Švejk jako věrozvěst multikulturalismu

Doufám, že za tuto práci budu oceněn nějakým akademickým titulem na Vysoké škole ekonomie a managementu, díky absolvování jejich kurzu kulturní senzitivity:

https://www.vsem.cz/data/data/vsem-soubory/OPPR/Kurz%20Kulturni%20senzitivity_01_2017.jpg

Postavu dobrého vojáka Švejka jistě netřeba příliš představovat, alespoň něco o ní slyšel snad každý obyvatel naší země a dokonce i hodně obyvatel zemí cizích. Je fenoménem, který vyvolává i téměř sto let po svém zrodu diskuse. Vnímán je pozitivně i negativně, věnují se mu literární, psychologické, sociologické a jiné studie. Haškova kniha je podrobována zkoumání a výkladům téměř jako Bible či Korán. Viz pro obveselení třeba zde:

http://ografologii.blogspot.com/2013/02/co-je-to-vlastne-ten-svejk.html

Zůstaňme, prosím, jen v hranicích naší českomoravské (a snad i trochu slezské) kotlinky a rozdělme zdejší obyvatele ve vztahu ke Švejkovi a jeho osudům na dvě základní skupiny, přičemž „před závorku“ vytkněme jejich většinu, která knihu buď nikdy nečetla, případně je nijak neoslovila nebo je jim jinak lhostejná, či ji znají jen z filmového zpracování Karla Steklého z roku 1956. Herecké obsazení některých figur včetně samotného Švejka (Rudolf Hrušínský) je sice na hranici geniality (Hlinomaz, Kopecký, Beneš, Filipovský), ale film samozřejmě nemůže knihu reprodukovat komplexně, v plné šířce i hloubce. Nicméně i ten obsahuje některé pasáže, o nichž bude řeč.

Uvedenými dvěma skupinami jsou (nijak překvapivě):

1. Vyznavači a obdivovatelé. Hovoří o knize jako o Knize a nalézají v ní stále nová a nová poučení a souvislosti. Tito jedinci mají obvykle blízko k určitému odstínu národovectví, vnímají vlastnosti hlavního hrdiny jako některé atributy národní povahy a ve svém (třeba jen na oko) přiznávaném plebejství to vnímají jako rys vysloveně kladný.
   Omlouvám se v této souvislosti těm z nich, na něž se mnou uvedená charakteristika nevztahuje, jistě existují i obdivovatelé Švejka s aristokratickými rysy, takoví jsou ovšem nepochybně v menšině.

2. Kritici, kteří sice uznávají jisté kvality Haškova díla, ale odraz Švejka v národní povaze považují za „čecháčkovství“ v krystalické podobě. Tito občané inklinují obvykle k názorům tzv. „pražské kavárny“, k evropanství až světoobčanství, k „evropským hodnotám“. Postava Švejka je v této souvislosti hodna spíše jejich opovržení nežli úcty.

Omlouvám se za poněkud zjednodušení charakteristik, učiněné v zájmu stručnosti.

Jakožto sice nikoliv špičkový, ale přece jen nadprůměrně znalý a stále častý čtenář Osudů, nalezl jsem v nich něco, co by snad i tu druhou skupinu dokázalo s Haškovou knihou a samotným Švejkem smířit. Totiž zárodky multikulturalismu.

(Všechna následující tvrzení, případně citace, se budou vtahovat k 31.českému vydání Osudů dobrého vojáka Švejka, vydaného Naším vojskem v roce 1981, v edici Světový válečný román nákladem 60 000 výtisků)

První zárodky Švejkova nadnárodního cítění nacházíme už v Brucku nad Litavou (str.287 a dále), kde oponuje českému šovinistovi sapérovi Vodičkovi na jeho tvrzení „Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota“ svým multikulturním „Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar“. To je ale jen počátek jeho multikulturní obrody.

Na cestě z Liskowce na Felštýn, po rozchodu s druhým kvartýrmachrem, účetním šikovatelem Vaňkem, pokračoval Švejk sám (str.540):
„Odpůldne Švejk došel k malému rybníku, kde se setkal s jedním uprchlým ruským zajatcem, který se tu koupal a při spatření Švejka dal se nahý, jak vylezl z vody, na útěk.
Švejk byl zvědav, jak asi by mu slušela ruská uniforma, která se zde válela pod vrbičkami, svlékl svou a oblékl si ruskou uniformu nešťastného nahatého zajatce, který utekl od transportu, ubytovaného ve vesnici za lesem.“
Švejka však našla patrola polního četnictva, která hledala ruského zběha, odvedla do Chýrowa, kde byl zařazen do transportu ruských zajatců.

Zde si položme důležitou otázku – skutečně bylo Švejkovou motivací k oblečení ruské uniformy jen to, že: „…si přál, aby sebe viděl důkladně zrcadlit ve vodě, proto chodil tak dlouho po hrázi rybníka, až ho tam našla patrola …“ ?
Vždyť nikde na předcházejících stránkách se u Švejka nesetkáváme s žádnou podobnou marnivostí. Např. na garnizónu, kam byl předán z nemocnice Dr. Grünsteina, se nestyděl chodit pouze v podvlékačkách (str.74)!

Když je veden dvojicí vojáků s bajonety z garnizónu k polnímu kurátovi Otto Katzovi přes celou Prahu do Karlína, dočteme se o jeho garderobě následující (str.88):
„Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnizónu, i jeho vojenská čepice, s kterou šel na vojnu. Nežli ho propustili, dali mu starý vojenský mundúr, který pařil nějakému břicháčci a o hlavu většímu, než byl Švejk.
Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na klaunovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnizóně vyměnili, šla mu přes uši.
Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých očí.“

Nikoliv, dobrý voják byl marnivosti v oblékání prost, to berme jako dokázané. Dokonce takto oblečen vstoupil na Kuklík, kam „chodí… různá jiná dobrá společnost“!

Vraťme se tedy k otázce – co vedlo Švejka k obléknutí uniformy ruského vojáka? Já soudím, že vnitřní puzení vyvrhnout, vypudit ze svého nitra středoevropskou malost, převlečení mundůru se toho stalo symbolem. Cítil touhu ztotožnit se nejdříve vnitřně s člověkem z východu Evropy, nechat ho v sobě vyrůst. Probuzený latentní multikulturalismus, tvrdím směle!

Pojďme však dále. Na str. 543 se dozvídáme, že: „Švejk měl vůbec štěstí, že se ocitl ve společnosti různých příslušníků východních národů. Byli tu v transportu Tataři, Gruzíni, Osjetínci, Čerkasové, Mordvini a Kalmykové.“
Švejk se se zájmem dozvídá o jejich kulturních zvycích:
„Ne ponymat, já krymský Tatárin, Allah achper.“ Tatar sedl si, zkříživ nohy na zem, složiv ruce na hruď, začal se modlit: „Allah achper – Allha achper – bezmála – arachman – arachim – málinkin mustafír.“

Švejk pak reaguje vstřícně, hledá spojení mezi národy:
„Tak ty jseš tedy Tatar,“ soustrastně řekl Švejk, „ty jsi se vydařil. Pak mně máš rozumět a já tobě, když jseš Tatar. Hm – znáš Jaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To jste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali. Znáš hostýnskou Panenku Marii? To se ví, že neznáš – ta taky byla při tom, však voni vás, kluky tatarský, tady v zajetí pokřtějí.“
Z toho je zřejmé, že Švejkův vztah k multikulturalismu v sobě nemá submisivní charakter, naopak sebevědomě jej vnímá jako rovnocennou výměnu.

Hned na následující str.544 se dozvídá o svém dalším možném kulturním obohacení:
„Švejk obrátil se na druhého zajatce:
„Ty jseš taky Tatar?“
Oslovený porozuměl tomu slovu Tatar, zavrtěl hlavou: „Tatárin net, Čerkes, rodneja Čerkes, golovy režu.“
Následnou reakci Švejka nám bohužel autor nesdělil.

Je zřejmé, že Švejk byl tímto nadnárodním multikulturním prostředím nadšen (str.546/547):
„To mě nikdo nebude věřit,“ pomyslil si Švejk, „že se někdo někdy moh tak jmenovat jako ti Tataři kolem: Muhlahlej Abdrachmanov  - Bejmurat Allahali – Džeredže Čerdedže – Davlatbalej Nurdagaljev atd. To u nás máme přece jen lepší jména, jako ten farář v Živohošti, kterej se jmenoval Vobejda.“

Když pak vracejí Švejka do lůna jeho rodné marškumpanie, doprovází ho eskorta. I zde autor registruje různé kulturní zvyky, jimiž se navzájem obohacují (str. 579):
„Sama eskorta, sestávající ze čtyř mužů, byla směsicí národností. Byl v ní Polák. Maďar, Němec a Čech, který eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vůči krajanovi-arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu…..
…. (str.580 „vlevo dole“)… V eskortě bylo vůbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním způsobem, jelikož znal z němčiny jenom „jawohl“ a „was?“. Když Němec mu cosi vykládal, Maďar kýval hlavou a říkal: „Jawohl“, a když se Němec zamlčel, řekl Maďar: „Was?“ a Němec spustil znova. Polák z eskorty se držel aristokraticky, nikoho si nevšímal a bavil se pro sebe tím, že smrkal na zem, používaje k tomu velice dovedně palce pravé ruky, pak to zádumčivě na zemi roztíral kolbou ručnice a pak způsobně utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, přičemž si neustále pobručoval: „Svatá panno.“
Ze Švejkovi reakce pak jasně vysvítá jeho národní multikulturní hrdost, že i my jako Češi máme ostatním národům co nabídnout (str. 581):
„To toho moc neumíš,“ řekl k němu Švejk.“Na Bojišti bydlel v jednom sklepním bytě metař Macháček, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedně, že z toho byl obraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Za každej takovej vobraz dostal vod ženy takový státní štipendium, že měl hubu jako žok, ale von toho nenechal a pořád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava.“
Zde je vidět, jak Švejk solidárně upozorňuje i na úskalí některých multikulturně přebíraných zvyků.

Z uvedených příkladů je zřejmé, kterak nás musí jímat smutek, že Jaroslav Hašek své nejznámější dílo nedokončil. Určité náznaky, že by se v něm multikulturalismus prosazoval stále zřetelněji, najdeme v jeho povídkách z Bugulmy, kde ho doprovázejí jeho věrní strážci Čuvaši („ kteří znali velice málo rusky“). Z tohoto pohledu nebyla tato drobná, ale intenzivní dílka ještě podrobena žádné analýze, ještě čekají na své multikulturní zhodnocení.