Mám vinobraní

Autor
Štítky

Omlouvám se všem čtenářům, ale ode dneška mám vinobraní. Letošní rok je mimořádně bohatý a já mám co dělat, abych vše zpracoval  a připravil.  Chystal jsem si na tento čas Čmoudův seriál článků, zatímco já budu sbírat, nosit, mlít, lisovat, plnit do demižonů a pít burčák, až mi poleze i ušima. A to je ten hlavní důvod, proč nemohu psát... budu teď několik dní téměř trvale pod parou nebo s průjmem. 

Čmoudovy články mám do soboty... tak snad se v neděli opět shledáme. 

Čmoude, je to Vaše: 

Děvkaři a ti druzí aneb přetížení - Díl I.

Od politiků k děvkařům a zpět

Četl jsem si tady tu psychoanalytickou debatu k Zemanovi a Trumpovi.

Takže druhý způsob, jak se dobrat poznání. Začnu od těch politiků.

Když Donald Trump ještě nebyl prezident, tak s ním léta před tím dávali pořad Apprentice - Učedník. Byla to reality show, kde proti sobě soutěžily dva týmy a kdo zůstal poslední, tak dostal nějakou z trumpových firem k šéfování.

Týmy byly někdy rozdělený podle pohlaví a jindy je promíchali podle toho, kdo je studovanej a kdo street smart. (street - ulice, smart chytrý. Má to takovej sympatickej darebáckej podtext a la černoch v Policajt v Beverly Hill, v Men in Black nebo někdy Belmondo. )

Trochu překvapivě ti studovaní, jako skupina, neměli žádnou výhodu. Obě skupiny byly nastejně. Jak to? Ti street-smart se prostě před tím pustili do podnikaní a naučili se to důležité podnikáním. Měli to nacvičené. Neblokovaly je žádné teorie. Neměli naučeno, co všechno nejde a jak se to má správně dělat, nelámali si hlavu, co se jak jmenuje a jestli se to vubec nějak jmenuje. Občas je zas nenapadlo udělat něco, co se studovaní naučili ve škole.

Soutěžilo se v takovejch úkolech jako prodávat pizzy, prodávat ovoce ve stánku, vést motel, dělat a prodávat zmrzlinu, nakoupit co nejlacineji nějaký zboží atd. Bylo to dost zjednodušený, protože nebádali, jak se vlastně zmrzlina dělá a nevymejšleli stroj, taky nesháněli, jak to maj mít ošetřený papírově, jestli potřebujou povolení od města a vysvědčení, že jsou zdraví atd. Jen vymysleli druh zmrzliny a odjeli do továrny, kde jim to namíchali a pak jeli prodávat na určený místo. Jako test to stačilo i tak.

Na konci každého dílu tam přišel Trump, nechal si ukázat výsledky kdo vyhrál, nechal si ukázat sestřih, poslechl si svý pozorovatele, co každej tým sledovali. Vítězný tým dostal nějakou odměnu, co dobře vypadá v TV - návštěva kasina v Las Vegas atd a ti, co prohráli šli na potítko. Šéf týmu a jím dva vybraní, že se nejvíc zaloužili o prohru. Ty pak Trump dusil, proč udělali tohle, proč udělali támhleto a pak někoho vyhodil. Žádnou chybu, který jsem si všiml já, nikdy nepřehlédl a vypíchnul další. Někdy dělal překvapivá rozhodnutí, ale jelikož je miliardář, tak stálo za to za tím hledat logiku, co jste přehlédli. Vždy tam byla. - Jeden z jeho poskoků (ve skutečnosti vysoký manažer) říkal, že Trump se nikdy nemýlí. - To "nikdy" vezmeme s malou rezervou, ale 98-99 % je určitě.

Když někdo (třeba NY jazzový muzikant Rudy Linka) říká, jak je Trump blbej, tak hovno. Není a vzhledem k tomu, co všechno prezident ví jen z titulu své funkce, tak se vsadím, že i věci, které dělá a které by se i mě zdály divné, by si uměl obhájit, kdyby o nich šlo mluvit.
 Dotyčnej, co takhle Trumpa hodnotí, vůbec nemůže vědět, o čem mluví a nejspíš jen opakuje po ČT, CNN a spol.


Stejně tak Zeman. Když byla ta šaškárna s Madurem a Quiadem. Nějak jsem nechtěl mít hned názor a předpokládal, že zemanovo podivné stanovisko má asi nějaký smysl. - Jak to je dlouho? 4 měsíce, půlrok? Co se od té doby stalo? - No? - Nic! - Nic se nestalo. - Takže kdo měl pravdu? - Zeman! - Napřed dělal drahoty, že si to jako promejšlí, studuje Venezuelskou ústavu (což navíc asi i zběžně dělal) a tak nevypadal jako laciná děvka, jako tolik ostatních (politků, novinářů a jiných mluvících hlav) a pak pozval Quiada (nebo jak se ta loutka jmenuje) na prezidentskou návštěvu.
 Tím se postavil na politicky "správnou" stranu, ukázal se jako spolehlivý a věrný spojenec (USA, když stejně nemáme jinou možnost). Dokonce kousek přidal, čímž ukázal vlastní iniciativu - ovšem zcela zadarmo, protože jsme prdel světa, s Venezuelou nijak nekšeftujeme a Quiado k nám stejně nikdy nepřiletí, protože má plný ruce práce doma. - Navíc není vůbec jisté, že kdyby Quiado odletěl z Venezuely, tak by mohl ještě kdy přiletět zpět. Je to taková jejich Čaputová s bimbasem, kromě podpory ze západu (u nich ze severu a severovýchodu) už nic moc dalšího nemá. - Takže když jste Zeman a nestojí to za konflikt, tak uděláte do čeho vás tlačej, ale z pilnosti uděláte ještě víc v tom samém směru, tím to postavíte všechno na hlavu a sladce se na ně usmějete, jestli to přesně takhle chtěli.
 Zeman se vyhnul jedný pasti/bitvě (od kavárny), kde nebylo ani jemu, ani státu, co vyhrát, nijak nenasral USA a tu jejich loutku zároveň uznal a shodil. Navíc, kdyby se loutka ocitla doopravdy u moci, tak se pořád může dělat, že pozvání bylo míněno vážně a že je rád, že je konečně tady.
 Kavárna dostala, co chtěla, a musela si jít zklamaně hledat něco jinýho, proč bejt pohoršená.

 (Když kdysi gestapo vydíralo Freuda, aby jim podepsal papír, že s ním dobře zacházeli, tak se mu moc nechtělo to podepisovat. Jenže jednak se zrovna k němu chovali doopravdy ještě korektně. Přesto věděl, co se děje ostatním a nechtěl bejt propagandisticky použitej, k čemuž měl ten papír zcela evidentně sloužit. Tak to podepsal, ale dopsal k tomu "Každému gestapo vřele doporučuji." - Čímž udělal přesně to, co po něm chtěli, jenže víc a tím už se to nedalo použít. Úplně to samý schéma. To je jen tak pro porovnání.)

 Tohle je pohled na Trumpa, Zemana a další jim podobné ze strany hlediště. 

 Teď jak to vypadá ze zákulisí a tedy k těm děvkařům a přetížení. - Protože nejsem ani Trumpův, ani Zemanův důvěrník a ani neexistují žádné webovky, kam si politici chodí vyměňovat tipy, tak musím sáhnout po děvkařích, kde je téma jiné a mechanismus stejný.

 Asi tak před dvaceti lety už existoval google a daly se tam zakládat skupiny, kde se dalo debatovat a začali si tam povídat kluci i pánové o svádění ženskejch. To je něco, co naživo moc dělat nejde, protože na co si vyrábět kolem sebe konkurenci a kazišuky. Ale na netu, s lidma, co jsou v jiným městě či na druhý straně světa, s těma o nic nejde.
 Když jim řeknete, jak na to, tak si ve svým městě budou zkoušet vaše i vlastní triky na holky kolem nich a váš život nijak nemění. Takže si tam začali debatovat a porovnávat názory.
 
 Motivací byl sex a protože si každej chtěl zapíchat, tak v podstatě došlo dokonale na to leninské "kritériem teorie je praxe." Někdo něco hlásal a druhej den už tam lidi hlásili, že si to vyzkoušeli a jak to fungovalo nebo ne. Co nefungovalo nebo nefungovalo dost dobře, dost rychle, dost často, to nikoho nezajímalo.
 
 Z debat brzo vykrystalizovala spousta pravidel z nichž to klíčové bylo, že musíte chodit ven a bavit se s holkama a lidma vůbec. Vaše znalosti, vaše schopnosti, vaše úspěšnost závisí hlavně na počtu interakcí. Musíte mozek přetížit informacema.
 

  Přetížení je pravidlo na všechno. Stephan King říkal: "Nedá se nic dělat, když budete pravidelně cvičit, tak vám ty svaly prostě narostou, když budete pravidelně psát, bude z vás spisovatel." Takhle to je se vším.
 Jak se z Jágra stal tak dobrej hokejista? Odehrál zápas a pak si to šel s trenérem rozebrat. Pořád dokola. Sám trenér pak vyprávěl, že po Jágrově nejlepším zápase neměl, co by mu vytknul a když to Jágrovi řekl, tak Jágr vyletěl a začal: "A co tohle, tam jsem přeci udělal chybu, a pak tady a tady." V celým zápase udělal jen tři chyby, ale věděl o tom. - Proč to všichni v týmu nedokážou jako Jágr? Jágra to totiž baví samo o sobě.
 

 Ti holkaři byli jak Jágr přes svádění.

 Ti, co úplně začínali, si sice přečetli základní pravidla, ale bylo jim to prd platný. Karate se taky nenaučíte z knížky.

 Takže šli někam do baru tam zkusili mluvit s desítkou holek. Když byli úplný začátečníci, tak byli desetkrát poslaný do prdele a aspoň věděli, že to přežijou. Když takhle vyrazili do baru 10 dní po sobě, tak už s nějakejma holkama vedli chvilku normální konverzaci.
 Někteří, co byli v jejich partě v reálným životě až dole a potřebovali schvalování od kamarádů, to šli hned vyžvanit svejm kámošům, aby zapůsobili - a ti se jim vysmáli, že na holky zkoušej nějaký trapný vyčtený fígle úplně mimo mísu. Taky lekce.
 
 Když to vydrželi a pokračovali dál a dál, tak se naučili, že ty fígle musí ještě dělat ve správnej moment a správným způsobem. Měli čím dál víc interakcí, který někam vedly, s holkou si dali pusu, vyměnili číslo, domluvili rande a pak zašukali. Když někde kiksli, tak si přišli pro radu a někdo jim vždy řekl, kde udělali chybu. Někdy se tam rozvinula debata, jak kdo takovouhle situaci řeší.
 Časem byli čím dál úspěšnější. Někdy se zamilovali, nechali to plavat, někteří se pak po nějaký době objevili zase znova, když to s tou super holkou zkrachovalo a zcela cynicky se jim rozebralo, kde udělali s dotyčnou chybu a ta hlavní, že ji věřili víc než pravidlům.

 Rozebíralo se tam úplně všechno. Vzhled dotyčného i holky. Oblečení. Gesta. Pohyby očí. Hlas. Jednotlivý situace. Kamarádky, rodiče, jiný kluci, její přítel. Historky, co se při balení vykládaly. Různý hry a testíky. Hádanky. Vtipný odpovědi. Přezdívky, co holkám dávali. Kalibrování. Testy, co na ně vytáhly holky. Testy, co na ně vytáhli jiný kluci. Špičkování. Jak holku lehce shodit pochvalou, jak ji zvednout sebevědomí. Jak číst mezi řádky z náznaků, jak vkládat nenápadně informace mezi řádky. Jak manipulovat její emoce. Jak na superhezký holky, jak na normální holky, jak na ošklivý holky, jak na barmanky, jak na cizinky, jak na holky na prázdninách, jak na černošky, jak na holky z gheta, jak na kurvy, jak na striptérky, jak na zadaný. Na chování ve vztahu, jak se vyhnout vztahu, jak se dostat z vztahu, jak ji zmanipulovat, aby ona vztah ukončila. Jak se vyrovnávat s kopačkama. Jak se vyrovnávat s podváděním. Jak s ní svádět další holku do trojky. Jak ji vzrušit, jak ji zchladit, když ji vzrušil nějakej rival. Jak rozbíjet vztahy. Jak jí omluvit nevěru, jak jí omluvit, že se nechala hned ojet. Jak líbat, jak souložit. Jak zjistit, kdy má která ovulaci. Jak ji přivést, aby koukala na porno. Jak a proč nekoukat na porno. Kde si dávat schůzky. Jak reagovat na jakou námitku a odmítnutí. Kdy volat. Jak strukturovat rande. Jak ji testovat na fantasmy. Jak nadnést fantasmy. Jaký vlastně jsou fantasmy. Učit se chápat ženskou logiku. Jak odmítnout řešit její problémy a starosti. Kterejm holkám se vyhnout. Jak poznat co nejrychleji magorky. Jak odmítnou tahání prachů. Jak poznat lži. Jak a kdy lhát. Kdy nelhat. Jak poznat, kdo má jakej status, kdo se kvalifikuje, kdo řídí. Jestli a jak cvičit a posilovat. Jak se obejít bez toho. Co dělaj přirozený (chápej nevyškolený) děvkaři. Jak s nima nakládat. Co s troubama, co chtějí zůstat troubama. Co dělat, když balí holka vás. Co dělat, když vás balí holka, co nechcete. Konzultace kde se přesně udělala chyba. Konzultace, jestli je ještě nějaká šance. Co bylo kde v jakým filmu, knížce, reality show. A tak dále a tak dále.

 Taky se tam samozřejmě chvástali, jak se jim co povedlo. Jak kde jakou holku šikovně sbalili, jak chytře vyšachovali konkurenci. Jak vyřešili nějakou situaci. Podělili se o komický historky.

 Občas se tam začli dohadovat dva stejně úspěšní, ale s úplně opačnejma metodama. Rozebíralo se tam chování lidí v různých reality show, knížkách a ve filmech. Pitvalo se, kde se jaká ženská v čem podřekla, každej tón hlasu, každý přeřeknutí, každej pohled. Rozebíraly se tam vědecký studie pokud byly k věci a nemilosrdně se tam roztrhaly, když byly na hovno.

 Bouraly se tam iluze, to snad ze všeho nejvíc. Protože každej z nás má mraky iluzí a ty nevydržej konflikt s realitou. Někdo tam doporučil nějakou knížku o ženskejch fantasmech a za pár dní tam někdo vyprávěl, jak si ji koupil a když ji četl jeho spolubydlící, tak byl vzteky bez sebe a knížku mrsknul obloukem přes celej pokoj. Několikrát.

 Ztrácení iluzí, to se tam vracelo pořád. 

 

 Když tam přišly holky s prosíkem, protože nebyly moc/vůbec hezký, měly zdemolovaný sebevědomí, tak se jim tam někomu zželelo a poradili jim, jak na to.

 Když tam napochodovala nějaká ta sebejistá, uvyklá na myšlenku, že ji chlapi berou pro všechno jiný, jen ne proto, že je hezká a má píču a kozy, ale zajímají je její názory, tak se jí to rozebralo na prvočinitele, že nevěděla, čí je.  Vysvětlilo se jí, že vlastně nemá tak úplně mužský kamarády, protože s ní chtěj všichni spát, plus většina chlapů, co potká na ulici. Pak se jí to ještě doplnilo, že s ní vlastně úplně všichni nechtěj spát, jenže těch pár co nechce, tak z důvodů, že pro ně vlastně není dost dobrá, což byla další hořká pilulka, protože věděla, že opravdu jejich důvody mohou být stejné jako ty její. Grrrrr.

 I když u všech probíraných témat bylo jednodušší se zeptat než to vymejšlet sám, tak tím ta metoda nezmizela. Jen ji už udělal někdo jinej. Ti, co odpovídali znali odpověď proto, že se v těch situacích taky ocitali opakovaně a už na to přišli. Ti co se ptali tak ušetřili čas a řešily jiný problémy, pořád jich byly mraky.
 Nejtěšší je si vůbec položit otázku. - Odpověď/řešení vás nakonec vždycky napadne. Kolikrát jste slyšeli, či si řekli "Měl jsem mu říct tohle... ". V situacích, které se pořád opakují, to znamená, že máte připravenou odpověď na příště.

 Příště je, když chodíte mezi lidi. Příště je, když jste Zeman a děláte politiku a bavíte se pořád dokola s lidma a přemýšlíte o tom. Příště je, když jste Trump a děláte business nebo politiku a bavíte se pořád dokola s lidma a přemýšlíte o tom. 
  
 
 Vedlejší produkt toho neustáleného nucení se do interakcí je, že si začnete uvědomovat, jak kdo myslí/jedná. Co je jejich motivací, jak je ovlivňuje původní rodina, prostředí, kamarádi, média atd. Taky vás sem tam napadne, co s tím.

 Jo tahle je skutečně věřící.... tak se jí řekne, že její pocity jsou od boha. No nezašukejte si, když vám sám bůh posílá pocity nadrženosti.
 Jo tuhle holku táta učil celý dětství, že.... tak to ho třeba bude chtít nasrat a just to porušit.
 Tahle následuje kamarádku.... no tak stačí, aby kamarádka ... a .... .

 Tahle má pravidlo, že na třetím rande... jo, takže dvě rande chození kolem kaše a pak hup do postele. To je to s ní jednoduchý.
 Tahle je už dva roky ve vztahu? A nechce se vdát? On se nechce ženit? Nudí se? Je na něj tajně nasraná? Co jeho pošoupnout, aby ji nasral.

 Chlapi to samý. Taky časem vidíte schémata. - Tenhle se snaží všechny přemachrovat. Tenhle je zaseknutej. Tenhle vyvolává konflikty a pak splaskne. Tenhle jde do konfliktu hlava nehlava. Tenhle funguje na pochvaly. Tenhle se snaží uplatnit svůj diplom z univerzity. Tenhle vzdychá po tý jediný. Tenhle se sápe na každou. Tenhle chce bejt za odborníka. U tohohle žertování zakrývá strach a je to volání o podporu. Tenhle nechce vyčnívat atd atd. 

 Pořád dokola se setkáváte s těma samejma typama lidí, možná v trochu jiný variantě, ale tak za chvíli vám prostě do těch kategorií zapadat budou. Do skutečnejch kategorií. Ne do něčeho vycucanýho z prstu.
 Ne, že by tam někdo furt dokola nějaký nesmyslný kategorie nevymejšlel, ale když to nikoho nezajímalo, tak to nechal i on sám rychle plavat. (neuplynuly dvě, tři generace jako na fakultách, protože zpětná vazba byla zkrácena na maximum)

 Taky díky přetížení začnete vnímat fungování skupin (a rodin) jako celku, protože to do sebe zapadá jak kolečka v soukolí. Každá skupina po chvíli začne fungovat jako celek, protože je to konec konců jen organismus vyššího řádu. Bez toho, že by do sebe zapadali, by spolu totiž nemohli fungovat.

 Vis v politice - ODS vyplivla VKm, protože Fiala je blb. VKm myslet nepřestane a Fiala nezačne. Nemají jak spolu fungovat. Blb Kolář ve svý partaji jen kvete (i když partaj zas chřadne).

 Ono to jde ještě dál. - Olga od našeho veleducha dostala na Hradě rakovinu, protože jim jen říkala, že jsou opilci a kurevníci, místo aby z toho vyvodila důsledky a utekla do normálního světa (jenže nebyla schopná se sama uživit). Vnitřní konflikt mezi hodnotami a prostředím byl příliš velký a možnost změny žádná, protože její role nepostradatelné služky, se mohla náhle dát skutečným služkám, které platil stát a už neměla na Venouška páku a skutečnou moc neměla.
 Její nástupkyně byla morálními hodnotami nepolíbená a na Hradě jen kvetla. Když mohla ukojit svůj narcisismus a sklidila dost komplimentů, tak bylo všechno v pořádku.
 Skupina kolem veleducha byla pořád ta samá, ale jedna tam zhynula a druhá kvetla. Jedno kolečko nezapadalo, druhé jo. Už jen z toho, kdo vypadl a kdo kvet můžete určit, jaká byla skupina.
 

 To poznání přetížením je i u skupin o tom, že pochopení jednotlivých případů jde oklikou přes velké množství. Tak velké množství, že jednotlivé případy ztrácí v tom množství jakoukoliv výpovědní hodnotu, protože mohou být vyjímka. Pravidla nejsou vidět v jednotlivých případech, ale jsou dobře vidět na velkých sériích a pak, s jejich znalostí, můžete řešit jednotlivé případy..
 
 Princip přetížení se opakuje i jinde.

 Policajti po dvou letech na ulici začnou na první pohled poznávat kdo je kdo - protože maj spojenej vzhled stovek zatčených s tím jestli to je rváč, zloděj nebo dealer drog. Kurvy odhadnou, co jakej klient bude chtít - my ostatní nemáme v hlavě žádnou přihrádku "fanda análu," ony jo. Feťáci poznávaj kdo něco bere a co.
  
 V Děti ze stanice Zoo hrdinka vypráví, jak ji rodina poslala od drog do jinýho města. Holka se s tetičkou prošla po hlavní obchodní ulici a věděla, kdo jsou dealeři. Tetička tam žila celej život a nevěděla nic. Ovšem hrdinka vídala dealery dennodenně 5 let a tak poznala dealera na první pohled.


 Je úplně jasný, že jedním nebo druhým způsobem Trump nebo Zeman dělají něco podobného. Trump na Twiteru reaguje na všechno.
 Meryl Streep potřebuje zakvokat, aby ukázala přináležitost k hejnu, plivne směrem Trump jednu či druhou blbost, Trump to nenechá bez odpovědi a hned napíše, že je nejpřeceňovanější herečka z Hollywoodu, což je absolutní pravda.
 Ve filmu "Blízko od sebe" skvěle zahrála závisláckou matku, disfunkční, rozpadající se rodiny. - Jenže stejně skvěle tam hrála i Julia Roberts její dceru. Taky Juliette Lewis. Stejně dobře hraje i spousta dalších hereček v jiných filmech, jen Streepová hraje hlavně v tzv "závažnějších" filmech a za to je oceňovaná.
 Nespravedlivě k ostatním, protože ona ty filmy nenapsala. Hrát pitomou nánu je stejně těžký, jako hrát drama matky bojující za dítě. Jen na tom prvním to není vidět.

 Trump by nebyl schopen odpovědět tak rychle a tak přesně, kdyby se nad tím už někdy nezamyslel nebo kdyby nebyl navyklý si obratem ruky dělat a opravovat názory na všechno a na všechny. (Spousta lidí názory jen přebírá. Dáte jim před volbama dvě otázky na Zemana a jsou v koncích, ale jistí svým názorem - přece nebudou mít jinej než okolí či televize.
 Když jsem psal článek o pravdě, tak v diskusi někdo psal, že pravda je to, co říká skupina/autorita/odborníci, jakoby se nikdy v životě nesetkal s rozporem mezi realitou a názorem skupiny/autority/odborníka? Spíš svý názory vždy okamžitě změnil. Ani nevíte, co o sobě všechno řeknete, když tohle prohlásíte.)

 

 Mimochodem, u hraní platí pravidlo přetížení úplně stejně. Samozřejmě, že když máte jednu či druhou hereckou metodu, tak vám to trochu pomůže. Samozřejmě, že když máte talent nebo vám někdo poradí ten fígl, tak to je plus. Ale stejně tu roli musíte vždy nazkoušet a tam to je zase o počtu opakování. Zahrajete si to 500x, bude to vždycky lepší, než když jste si to zkusili 20x či 100 x. Prostě to tak je. Je to přesnější, hlubší, s reliéfem.


 Jenže při hraní odříkáváte cizí text. Herci si myslej, že potlesk po představení jde jim, jenže ona ho jde část autorovi, část režisérovi. Velká část autorovi.

 Ti děvkaři, o kterejch píšu, samozřejmě taky mohli vyrazit do baru a odříkávat cizí historky a taky to někteří dělali. Taky to do určitý míry fungovalo a taky někdy došlo na sex. -  Jenže pak to všechno odříkali a najednou byli sami za sebe a bylo po dojmu. 

 Drahoš měl ten samej problém. Byl jen herec. Byl připraven. Odříkával, co vymysleli jiní a jak opustil připravený terén, tak byl ztracen. Zemanovi jen stačilo se na něj dostat. Jen počkat, až se na něj dostane sám.

 Trump a Zeman herci nejsou, i když udělaj představení, když se jim to hodí. U nich je to skutečné. Tam, kde je u Drahoše monochrom, je u Zemana detajlní obraz, kde je u Drahoše bílé místo s nápisem "Zde jsou lvi" je u Zemana detajlní mapa, kde je u Drahoše 2D je u Zemana 3d. - Jen to vidí jen ten, kdo zná rozdíl. Tříletý díte vidí v TV jen králíčka a rozdíl mezi 2D a 3D je pod jeho rozlišovací schopnosti.
 Z jistého úhlu pohledu byla přesně o tomhle prezidenská volba. Kolik lidí prokoukne, že Drahoš je jen maska s práznem za ní.
 

 Pokračování příště

 

 

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

In reply to by JÁCHYM (neověřeno)

Trvalý odkaz

V tomto světě krátkejch kalhot zatím vítězí spíše lež.

Zatím bez slepic