvounožci.
Zažil jsem docela vypjaté chvilky na vojně. Dodatečně jsem je pak znovu prožíval, když jsem o půl roku později nastoupil jako řidič samohybu, který vozil lampasáky k tzv. mimořádkám. Ti postřílení a potrhaní kluci moc k dívání nebyli.
Pak to bylo párkrát v Rusku a znova v Jugošce. Už předtím jsem se zařekl, že už nikdy střílet nebudu. Aspoň ne na nic živého. Asi proto, že skoro vždycky jsem byl na té nesprávné straně mířidel.
Dnes není včera, já budu muset suplovat armádu a naučit základy střelby juniora. Aby věděl, že každá flinta má závěr a některé i zásobník, který je občas nutné přebít.
Rada Vidlákovi - žádná. Daleko spíše bych uvažoval o komplexu opatření, pokud bych se cítil ohrožen, než pouze o střelné zbrani. Zamčená ve skříni je docela k hovnu.
Ale to je na další a delší diskuzi.

Vzpomínám si na dávná slova jednoho policisty. Tehdy vyprávěl, jak v noci doběhl zloděje a jako policajt ho měl zatknout. Když ho doběhl, tak ten na něj vytáhl nůž a jak říkal, čepel se zaleskla ve svitu pouliční lampy a v tu chvíli ztuhl a "deset let Musada bylo v háji".
To zablýštění čepele nože je prý nějaký psychologický efekt který v obránci asi vyvolá pocit že fakt jde do tuhýho většinou právě s následkem ztuhnutí obránce a neschopností zareagovat i přes sebelepší výcvik. Skončilo to tak, že říkal, že měl štěstí že pachatele ukecal že za vloupačku dostane třeba rok někde v minimální ostraze, ale za pobodanýho/zavražděnýho policajta by to bylo o hodně horší, což si dotyčný zloděj též vyhodnotil jako dobrou možnost a nechal se zatknout.

Také vyprávěl jeden učitel bojového umění, jak ho kdysi v noci někde v nějaký blbý zástavbě chtěli napadnout snad čtyři ožralové a snad i něčím sjetí. Tehdy neměl kam zdrhnout, na žádnou komunikaci nereagovali a prostě po něm šli. Vytáhl svou pistoli, zařval varování a vystřelil do vzduchu a namířil jí na toho nejbližšího, což tedy bandu zastavilo a nechali ho. Zavolal policii a pak ho čekalo několika měsíční martýrium po soudech, kdy do něj šli zostra právníci jako kdyby byl největším zloduchem právě kvůli tý pistoli, jestli to jako nebylo nepřiměřený zařvat výstrahu a vystřelit do vzduchu, když prej dělá x let bojový umění apod. -> a vysvětlujte někomu neznalému že v noci zcela nečekaně ani po x letech bojovýho umění nepůjdete proti útočící bandě sjetejch lidí, páč byste klidně zdrhli (kdyby to šlo) i před jedním útočníkem, a to i kdyby jste doma zrovna neměli těhotnou manželku :-).

U použití pistole skutečně nevíte, co to s vámi psychicky udělá když někoho zasáhnete; to ani u toho nože - a když si vzpomenu na dětské klučičí bitky a pranice, tak to skončilo s první větší ránou, kdy tomu, kdo jí dal, to rychle začlo bejt líto, že to přehnal - a ona se ta psychika v člověku neprocházejícím nějakými extrémy asi tak moc nemění.
V nějaké vřavě a fofru se o nějakém pečlivém míření nedá mluvit, kulky se taky od všeho možného odráží a myslím že i ta devítka třeba z pěti metrů je schopná provrtat klidně dva lidi, to když tomu prvnímu půjde kulka přes měkké tkáně (třeba břicho) - takže na nějaké 'hrdinné střílení' v rušnějším místě bych si jistě nechal zajít chuť.

Co v případě čekaného ohrožení, např. jak zmiňuje Targus -> "bránění své chýše před připrchlíky"? Zalézt na půdu (kvůli lepšímu výhledu) a s plánem ostřelovat 'příchozí' jakmile se objeví na dostřel? Ale co když pár dní nejdou? Nebo se objeví nečekaně? Nebo se něco zcela nečekaně zvrtne? Třeba se kvér zasekne. A co pak?

Nevím nakolik si to kdo z Čecháčků začíná uvědomovat, ale malostní myšlení skutečně nedokáže dohlédnout dál než za humna. A za humny už je pořádný drak. Trochu to rozvedu. Myslím, že z určitého sociologického hlediska se dá lidská společnost shrnout do čtyř kategorií, přičemž každá má své vlastní vzorce nevyhovující ostatním. První tři jsou Jedinec - Smečka - Stádo. Jedinec jsou jednotlivci či jedinci. Smečka je nějaké celkem normální seskupení vzájemně se nějak znajících jedinců (ves, rodina+známí apod.). Stádo je společnost, v tomto případě naše republika. Čecháček když se hrabe do politiky tak má stále myšlení v tom, jak by to prý mělo fungovat na úrovni stáda, tedy republiky; nebo na komunální úrovni jak by to prý mělo fungovat na úrovni smečky. Jedinci řeší tak svou chýši, pozemek a kůlnu/dílnu.
A zde začíná problém který pěkně nakousl Vlk i Vidlák -> možná nějaká smečka či smečky dokáží sem tam smést nějakého vůdce stáda či vícero vůdčích stádistů, ale nedokáží tam dosadit nikoho lepšího místo nich. Podobné je to na Slovensku, možná padne současná vláda, možná se udrží, ale žádná smečka nedokáže zajistit pohodu a prosperitu ve stádě. Jedinec možná občas něco dokáže ve smečce, ale neudělá ze špatné smečky svatou. Nějaká smečka možná něco dokáže ve stádě, ale neudělá ze špatného stáda dobré.
A teď přichází čtvrtá kategorie čili 'za humny' tedy globalizované stádo neboli velkostádo. Žádné stádo neudělá lepším velkostádo. Velkostádo je něco, co přesahuje hranice stáda a jako stádo pohltilo smečky a smečky pohltily jedince, tak velkostádo zcela bezskrupulentně a ryze dle svého pohlcuje stáda -> právem silnějšího.
Takže Čecháček i Slovačisko jsou pohlcováni éú pod hegemonem amíků, a je úplně jedno, co si sami myslí nebo přejí. Žádné volby na tom nic nezmění a ti jejich vůdčí stádaři, kteří se tak zběsile drží u koryt už myslím nemají před velkostádem na výběr a už jim došlo, že s tím nic neudělají, tak se holt nechávají platit od vůdců velkostád a jen na své ovečky ve stádu hrají habaďůry o jakési pořád něčeho důležitosti. Ono když se stanete vůdcem a dojde vám, že to skutečně změnit nejde, tak máte na výběr mezi tím, zda to prostě akceptovat a zaprodat se a alespoň v tom mít blahobyt; nebo si udržet alespoň trochu cti do rakve a jít od válu, ale mnohem víc bez toho blahobytu.

Ono co se dá dělat, když zjistíte, že s molochem a tím jak vás požírá nehnete? Jak rychle třeba otočil rétoriku velký Andy (jinak typicky úspěšný vůdce - stádař) když absolvoval velkoschůzku v EU? Snad ani dva dny to netrvalo než začal prohlašovat, že je potřeba občanům vysvětlit pozitiva (ano) EU než být pořád zaměřen na jakási bagatelní negativa. Asi mu tam rychle došlo, že když se s tím bude snažit něco dělat, tak ho to semele -> ale když se podvolí, tak v tom bude moci dál pokračovat alespoň v blahobytu.

Připomíná mi to vyprávění indiánských náčelníků, když dokázali vyhrát pár bitev na svém území nad bílými vojáky a ti je pak pozvali na jednání za velkým-bílým-otcem do nějakého velkoměsta -> pár dní jízdy vlakem přes těžce industrializované oblasti udělalo s lokálním myšlením své a asi to končilo obrovskou vnitřní bezmocí na indiánský způsob života -> a mnoho jich pak radilo svým lidem, že se prostě musí přizpůsobit, neb to bylo něco tak obrovského, že to nešlo nijak změnit.

Občani zde pořád nadávají na uprchlíky, já si ale myslím, že nevyřešený problém je, jak prostě zvítězit nad mnohem silnějším, početnějším a vybavenějším nepřítelem. Proč asi většina z nich prchá? Odporný silný nepřítel s nesrovnatelnou palebnou převahou jim také začal natvrdo nařizovat, ale při úplném velkostádu není už kam zdrhnout, když je to doma nakonec tak jak kdekoliv jinde.

Jak jedinec může zvítězit nad smečkou aby jí nebyl pohlcen? Jak smečka může zvítězit nad stádem aby jím nebyla pohlcena? Jak stádo může zvítězit nad velkostádem, aby jím nebylo pohlceno? Jak definitivně zvítězit nad hrubým, těžkým, vybaveným a zrádcovským nepřítelem? U Vidláka na dvorku by k tomu byl asi příměr jako kdyby loňské odrostlé štěně hodil do chlívka k deseti rozežraným 150+ kg sviním, ať si tam psík vydobije svůj vysněný život. Hodně smutné a po chvíli psí snahy asi tragické.

Mimochodem jakýkoliv idealizmus je vystaven na tom, že pro jeho alespoň nějaké naplnění je potřeba alespoň nějak změnit jiné - a sám idealista je prý přeci tím již alespoň nějak správným.
Ač bývá Čecháček vychcaný chytráček, a jako jedinec se třeba dokáže v nějaké smečce na chvíli i významně ulít, či se jako smečka ve stádu moc neangažovat a nějak si to na tom svém hřišti alespoň nějak dál ject, tak to už není možné při velkostádu.

Právo silnějšího je takový chlapský projev. Ale jak proti němu tedy zvítězit? Nevím, nemám odpověď. Přejít na opačnou stranu, tedy do ženštinského spektra a začít rozvíjet právo podlejší je očividně stejně sebedestruktivní, byť s jinými projevy.