Zavržené pravdy

Není pravda jako pravda. Jsou pravdy stálé jak zlato a diamanty, jsou pravdy méně stálé jak žulové kamínky, jsou pravdy jak tekuté písky a jsou pravdy s jepičím životem. Žádná pravda to však nemá jisté navěky. Platí to i o pravdách v rigorózním světě matematiky logiky a fyziky. V antickém Řecku byli Pythagoras a jeho žáci přesvědčeni o tom, že délku každé úsečky lze vyjádřit jako poměr dvou celých čísel. Jeden z nich Hippasos z Metapontu však dokázal, že pro úhlopříčku jednotkového čtverce to neplatí. Jeho nová pravda byla natolik nezvyklá, že byla pythagorejci zavržena a Hippasos byl svržen do moře. I tvrzení výrokové logiky, jakkoliv se zdají být nedotknutelná a trvale platná obsahují zákon, který lze zpochybnit. Je to zákon vyloučení třetího. Jeho zpochybnění vede k novým oborům – vícehodnotovým logikám, fuzzy množinám – užitečné teorie s výrazným přesahem do praxe. Euklidova geometrie popisovala náš prostor jako přímý a rovný. Tisíce let jsme netušili, že Euklidem narýsovaný třírozměrný svět není skutečný ale virtuální. Vůbec nám to nevadilo. Vadilo to ale některým matematikům (Lobačevský 1792-1856, Bolyai 1802-1860), kteří zpochybnili 5. Euklidův axiom a pokřivili tím náš rovný a přímý prostor. A udělali dobře. Připravili půdu pro vznik teorie relativity potažmo také pro přesné měření časoprostorových souřadnic. Díky tomu je určení vaší polohy pomocí GPS přesné.  Vývoj pravdy o naší sluneční soustavě byl jako na houpačce. Nejdříve antické Řecko – heliocentrizmus, středověk - geocentrizmus, v současnosti opět heliocentrismus. Matematické fyzikální ani logické pravdy nejsou nedotknutelné. Hrozí jim zneplatnění, zavržení, ale také znovuobjevení a rehabilitace. Při jejich genezi docházelo sice ke svrhávání matematiků do moře či upalování astronomů, ale lidských obětí nebylo mnoho. 

Jinak tomu je u společenských pravd, tj. obecnějších tvrzení týkajících se lidské společnosti a jejího chování. Geneze společenských pravd je daleko dynamičtější a bohužel i tragičtější. I zde lze však nalézt pravdy stálé, pravdy na houpačce a pravdy s jepičím životem.  

Chtěl bych se dále zbývat třemi tvrzeními, která považuji za pravdy s delší trvanlivostí. Jsou to pravdy na houpačce a v současnosti se nacházejí v období zavrhování, pokud již zavrženy nejsou. Jedná se o následující tvrzení: Poznání osvobozuje. Práce osvobozuje. Boj osvobozuje. Všechna tři tvrzení spolu souvisí, a i když se týkají chování lidí či lidských společenství, lze je vyvodit ze dvou přírodovědných zákonů - z fyzikálního principu minimálního účinku a z kybernetického zákona nezbytné variety. Blíže je tento vztah ilustrativně popsánv článku Dvěma principy ke svobodě.     https://vlkovobloguje.wordpress.com/2016/12/11/dvema-principy-ke-svobode/

Pojďme na první výrok: Poznání osvobozuje. Vychází ze Spinozovy definice svobody jako poznané nutnosti (Baruch Spinoza 1632-1677). Bráno ad absurdum: Vězeň vědom si své viny a odpykávající si v cele přiměřený trest je v podstatě svobodný – poznal nutnost omezení své volnosti. Zbohatlík s nabouchanou kreditkou v obchodní galerii plné zboží, který si nemůže vybrat, je v daném okamžiku nesvobodný, má sice volnost a možnosti, ale nemá schopnost (poznání) výběru. Je podoben Buridanovu oslu, který stojí mezi dvěma stejně voňavými a chutnými otýpkami sena a který zahyne hladem, protože si nedokáže vybrat. Aktuální příklad: Je doba covidová, je povinnost (nutnost) nosit roušky. Žádný problém se svobodou nemám. Omezení to jistě je, ale rozumím tomu. Chráním sebe a chráním ostatní. Bylo mi to vysvětleno, mám jistou představu o šíření kapének, pomohlo to proti španělské chřipce, proti SARSu. Nasadím si roušku a dál to neřeším. Je ale celkem zajímavé sledovat některé spoluobčany přicházející k zastávce hromadné dopravy. Jejich myšlenkový postup může být následující: Jsem svobodomyslný rebel a někdo mi chce brát mojí svobodu. Když si nasadím roušku budu velká ovce, když si ji nenasadím budou na mě koukat a možná bude konflikt. Dám si roušku na půl žerdi a budu in. Nezávidím mu takovou svobodu. K porci omezení a nutnosti patří také vždy porce poznávání a osvěty. 

Spinozovo pojetí svobody jako poznané nutnosti je v současnosti jakoby tabu. Ve veřejném prostoru jsem tuto hlubokou myšlenku neslyšel vyslovit více jak 30 let. Přinejmenším je považována za totalitní frázi.

 Poznání, potažmo vzdělání se dosahuje učením jak praktickým, tak teoretickým. Učením poznáváme zákony přírody, tj. ty nutnosti a zákonitosti, které je třeba respektovat a využívat v náš prospěch. Vzdělání vždy zvyšuje míru svobody, ať je to vzdělání v oblasti přírodních, technických či seriózních společenských věd. Naopak vytěsňování praxí ověřených poznatků a jejich nahrazování rádoby moderními a povrchními sociálními studiemi je cestou k nesvobodě. Toto je ale samostatné téma. V této souvislosti si dovolím pouze zopakovat rčení jednoho rozhořčeného pana učitele v diskusi o rušení maturity z matematiky: „Pokud zrušíte maturitu z matematiky očekávejte, že vám do deseti let začnou padat mosty.“ Stalo se.

Závidím ptákům, chtěl bych létat jako oni, ale nemůžu, nemám křídla, a navíc ta gravitace. Je to sice poznaná nutnost, ale to mi k létání nepomůže. S křídly na rukou jsem to zkoušel, ještě teď mám modřiny. Gravitační zákon nelze změnit … ale o to mi vlastně ani tak nejde, já chci jenom létat! Něco vymyslím a udělám. Co kdybych tak třeba vyrobil … . Člověk není pasivní součástí přírody a jejích zákonů. Nejenomže je musí respektovat, ale může je také využívat ve svůj prospěch. Poznání je jednou ze součástí aktivní interakce člověka s přírodou – práce.

Práce osvobozuje, je tvrzení, které je zavrhováno od druhé světové války, kdy bylo zneužito nacisty. Na branách koncentračních táborů byl totiž nápis stejného významu v němčině „ARBEIT MACHT FREI“. Tato skutečnost fakticky znemožnila o vztahu práce a svobody dále diskutovat. Bez ohledu na to, kdo to řekl a proč to řekl, jsem přesvědčen o tom, že práce skutečně osvobozuje. Prací člověk reguluje a kontroluje nepříznivý vliv přírodních procesů. Stává se tak více nezávislým na přírodních vlivech. Zvyšuje stupeň volnosti svého pohybu -může létat. Zvyšuje akční rádius svých možností – byl na Měsíci. Učením, poznáváním a prací redukuje omezující nutnosti svého prostředí – osvobozuje se. Protože člověk poznával, a pracoval, tak ho tu příroda nechala. Ne, nebyla to od ní žádná laskavost. Člověk na zemi prostě zbyl jako součást přírody, v té podobě v jaké nyní je. Jiná neměla šanci. Člověk se doslova propracoval do své nynější podoby. 

Práce je společensky prospěšná činnost. (Ech, další totalitní fráze.) Bez ní by člověk nevznikl a bez ní se ani nemůže zachovat. Bez vzdělávání a práce už zbývá pouze degenerace ať jednotlivců, celých komunit, a dokonce i státních celků. V tomto kontextu je aktuální a hodně diskutované téma začleňování sociálních skupin do širší společnosti. Podle mě to bez práce není možné. To je opět na samostatné téma. 

Příroda nás někdy ohrožuje katastrofami či pandemiemi, ale vždy se chová objektivně a nestranně. Je přiměřeně předvídatelná, umí sice překvapit, ale není záludná a už vůbec ne škodolibá. Dá se zvládnout vzděláním a prací někdy se zpocenou košilí, někdy i se ztrátami na životech, ale pouze vzděláním a prací. S přírodu se nebojuje s přírodou se prostě žije. Pro boj jsme si my lidé zbyli sami. 

Boj osvobozuje. Je poslední tvrzení naší triády. Že se dá bojem osvobodit ze zajetí, z otroctví z nevolnictví, z národnostního útlaku si lidé vyzkoušeli. Je toho plná, bohužel krvavá historie. Boj tu byl, je a bude. Ano, lidé se přirozeně v životě dostávají do konfliktních situací. Do konfliktních situací se dostávají národy i nositelé různých náboženství. Ty konflikty, které vedou k boji potažmo k válkám, jsou tzv. antagonistické konflikty. V teorii her se jim říká hry s konstantním součtem. Podstata hry s konstantním součtem je prostá - co získáš, ty nebudu mít já. Území, které ovládneš ty, ztratím já. Zdroje, které budeš využívat ty, nebudu využívat já. Při platnosti postulátu: v jediného boha (proroka) věřiti budeš, může i víra být antagonistická. Ti, kteří budou věřit v tvého boha, nebudou věřit v boha mého. 

Tvrzení život je boj snad uzná každý. Kde je tedy problém? Proč je tvrzení boj osvobozuje zavrhováno? Boj minulý zavrhován není-osvobozoval, zavrhovat současný boj, na to nemají bojující strany čas. Zavrhován je boj budoucí, a to zpravidla vždy tou stranou, která ten boj následně prohraje. Připravovat se na boj ještě neznamená si boj přát. Ale zavrhovat přípravu na boj znamená koledovat si o boje příští. Vždy se pak najde někdo, kdo bude potřebovat vaše území, vaše zdroje, levně získat vaší práci či vědomosti. Stačí jen když vás přesvědčí o tom, že připravovat se na obranu není třeba, že pravda a láska vlastně zvítězí samy o sobě, že je třeba jen vítat, usmívat se, tolerovat, a hlavně nikoho nestrašit. A používat násilí, no to už vůbec ne! 

Boj považuji za krajní řešení konfliktů. Nicméně společnost, která se nepřipravuje na boj, se připravuje na vazalství. Ve společenstvích, kde je ctěno vzdělání a práce, a která se připravují na svoji obranu, ani k boji nemusí dojít. 

Myslím si, že bez ohledu na to, kdo to řekl platí: „Učit se, učit se, učit se. Pracovat, pracovat, pracovat. Bojovat, bojovat, bojovat. Budeme-li tak činit v uvedeném pořadí budeme svobodní.