Kdo nemá rád psy - pohlednice z Rumunska

Jak možná někteří z vás zaregistrovali, navštívil jsem služebně rumunskou Bystricu (Bistrita). A jak už hezkých pár let bývá u kamioňáků pravidlem, i zde platilo příslovečné „byl jsem všude a neviděl jsem nic“. Takže kdo se těší, že se dozví něco o pamětihodnostech, či o koloritu na místním trhu se vším, od dobytka přes palivové dřevo a domácí sýry až po koberce, bude šeredně zklamán. Pročež udělá lépe, pokud svůj počítač ihned vypne, neb je na to škoda proudu, jak s oblibou říkával jeden můj prapředek.

Na začátku města kruhák, na něm všechno, co je větší, než Dacia, vlevo v bok a kolem osmikilometrové řady fabrik hajdy na druhý konec města. Jelikož jsem tu nebyl poprvé, jel jsem po paměti. Zaručeně rumunskou továrnu na zaručeně rumunské baterie Rombat jsem našel na první pokus, akorát mě znechutil požadavek českého zákazníka na převážení nákladu na nedaleké silniční váze. Ulice existovala akorát na mapách strejdy Gůgla, jinak ani ťuk.

No nic, ráno moudřejší večera, říká staré přísloví. Já už jsem taky starý, ke spěchu není důvod, takže žádný stres, řekl jsem si v podvečer po marném hledání, a po spasení jedlých zbytků v lednici jsem se skulil do svého lehce zasmrádlého pelechu. Vstávat dva dny po sobě ve tři ráno už pro mě dávno není, jenže vykládejte to zákazníkům a blbcům, kteří neznají nic lepšího, než v dopravní špičce vlézt do své kraksny a vyrazit do … někam.

A skutečně, jen co v osm ráno (v devět rumunského času) přestalo bavit bábu z oddělení logistiky parkovat v zácpě a odhodlala se dojet do práce, daly se věci do pohybu. Vypila dva kelímky hnědé břečky z automatu, u toho dala tři cigára, s kolegyněmi prodrbala půlku města a pak slavnostně pustila služební noťas. Načež zjistila, že by nebylo špatné taky dnes naložit moje auto, když už jsem se dostavil, a to dokonce ve stanovené datum. V půl desáté mi s gestem královny ze Sáby mi sdělila, že můžu jet nakládat. Když jsem lehce naťukl téma převážení auta a nákladu, podívala se na mě jako na masového vraha, pak chytře zapatlala na svém kecafonu a ukázala mi nezvěstnou ulici.

V tu ránu jsem pochopil. Ulice ještě v reálu neexistovala, protože na jejím místě se rozkládal tzv. brownfield jako kráva. Na jeho okraji už stály nové haly, čirou náhodou s německými nápisy a zcela nečekaně produkující autosoučástky.

Btw. z toho je vidět, jak to má strejda Gůgl ošéfované. Jen si někdo něco usmyslí, v tu ránu to je na mapě. Akorát se soudruzi spletli asi tak o kilometr a já si den předtím zbytečně dopřál zábavnou projížďku kamionem po vilové čtvrti. Ale co je pár kilometrů po Bystrici třeba proti délce rovníku, anebo cestě ze Země na Měsíc, že ano…

Takže jsem v rámci zachování pevného zdraví pronesl třikrát za sebou kouzelné slovíčko označující nejstarší řemeslnici světa. Hezky jadrně a po ostravsku, neb tato zaklínací formule zaručeně upravuje do normálu nevhodná čísla na budíku měřícím krevní tlak.

Bába se zaptala, cože jsem to říkal. Mám podezření, že se na tento výraz chytala, ale nakecal jsem jí, že mám z toho radost, protože ježdění po rozmlácených fabrikách patří k mým oblíbeným kratochvílím.

Příjezd k funkční váze skutečně splnil mé očekávání. Nádherný slalom mezi kupami železobetonu, pod koly jámy jak na mamuta, na pozůstatcích původní Ceausescovy cesty neskutečné množství zohýbaných železných prutů z armovacích výztuh zbořených hal.  Hned jsem se vsadil sám se sebou, kolik mne čeká defektů. A rovnou o flašku Jaru, páč mi zrovna došel.

Na každé druhé kupě sutin stál víceúčelový bagr, zbytky sjízdných a schůdných prostorů zaplňovalo nářadí k bagrům – lžíce, drtičky betonu, bourací kladiva. Všude kolem rozlitý hydraulický olej, neskutečný kravál, oblaka prachu, smrad ze zaručeně ekologicky spalovaných odpadků, špína, bordel…, a sklápěčky odvážející kusy betonu odděleného od ocelových prutů…, a pár servisních dodávek se vším možným na korbách…, do toho občas domíchávač s betonem na novou halu…

… a v tom všem mašíroval dědek. Co mašíroval, sotva lezl. Podpíral se nějakým klackem, aby sebou neflákl. Auťáky všeho druhu jej těsně objížděly, troubily, řidiči na něj cosi pořvávali a já čekal, kdy se někomu svalí rovnou pod kola. Jelikož na váze právě stálo auto naložené železným šrotem – ano, byly to staré zkroucené armovací pruty ze zbourané haly, měl jsem čas sledovat plandajícího dědka a uzavírat sázky, který náklaďák ho sejme definitivně.

Ale vždycky se, pacholek jeden, nějak dovedně odpotácel, anebo ho včerejší pasák ovcí a dnešní pilot náklaďáku nějakým omylem objel. Po chvíli dědek zmizel v hale, do které se zdejší bouchači a bourači právě chystali pustit. Měnili nářadí na ramenech svých strojů typicky rumunského jména (Liebherr) a zdejší inžové šmatlali okolo zcela nevhodné haly a dělali všelijaké tajné značky sprejem. Asi proto, aby kluci pasáčtí věděli, odkud a kam mají bourat a následně postavit úplně stejnou betonovou šopu. Ovšem německou, která je pochopitelně mladší, krásnější a chytřejší, než ta stará – rumunská.

Dědek jako by se rozplynul, prostě nebyl. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, jestli nemám halucinace, že ho vidím jenom já, ale vzhledem k časomíře a celotýdenní absenci lihových nápojů v mé lednici, jsem tak živou vidinu nakonec vyloučil.

Najel jsem na váhu, po desetiminutovém pokecu v plynulé rumunštině (váhařka) a zmateném kuňkání v prapodivné směsce rumunských, maďarských a anglických slov (moje maličkost) bába pochopila, že nejsem Mikuláš s košem dárků, nýbrž řidič auta, které má zřejmě proti všem zdejším zvyklostem naložit náklad a přijet se znovu zvážit. Dovedně jsem vycouval, odházel si šutry a železo asi tak na šesti arech, abych se měl kde otočit a vyfičel jsem nakládat.

Nakládka probíhala na zdejší poměry doslova excelentně. Já na korbě, pode mnou vozíčkář, šéfka skladu, šéf šéfky skladu a další tři povaleči, kteří se občas dokonce i zmohli na nějakou radu, které jsem nerozuměl, a kterou vozíčkář okázale ignoroval, aby nevyrobil nějakou škodu. Nafóloval jsem na svůj čtrnáctimetrový valníček dvaadvacet žoků o čtvercové základně jednoho metru čtverečního a výšce dvou a půl metru. Byly plné plastových otřepů a všelikého jiného ropného bordelu vzniklého při lisování plastových nádob pro zaručeně ekologické rumunské baterie.

Na minidvoreček, kde se celé divadlo odehrávalo, se pak seběhl asi tak další tucet zvědavců, kteří se pochechtávali a těšili se na druhé dějství spočívající ve vyvrácení, případně pádu oněch značně nestabilních žoků z auta na zem.

Pak čuměli jak telata na můj dosti neortodoxní systém upevňování břemen na ploše návěsu. Poté se nasejření vzdálili zpět na svá pracoviště, zatím co já se na třikrát otočil a vyrazil zpět navštívit roztomilou soudružku v boudičce u váhy.

Když jsem vykružoval na dvoře zasypaném kusy betonu a tunami hřebínkové oceli již třetí ladnou křivku, vzpomněl jsem si na dědka, co asi právě dělá, jestli třeba ještě žije, i když je přejetý, a tak všelijak podobně. A když jsem dojížděl do fronty aut čekajících na zvážení, vynořil se ze tmy v prostoru bývalých vrat. Berlu kamsi založil, zato táhl cosi divného v pravé ruce. Vypadalo to jak velký špinavý hadr. Nastartoval jsem futrál s čočkami do dálky, abych viděl aspoň tak, jako onen vlk s velkýma očima, který se živil pojídáním Červených Karkulek, a neviděl jsem nic. Pak jsem přišel na to, že čočky jsou jak dvě prasata, pročež jsem je lehce oprášil a ojel nejméně zasmrkaným kapesníkem. Zabralo to a já naráz viděl, že dědkovi se ten hadr v ruce nějak divně kolíbá. Zaostřil jsem ještě jednou a ejhle, byl to mrtvý pes. Zaostřil jsem potřetí, s údivem jsem hleděl na mrtvolu psa, která mávala ocasem. Pak mi došlo, že ten čokl bude zřejmě živý, zejména když v levé dědkově ruce visel psík úplně stejný, akorát o něco málo menší. Ten ale ohonem nemával.

S otevřenou hubou jsem hleděl na chlapíka, který byl evidentně na pokraji rumunské společnosti, protože podle vnějšího zjevu byl zřejmě důchodcem, ne-li rovnou zachovalým bezďákem, právě vypraným v Persilu. Zcela zblblý pohledem na psíky, které děda držel za kůži na krku, jsem vystoupil z kabiny a úplně debilně jsem se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě, že mi nerozuměl, páč mluvil akorát rumunsky a něco málo hlavním světovým jazykem, totiž maďarštinou. Pak přidal ještě méně slovenštiny, takže přece jen došlo k jakési konverzaci, i když značně omezené, protože pejskům se moc nelíbila dědova gestikulace rukama.

Když bývalý ouřada zjistil, že přišla na bourací řadu i hala, kde tábořili zdejší toulaví psi, pranic nedbal na bušení hydraulických kladiv, mračna prachu a nadávky inženýrů i řidičů – včerejších pasáčků a vyrazil za svými přáteli. Nepřišli totiž k jeho domečku loudit snídani, jak tomu obvykle bylo, když je zrovna nepřejelo auto na frekventované silnici. V hale pak našel vraženého v nejtemnějším koutě jednoho psího dorostence spolu s odrostlejším štěnětem, jak se vystresovaně mačkají jeden k druhému a cpou čenichy do nejsmradlavějšího a netemnějšího kouta. Popadl je za kožichy a nečekaje na pád stěny, u které se psíci mačkali, mazal ven na světlo.

Stál jsem tam jak tvrdé „Y“ a nechával pomalu dozrát ve svém zpomaleném mozku myšlenku, že jakýsi opuštěný vdovec, který sotva chodí, je schopen riskovat úraz, ne-li rovnou život, pro dva zaručeně čistokrevné bystrické trhače, kříženečky německého ovčáka a nějakého potomka čtyřnohého přítele hraběte Dráculy.  A kladl jsem si otázku, jak silné pouto musí být mezi těmito vyděděnci zdejší společnosti, když se je děda vydal hledat do haly s praskajícími stěnami a prolamující se střechou, do níž už bušila obrovská hydraulická kladiva.

Ale pak jsem si vzpomněl na smečku čoklů sto dvacet kilometrů odsud, za vrátnicí fabriky v Sighetu Marmatiei, kde měla fenka provizorní budku a před ní se futrovalo z misek kupovaným mlékem asi šest štěňat.

A taky na pár odpočívadel, kde z ničeho nic zabrzdilo auto, vyšel chlapík či ženská s pytlem granulí a rozdali jej celý potulným kolegům těchto štěňat.

A samozřejmě na rumunské řidiče, kteří při zastávkách na parkovištích téměř vždy těmto vyděděncům ze společnosti lidí něco hodí.

A ještě se mi vybavil obrázek, jak postarší mámy jdoucí na šichtu do gumárenského podniku v Craiově za chůze tahaly z tašek a kabelek svačiny, lámaly je na kousky a krmily z ruky psy, kteří na ně čekali před bránou.

A najednou mi vhrkly slzy do očí. Ani nevím proč. Asi že foukl vítr a měl jsem je plné prachu, to bude ono. Určitě to nebylo tím, že aspoň ještě ti starší Rumuni nepotřebují projekty a neziskovky a psí útulky a milion dalších hovadin pro tyhle psy. Jednoduše s nimi žijí tak, jako kdysi. A přemýšlel jsem, proč to nejde třeba u nás. Proč tady v Mitteleurope musí být všechno předepsané a nalajnované a odsouhlasené, a proč to vlastně stejně vůbec nefunguje, jak vlastně prapůvodně fungovat mělo. Proč vlastně v Rumunsku psi někoho konečně pořádně nepokoušou, anebo rovnou nesežerou, aby mohly vláda a parlament pořádně zakročit a s těmi psisky zatočit. Proč…

Najel jsem na váhu a šel za tou kočkou do budky, která opisovala číslice z displeje na lístek, a nějak mi ani ten pozdrav nešel přes pysky, jak jsem měl stažený krk. Určitě to bylo tím prachem, co tam všude vířil.

Rumunská dvounohá kočka s poprsím velikosti č. 4 (ženské poprsí mne všude a za každých okolností zajímá) mi vydala lísteček, já zasípal „la revedere“ a vyfičel jsem na cestu k domovu.

A vůbec nevím, proč mě napadlo jedno souvětí, když jsem znovu skákal autem po staveništi směrem k normální silnici.

To souvětí s oblibou používal takový jeden místní týpek z městečka, ve kterém mám trvalý pobyt. Byl to ožralec a povaleč a vůbec člověk zcela nevhodný k budování světlých zítřků, ať už kdysi pro pány komunisty, anebo dnes pro pány kapitalisty. Protivný byl, jak dvě psí hovna za sebou. Ale se psy to uměl, to zase jo. A vždycky, když přišla na to řeč, opakoval:

„Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi.“

A mně se najednou vůbec nechtělo domů – zpátky do Česka.