Pan Vidlák mi navrhnul, abych do jeho Kydů pravidelně psala své postřehy z života na americkém jižanském venkově. Je to pro mne čest. Než začnu psát o Americe se zvláštním přihlédnutím, nikoliv ke Kardašově Řečici, jak by baron von Kratzmar citoval dílo svého gymnaziálního profesora, ale k Mississippi - několik cimrmanovských úkroků stranou:
Zaprvé - mezi Českem a Mississippi je 7-hodinový posun, takže když vy si po obědě u kafíčka čtete a komentujete článek, my teprve vstáváme. Proto se omlouvám, že na vaše dotazy odpovím až se zpožděním.
Zadruhé - v Česku máme tendenci vidět Američany jako jednolitý národ. Amíci udělali tohle, Amíci udělali támhleto... Ale to je jako kdybychom viděli jako jednolitý národ členy Evropské unie a mluvili bychom o Eurounijcích. Stejně jako se liší Francouzi od Maďarů či Poláků, tak nemůžeme dávat rovnítko mezi Newyorčany, Kaliforňany, Texasasany, či Mississippiany. Svět a starosti pana Timmermanse a paní Leyen se diametrálně liší od obyčejných vidláků z Horní Dolní a totéž platí o politicích z Washingtonu DC a o redneckcích z Jihu. Kromě toho, skutečně jsem neprojela Mississippi křížem krážem a nepotkala jsem reprezentativní vzorek populace, abych mohla tvrdit, že můj názor představuje objektivní realitu. Neumím dělat odborný rozbor politické či ekonomické situace. Ale velké věci se skládají z drobností, z konání jednotlivých lidí. Chci vám vyprávět příběhy lidí z minulosti, jak mi je pamětníci vyprávěli, tak i ze současnosti, jak jsem je mohla zažít. Berte proto mé jako povídání jako příspěvek k nedělní pohodě.
Zatřetí - globalizace je sviňa a je možné, že při mém popisu děje v USA si pomyslíte "No, tos objevila Ameriku, děvenko!" Může se stát. Kdysi, už před mnoha lety byla neteř v USA na ročním studentském výměnném pobytu. Svým bratrancům a sestřenicím přivezla z Ameriky jaké dárek propisovačky, které při psaní svítily. Úplně, ale úplně stejné, jaké jsem koupila o týden dřív v místním papírnictví.
Začtvrté - nic nevzniká ze vzduchoprázdna, všechno souvisí s předchozím dějem, tak mi dovolte, abych začala trochu zeširoka. Je to moje vlastnost, kterou dcera komentuje slovy: "Mamííí, ty u všeho začínáš od Adama!" No, od Adama nezačnu, ale od Billových prarodičů ano.
Jak to vlastně všechno začalo a jak jsem se ocitla v Mississippi? Vdala jsem se za Billa. Původně jsme plánovali žít v Čechách, ale po třech letech jsme to rozhodnutí z osobních důvodů změnili a nyní již šestým rokem žijeme uprostřed státu Mississippi na venkově v domku, který postavil Billův dědeček svými silami ve dvacátých letech minulého století. Na stavbu použil dřevo, které pokácel na svém pozemku a původní dům se sestával pouze z jedné velké místnosti a jak se rodina rozšiřovala přidávaly se postupně do místnosti příčky, takže současný stav představuje 5 místností a kuchyň.
Billovi prarodiče měli hospodářství - chovali prasata, krávy, koně, lovecké psy, pěstovali kukuřici, brambory, broskve. Dědeček si přivydělával broušením pil pro sousedy, prací v lese a babička byla, jak bylo tehdy zvykem, v domácnosti. Však taky postarat se o celou menažerii včetně vnoučat v létě asi nebyla procházka růžovým sadem. Bill se narodil v před 2. světovou válkou jako nejmladší ze 4 dětí - měl 3 starší sestry, které měl jeho tatínek z prvního manželství (jeho první manželka zemřela při porodu). Jeho nejstarší sestra byla o 16 let starší než on. (Když ještě žila, telefonovávali jsme jí a vždycky se její hlas rozzářil: "Oh, my baby brother! (Jé, můj bratříček!)" A to už bylo Billovi přes sedmdesát.) Jako Benjamínek rodiny si užil výhody i nevýhody svého postavení. Byl milovaným synem, bratrem a vnukem, ale nebylo například možné před rodiči zatlouct průšvih ve škole či jinde, protože starší sestry to na něj práskly ještě než stačil přijít domů a při výchově se aplikoval verš z knihy Přísloví - Kdo svého syna miluje, zavčasu ho tresce. Vzpomíná, jak, když zlobil (například se snažil učit plavat koťata), jej babička posílala do sadu přinést prut z broskvoně, aby mu mohla nařezat. A pokud přinesl moc malý, poslala jej zpátky pro větší. Prý vždycky chodil až k tomu poslednímu stromu, aby výprask oddálil a aby babička stihla trochu vychladnout. A taky se dodnes diví, že ten strom ve zdraví přežil všechny ty utrhané větvičky. Babička byla spravedlivá a rovnala všechny děti měrou stejnou a nerozdílnou. Občas to ale odskákali ti nepraví. Jednou při obědě stála na stole mísa se smaženými kusy kuřat. Jeho sestra Karen se v míse přehrabovala a vybírala ten nejlepší kousek. Když to babička viděla, začala ji pod stolem prutem švihat po nohách. Jenže milá Karen měla nohy skrčené a tak milá babička nevědomky sešvihala dědečka, který seděl hned vedle. Všechny děti, když trávily čas u prarodičů, musely pomáhat se všemi pracemi - dojit krávy, orat pole, krmit prasata. Bill vzpomíná, že při dojení občas blbnuli a stříkali po sobě mlékem. Ale byl tam i čas na odpočinek a společně trávený čas. Na den nezávislosti babička dělávala domácí zmrzlinu, koupil se meloun, zapřáhli osla, který je odvezl k pramenu potoka a tam si dělali piknik. V neděli se chodilo do kostela. Tady, u babičky, byl kostel vzdálen asi tak míli. Maminka oblékla děti do svátečního, ale boty si nesly s sebou v ruce zpívajíce Onward Christian Soldiers - tradiční kostelní píseň v pochodovém rytmu. Před kostelem býval pramen u kterého si děti zaprášené nohy před obutím umyly. Byla to právě babička, která dala Billovi první lekci ohledně rozdílů mezi lidmi. Jednoho dne jej poslala do kurníku přinést vajíčka, aby mohla udělat cornbread (kukuřičný chléb). Bill přinesl dvě vajíčka - hnědé a bílé. Babička jej vybídla, aby vajíčka vyklepnul do předem připravené mísy. Obě skořápky skončily v uhláku. A tu se babička zeptala: "Které z těch vajíček mělo hnědou skořápku a které bílou?" Bill koukal do mísy, koukal, ale nic nevykoukal. "Tak vidíš. Je to jako s lidmi. Navrchu se lišíme, ale uvnitř jsme stejní."
Jeho rodiče žili na jihu Tennessee. Billův tatínek pracoval v cotton pickery - továrně na výrobu hader a mopů. Byl účetním a jeho náplní byly výplaty. Jednak je spočítat a jednak nasáčkovat hotovosti pro jednotlivé zaměstnance do obálek z konopného papíru. Byl to introvert. Když ho jeho spolupracovníci potkali s kočárkem, chtěli vědět, jakže se jeho syn jmenuje. On zatáhl záclonky kočárku, odvětil, že Alois a spěšně odkráčel v dál.
Billova maminka byla o 20 let mladší než její manžel a mimochodem, byla neteří jeho první ženy, takže její nevlastní dcery byly současně i jejími sestřenicemi. Billova dcera si vzala manžela o hodně staršího než je ona. A mezi mnou a Billem je, jak už možná čtenáře napadlo, také výrazný věkový rozdíl. Asi to mají v rodině. Ti z vás, kdo viděli film You've Got Mail (Láska přes internet) si možná vybaví scénu, kdy je Tom Hanks v knihkupectví s dvěma malými dětmi - ukáže se, že holčička je jeho tetou a chlapeček je jeho bratr. Tom Hanks to komentuje slovy: "We are ... an American family". Takže za mě taky - We are an American family.
Po válce si Billovi rodiče pořídili kavárničku. Nejdřív se společníkem, kterého později z podniku vyplatili. Asi to nedělalo dobrotu. Billův tatínek byl silně proti alkoholu a měl k tomu důvod. Jeho otec byl alkoholik a rodinu to těžce poznamenalo. Proto v jejich kavárně nevedli žádný alkohol. Jednou, když Bill pomáhal rodičům při obsluze za pultem, přišel zákazník, že chce Schlitz. Malý Bill netušil, co je Schlitz, i běžel za maminkou: "Mum, what is Schlitz?" "It's a beer, dummy! Tell him we do not have any" (Mami, co je Schlitz? To je pivo, hlupáčku. Řekni mu že pivo nevedeme). Billův otec si zakládal na tom, že v jeho podniku se servírky nestřídaly jak dny v kalendáři, protože je dobře platil a dobře s nimi zacházel. Když zemřel, jedna jeho bývalá servírka přišla na pohřeb a přinesla v obálce peníze. Vysvětlila, že se kdysi dostala do svízelné situace a Billův tatínek jí půjčil peníze, aby se z té šlamastyky dostala. Nevzal si na to žádné potvrzení, prostě jí věřil.
A ještě na něco si Bill z dětství vzpomíná. Jak za války stříhali přídělové lístky na benzín a maso, a jako akt patriotismu schraňovali vypečený tuk ze slaniny. Ten se vykupoval pro zbrojní průmysl na výrobu glycerinu. Jedna libra za 4 centy a dva přídělové lístky navíc. V dnešních cenách jsou 4 centy asi tak našich osmdesát haléřů. Nemám přesné ceny ze čtyřicátých let, ale je tu svědectví v knize Betty MacDonaldové - Vejce a já. Napsala ji někdy ve dvacátých letech, a myslím si, že mezi dvacátými a čtyřicátými lety se ceny až tak nezměnily. V 9. kapitole se mimo jiné zmiňuje: Eggs averaged over the year thirty-one cents a dozen. (V ročním průměru stála vejce jednatřicet centů za tucet.) Dnes, v roce 2021, se tucet vajec prodává tak za dva dolary padesát a víc, tedy asi tak osminásobek tehdejších cen. Takže by to v dnešních cenách bylo 4x8x20... nějakých šest až sedm korun za libru tuku - tj. za kilo nějakých 12 až 13 korun.
To schraňování tuku mi připomíná, že bych s tím asi taky měla začít. Ne snad pro výrobu glycerinu, ale pro výrobu mýdla. Jestli to skutečně krachne, jak píše pan Vidlák, budou v rámci samozásobitelství kromě potravin také třeba prostředky k udržení čistoty. Možná se o to pokusím, vyrobit domácí mýdlo. Jen tak. Ještě že topíme dřevem (z dřevního popela se dá vyrobit louh právě na výrobu mýdla.) To bych mohla využít toho článku o chovu prasat od pana Vidláka, aby byl dostatek tuku.
Bill vystudoval zemědělství na universitě v Tennessee, kde se ještě jako student oženil. Po studiu vstoupil do armády. Sloužil u výsadkářů v době mezi Koreou a Vietnamem. Po devíti letech v něm bouchly saze, když mu nadřízený vrátil už poněkolikáté vyplněný formulář, a požádal o propuštění do civilu. Pak se živil jako kreslič v továrně, získal pedagogické vzdělání - učil na základní škole a později na střední. Stihnul se rozvést a po několika letech oženit s Jane. Jane byla také rozvedená a přivedla si do manželství 2 syny. Protože Bill zdědil majetek po prarodičích, spolu s Jane vybudovali malou mléčnou farmu. Vzpomíná, že kromě dodávání mléka do mlékárny ještě měli u vjezdu na farmu rezervoár s vodou, do které stavěli láhve s mlékem pro sousedy. Peníze nechávali sousedé u rezervoáru. Jeho den začínal na farmě - nakrmit a podojit krávy, pak odřídit školní autobus, odučit své hodiny, pak rozvézt žáky zpět do jejich domovů a doma se postarat opět o krávy a o rodinu, která se mezitím rozrostla o dalšího syna. Ten však v 11 letech zahynul, když jej na kole srazil náklaďák. To už Billovi bylo přes padesát a Jane přes čtyřicet. Protože nechtěli zůstat bez společného syna, pořídili si na stará kolena ještě jednoho. O pár let později pocítili touhu se stát misionáři. Po školení a získávání financí se ocitli spolu se synem v předškolním věku v České republice, kde sloužili nějakých 8 let. Tehdy jsem se s nimi oběma seznámila a pomáhala jim s překlady materiálů. Když se odstěhovali do Států sloužit v El Pasu a v New Yorku, kontakty jsme neudržovali. Nebyl důvod. V roce 2011 Jane zemřela na rakovinu a Bill se vrátil do Čech, aby prací zaplnil prázdno, které Janiným odchodem vzniklo. Když potřeboval někoho, kdo by s ním jel na českou ambasádu v Bratislavě vyřídit dlouhodobý pobyt, požádal svoji kamarádku, která mu však na poslední chvíli odřekla, protože ji schvátily žaludeční potíže. A tak jsem se na scéně objevila já. V září jsme jeli spolu vyřizovat jeho dlouhodobé vízum do Bratislavy, v prosinci jsme se brali a v únoru odjeli do Mississippi. Zatím jen na návštěvu příbuzných.
Přiložené fotografie pocházejí ze čtyřicátých let. Na prvním obrázku vidíte, jak rodina lisovala cukrovou třtinu - lis poháněl kůň, který s břevnem chodil kolem dokola. Na druhém obrázku Bill a jeho sestry dojí krávy. Na třetí fotografii jsou Billovi prarodiče spolu s jejich loveckými psy - včetně štěňat na prodej Všimněte si, že dům není podsklepený, ale stojí na sloupcích. Jedním důvodem je velice vysoká hladina spodní vody. Druhým důvodem je větrání v létě. Na posledním obrázku malý Bill vláčí branami. Snad je z těch fotografií patrné, že čtyřicátá léta v Americe nebyla jen hezké účesy, elegantní šaty a swing Glenna Millera, Bennyho Goodmana a sester Andrewsových, ale že některé rodiny se, včetně dětí, musely dost otáčet.
- Log in to post comments
Komentáře
Jsem už dlouho zmaten....
…. tou odbornou terminologií.
Pokud snad negr zavání urážkou, tak "černocha" vnímám jako celkem logické české pojmenování té odrůdy lidí. Zejména pak v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku, samozřejmě), kde v minulosti byl černoch vskutku mimořádným zjevem a označení třeba "ten černoch" plně stačilo k jeho identifikaci. Kolik se asi vyskytovalo v ČR v době jejího vzniku černochů na čtvereční kilometr?
(Mimochdem - moje prababička Julie Vorudová v Katovicích viděla černocha prvně v životě, když vylezl z tanku 5.5.1945 na malém plácku před jejím domovem u mostu přes Otavu - a to už byla opravdu hodně dospělá. Ročník narození neznám, ale její vnučce /mojí mamince/ už bylo 12 let, tak to musela být dáma v letech.).
Teď se operuje s termínem "afromaričan", z čehož vyvozuji, že bílí američané jsou "euroameričané", ti hnědí nejspíš "mexikoameričané" a indiáni "amerikoameričané". Mně přijdou ti "běloši" a "černoši" a "latinos" tak nějak logičtější. S "indiány" je to složitější, to nám zamotal Kolumbus.
Ve zmatek mě uvádí ten Glen Kamara, což je v mojí terminologie prostě černoch, přivandrovalý do Finska ze Siery Leone a hrající fotbal v Británii - no, proč ne? Ale jak ho nazývat politicky korektně, když už se ten můj "černoch" nejspíš ani nesmí?
Možná je to "afrofin? Nebo si v rámci EU budeme zvykat na "afroevropan"? "Araboevropan?"
Tohle je zatím pole lingvisticky neorané.
U nás přes ulici má obchod pan Hoang, velmi pracovitý i s celou rodinou. Jeho dcerka byla spolužačkou mého vnuka na osmiletém gymnáziu, říkali jí Hanka. Český občan. Já mu bez jeho vědomí říkám "vietkong", ale správně by asi bylo co? "Vietnamočech"? Podle vzoru "afročech"? Když oni to s těmi národnostmi mají ve Vietnamu složité, čerti vědí, co on je vlastně zač?
https://severni-vietnam.cz/etnicke-mensiny-vietnamu/
Manžel mojí neteře Pavly Anton je český občan, Ukrajinec. Kdybych mu řekl, že je "ukročech" nebo tak nějak, asi bych ho nasral. Ale určitě je běloch, tím jsem si jist.
Možná Piráti by mi poradili, ti boudou v tomto oboru kovaní.
Možná už se tím zabývá nějaký vystudovaný docent - kulturoetnikolog?
Možná je to celé blbost? To nejspíš, myslím si tak.
Mám tam překlep...
….. samozřejmě "afroameričan". Pardon.
.
Vietcong je pro Vietnamce něco, jako pocta. Pro ně to byli hrdinové, co nakonec vyhráli a vyhnali Američany.
Máte-li potřebu Vietnamce z česky mluvících generací řádně urazit, nazvěte ho česky rákosníkem. A bacha, umějí se rvát, jako psi a klidně Vám i po třech pivech ukopnou hlavu.
Vietnamec
Vietnamce můžete urazit jen v soukromí mezi čtyřma očima a snese to. Ale nesmíte pošpinit jeho pověst před ostatními lidmi, proto Vám chce ukopnout hlavu. Úplně nejhorší, co můžete vietnamské rodině provést, je na návštěvě sežrat jídlo z oltáře jejich předků. Obvykle tam mají misku s bonbóny, tak si z ní nenabízejte. Považovali by vás za zloděje, co okrádá jejich předky.
Kamaru treba nazyvat ten…
Kamaru treba nazyvat ten zalujuci ufnukanek ;)
A to už hlavní pratagonisté
na všechno zapoměli, a na důkaz přátelství si podali ruce.
http://imgway.cz/s/4E0e
Fotbalu nerozumím
Ale manžel a syn ho žerou jako králík trávu a ti říkají, že on hrát moc neumí, jen fauluje.
No prave preto nanho bucali …
No prave preto nanho bucali :D ... ale tak rasisticke to bolo, no ... bo biele deti ... a este aj ten rozhodca, turecka rasisticka svina mu cervenu kartu dal, s tymi rasistickymi detmi na tribude sa paktoval :P
Je to složité
Já jsem po mamince Slovenka, po otci Makedonka a žiju na Moravě. Co jsem? Polobalkánec a poloslovák. Občanství mám po otci české :-)))
No byl to zajímavý den, chtěli jsme s manželem po rozdělení Československa do Polska a tak jsme bezelstně jeli do okresního města Nového Jičína vyřídit si nové doklady. A když jsem přišla na řadu, tak mi ta paní zabavila doklady, že nejsem český občan. Manžela tehdy málem omývali. Otec měl československé občanství od 59.roku a ve Frýdku-Místku mu to normálně uznali. Moje matka byla několik měsíců bez platných dokladů, naštěstí v té době se to tak nežralo a nechali ji pracovat. Bratr, který se ale asi omylem narodil na Slovensku, v kterém si baráku, tehdy se to na Slovensku také tak nežralo :-)) A ten už o práci přišel a seděl doma a čekal několik měsíců než na papíry.
Trvalo to ze Slovenska půl roku, než dostal vyjádření z jejich ministerstva vnitra, že se nedopustil žádného trestného činu. Dodnes nechápu jaký mohl udělat trestný čin, když se narodil a nevím jak dlouho jsme tehdy na Slovákách byli díky porodu. Asi několik dní.
No on pan chytrý Ruml tehdy dělal na hranicích také nějaké svinstvo, dnes už je to zapemenuté.
No a my jsme tedy objížděli úřady, ve Frýdku-Místku uznávali otci české občanství, ale baba v Novém Jičíně ho uznat odmítla. Stát se to několik let poté, odešla bych z České republiky, ale tehdy jsem byla značně vyděšená.
a) jsem a budu Čechoslovák a…
a) jsem a budu Čechoslovák a rozbití mé vlasti považuji za zločin, b) to, co uvádíte, je ovšem zářná a neomluvitelná ukázka Vašeho lajdáctví. Poté, co byl uvedený zločin posvěcen parlamentem, byla stanovena primitivní pravidla pro získání českého nebo slovenského občanství: 1) do 31. 12. 1992 si může každý občan ČSFR zvolit následné občanství sám, 2) po 1. 1. 1993 bude občanství automaticky přiděleno podle místa (ČR-ČR/SR-SR) narození. Jinými slovy kdo se narodil na Slovensku, musel o české občanství formálně požádat, a obráceně.
Budiž Vám útěchou, že když jsem se o Vánocích 1992 nevinně otázal tchyně, jakže to má tchán s občanstvím, když se narodil u Bratislavy, vzbudil jsem rozruch. Tchán řval, že se na to může vys*at, on že republiku nerozbil, že žije 56 let v Čechách a tak. No, mezi svátky fičel na příslušný úřad žádat.
Děj má ovšem veselé pokračování. Po nějaké době došlo k výměně čs. občanských průkazů za české, na kterýžto úkon od něj chtěli rodný list. I předložil jej, úřednice do něj nahlédla, pak zpozorněla a tázala se: pane XY, jak vy se vlastně jmenujte křestním jménem? Tchán, čekaje vtip, odpověděl v dobrém rozmaru: Antonín, celý život, proč? A úřednice: no, jen že máte v rodném listu Anton. Tchán vlastně celý život všude používal falešné křestní jméno, ve vojenské knížce, v pasu, v oddacím listu, katastru nemovitostí, v pasu, v rodném listu dcery - takže moje žena, která si celý život myslela, že jejím otcem je Antonín, zjistila, že to byl nějaký Anton ;-), a vůbec. Stal se ovšem zázrak - úřednice řekla, že to vezme na sebe, opsala údaje ze staré občanky a bylo to. No téměř, ještě mu pověděla, aby tu novou občanku proboha neztratil.
A teď přijde finále: za tři měsíce tchána okradli a nová občanka byla fuč! Nezbývalo než opět zajít na úřad a pokorně vysvětlit téže úřednici, co se stalo. Opět se zachovala fantasticky, sdělila mu, že to napůl čekala, zavolala do Bratislavy na příslušnou matriku, vysvětlila, dohodla detaily a bylo to. Tchán formálně požádal o změnu jména, odevzdal starý rodný list, úřednice jej poslala do Bratislavy a zpět přišel nový, Antonínský.
Ale prdlajs....
…. narodil jsem se v Šahách (Slovensko) a českým občanem jsem byl automaticky, o nic žádat jsem nemusel.
afrofin
tak tím jste mě odrovnal.
A teď si představte, že tento afrofin zplodí dítě s indošvédkou.
Možná to,
že otrokářství a otroci jako oběti, toto není doménou černochů.
Vy, jako zdatný gůglista, byste jistě dokázal dohledat, že byly doby, kdy Slované byli dobrým obchodním artiklem arabů, jenomže toto vy nedohledáte, protože se vám to nehodí.
A začal jste si, tak fajn.
Když jste to zde načal, tak si nějak nevybavuji, že by se někdy v minulosti poklekávalo před Židy, jako omluva za všechna příkoří na nich spáchaných v minulosti. Já bych to ani nechtěl, ale černochům to asi dělá dobře a těm ptákům s otlačenými koleny asi taky. Pokud byste někdy mě chtěl dostat do této polohy, asi byste před tím musel dost chodit do posilovny. A stejně bych tam pak držel nerad a nakřivo, s nasraným výrazem, že když zjistím, že jste povolil, tak bych se pokusil o to, že si role vyměníme.
K tomu Floydovi, hrdinné oběti zlotřilého bílého rasizmu.
Tento chlapík
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/socha-bronz-george-floyd-new-jer…
zasvětil svůj život drogám a kradení. Pak zemřel při zatýkání při tzv. zakleknutí.
Tento chvat se dřív běžně učil v policejních akademiích. Jde tam o to, že pokud potřebujete znehybnit zločince, který je větší a silnější a nedej Bože, aby byl ještě nacpanej nějakým efedrinem, tímto ho znehybníte. Pochopitelně, někdy může dojít ke komplikacím. Nevím, jestli jste se někdy pral s někým, kdo je vybuzený drogami, a v tomto směru je lepší osobní zkušenost než gůglení, já mám to první a můžu vám garantovat, že normálně by ten parchant už dávno ležel, ale jak je nacpanej, tak se furt vrtí, tak musíte halt přidat razanci.
Ale posuďte sám
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/teplice-policie-zakrok-zasah-nasil…
Fotbal. Nevím, jestli někdy chodíte na fotbal, ale pokud někdy na domácím hřišti udělá jeden hráč soupeře prasárnu, za kterou vyfasuje červenou, tak jeho odchod do šaten je doprovázen bučením domácích fanoušků. Pokud budete hrát venku, pojedete tam s hafem kámošů a vytvoříte svůj kotel a jeden hráč soupeře vašemu týmu dá gól a pak ho jde oslavovat před váš kotel, tak je to jasná provokace. Asi nikdo nečeká, že by mu ten kotel začal tleskat, jak se hezky trefil.Ten kotel na něj vychrlí svojí frustraci verbální agresí.
To je , nebo spíš bylo, normálka. Ovšem dne stačí, pokud tento hráč je černoch a už to normálka není, ale je to rasizmus, který se stane hlavní zprávou dne.
Tak tohlencto mě taky sere.
Víte, Občane, já jsem rasista nebyl, ale oni ho ze mě dělají. Čím víc mě budou kritizovat, že jako bílý chlap můžu za všechna bezpráví v minulosti páchaná na černoších, tím víc budu nasranej a zákon akce a reakce, když se jim zadaří, tak ze mě vyrobí dokonalého rasistu. A rasista s kulovnicí, myslím, že si krapet zahrávají s ohněm.
Já vím
vy jste pan učitel, inteligent, který se asi kamarádí s jinačejší sortou lidí, než já.
Většina mojich kámošů jsou řemeslníci. To jsou takoví ti lidé, co se po městě pohybují v zasviněných montérkách a když se vám doma, nebo na chalupě něco posere, tak jim zavoláte a oni se zadumaně podívají do notýsku a sdělí vám, že by to viděli tak zhruba na leden, jelikož to maj fakt dost plný.
A když s nimi někde paříme a rozjedeme toto téma, tak to by se vám asi nelíbilo. Černoši, Arabové (já tam vpašoval vaše oblíbené Palestince), když o těchto mluvíme, tak mi někdy přijde, že už chybí akorát vyvěsit jižanskou vlajku a pustit si od Orlíku "Bílá liga".
Prdel na tom je, že až jednou přijde průser, tak ti intelektuálové vám v tom nepomohou, z těch sraček vás možná dostanou tihlencti blbečci v montérkách.
A víte, co je na tom nejhorší?
Já byl prakticky celý život mánička, vlasy 8 cenťáků pod prsními bradavkami, pro skinheady jsem měl pouze slova pohrdání.
A antirasistům, svým tlakem na mě, se povedlo to, že já si dnes klidně pustím toto:
https://www.youtube.com/watch?v=M3hApsNiX5Y
A dokonce se dokáži ztotožnit s textem.
A můžu za to já, nebo ten, kdo mě zahání do kouta?
A taky vím, že ta muzika je blbá a i ten text dost občas hapruje, ale je správně nasranej, stejně jako já, tak nějaké nedostatky promíjím.
Slabota, Berrnarde.
Ad Slované - jeden z největších trhů s otroky v tehdy známém světě byl ještě ve 12. století v Praze.
S otroky tehdy obchodovali všichni - křesťané, muslimové i židé. A obchodovány byly rovněž všechny skupiny. Pokud nějaké "svaté knihy" a klerici huhlali proti obchodu s lidmi, vždy to bylo pouze ve vztahu ke své skupině - tedy, že je nehezké obchodovat se stejnověrci.
A mezi největšími obchodníky s otroky a držiteli otroků v USA na konci 18. a v první pol. 19. století byli i židé. Hodně neradi o tom dnes slyší.
Zbytek je Váš dost nepovedený pokus o úkrok od toho, co jsem napsal.
P.S.: Ten Kamara (nebo jak se jmenuje), je křivácký zmetek, který zneužívá svého původu k zakrývání svých prasáren na hřišti. A zasloužil by za to po hubě.
Ale k rasismu mě to nepřiměje.
Občane
Asi jste někdy viděl Mrazíka a tam zazněla geniální věta: "Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj"
A mě by prostě, pokud by mě někdo nutil k tomu, abych si klekl před někým, jenom proto, že je to černoch, považoval za obrovské ponížení.
A u nás to zatím není, ale dovedu si dost dobře představil, že na západě jsou lidé, kteří to cítí stejně, ale nechtějí přijít o práci, pokleknou, držej hubu ale vevnitř to bublá.
Vy asi pamatujete, jak naše maminky vařily brambory v papiňáku. To byl takový hrnec, který se tlakoval, ale pokud byste mu ucpal ty dírky, aby nesměl funět, tak ono by se nějaký čas vůbec nic nedělo. Ten hrnec by se nechal ohřívat, zdánlivě by byl v poho. Až by nakonec bouchnul a to by byl šrumec, tam byste asi nechtěl být poblíž.
Já si někdy připadám, jako ten hrnec. Už cítím dost přetlak, ale ještě jsem nebouchnul. Potíž je, že kdyby ten hrnec bouchnul dnes, tak to ještě půjde, ale on se snaží vydržet, takže se dál tlakuje a až jednou fakt bouchne, tak to bude pecka..
To by mě taky zajímalo.
To by mě taky zajímalo.
Hezký článek,
V podstatě to ukazuje, že se lidi měli co ohánět stejně jako tady. Hnědé a bílé vajíčko :o)
Co by mne taky zajímalo, jakou misionářskou činnost tu pan Bill s manželkou vykonávali ? Po sametu jsem se setkala s lidmi od Peace Corps, a ti byli velmi rozladění, když zjistili, že tu jaksi nemají koho co učit (asi chtěli do Afriky učit negramotné děti) - dali si na recyklační agendu, ale ke svému podivení zjistili, že tu máme Sběrné suroviny a tehdy se ještě na školách soutěžilo ve sběru papíru...
A že
mu bylo po revoluci už přes 60 a v 80 se ještě oženil a minule pani psala,co všechno ještě pěstují.V tom věku. A ani nemá přeřízený čas na počítači,když je tam 7 hodinový posun ,když odpověděla dnes ve 3:15. Budou to pohádky ovčí babičky.
Proč hned ta nedůvěra,
čas 3:15 asi přidělují KYDY a mínus 7 hodin je prostě u paní Petry doma večer 20:15 .
Paní Petra navíc vůbec nepopírá, že její manžel je úctyhodného věku a ona je o hodně let mladší.
Manžel bude mít nyní cca kolem 80, no a co.
U nás staříček ještě v 90 jezdil na kole, pečoval o vinohrad, víno, zvířata a kosou sekal trávu ......
Tak prostě má pán zatím dobré zdraví, přejme to každému.
Mně se to upřímné psaní paní Petry líbí.
Vyprávění o životě manžela a jeho rodiny má pouze od něj a nese ty vzpomínky tak dál.
U nás spousta dětí nemá ani čas na nějaké vyprávění našich babiček a nebo hůře - ani je to už nezajímá....
Neumím si za sebe ale vůbec představit (a to moc ráda cestuji bez cestovek),
že bych odjela žít trvale tak daleko a tím přišla na celé roky o běžný fyzický kontakt s širokou rodinou,
kamarády, krajinou v ČR...
Umřela bych asi steskem a ani láska k muži a hodně práce by mi nepomohlo.
Já ať jsem kdekoliv, jak můžu jet do krajiny dětství a zahlédnu "Pálavu",
je mi hned dobře, je to zvláštní pocit nepopsatelné blízkosti
a také ty "svoje" lidi prostě potřebuji obejmout a být blízko i fyzicky.....
Tak hodně zdraví a sil a dobré nálady přeji nejen paní Petře s manželem, ale všem i zde, tedy i Vám paní Gaio...
bude mít
hodně přes 80 ne kolem 80
Jako by na tom záleželo.
Jako by na tom záleželo.
věk
Jiří Suchý v úžasné duševní kondici oslavil 90- tku...
Otec mé tchýně se v plném zdraví dožil
96 let a pak už ještě dva roky žil, ale už po asi mrtvičce měl problémy s poznáváním lidí. Zemřel v 98 letech v 97. roce. Do 96 let let jezdil na skládacím kole a zastavoval často spadnutím do příkopky. A občas vstal, nebo ho sousedi museli zvedat. Za půl roku postihla mrtvice tchána a nepřežil, měl 69 let.
Loni zemřel 94 letý soused, také každé ráno šel pro rohlíky. Měl dva bratry a ti se dožili stejného stáří. V lednu zemřela nejstarší občanka, měla 95 let a ta tedy už byla delší dobu slepá. Prostě jednou za čas se dožívá vysokého stáří nějaký ročník. Čím více se dětí narodí, tím mají šanci se nějací lidé dožít vysokého věku.
Jsem znal v Čakovicích dědečka - 94 let.
Občas trochu zapomínal, takže se tu a tam ztratil cestou z nákupu, ale jinak čilej fyzicky i duševně.
No, a ten se durdil, že chodítko je naprd a on není žádný chromajzl, aby se s ním ztrapňoval.
Tak mu syn koupil elektroskútřík. Děda drandil po hitlermarketech, za kterýmžto účelem pořádal výpravy až do Letňan. Hrozný číslo :o))
No, a jednou se rozletěly dveře do mého kanclu a dovnitř vpochodovali táta se synem. Dědouš měl obě ruce v gypsu, tak jsem zažertoval, ať na něho nejsou tak suroví. A syn na to se smíchem, že prdlajs domácí násilí; že se děda vysekal na skútříku. Nějak moc to rozpálil a hopnul z obrubníku.
Tak jsem se chytal za hlavu a děda na to pravil, že všechno dobře dopadlo, bo skútru se nic nestalo a ruce do měsíce srostou. Což se stalo a on ještě dva roky rejdil po Čakovicích a Letňanech po nákupech a návštěvách.
A můj táta ještě ve skoro osmdesáti lezl po obilních silech a maloval na ně loga a pod.
Jestli sebou nosil dalekohled na šmírování vesnických slečen, nevím, ale vůbec bych se tomu nedivil.
Byl podobné číslo jako ten střešní dědeček.
Pěkné a upřimné. Lidé jsou…
Pěkné a upřimné. Lidé jsou opravdu všude v podstatě stejní. A musím si přisadit k té, také trochu mé Pálavě. Nežiji tam už čtyřicet let, ale stále se občas vracím, zůstali tam kamarádi a hodně, hodně vzpomínek.
Řeky
Texasané jsou prý nevrlí a smutní, když dlouho neviděli řeku Brazos. Já to mám podobně s Otavou.
Řeky
Ale Godote, na cestě k řece Radbuze nesmíte dojít jen do pivnice a na cestě k řece Mži se musíte vyhnout vinárně. Pak by Vám nebylo tolik teskno po Otavě, pokud v ní tajně nerýžujete zlato. :-)
Gerde....
…. s pivnicemi to mám jednoduché, skoro do nich nechodím a pivo skoro nepiju (jen občas k jídlu, to dá rozum).
Na plzeňském venkově (rozumějte - mimo bývalé hradby, venkov začíná u Branky či u Masných krámů atd.) jsem onehdy objevil sympatickou kavárnu/vinárnu/vinotéku, kterou provozují společně Čech a Ital. Je v Pražské - a ejhle, skoro u mostu přes Radbuzu u Jána!
Řeka to je, ale není to ono...
Radbuza
Godote,
jděte někdy proti proudu Radbuzy nad jez, kde trénují kanoisté. Občas je tam honí labuťák. :-) Hned byste si zasportoval. :-)
Tam to znám.
Tam to znám.
Dědeček od kolegy tragicky…
Dědeček od kolegy tragicky zahynul v 93 letech na pád ze střechy. Přes hřeben okukoval sousedovy holky, jak se opalují nahoře bez, a nějak mu to ujelo.
Krásná smrt...
Krásná smrt...
co mu na webu chybělo, že lezl na střechu?
...mám to chápat tak, že za smrt seniora, který in natura sledoval dívčiny nahoře bez, mohou jeho chabé znalosti v počítačové gramotnosti, konkrétně vyhledávání erotických/pornografických webů nebo měl jiný problém s internetem???
Není nad autentický zážitek…
Není nad autentický zážitek doplněný fyzickým výkonem.
Moje domněnky
Admiral: Není nad autentický zážitek doplněný fyzickým výkonem.
***
Vzhledem k věku byl mimořádně hybný. I jeho sexuální aktivita leccos napovídá. Spouštěčem tragické události (avšak jen spekuluji na základě velmi omezených informací), bylo zřejmě to, že podcenil svoje síly nebo schopnost koordinace a nezvládl zaujmout bezpečnou pozici zaručující nerušený výhled - ten "nerušený výhled" je zřejmě zásadní, protože jiná místa nabízela sice více výhledu, avšak zvyšovala riziko odhalení.
S největší pravděpodobností to byl jeho 2+ pokus o zdolání střechy. Požití alkoholu před výstupem, by znamenalo spíše zkratkovité rozhodnutí...
Tak jako tak, měl použít obvykle prostředky z hlediska voyeurství, jako je křoví nikoli střecha.
Re: petr w. Čumět na porno v kompu, to je jako
lízat med přes zavřenou sklenici.
Voyeur
Prostě rád se koukal, šmíroval. Podle mne zbytečně sebe ohrozil a tragicky zahynul. Veškeré tyto aktivity, které asi ne poprvé provozoval, mohl stejně hodnotně prožít internetu - viz voyeurství.
Ve vašem podání: med lízal přes sklenici na střeše, stejně jako by ho lízal na mobilu, tabletu či monitoru.
Už je ti teplo, děvče?
Najděte si jiný nick, madame, tenhle vám nesluší. Sibyla viděla daleko do budoucna, kdežto vy si nevidíte ani na špičku nosu.
Od vás sedí
když si nedokážete vymyslet nick ani sám pro sebe.
Dokážu,
ale nemám to zapotřebí. - Nezáleží na tom, jakou má kočka barvu, hlavně když chytá myši, víte?
Fakt, zkuste něco jiného než "Sibyla", inspirujte se třeba u indiánů.
Já, kdybych si už měl zvolit nějaký nick, vybral bych si "Vypelichaný orel, jenž sedí na skále a jemuž ocas čouhá přes okraj". Takové jméno by mne charakterizovalo zcela přesně, ale zdejší kolonka pro jméno je příliš krátká.
Zkuste "Žába, sedící na dně velmi, ale opravdu velmi hluboké studny", třeba se vám to vejde...
není nick jako nick
pardon, že se do toho pletu, ale tady má každý nějaký nick, ale pod nickem Anonym se může skrývat více diskutérů a to dělá situaci nepřehlednou...
Souhlas. Kdo se v tom…
Souhlas. Kdo se v tom přeanymování má vyznat.
Anonymové v tom dělají bordel.
...
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/552664/zemrela-nejstarsi-zena-e…
Nemohla jsem v noci spát,…
Nemohla jsem v noci spát, tak jsem byla na internetu. Jak prosté, milý Watsone. :)
Také to tak dělám
A občas překvapím sestru v Kanadě :-)
Tak jako jela propaganda na východě,
jela i na západě.
Takže západní prosťáčci sem přicházeli s představou zemí plných negramotných troglodytů živořících v zemljankách , oděných v hadrech a žeroucích mršiny, již netouží po ničem jiném než po "korálcích a zrcátkách".
Když jsem pár let po revoluci
koupil barák, tak se zde zjevil nějaký němčour a měl takovou reklamní ceduli a že by mi jí prdnul na plot. Prý za deset marek.
Se ptám, jestli měsíčně?
Ne, za deset marek na furt.
Tak jsem ho poslal do prdele i s těma cedulkama.
Vy píšete o představě východních prosťáčků. Nedovedete si představit, když jsem po pár dnech jel na Teplice, kolik těch cedulek na plotech jsem cestou potkal. Tak pak se jim divte, že nás měli za prosťáčky.
Zpravy z domova. Moskva ...
Sbohem globální oteplování? Greta Thunberg si našla kluka. Byla viděna v průvodu na ochranu klimatu v Miláně v objetí mladého muže.