Ideální svět neexistuje

Jsme malá země, posléze ještě rozpůlená, a tak jako ten malý ratlík jsme rádi, že máme vedle sebe větší hafany, za které se můžeme schovat. Pro přežití dobré – ale hrdiny to z nás neudělá. Za ochranu se platí vždy a všude, tož teda panáčkujeme a poskakujeme, jak nám ti větší hafani štěkají.  Někdo nostalgicky vzpomene a utře slzu, že to tak nebylo vždy – a že jsme kdysi dávno bývali větším hafanem, co udával tón ve smečce a uměli jsme cenit zuby.  Přitom jsme nebyli nějak prostorově výraznější. Jenže v průběhu staletí jsme se scvrkávali do dnešní ratlíkovské velikosti a hledali hafana, kterému bychom se schovali za zadek.  

V poslední době slýchám lidi, kterým je více než pětačtyřicet, a tedy alespoň nakrátko „zažili“ socík, že „tehdy bylo líp“. Přitom ví, že nebylo – spousta věcí nebyla lepších. Havel a spol. nám tvrdili, že ta naše demokracie je to nejlepší možné uspořádání světa.  Nějak zapomněli dodat, že jen pro těch pár nevolených vyvolených, zbytek jako vždy má smůlu. Ale jinak jsme si nijak extra se změnou režimu nepomohli.

Z doby nedávné lze vidět, že jsme byli servilní vůči SSSR, ač jsme na něj (zvláště po ´68) nadávali,  dnes jsme nyní vůči EU a západu servilní též a řekla bych, že i více. A též více  na ně nadáváme.  

Měli jsme RVHP, dnes máme EU. Tehdá jsme ovšem věděli, že RVHP je i trh, kam můžeme prodat to, co vyrobíme. V EU je trh obrovský, ale zboží tam udávají jen ti rovnější mezi rovnými. Ostatní jsou odsouzeni do role spotřebitele.

Jistě, museli jsme poslouchat „ vedoucí stranu“ a neměli jsme na výběr – dnes posloucháme kdejakého nýmanda a na výběr též nemáme, leda vybírat horšího nebo ještě horšího.

 Jistě, měli jsme v bankách mnozí prd, ale prachy, které jsme tam vložili, zůstaly u nás doma. Dnes máme též prd, ale prachy jdou neznámo kam a místo toho, aby nám banka platila, že používá naše peníze (naše, HaHa!) platíme bance za to, že si s nimi čaruje podle svého.

Za totáče se říkalo, že kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu. Dnes to funguje stejně, akorát se tomu říká „pobírat dotace“ a též „státní zakázky“.  Tehdá se takový člověk nazýval zlodějem a při chycení hříšníka bývala větší pálka za rozkrádačku v soc.vlastnictví než za okradení důchodkyně o poslední peníz.  Dnes je to „úspěšný podnikatel“. Čím víc krade, tím úspěšnější. A do basy jde jen ten, co nechce s ostatníma držet basu.

Policie měla respekt a v noci jste se mohli relativně bezpečně pohybovat kdekoliv. Dnes máme místa, kde se nedoporučuje chodit ani ve dne. Respekt z policajtů má tak akorát slušný občan, který pamatuje „totalitu“.  Zločinci mají práva, na která se jim nesmí sáhnout, o to se starají obhájci a neziskovky velice pečlivě.  Oběti mají též práva, ale musí se jich složitě a dlouhodobě domáhat u soudu. Mnohdy jsou nevymahatelná.

Žili jsme za ostnatým drátem či železnou oponou, a dnes bychom rádi zase ty hranice obehnali. Nemohli jsme na západ a dnes bychom byli rádi, kdyby se ten západ necpal k nám.

Tlačili nám do hlav povinnou ruštinu, ale bez potíží jsme se v Rusku domluvili česky. Dneska děckám do hlav tlačí dobrovolně-povinně angličtinu, ale česky se pomalu nedomluví ani v Praze.

Proč tedy ten (nejen) náš „totalitní“ režim vydržel v relativní pohodě tak dlouho? Mám na to takovou svoji speciální teorii, asi nebude to pravé ořechové, ale nejsem ekonom a tak si můžu dovolit úvahy tohoto typu.

Každá fabrika, i ta nejmrňovatější, aby mohla přežít, musí si udělat plány na delší dobu. Co chce vyrábět, kam se chce dostat a tak. I v rodině to tak funguje – kolik dětí, jestli budeme spořit na dům či dovolenou. To považuji za dlouhodobý plán s nějakým cílem. Pak existují rodiny (a firmy), které žijí „ze dne na den“. Žádný plán nemají a tudíž ani neví, „co se životem“.  Existuje o tom pěkná bajka o mravencích a cikádách. Je sice upravená pro naše etnikum, ale ono to tak funguje i v běžném životě.

V té mé teorii mám dojem, že žádný dlouhodobý plán náš stát nemá – protože nemá žádného plánovače, který by řekl: půjdeme tímto směrem a tohoto chceme dosáhnout. V horizontu desítek let. Není žádný představitel státu, který by „ručil“ za dodržení plánu.  Jednou za čtyři roky, pokud to jde dobře, změníme vládu, která si dá za cíl zrušit nebo změnit to, co navrhli ti před nimi. Obvykle tomu říkají vládní program.  A navíc ještě máme EU a EK a tak i kdybychom chtěli nějaký dlouhodobý plán vytvořit, nutně narazíme na modrou zeď se žlutými hvězdami uspořádanými do kruhu. A tak my dole přežíváme ze dne na den, zatímco ti nahoře mají jedinou starost – pokud se dorvou ke korytu, aby tam zůstali pokud možno hodně, hodně dlouho.

Když kouknu zpět na dobu do ´89, tak komunisti měli jednotnou „stranu“, jednotnou strategii, cíl a dlouhodobý plán. Jeli jsme na pětiletky, ale plány byly středně i dlouhodobé. Nemuseli se každé čtyři roky obávat o koryta – jednotlivci jistě, ale jako „panovník“ nikoliv.  Proto to tehdy občan neviděl jako zmatek, od zdi ke zdi, střídání u koryt, podrazy, politické kauzy, narůstání státního dluhu. Spíš pěkné klidné plynutí „s davem“, páč spousta věcí „byla dána“. Když komunisti vytvořili zákon, tak ho tvořili s vědomím, že je to „nafurt“. A dali si záležet. Jistě, tvořili ho tak, aby jim vyhovoval, jenže dnes se to děje též a v ještě větší míře, protože těch skupin, kterým má zákon vyhovovat, je spousta. Občas udělali úpravu, ale většina zákonů byla natolik kvalitních, že platily ještě v době, kdy jsme vstupovali do EU (než je zrušili, bo to by Brusel nerozdýchal). Občan VĚDĚL, že když půjde na nemocenskou, dostane tolik a tolik – dnes i za deset let. Dokázal si spočítat daně – kolik odvádí státu, a věděl, že to tak bude i v další pětiletce. VĚDĚL už ve dvaceti, v kolika půjde do důchodu a že důchod mu přistane od státu. VĚDĚL, že když ho za deset let budou bolet zuby,  zubař mu je spraví, aniž by mu zruinoval rodinný rozpočet. Neřešil existenční starosti. Mohl řešit blbosti.

Zlé jazyky tvrdí, že se máme nejlíp (asi) od konce II.sv.v. No, možná jo, ale opět se zapomíná, že to „nejlíp“ je jaksi „na dluh“. Nevím tedy, zda je dobře, když našim potomkům hodíme na hrb placení, zatímco my si užíváme, co to jde. Protože dluhy se musí – a budou – platit, o tom žádná. Naši potomci budou rádi, když z nich nebudou vytřískány násilím. Vždycky si vzpomenu, jak začátkem devadesátých let ti průkopníci nových pořádků tvrdili s očima navrch hlavy, že komunisti svým hospodařením zadlužili budoucí generace na kolik let. Hm. Tihleti odborníci rozprodali a rozkradli co se dalo a budoucí generace zatížili dluhem, jehož splacení se počítá na staletí. Jestli to teda vůbec někdo dokáže splatit.

Od sameťáku neexistuje žádný „dlouhodobý plán“. Neexistuje nějaká vize, jak to udělat, aby se „státu“, a tedy i občanům, dařilo. Blaho lidu ale obvykle není na pořadu dne.  Máme tady rozhádané strany, která každá tahá jiným směrem. Plán žádný – krom toho vydržet co nejdýl u koryta – a po nás potopa. Na ty, kdo jsou právě u kormidla, se nabalují ještě další zájemci o šlichtu. A pak, když u koryt se prohodí mlaskouni, jede to celé odznova.  Není nikdo, kdo by mlaskouny přetáhl přes rypáky s tím, že když teda žerou to, co jim tam občan leje, mohli by za to odvést kus nějaké práce na cestě vytyčeným směrem. Který ovšem jaksi schází. Horší situace je, když mlaskouni mlaskají natruc těm, co byli před nimi. Aby ukázali lidu prostému, že všichni před nimi mlaskali blbě. Pokrytecky říkají, že by je přes ty rypáky měl prásknout volič, ovšem s vědomím, že to stejně neudělá. Rozumné vysvětlení, jak by to měl prakticky volič udělat, neexistuje. „Změnu“ u voleb jako návod neberu, nefunguje.

Dříve býval jako ten hlavní plánovač panovník. Svou zemi měl do jisté míry coby své „vlastnictví“, nu dobrá – nemusí se nám to líbit, ale asi všichni víme, že když je něco „naše“, máme za to zodpovědnost a proto si na to dáváme pozor. Nebyl volen (teda jo, občas „byl vybrán“), byl tam proto, že se narodil do té správné kolíbky. Jasně, nebývala to často trefa, syn nedosahoval kvalit otce či děda – nebo naopak. Ale aspoň prostý lid byl ušetřen předvolebních slibů a voleb jednou za pár let. A když se něco i pokazilo, věděl lid prostý, kdo za to může a na koho hodit vinu. Ale také to byla hlava, o které věděly i ostatní hlavy na stejné úrovni, že s tou je potřeba jednat.  Králové bývali silní i slabí, a podle toho každý bral ten který stát za silný či slabý.

Dnes by asi úlohu panovníka splňoval jen prezident, jenže i ten je tam jen na omezenou dobu, tudíž dohled nad nějakým dlouhodobým plánem je celkem nemožný – obvykle čtyři roky utečou dost rychle, takže proč něco plánovat dlouhodobě. Řeknete, že na to nemá pravomoce. Ale pravomoce, to je jen organizační opatření.  Jestliže jsou nějak nastaveny, pak… „měl byste se snažit, pane správče…“.

Déle vydrží diktátoři. Jenže proč „diktátoři“ většinou udrželi stabilní stát desítky let? Diktátor byl „panovník“. Jistě, občas vládl tvrdou rukou, ale mnohdy to tvrdili ostatní okolo, vlastní lidi to viděli jinak. Podívejte na Kaddáfího. Kde byla Libye za jeho diktátorské vlády – a kde je dnes, po instalaci demokracie západního střihu? A Sýrie – taky jsme kolik let poslouchali, že „Assad musí jít“ – a přesto ho Syřani furt volí.

Nechci si stěžovat. Každá doba má svoje pro a proti. Jen dnes se mi nějak s obtížemi nachází na dnešní době ta pozitiva, zatímco negativa se na mě valí ze všech stran, a dost agresivním způsobem. Současné zprávy hlavního proudu jsou jedna těžká propaganda, tedy žádná změna oproti „totalitě“. Reklamy tehdá se co do agresivnosti nedaly srovnávat,  neútočily ze všech stran a kdekoliv se člověk vrtne. A filmy bývaly nudné, zato však se z obrazovky nevalily potoky krve. V divadle se hrálo divadlo a ne pornografický kus. Naši „demokrati“ říkají, že v současném systému si každý vybere, na co má chuť. Jenže, jak já to pozoruji, to, na co bych měla chuť já, není na skladě, v nabídce jsou jen profláknuté šunty, které když nikdo nechce, vnutí vám je ve smyslu 1+1 coby výhodnou koupi.

Asi stárnu.