Spor o postavení prezidenta v české ústavě očima jednoho konkrétního laika

Při příležitosti odmítnutí jmenovat Pocheho ministrem zahraničí ze strany prezidenta opět zazněly komentáře ve smyslu neústavního či protiústavního chování Zemana. Zda musí na návrh premiéra jmenovat člena vlády či ne. V mediálním prostoru znovu zazněly v tomto směru názory ze strany právníků zabývajících se ústavním právem. V oponentním postavení vůči těmto názorům stojí dlouhodobě Pavel Hasenkopf, jehož článek, respektive první díl vyšel na blozích Aktuálně.cz.

http://blog.aktualne.cz/blogy/pavel-hasenkopf.php?itemid=32072

Z mého pohledu mám Pavla Hasenkopfa za toho, kdo jde jaksi do opačného extrému. Jestliže jedni tvrdí, že prezident musí na návrh premiéra jmenovat (dokonce až bezodkladně) a odmítnout mu nelze, Pavel Hasenkopf tvrdí, že prezident může odmítnout vždy a proto je nutný takový kandidát na ministra, na kterém se oba shodnou.

I podle mého chápání ústavy jsou výroky typu, že prezident musí (bezvýhradně a defakto bezodkladně) - v tomto případě vyhovět návrhu na člena vlády mylné. Někde jsem to kdysi charakterizoval větou, že prezident návrh premiéra na člena vlády může odmítnout, pokud důvody odmítnutí obhájí před Ústavním soudem. A totéž stran času kdy učiní rozhodnutí. Na tomto výroku nemám co měnit ani dnes.

A jakkoli je pro mne onen 1. díl na Aktuálně.cz pozoruhodný a poučný, přesto mi jeho závěry a určitá argumentace drhnou, jakkoliv nemám po ruce skutečně právně odbornou protiargumentaci. Nejsem ani právníkem, natož pak ústavním právníkem a disponuji pouze svou subjektivní logikou.

Nemám nejmenší problém s částí I. Co je nesporné. S II. částí už problém mám, zejména s onou druhou variantou:

„Druhá varianta říká, že vláda je výsledkem dohody prezidenta s jím jmenovaným premiérem, protože prezident sice nemá právo si nějaký návrh vynutit, ale má právo jakýkoli návrh premiéra odmítnout, a premiérovi pak nezbude, než navrhnout někoho jiného (koncept politického prezidenta).“
a závěrem:

„Lze uzavřít, že platí koncept koncept politického prezidenta - platí, že složení vlády je výsledkem dohody premiéra a prezidenta.“

Mohu, myslím, použít obdobný styl argumentace jako autor. Pokud by to tak, jak vykládá P.H. ústavodárce zamýšlel, onen ústavní článek by zněl, že ministra jmenuje prezident na návrh premiéra jako výsledek jejich dohody. Je to jasné a odpadají jakékoli spory, jakákoli žaloba je nesmyslná. Tak ale ústava nezní.

Prezident tedy musí takové odmítnutí doložit takovými důvody, které obstojí před arbitrem event. sporu, jímž je ústavní soud, bude-li premiér trvat na svém. Skutečné znění ústavy totiž přinejmenším umožňuje přezkoumání důvodů odmítnutí (pojistka vůči prezidentově zvůli, nemohu jinak než konstatovat, že výklad P.H. k oné libovůli prezidenta přímo vyzývá) a umožňuje tedy i jiný výklad. Chcete-li, věrohodnější právní názor stran výkladu dotčeného článku s ohledem na znění celé ústavy. Že je tou možností řešení takového sporu o jmenování člena vlády, o kterém se muví a píše právě kompetenční žaloba, to napovídá , že v tak rovném postavení jaké dovozuje P.H. být prezident a premiér nemusí a dle mého laického názoru byť právně nedoloženého nejsou.

Představme si, že prezidentem je levicový politik a premiérem politik pravicový. Premiér navrhne na ministra logicky pravicového člověka a onen politický arbitr levicový prezident takový návrh odmítne, protože onen kandidát se mu jeví jako příliš pravicový. Při výkladu autora to je možné. A dohoda je možná jen tehdy, pokud premiér předloží takového kandidáta, který bude v prezidentových očích dostatečně levicový. Vezmeme-li to do všech možných důsledků, pak výsledkem dohody bude vláda nikoli pravicová, ale středová. Kompromis.

Pavel Hasenkopf totiž neříká nic jiného než to, že vládu sestavují prezident a premiér společně, rukou nerozdílnou, kdy se jeden bez druhého neobejde a tedy že prezident může blokovat sestavení vlády premiérovi vlastně z libovolných důvodů.

Při vlastnostech lidí – ryze lidských takový výklad P.H. po mém soudu přímo vede ke generování zcela zbytečných vládních krizí.

Vládu ale volíme skrze volby do parlamentu, nikoli volbou prezidenta.  Ono levicové, středové či pravicové směřování vlády je výsledkem voleb do parlamentu. Zvolí-li většina pravicový parlament, očekává se, že vláda bude pravicová. A že by ústava dávala možnost tohle klidně změnit jen z vůle jediného člověka - prezidenta? Ať je volen přímo nebo ne? Znovu, měl-li by mít pravdu ve svém výkladu dotčeného článku ústavy P.H., pak neexistuje důvod kompetenční žaloby a byla-li by podána, musela by být bez jakýchkoli okolků prostě zamítnuta, smetena ze stolu. Přičemž takový výklad zcela zjevně umožňuje prezidentovu libovůli bez možnosti přezkoumání důvodů odmítnutí. A to mohl mít ústavodárce na mysli opravdu jen těžko.

Velký problém mám i s argumentací autora - prezidenta jako politického arbitra dění na politické scéně či čehokoli v politice. Tato argumentace mne řekněme překvapuje. Domnívám se, že v politice a z hlediska politiky, v politickém slova smyslu existuje jediný arbitr – a tím je volič. Nikdy a nikde jsem ještě nezaznamenal, že by někdo charakterizoval funkci prezidenta jako politického arbitra stran – kdykoli a v čemkoli. Jako moderátora vedoucího sporné strany k dohodě ano. A překvapuje mne, že má být arbitrem účastník event. sporu o to koho jmenovat, a to i v případě, že by byl prezident volen parlamentem, pokud autor tvrdí, že přímou volbou se stává český prezident politickým hráčem a je otázkou, zda v takovém případě může být politickým arbitrem. Tohle tedy zcela jistě není dobrá argumentace.

Ve světle výše uvedeného se mi jeví výrok stran ústavních zvyklostí v odstavci pojednávajícím o prezidentovi jako politickému arbitrovi při jmenování poněkud unáhlený. Zní: „Mají jím být odborníci na Ústavu, kteří si v domnění, že když se něco nikdy nestalo, tak se to ani stát nesmí, začnou cucat z prstu jakési ústavní zvyklosti?“

Pokud by totiž měla být jen ustálenou ústavní zvyklostí už jen teze, že vláda se v našem ústavním pořádku odvozuje od parlamentu a nikoli od prezidenta či dokonce od libovůle prezidenta, pak to není dle mého soudu cucání ústavních zvyklostí z palce. Jakkoli jsem přesvědčen, že naši ústavní právníci a především soudci ústavního soudu takovýto výklad vyvrátí mj i zněním ústavy jako celku. Neb takovýto právní názor šíří, pokud vím jen ústavní právníci dva. Pavel Hasenkopf a Zdeněk Koudelka.

Jinými slovy. Pes jako ministr, pokud by na něm premiér trval, dostatečným důvodem odmítnutí asi bude. Nedstatečně protimigrační ministr navíc za skutečného stavu věcí nikoli, stejně jako event. názor prezidenta o nedostatečné kompetentnosti kandidáta formulovaný obdobně. Argument prezidenta jako arbitra v těchto věcech může obstát jen těžko.  Tedy podle mého názoru. Třeba proto, že naše ústava obsahuje i tyto texty:

"Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů." (čl. 5); a že
- "Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin." (čl. 6)

Prezident dle mého mínění není politická strana a hlasování se asi těžko bude týkat volby ať už prezidenta nebo voleb do parlamentu. Hlasování se asi bude týkat výhradně obou komor parlamentu, nikoli prezidenta. Stejně tak mi bude asi někdo těžko vysvětlovat, že rozhodnutí prezidenta nejmenovat, není politickým rozhodnutím – od politického arbitra navrch. Důvodem odmítnutí jmenovat tak dle mého názoru jen a jen důvod ústavně konformní. I proto žaloba kompetenční a arbitrem ústavní soud. Znovu, podle mého názoru.

Jen na doplnění, pokud se týká Zemana a této konkrétní věci. Dle mého názoru v ní v rozporu s ústavou nijak nebyl. Jeho způsob jednání mu premiér Babiš zcela zjevně umožnil. A ten se tak choval kvůli nedůstojné koaliční podmínce ČSSD o nehodnocení kandidátů koaličního partnera. A je myslím jedno, zda Babiš ve vládě Pocheho nechtěl z jakýchkoli důvodů či jen chtěl vyhovět prezidentovi. Nic protiústavního na ničem není, jen je to ze všech stran holt nedůstojné politické divadlo, dokládající nanejvýše poněkud pokleslou úroveň našich politiků zcela obecně. Všech.