Kůrovec

Včera večer britští poslanci odmítli brexitovou dohodu s EU. Co bude dál je nejisté, ale komentářů bude plno. My si dnes dáme článek od Jana z Helvajzu o kůrovci. Během dne se trochu ujasní, co vlastně bude Terezka Májová dělat dál. Zítra si o tom povíme trochu víc. 

Jene, je to Vaše: 

Problematika Kůrovce je složitá.

Je to malý brouček asi 4-5,5 mm.

Kůrovec, vlastním jménem Lýkožrout smrkový se živí lýkem smrku, většinou mu chutná 50-70ti let starý smrk, při přemnožení pak napadá skoro každý smrk. Prokouše se kůrou a prožírá v lýku kanálek, kde klade do boků do komůrek vajíčka, ze kterých se líhnou larvy. Ty pak pokračují kolmo na prvotní kanálek v konzumaci lýka. Když se dostatečně nažerou a vyrostou, zakuklí se a následně vylíhnou. Po vylíhnutí se prokoušou kůrou ven a letí napadnout další smrk.

Většinou letí na nejbližší nesežraný, ale mohou letět i pěkně daleko. (viz poznámka pod čarou)Celý cyklus trvá asi 10 týdnů a začíná v květnu.

Vzhledem k teplému charakteru počasí v posledních letech vidíme, že kůrovec začíná pracovat už v dubnu, a tak se místo dvou generací kůrovce rodí za rok tři.

Smrk bez lýka nemůže žít, a tak hyne. Opadá mu kůra, uschne a je po něm. Někdy tak rychle, že kůra už je opadaná a jehličí ještě zelené.

Proto se napadený strom zjišťuje těžko. 

Při kalamitním přemnožení se může kůrovec na smrk vrhnout koncem dubna a za 10 týdnů ze zničeného smrku letí na další. Většinou udělá ve smrkovém porostu ,,oko“, třeba několik arů až desítek arů. Lesník pak vykácí stromy i okolo oka, protože jsou už napadené. Je to ovšem velice individuální. Dilema je, zda vykácet více stromů, které jsou možná zdravé, nebo zda je nekácet s rizikem, že jsou již napadené a kalamita se urychlí.

Pokud je smrk napadený jen málo, může kůrovci trvat třeba rok, než ho sežere. Takový smrk se pozná podle toho, že má takové našedlé jehličí. Jako zkušený lékař, když se podívá na člověka tak vidí co mu je, tak zkušený lesník se podívá na smrk a vidí.

Do roku 1993-5 bylo ještě více lesníků, jeden měl na starosti cca 500 ha lesa. Dnes mají na starosti tak 4x větší plochu a nemají tolik času na včasné rozpoznání budoucí kalamity.

 

Smrk se predátorovi brání a to tak, že vyhlodané kanálky a komůrky zalévá smolou. Kůrovec má smůlu.

Pokud je smrk zdravý a kůrovec není přemnožený, dokáže se ho většinou zbavit sám.

Pokud smrk není zdravý a kůrovec je přemnožený, musí zasáhnout člověk.

 

Problém je v tom, že smrk původně bydlel v horských a podhorských oblastech, kde byl dobře aklimatizován. No a člověk jej přestěhoval, tedy způsobil jeho nedobrovolnou migraci i do nižších poloh. Důvodem bylo to, že smrk rychle roste a má rovný kmen a kvalitní dřevo. Jeho pěstování je tedy hospodářsky výhodné. Zatímco třeba dub nebo buk roste cca 120 let, než se porazí, smrk to zvládá za 80 let. A to se přece vyplatí.

Smrk jsme si nastěhovali do středních a nižších poloh v polovině 18 století. Tedy žije tam, kam původně nepatří už třetí až čtvrtou generaci, a protože tak pěkně roste a máme z něj užitek, sázíme ho často na stejná místa. Když se nám tak osvědčil. Vidláci a jiní zemědělci vědí, co se stane, když dáváme na jedno místo 3-4x stále stejnou plodinu. Neroste, je slabá a nejsou výnosy.

No a smrk tu máme na stanovištích, kde původně nerostl právě tu třetí až čtvrtou generaci. Je slabší a méně odolný. V kombinaci se suchem, které smrk také oslabuje – na horách kde dříve rostl je vláhy více – a s oteplováním, které jej také oslabuje a navíc způsobuje, že kůrovce se za rok narodí více generací, je vymalováno.

 

Pak je zde ještě přístup člověka.

Dříve existovaly lesní závody, které měly určitou výměru lesa, na které hospodařily. Měly traktory, náklaďáky na dřevo a různou jinou techniku. Měly ovšem také lidi na práci v lese. V devadesátých letech nějaký chytrák rozhodl, že se lesní závody rozdělí. Z poloviny vznikly Lesy ČR, kteří jsou majitelé (hospodáři) lesa, ti říkají, co a jak se bude dělat, ale nemají na tu práci svoje lidi.

Z druhé poloviny vznikly akciové společnosti, které o ničem nerozhodují, ale mají zase ty lidi a traktory na práci. Lesy ČR si je tedy na tu práci najímají. Soutěží se, kdo nabídne lepší cenu, ten dostane dřevo na stojato, vytěží jej a prodá. To mu musí pokrýt náklady a zbytek je zisk.

Původní strukturu si zachovaly, jestli mě paměť neklame, Vojenské lesy a správa Lánské (prezidentské) obory.

Z čeho má kůrovec radost? Z toho, že takováto struktura je méně akceschopná. Než se struktura rozhoupe a vysoutěží, kdo bude dřevo těžit, kůrovec se vesele množí.

Pak ještě existují místa, kde se v minulosti hospodařilo, tedy těžilo, zalesňovalo apod. a my, tedy prostřednictvím volených zástupců jsme rozhodli, že teď se tady o ten kus lesa už starat nebudeme, bude tam třeba národní park. To je něco jako indiánská rezervace, kde si mohou stromy žít jak chtějí a jak umějí. Les jsme ale neuvedli do původního stavu, to by trvalo 100 let, jen jsme se o něj přestali starat, ať se postará sám.

A on se nepostaral.

Co s tím?

Pokud chceme v rezervacích smrk zachovat a to tak že hned, je nutné napadené stromy včas pokácet a rozřezat na pile. Pokud chceme, aby v lese zůstaly a shnily, tak se musí po pokácení oloupat kůra. Loupání bych nabídl aktivistům, kteří se ke stromům připoutávají a chrání je tak před dřevorubcem, čímž se spolčují s kůrovcem při likvidaci smrků. Ke stromu bych je připoutal a zůstali by připoutaní, dokud by jej neoloupali. Pak jídlo, odpočinek a připoutání k dalšímu stromu. S horolezeckým vybavením se mohou loupat i stromy na stojato, nemusely by se porážet.

Pokud je nám jedno, co v rezervaci poroste, nemusíme zasahovat. Les si poradí i sám. Ale na místě už neporoste jenom smrk, ale hlavně jiné dřeviny. Smrk tam bude také, ale méně. Stačí počkat 100 let a uvidíme.

V lese, kde se hospodaří, je nutné operativně, tedy hned po rozpoznání napadení kůrovcem, smrk pokácet a odvézt na pilu (rozřezáním se lýko naruší a uschne i s larvami kůrovce), nebo se musí oloupat, což je finančně náročné, popřípadě se dřevo musí chemicky ošetřit (postřik jedem), tím zahubíme i brouky, kteří na dřevo jen tak vlezou, nebo jdou okolo a dřevu neškodí.

Následně sázet méně smrku a více původních dřevin. Tedy smíšený les.

 

Výhledy:

Teplota roste, jak se říká globálně, jsou klimatické změny.

Subtropické pásmo se sune na sever (na severní polokouli) rychlostí 20 km ročně.

Můj osobní názor je ten, že za to může člověk. Teda ne jeden, ale všichni člověci. Asi tak z 5%.

Zbytek, 95%, jsou vlivy, které nemůžeme ovlivnit. Tedy větší aktivita slunce, a pak ještě to, že naše sluneční soustava jak si letí tou galaxií, tak prolétáme její teplejší částí. Podíváme-li se do historie poněkud dále, vidíme, že v raném středověku se v Anglii pěstovalo víno a v Grónsku obilí. Ze satelitních snímků bylo rozpoznáno, že Nil tekl dříve ne na sever, ale na západ, přes Saharu do Atlantského oceánu. Tedy klima v minulosti bylo několikrát daleko teplejší a člověk za to nemohl.

Ale je správné snažit se, aby člověk přispíval k oteplování co nejméně. Zejména bych dal katalyzátory, EGR ventily, vstřikování močoviny a podobné vymoženosti na všechna letadla a na lodě, zejména zaoceánské. Samozřejmě na vojenskou techniku, včetně raket. Raketa bez katalyzátoru? Zrušit.

Války jako takové bych také zrušil, jsou velkým znečišťovatelem životního prostředí.

 

Když se všechno povede, ubydou i problémy s kůrovcem.

Než to nastane, pomalu bych se připravoval na pěstování palem, prozatím na Jižní Moravě.

Dále bych stavěl na našich řekách a potocích více přehrad, nádrží a rybníků.

Není to zas tak dávno, jen pár set tisíc let, co Labe za Děčínem neteklo údolím, ale přes ty pískovcové kopce vrchem a Střední Čechy byly jedno velké jezero.

To už se asi zpátky nevrátí.

Ale možná by bylo řešením vybudovat novou přehradu na Vltavě.

V Roztokách u Prahy si stěžují, že nemají most přes řeku. Tam by bylo vhodné postavit na Vltavě sypanou hráz, silnice by vedla po koruně hráze. Místo Prahy by bylo jedno velké jezero, ze kterého by vyčníval Pražský hrad, Petřín a Vyšehrad. Vyřešilo by se tím mnoho problémů.

Možná i s kůrovcem. :-)

 

………………………………………………………………………………………………………………

Poznámka pod čarou:

Podčeledi kůrovcovitých je 6 000 druhů.

Vědci se přou, jak daleko dokáže doletět. Názory se různí, od 500m do 60 km.

O sexuálním životě kůrovců, evoluci a mnohém dalším v odkazech.

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2003/cislo-12/kurovci-milacci-evoluce.html

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/kurovec-uleti-jen-500-metru-uklidnuji-vedci-majitele-lesu.A090609_132551_vedatech_itu