Nedělní chandra zchátralého Casanovy

„Desééét!“ řve zeťák Jura jak na lesy a nahlas počítá, o kolik míst se jeho družstvo posune v rodinném kuželkovém klání. A jelikož to je dnes už jeho třetí desítka jedním hodem, získává i prémii vypsanou oslavencem, Jurovým pratchánem Vladkem. Servírka přitáhne ojíněnou maxiláhev šampaňského a skleničky. Ranec zkapalněné dobré nálady pro dychtivé zájemce.

Vyjdu na terasu zalitou žhavými louči odpoledního slunce. Teplé počasí si dalo letos načas a snaží se nám to vynahradit. Na jejím konci, kde rozprostírá svůj stín rozložitý javor, sedí bratranec Ivoš a zapaluje si jednu cigaretu za druhou. Mlčky přisednu.

„Co tě sere, že tak hulíš?“ zahájím konverzaci nad popelníkem přetékajícím nedopalky a vzápětí bych si nejradši nafackoval. Od doby, kdy Ivoše obrali společníci o podíl ve firmě i ostatní majetek, je už ve čtvrtém zaměstnání. Prožil bolestný rozvod, zemřeli jeho rodiče, zahynul mu syn, dcera zakotvila kdesi na druhém konci světa, v lokalitě, jejíž jméno nedokážu ani vyslovit.

„Bowling tě nebere, jak se zdá,“ rychle přehazuju veksl, než se stačí nadechnout k odpovědi.

Ivoš jen pokrčí rameny a zatáhne z vajglu.

Oba cítíme, že cesta mezi námi je nadobro zasypaná. 

Už nikdy… 

Oba se bojíme promluvit o čemkoli, abychom nějak nezasáhli toho druhého. Dva kamarády na život a na smrt rozdělil život tak drsným způsobem, že nejsou schopni vydržet u jednoho stolu, natož se spolu normálně bavit. 

Ivoš kvapně zamáčkne nedokouřený vajgl v popelníku a cosi zabrblá o pivu, načež uteče z terasy do výčepu.

Bez nálady vyjdu z rekreačního střediska, v němž se dnešní rodinná žranice koná. Po třiceti krocích se otočím a hledím na kdysi honosnou budovu postavenou v socprc stylu zlými komunisty za odborářské peníze. 

Už nikdy…

Když jsem přišel domlouvat dnešní trachtaci, vedoucí mi suše oznámil, že po letní sezóně zavírá. Ohromeně jsem na něj vyvalil bulvy, zalapal po dechu a poslouchal o EET, nedostatku lidí ochotných dělat na brigádní smlouvu, o rostoucích nákladech, blablabla…

Prostě už nikdy…

Cvaknu čudlíkem na klíči a svalím se za volant své naleštěné piksly.

Po deseti minutách jízdy autem jsem doma, sváteční dres letí na hromadu použitého šatstva (ano, jsem bordelář). Jdu provětrat motorku a vyčistit hlavu. Neseděl jsem na ní skoro rok a pod dnešním bezmračným nebem se mne zmocňuje těžký absťák.

Vítr ve vlasech a pocit svobody - tak to už fakt ne. Jednak už jaksi nejsou k mání vlasy, jednak je u nás radarů více, než bylo bulharských partyzánů v kdysi populárním seriálu „Na vseki kilometar“ (Na každom kilometri). Takže hezky pomalu, „na kochačku“, prohlížet si za jízdy rakovinné novotvary paneláků naležato. Nově postavené domky s trávníky vymydlenými až ke kořínkům, přehlídku nablýskaných plechovek na kolech. Projet se jen tak po nových asfaltkách v místech, kde ještě před pár lety byly rozbité polňačky, po nichž hopsaly jezeďácké Zetory, případně přecházela stáda krav či ovcí z jedné pastviny na druhou. Nezastavěné družstevní lány jsou zarostlé v lepším případě trávou, v horším se podobají zapleveleným skládkám odpadu všeho druhu. 

Trávu v zahradách a pozůstatcích sadů kosí kosou ze setrvačnosti snad už jen zbytky ze zbytků důchodců předstírajících elán a zdraví. Koho budou tím senem krmit, netuším. U žádné chalupy nevidím, ani necítím hnůj, i když u těch starších ještě stojí stodoly a zděné chlévy. Zato je všude menší či větší bazén. A dnes, o víkendové neděli, i grily, sudové pivo s chladicími agregáty, trampolíny, houpačky, nekonečné lány pergol a altánů s překrmenými a přechlastanými…, áále nic…

Kolik let ještě zbývá, než budeme muset říci „už nikdy“? Deset? Pět? Tři?

Nesen vlnou nostalgie zamířím posledním nevyasfaltovaným úsekem mezi poli zarostlými plevelem na polosamotu za největším třídním vyvrhelem. Mimochodem dodnes nevím, proč jsem byl číslem dvě podle mínění pedagogického sboru já. 

Jasně, že bývalá týmová jednička nebyla doma, stejně jako troják i čtyřka. Kdo by taky hnil v tomhle letním počasí doma? 

Škoda, kdy zas budu mít čas a odvahu pokusit se je najít?

Letmý pohled na budíky mého peklostroje mě dostává zpět do reality. Je třeba se vrátit na žranici. Pětačtyřicet kilometrů a hodinka relaxu na trojkových silničkách musí dnes stačit. 

Zamířím k řadovému obydlí svého dvoukolového miláčka. Ani nestihnu před vraty družstevní garáže vypnout motor a žene se ke mně Sudivoj. Jmenuje se Milan a Sudivojem se stal proto, že před sebou nosí namísto slušivého pivního mozolu pořádný sud. Pročež vypadá, jak těhotná a k tomu navíc přežraná kráva. No nic, nikdo není dokonalý. Milan, totiž Sudivoj zbytečně nahlas melduje, že ho chtěl někdo vykrást. Jelikož se jedná o třetí garáž od mého motorkového království, zavětřím, rádoby kontrolovaně upadnu ze svého Šemíka na zem a kulhám omrknout škodu na vratech. Není to tak zlé, kdosi načal pajcrem ocelový kryt bytelného visacího zámku a buď to záhy vzdal, anebo byl vyrušen.

Přinesu flexu a švajsku, a za patnáct, dvacet minut ti to spravím,“ informuju brebentícího Pandrholu.  Ten zadrmolí něco mezi Otčenášem a eposem o Gilgamešovi, aby se vzápětí vynořil ze svého brlohu s igelitkou plnou zmrazených kusů rybího masa.

„To jsou tresky z Norska,“ hlásá a cpe mi pytel do auta. Podle toho, s jakou vehemencí koná bohulibé dílo, bych řekl, že má minimálně dvojku v žíle. Jako obvykle. Vyrvu ho i s pytlem ven a třikrát za sebou mu zopakuju, že pokud mi bude chtít věnovat nějakou mraženou náhradu za spotřebovaný materiál a ztracený čas, tak až po práci, protože je třicet nad nulou. Podle mžourání jeho oteklých očiček upravuji údaj o jeho opojení na dvě a půl, možná i na trojku. Sudivoj je cvičen a má i potřebnou hmotnost, aby bez problémů rozchodil zkonzumovaný litr kořalky. Je živoucím důkazem zdejší krajové průpovídky, že litr šnapsu pro dva lidi je tak akorát, když jeden z nich nepije.

Když Michal Tučný v goralské verzi pobere, co mu říkám, zběsile vyrazí do své nory, totiž garáže, aby se vzápětí vynořil s pikslou a zahradnickou lopatkou, načež mi s náležitými decibely a žduchanci vysvětluje, že musí bezpodmínečně vykouzlit z trávy větší počet rousnic, či cokoli podobného, na co by mohl pro mne chytit rybu pod blízkým splavem. Skutečností, že nemá rybářský lístek, se nijak zvlášť nezabývá s poukazem na to, že stejně všechny zdejší rybáře zná a zejména na každého něco ví.

Povzdechnu, vytasím ze skříně pajcr, úhlovou brusku, dvě kladiva, svářečku s příslušenstvím a hodlám se pustit do opravy garážových vrat. Jelikož mi Trautenberk nehodil před garáž zapojený prodlužovák, nachystám se duševně na výpravu do jeho sluje. Nachystat se je opravdu potřeba. V garáži panuje neuvěřitelný bordel a zničující smrad. Sudivoj zde totiž běžně provádí rozborku a tepelnou úpravu zabitých zvířat, počínaje upytlačenými rybami, přes veškeré myslitelné pernatce, až po doma vykrmené ovce, kozy a prasata. Do toho takřka pravidelná grilovačka s pivem a cigáry. A kromě občasného zametení jsou všechny pozůstatky pochopitelně zaparkovány v neuvěřitelné změti nábytku, nádobí, krabic, košů a oblečení bez jakéhokoli úklidu, protože Sudivoj o sobě tvrdí, že je vzdělán a hrdě mi před časem hlásil, že nikde není psáno, že by se božská Hygieia nějak extra moc myla a šamponovala, tudíž že spojení zdraví s čistotou je jen obyčejná pověra. 

Nadechnu se jak před ponorem za účelem vyplenění Velkého korálového útesu. Vstoupím do nory a nic neudělám, protože zásuvka je beznadějně zavalena skříní, plným mrazákem, nefunkčním vysavačem, basou piv a horou rybářských prutů. Půl sekundy před prasknutím plic našmátrám vypínač světla, cvaknu a vyfičím za kyslíkem. Když se vrátím s hrudníkem do plna napumpovaným čerstvým vzduchem, zůstanu nevěřícně na prahu vrat.

Na gauči sedí u rozsvícené stolní lampy paní v mém věku, to jest padesát kdysi dávno. Rozpuštěné vlasy až někam k pasu, slušivá blůzka, sukně po kolena, v ruce knížku.

„Mi…, Miládko, jsi to …, jsi …?“

Usměje se. Pořád stejně, jako kdysi. 

„Ahoj, pár let jsme se neviděli, což?“ 

Hledím na vílu, po které jsem kdysi marně toužil, naprázdno polykám, zápasím sám se sebou.

Do sluje opět vtrhne Gargantua a začne nás halasně seznamovat. Vůbec nevnímá naše výkřiky, že se známe od dětství. Na to popadne jednu z udic a vyrazí ke splavu.

Párkrát zapáčím tyčí a bouchnu kladivem, pak odbrousím ze dveří pochroumanou petlici. „Když to znáš, je to brnkačka,“ machruju před přihlížející Miládkou. Vyšla na denní světlo, prohlížím si její vlasy, postavu. Za těch skoro čtyřicet let, co jsem ji neviděl, přibrala tak pět kilo a vlasy si ještě pořád nemusí barvit.

„Jak žiješ? Povídej, přeháněj,“ dorážím na ni. 

„Co bys chtěl slyšet? Není o čem mluvit,“ zpraží mne s nahořklým úsměvem. „Život je pryč. Děti už vyletěly z rodinného hnízda, hned na to jsem se rozvedla a rodina mne vzápětí vyšoupla z baráku. No a s Milanem jsme si tak nějak zbyli. Tak jsem teď tady. Skoro už půl roku,“ znovu se usměje a já hledím ohromeně na prázdná místa v jejích ústech, kde obvykle bývají přední zuby. Všimne si mého pohledu. „Teď už je dobře,“ rychle dodá.

„Já …, já jsem …,“

„Já vím,“ znova se na mne usměje. „Žijeme přece v jednom městě.“

Pomocí dvou kladiv rovnám za studena pomačkaný kus železa do původního tvaru, Miládka přihlíží a mlčí.

„Jak ses…“ dodám si odvahy a zeptám se, ale můj dotaz přehluší ječení. Otočím se, za námi rozkročená Milanova máma, tlustější než on, v ruce hůl.

„Zase je tady s tou kurvou! Co jsem ti říkala, že máš udělat? Jak to, že zas chytáš ryby? Máš se starat o mě! A ne se tahat s kurvami! Už před půlhodinou jsi mi měl píchnout inzulín!“ nepříčetně vřeští klokotavým falzetem. 

Milan pohodí prut, několika skoky se dostane z koryta řeky na břeh, obejme matku kolem ramen a táhne ji domů.

„Ať odsud ta kurva vypadne!“ vříská pořád dokola stará paní a potácí se podpírána Milanem k nedalekým bytovkám.

„Tohle bylo jako co?“ žbleptnu, když se Baloun Martin s matkou ztratí v průjezdu mezi garážemi.

„Musíme se o ni starat, sotva chodí po bytě,“ vysvětluje Miládka. 

„To jsem viděl, jak sem sotva naběhla,“ odseknu. „Nebýt mě, přetáhla tě tou holí, o kterou se jakože opírala.“

Přes Miládčin obličej přeběhne záchvěv bolesti a žalu, zkřiví ji na okamžik ústa, do koutků očí vytlačí dvě slzy.

„No to snad ne! Ona tě fakt mlátí? Je ten Sudivoj normální?“

„Cože? Kdo?“

„Ále, nic. Nevšímej si mě,“ snažím se kopat do autu. „Myslím Milana, spletl jsem se,“ blekotám.

„Aha. Když mám po noční a Milan je v práci, spím tady. Stará paní mne samotnou u sebe nesnese. Leda když něco nutně potřebuje, jinak ne.“

„Takže ty pěkně nachystáš bufet, utřeš jí prdel, šlehneš jí inzulín a můžeš zas jít zaparkovat pod most. Tak to je ideál, to ti řeknu. To bych fakt chtěl žít! Bezva život,“ pořvávám na Miládku. 

Vztekle seberu vyklepaný kus železa a jdu ho přiměřit na vrata. Bude to v pořádku, podařilo se mi ho obstojně srovnat na první pokus. Když otevřu druhou polovinu vrat, abych aspoň trochu vyvětral, zůstanou mi oči viset na regálu u stěny. Tři metry dlouhá sestava polic sahá až ke stropu a je k prasknutí napěchována knížkami. Stojím a hledím na knížky. Kdysi jsem je přečetl skoro všechny. Spousta pohádek, Tři mušketýři, snad celá edice Knihy odvahy a dobrodružství, Balzac, Remarque, Salinger, Márquez, Bulgakov, Jirásek…

„A tohle je zas co?“ vytlačím ze sebe dotaz. „Takovou knihovnu tady Su… Milan nikdy neměl!“

To je pár mých knížek, které mi zbyly, když jsem se odstěhovala z domu,“ vysvětluje má bývalá Venuše.

„É, tam ta vrchní police plná knížek v té jako by starobylé červené vazbě…“

„To jsou knížky, které jsem si kupovala v dárkovém vydání,“ nadšeně vysvětluje ojetá víla. „To byla taková edice, je to samozřejmě jenom napodobenina kůže, ale to zlaté písmo drží dobře, neloupe se to,“ přejde Miládka k regálu, čte jednotlivé tituly a hrdě na ně ukazuje prstem. „Chtěla jsem mít doma něco zvláštního.“

„A ten kousek s nápisem Sonety, který je ležmo?“

Miládka pohlédne ke stropu: „Myslíš tohle?“ vytáhne se na špičky a sundá z řady knížek jednu, která na nich ležela. To je Shakespeare, to mám moc ráda. V tom si čtu docela často.“

Asi po půlminutě si uvědomím, že civím na Miládku s otevřenou chlebárnou a každým okamžikem mi vyteče na bradu slina. Rychle zavřu pusu a polknu.  

Bába dělá na tři šichty v sýrárně, noční směny dospává na fotelu v garáži, ve volnu poskakuje kolem sklerotické jedubaby, která ji zásadně nazývá kurvou.  A volný čas tráví čtením středověkých veršů. 

„Ty hajzle!“ vyruší mne kdosi z tupého civění na usmívající se Miládku. Sudivoj – Milan se vrátil z lovu, mrskne do garážového bince prut a odkudsi vykouzlí kus železa. Nápadně se to podobá dvouhlavňové pistoli. Zacloumá s tím, pak namíří kamsi k druhému břehu řeky a ozvou se dvě rány. Doposud ledově klidná Miládka se rozběhne k břehu řeky.

„Šimone!“ volá Miládka, zatímco několik potetovaných chlapíků na protějším břehu míří do houští a Sudivoj se snaží co nejrychleji nabít kvér dalšími patronami. Naštěstí má prsty zpomalené chlastem, takže partička stihne bezpečně vklouznout do stínů lesa. 

„Tam byl můj Šimon, ne? Viděla jsem dobře,“ přesvědčuje sama sebe Miládka, zatímco Trautenberk pobíhá po břehu a mává pistolí domácí výroby.

„Já tomu zkurvysynovi ukážu,“ huláká, páčí šroubovákem z komory zaseknutou nábojnici, kope vztekle do košíku s houbami. „To on mi chtěl vybílit garáž,“ strčí mi zbraň pod nos. „Chtěl šlohnout tohle a chlast. A žrádlo v mrazáku, to je úplně jasné!“

„Šimonku, synáčku!“ zakvílí takřka zvířecky Miládka na břehu řeky. Chvíli to vypadá, že hupsne pod jez.

„ Hajzl je to!“ oboří se Milan na Miládku, popadne ji za paži a táhne ji do své smradlavé díry.  „A dluží mi čtyři sta litrů, tím je řečeno vše,“ končí Milan debatu s Miládkou dřív, než vůbec mohla začít. „Co vidí, to ukrade, sežere, anebo vychlastá s těmi svými kumpány. Se na ně podívej! Jeden basman vedle druhého!“ pokračuje Milan, něžně si pohladí odulý teřich a vytáhne z garážové lednice pivo. 

„Musím se zchladit. Takový amor jsem už dlouho nedostal, to ti řeknu.“

„Cože? Amor? Snad jsi chtěl říct amok, ne?“ začnu se doptávat.

„Amor, amok, to máš jedno, hlavně, že mi rozumíš!“ opáčí Trautenberg a dlouze nahlas  říhne.

„ Tohle mám na vydry,“ pokračuje v řečnické etudě. „Udělal to za války děda, když chodil pro paš na Slovensko. To víš, tenkrát, když tě lapli, jsi to měl spočítané. Nejdřív Gestapo, pak Osvětim a šup do pece. Němci se s tím nesrali. Takže si udělal tenhle dvouraňák. Oni chodili na hlídky vždycky ve dvou, tak aby je sejmul oba naráz.“

No, ze dvou, tří metrů bys snad mohl něco trefit, ale na delší vzdálenost, to teda nevím,“ pochybuju o kvalitách samo domo střelné zbraně.

„ Už se mi podařilo jednu bestii sejmout a jednu vyplašit. Možná i něco schytala, mazala do lesa jak střelená. Hehehe,“ sám se směje svému vtipu. „Tenhle revír je můj a nikdo mi tu nebude pytlačit! Ani vydry, ani Miládčin kluk.“

Potlačím chuť zavést debatu na téma ilegálního držení střelné zbraně. Debaty s opilcem nevedou nikdy nikam. Mlčky uklidím nářadí, schovám motorku.  

 Sudivoj s Miládkou mi nacpou do auta dva pytle proviantu, pak zavřou garáž a jdou zkontrolovat zuřivou matku. 

Já mažu domů. Vyšlapu schody do patra, narvu darované zmrazené maliny a ryby do mrazáku, svléknu se ve své trucovně z motorkářského do trenek a zmuchlané sváteční hadry přenesu do obýváku. Tam se postavím přesně uprostřed místnosti a při oblékání čumím do zdi. Vlastně ani ne do zdi, ale na obraz. Je namalovaný v barokním stylu a v přízračném šerosvitu z něj na mne hledí panenka Maria s novorozenětem v náručí. Mám ten obraz už spoustu let, přivezl jsem si ho z vojny jako dar. Žena na ten obraz vždycky žárlila, bylo těžké jí vysvětlit, proč zrovna já, starý pohan si ho chci pěstovat hned vedle televize.

Když se dostavím na žranici, zjišťuji, že si mé nepřítomnosti vlastně nikdo nevšiml. Přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně. Všichni jsou ještě o něco veselejší, ještě o něco více přejedenější, ještě o něco více přechlastanější. Chtějí se jen objímat, zpívat, tančit, užívat krásného dne.

„Vypadáš, jako bys potkal nějaké strašidlo,“ ozve se mi za zády. Polekaně se otočím. To jsem si mohl myslet – Stará Jahoda. 

Moje stíhačka. 

Moje berlička. 

Můj halogen. 

Podpírá mě a svítí mi na cestu životem už třicet let. 

Hovno!

Nemilosrdně mě táhne ve vleku za sebou. Přesně tak, jako lesotraktor rve z lesa poražený kmen. Bez zrychlení či zpomalení, na redukovanou rychlost, křovím, kopřivami, ostřicí, přes strže, potoky, stále vpřed. Bez ní bych tu už dávno nebyl.

„Ani ne,“ odpovím jí. „Vlastně jo. Viděl jsem Titanic.“

„Cože? Tys něco pil?“

„Ne. Proč? Ty myslíš, že lodě odsouzené ke zkáze jsou jen na moři?“

„Já to nechápu,“ řeší Jahoda. „Jaké moře a jaké lodě? Jsi říkal, že ti to tu jde na nervy a jdeš se projet na motorce, nebo ne?“

„Máš pravdu. 

„Tak co ten Titanic?“

„No že na něm hráli úplně stejně, jako se hraje tady, kotě moje,“ vysvětluju a hledím do vybledlé modři Jahodiných zmatených očí.

„Tady i všude okolo. Všude, kudy jsem dnes jel, se zpívalo a slavilo. Jak na Titanicu. Až na…, áá… nic.

„Jak nic? Cos ještě viděl? Nějaký ledovec před přídí?“ přistupuje Jahoda na mou hru s metaforou.

„Kašli na to, jen tak plácám. Ale viděl jsem Miládku. Víš, kterou. Jak jsi mi říkala, že když se potkáte, vždycky se na mě vyptává… Žije se Sudivojem – teda s Milanem…“

„A tys to nevěděl? Tys to zapomněl! Vždyť jsem ti to říkala! Vím to od kamarádky tety mojí spolužačky, kterou jsem potkala…,“spustí Jahoda vysvětlovací kulometnou palbu, ve které se beznadějně ztratím hned po první dávce. Ratatatata…, poslušen pudu sebezáchovy vypínám uši…

***

Ten památeční obraz, který visí v obýváku, namaloval cikán. 

Samozřejmě, že se jmenoval Déžo, jak jinak. Byl ženatý, měl jedno malé cikáně a chtěl z vojny domů za svou Eržikou co nejčastěji. Lampasáci mu dávali opušťáky, když jim namaloval nějaký hezký obrázek podle jejich přání. Portréty podle fotek, krajinky, rodné domy rodičů, zvířata, cokoliv, co si kdo objednal.

Samozřejmě, že Déžo neuměl malovat. Řešil to tak, že na přichystané plátno promítl obrázek ze zpětného projektoru a jednoduše jej vybarvil olejovými barvami.

Samozřejmě, že mu zakázky od lampasáků nestačily, takže utíkal za Eržou, jak se dalo. A lampasáci odpočítali deset hodin od Déžova zmizení, aby stihl dojet vlakem domů a pomilovat se s Eržikou. Byli uznalí. Pak poslali eskortu do jeho rodné vsi, do domu jeho rodičů, do pokojíčku v podkroví, v němž s Eržou a cikánětem žili, aby nebohého pseudomalíře přivezla zpátky do kasáren.

Samozřejmě, že pak dostal Déžo týden basy za nedovolené opuštění posádky. Musel pak dvanáct hodin denně kopat základy na stavbu nových dílen v autoparku a spal na tvrdé pryčně stlučené z prken, zabalen v tenoučkém spacáku, pod hlavou namísto polštáře smotané trenýrky a ponožky. Ostatní oblečení a boty musely být na chodbě ve výklenku vedle dveří bez kliky.

Samozřejmě, že s neuvěřitelnou umanutostí utíkal za Eržou znova a znova, i když věděl, že ho za každý jeden útěk čeká čtyřiaosmdesát hodin galejí s lopatou v ruce v jílovité půdě. 

Samozřejmě, že když byl zase jednou v lapáku, přijela za ním Erža s celou rodinou, aby mu ukázala jejich právě narozené druhé dítě.

Samozřejmě, že jsem byl takový blbec a namísto toho, abych s ostře nabitým samopalem v ruce hlídal basmana Déža při kopání základů, dovolil jsem, aby v zablácených montérkách přelezl kasárenský plot a objal Eržu, přivítal se s rodinou, pochoval si v náručí svého maličkého synka.

Samozřejmě, že nás někdo naprášil. Štěstí Déža a Eržiky netrvalo ani pět minut. Najednou u nich zastavil vojenský UAZ s dozorčím útvaru, zatímco mne zhaftl velitel stráže a já šel rovnou do basy k Déžovi. Déžo dostal navíc tři dny, já oko, neboli jednadvacet za porušení povinností ve strážní službě. Což je na vojně průser jako kráva.

Když jsem po třech týdnech vylezl z basy, Déžo se mi vyhýbal, jak jen mohl. Přišel za mnou až za necelé tři měsíce. To jsem byl převelen zpět k mateřskému útvaru a balil jsem si věci. Nemluvil, jen se díval, jak cpu náhradní prádlo do velké polní, jak na sebe věším všechny ty bágly, jak bez lítosti a sentimentu vycházím z kanceláře velitele roty s cestovním rozkazem v ruce.

Ostýchavě ke mně přistoupil a napřáhl ke mně ruku s roličkou zabalenou do novinového papíru. 

„To…, to mi moje Eržika pověděla…,“ motal nesouvisle se šíleným paprikášským akcentem, „ode mne a od ní…, to máš za…“

Zavrčel jsem na něj jak pes. 

Nezavrčel.

Normálně jsem ho poslal do prdele.

Zápis o trestu ve vojenské knížce znamenal tři týdny života v mundůru navíc. Nejdřív jsem mu chtěl hodit ten černobílý váleček pod nohy, pak jsem jej bez jediného slova díků zastrčil na prsa do konga – vojenského kabátu s maskovacím vzorem. 

Obešel jsem Déža bez poděkování a bez rozloučení…

Ten obraz jsem vybalil až za týden, když jsem se zabydlel na další vojenské štaci. Obraz byl nezvykle velký, na výšku měl skoro metr. A Déžo si s ním dal opravdu práci. Spoustu práce. Kromě toho že obraz opravdu precizně obkreslil, namaloval Madoně obličej podle jiné předlohy. Chvíli jsem na něj užasle hleděl, pak jsem začal prohrabávat své osobní věci. Po chvíli jsem ji našel. Pečlivě schovanou fotografii na maturitní tablo, kterou jsem zvedl asi rok předtím zpod sedadla autobusu. Vypadla Miládce z tašky, když z ní vytahovala učebnici. Byla to podepsaná fotografie Miládky.

Dodnes nevím, jak se k té fotce Déžo dostal. Měl jsem ji zamčenu v plechové skříni spolu s výstrojí a dalšími osobními věcmi a klíče jsem nedával z ruky.

Dodnes nevím, jestli ta vypadlá fotka byla náhoda, nebo něco jiného…

Dodnes jsem nenašel odvahu jít za ní a zeptat se jí, jestli tenkrát něco neztratila…