V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání. Jeho předložením zdejšímu společenství bych chtěl tak nějak ukázat, jak je většina z nás manipulována a směřována kamsi, kam vůbec nechce, ať už jde o debilizaci národa prostřednictvím kur**ní školní výuky, pseudopovinným a zároveň úplně marným šetřením na svůj důchod a období potenciální nemoci, či jen prostým šikanováním kohokoli, kdo se odváží otevírat společenská témata a užívat slova, která zapověděla pravdolásková parta z Práglu a přilehlého okolí.
***
Uplynula zkušební lhůta, v níž jsme hledali (já a ostatní zaměstnanci) vzájemnou cestu k bližšímu porozumění. Jelikož o práci rukama, při níž se jeden dokáže zamazat jako čuně během několika minut, není až takový zájem, překousl můj zaměstnavatel mé podivnůstky a rozhodl se mne začlenit mezi zoufalce – pardon – zaměstnance přijaté do stavu na dobu určitou. A jelikož doba určitá byla stanovena coby delší šesti měsíců, měl jsem po vypršení zkušební lhůty odcválat na jakési školení.
Začalo to tak, že se ke mně opatrně přiblížil směnový mistr a informoval mne, že se mám určeného dne dostavit do školicího střediska.
„A co tam?“ zeptal jsem se dotěrně, přestože jsme oba věděli, že ten druhý ví…
„Čtyřhodinové školení,“ zněla stručná odpověď.
„O čem?“ nedal jsem se.
„To je snad jedno, ne?“ kontroval nadřízený.
„Tak to teda není. Když mám někam jít, chci vědět kam a proč, abych se na to mohl připravit,“ začal jsem být protivný, „protože kdo je připraven, není překvapen.“
Šéf se nejdřív krátce podíval do bonzbloku, pak dlouze na mne (páč už čul těžký problém) a odvětil: „Finanční gramotnost. Školení finanční gramotnosti.“
„Jste se zbláznili? Tady někomu hráblo, či co?“
„Podívej se, naši šéfové to chtějí, musí to být, tak tam běž, ano?“ Mistr se opravdu snažil být hodný a milý, i když se mu pomalu přestávalo dařit pumpovat kyslík do plic.
„Ani za kus masa,“ zareagoval jsem oblíbeným místním pořekadlem
Mistr tak razantní odpor vůbec neočekával. A protože je povahy smírné, pouze tiše zalapal po dechu, sklapl bonzblok, tužku zastrčil do kapsičky na plášti a odfičel brečet k paní obršéfové.
Zakrátko dorazil až na pracoviště zástupce šerifa pro věci zbytečné.
„Jsem slyšel, že nechcete jít na školení.“
Nebezpečná věta.
„Půjdu na jakékoli školení, které se bude vztahovat k činnosti popsané v mé pracovní smlouvě,“ snažím se neprodat svou kůži lacino.
„To je dobré školení,“ předhodil místošerif návnadu, kterou nelze nesežrat.
„Možná jo, ale ne pro mě. Jsem starý, utahaný, stejně to tam prospím! A násobilku umím, neuzavřu žádné pojištění, neuvážu si na krk žádné spoření. Žádné! Je to jasné?“
„Ale tam nebudou nic vykládat o pojistkách a spoření, to je dobrá věc k rozšíření obzorů…“
„Podívejte, šéfe, jestli chcete rozšiřovat obzory, rád vám udělám zdarma přednášku o kterékoli evropské zemi, na kterou ukážete prstem na mapě. Není problém. A taky vám klidně udělám přednášku o finanční gramotnosti!“
„Ééé?“
„Použiju na to jenom tři slova.“
„Ale ééé…“
„Šetřit, šetřit, šetřit!“
„No možná, ale…“
„Naučit se znova a lépe malou násobilku a odečítání dvouciferných čísel od stovky. Osekat výdaje až na kost. Zrušit platební kartu a platit pouze hotovostí. Nakupovat v suproších hodinu před zavřením, když jsou slevy. Nechlastat pivo a víno a přejít na vodu z kohoutku. Nekouřit. Pořizovat si pouze jedny kompletní hadry ročně, a to ještě ojetiny ze sekáče. Chodit do práce pěšky, maximálně jezdit na kole z bazaru. Nebrat žádné půjčky, ani splátkové prodeje. A když tohle to vydržíte čtyřicet let, našetříte bez hypošky na hezký domek do důchodu i z té mizérie, kterou nám tady jednou měsíčně posíláte. Myslíte, že mi na tom školení můžou nakukat něco lepšího?“
Zcela zavzdušněný zástupič zůstal trčet na fleku, jakoby zadřel motor, zatímco já jsem mu slušně popřál hezký zbytek dne, jak je to teď v módě, a hupsnul jsem do montážní jámy pod obrovskou kouli z ocelárenské strusky, totiž vlastně rozebraný náklaďák.
Po svačině došlo na třetí dějství. Dostal jsem pozvánku k obršéfce.
Ajajaj…
„Tak vy se nám nechcete vzdělávat,“ začala obršéfka po uvítacím ceremoniálu.
„Kdo vám to nakukal?“ okamžitě jsem zahájil protiútok. „ V přijímacím protokolu jsem jasně uvedl, že mám zájem si obnovit svářečák, řidičák na zdvižku a samozřejmě i jeřábnický kurz. A můj zájem trvá nadále, i když s tím vším tady dělám už čtvrtý měsíc na černo a vůbec nikomu to nevadí,“ dorazil jsem ji dřív, než se stihla nadechnout.
Slova se ujala přísedící paní podrždrátová, která měla za úkol dělat zlého policajta.
„A je vám jasné, že když to školení odmítnete, můžeme vás okamžitě propustit za hrubé porušení pracovní kázně?“ otázala se důležitě a vypadala při tom jak drop velký.
„Kde jste na takovou blbost přišla?“ vyrazil jsem na zteč. „Dala jste si tu práci a přečetla jste si mou pracovní smlouvu? Já teda jo, ale o hmotce jsem tam nic nečetl.“
„O čem?“ zmateně mekla paní podrždrátová.
„No o hmotné odpovědnosti! Nic jsem nepodepsal, přístup k firemním prachům nemám a svoji výplatu můžu klíďo naházet celou po pětikorunách třeba z mostu do řeky a vám po tom nic není.“
„Tak to jste na omylu,“ probudila se šéfka.
„Zet pé par sto třicet,“ vyhrknul jsem předem nastudovanou číslovku.
„Cože?“ otázaly se dámy sborově.
„Pardon, trapně jsem se spletl při pohledu na vás,“ mrskl jsem do éteru proslavenou větu Šimka a Grossmanna. Dámy ovšem nezabraly, páč jim není ani čtyřicet.
„Samozřejmě že paragraf dvě stě třicet a zet pé znamená zákoník práce. Prohlubování kvalifikace. Takže pokud mi svěříte podnikovou kasu a samozřejmě mi adekvátně upravíte tarifní plat, milerád naklušu na to školení. Do té doby ale hodlám spravovat auta a nikoli ze sebe dělat šaška,“ dorazil jsem šéfovou i helfryni.
„Můžeme vás na hodinu propustit,“ znovu začala repetit podržovací soudružka, jen co popadla dech.
„To samozřejmě můžete, ale pak se dozajista sejdeme u pracovně právního soudu a vás jako firmu to bude bolet. Hodně bolet. Což by ovšem byla škoda, když tu máte takový príma kolektiv,“ přičísl jsem vlnky na rozbouřeném školicím rybníčku. Ať se dámy třeba poserou, pomyslel jsem si…
Poděkoval jsem zděšeným dámám za jejich ztracený čas, i když mi nebylo vůbec jasné, proč si ty paní myslí, že pracují, načež jsem ladnými poskoky odhopkoval z jejich kanclu na své pracoviště, do betonové díry pod dumper olepený deseticentimetrovou vrstvou strusky o pevnosti solidního pískovce. Po cestě jsem jen registroval pokyvující hlavy a polohlasné poznámky typu – to je ten, co vyfakoval šéfku.
Akce „Vytváření kompetencí“ (za překlad zřejmě anglického slova „competence“ bych kopal zadky od Silvestra do vánoc) vyšuměla. Prozatím. S vyhrůžkou, že se bude opět opakovat. A pak neuniknu. Prý doopravdy.
Pokud chcete, podvolím se a půjdu tam mrknout.
Stačí napsat a jdu do toho.
A souškám školitelkám budiž milostivo samo nebe…
Když to je placené ve velkém průměru…
- Log in to post comments
Komentáře
Přiznám se, že to mám…
Přiznám se, že to mám podobné jako Targus, jen s tím rozdílem, že mě do těch školení nikdo takhle tvrdě nenutil. Většinou jsem jen řekl, že mi stojí práce a na podobné pičoviny (ráčej odpustit) nemám čas. Dospělo to dokonce až tak daleko, že již nechodím ani na povinná školení řidičů a kurzy KPR (kardiopulmonální resuscitace). Ne, že by leckdy nebyly zajímavé, ale slyšel jsem to zkrátka již mockrát.
Takže závěr je ten, že mě nechávají dělat svou práci a já mám klid od poslouchání nesmyslů. Zkrátka win-win.
Re: L.C. Pokud bych nechodil na povinná
školení řidičů, nejpozději do pěti let přijdu o řidičská oprávnění všech skupin, které převyšují A a B. Což je v mém přépadě docela dost (všechny ostatní, které v řidičáku jsou). Takže tudy cesta nevede. Že jsou ta každoroční sedmihodinová školení řidičů k hovnu (bolševik nás školil rok co rok 28 hodin a dokonce i tvrdě zkoušel), je na jinou debatu.
Já se přiznám, že jsem si…
Já se přiznám, že jsem si zažil i pozici toho školitele. Byly to základy IT dovedností pro pedagogické pracovníky někdy kolem roku cca 2009 nebo tak nějak. A v podstatě se řešili triviálnosti. Faktem je, že jsem se těm lidem snažil fakt ukázat vychytávky, praktické věci. Faktem je, že většina účastníků tam byla většinou z musu, odpoledne, po práci, doma jim stála rodina...
Byla to pro mě také velká lekce. Jednak poznání, jak malá byla tehdy skutečně počítačová gramotnost pedagogů. (Jasně, pro samotnou výuku to fakticky nepotřebovali, ale trend jasně směřoval k přesunu třeba agendy a komunikace) - internet fakt NENÍ to modré písmenko E na ploše, ani ta stočená lištička kolem zeměkoule (ve skutečnosti panda červená). Pár, těch pokročilejších, zase člověk nabídl alternativu k chybným návykům vyplývajícím z toho, že se ke své praxi dobrali tak nějak divoce: "Ne, dokument word, ani jiný textový dokument, skutečně není optimální pro přeposílání fotografií." atp. Vždy jsem ale bojoval mezi tím, že na jednu stranu jsem měl ohromné pochopení pro jejich situaci - na stranu druhou jsem chtěl ale svou práci udělat co nejlépe a aby když už tam ten čas musejí trávit, aby to bylo co nejefektivnější (z reálné praxe ale vím, že skutečně efektivní je přimět toho dospělého nebát se compu a zároveň být při ruce s pomocí a radou, co se do člověka naleje za pět šest hodin kurzu, to druhý den už nezná). A třetí problém byl pak závěrečné testy, které se odesílali na MŠMT a člověk fakt nechtěl být za blbečka, který nadiktuje odpovědi...
"řešili triviálnosti"…
"řešili triviálnosti"... holt jsem z toho všeho FAKT na hniličku... Omluvte stylistiku i hrubice. Tohle se moc nepovedlo ;) Snad alespoň ta významová rovina zůstala zachována.
Tak na takové školení bych…
Tak na takové školení bych rozhodně šla, ale nabídka, když jsem ji potřebovala, tu ještě zdaleka nebyla, tak jsem se učila po odchodu z firmy, odkud jsem měla základy (protože jiná firma, která tam zaváděla evidenci a účetnictví, potřebovala mou pomoc při určení, jak co účetně probíhá a tak jsem základy dostala) sama. Ale to bylo daleko dříve a já posléze tu na dědině měla první počítač, kterým jsem začala zpracovávat daňovou evidenci jako OSVČ a potřebovala jsem souhlas fin. úřadu, jestli vezme takto zpracovanou daňovou evidenci. Tři dny jim to trvalo, než to prozkoumali a kývli "ano".Ale profík samozřejmě, co se znalosti počítače týká, nejsem.
Nesouhlasím, před 10 lety to…
Nesouhlasím, před 10 lety to dělával školitel a ten co chodil do firmy školil stylem, kdy říkal konkrétní příklady, jak je to zbodama, kdy platí, jaké byli rozhodnutí soudu při určitých nehodach, tedy jak hodnotili soudy jednani ridice apod.
Ted, je to test na pocitaci na 10 minut.
Muzu porovnavat, kdy jsem taky rikal je to zbytecne, ale kdyz to "zdokonalili" a najednou ten stary typ školeni, neni je ten moderni, tak si rikam, holt sem byl blbec a nevazil si toho skoleni :(
Máte smůlu v tom, že Vám na…
Máte smůlu v tom, že Vám na tom stojí živobytí. Ta naše školení jsou také jednou za rok, ale netrvají déle jak tři hodiny. Je to jen pro nás, co tu a tam potřebujeme služební auto, tak abychom to měli tak nějak ouředně zaprotokolováno. Já mám jen A a B a tak to neřeším. Když už potřebuji jet někam pracovně, tak jedu raději vlastním vozítkem. Neřeším ani cesťáky, protože buď to mám při cestě domů, nebo si o to, co projedu, zkrátka navýším hodiny servisního zásahu. Nesnáším to papírování kolem toho.
Ještě taková perlička na asfaltově holubí výrok
o mé převzdělanosti.
Soušku obršéfovou jsem viděl v životě třikrát. Poprvé jsme se srazili ve futrech při podpisu pracovní smlouvy. Podruhé pak, když dostala příkaz jiného obršéfa z jiné dcery, že máme spáchat tohle:
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/autobus-oslavy-trinec-titul-kabriol…
anebo ještě tady
https://fm.denik.cz/hokej_region/hokejovi-mistri-projizdeji-trincem-ve-…
Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadá. Všechny řídící jednotky byly původně v té ušmiknuté střeše a souška z toho byla docela na prášky, páč rozumí autům asi tak, jako já štrikování fuseklí z ovčí vlny Merino.
Měli jsme na odříznutí, zpojízdnění a výtvarné zpracování 48 hodin...
Targusovi
Targusi,
obršéfík z jiné dcery vyrostl na filmu Jízda (1994, režisér Jan Svěrák) o zeleném kabrioletu vytvořeném tak, že hned na začátku filmu autu uříznou střechu a kabriolet je hotový! A tak dostal podobný nápad i s autobusem.
školení jako absurdní drama
Kdyby dnes točil Sidney Lumet Dvanáct rozhněvaných mužů, odehrávalo by se během jednoho školení finanční gramotnosti. Roli Henryho Fondy by obstaral Targus. Příběh by končil otázkou, po smyslu školení školení. Na židličkách by se sešla celá plejáda charakterů - Buřič Targus/Fonda, smířlivý Strejda, neviditelný Ládik (jeho místo by představovala prázdná židlička a mluvilo by se o něm jako o Bardovi)... a ti všichni by rozhodovali o osudu mladého nadějného školitele, který se nejprve jeví být vinen prospěchářstvím a cynickým vysáváním systému přisátím se na něj ("Vy a vaše neziskovky!"), postupem času by však stále více vyvstávala otázka, zda není i on jen kolečko semleté soustrojím, že by v místnosti nejraději sám nebyl, ale také dostal befel od svého zaměstnavatele... Na rozdílu charakterů školených bude demonstrováno sílící napětí ve společnosti blížící se průmyslové revoluce 4.0, finanční krize a mezigeneračním konfliktem. Vše shrnuto do drobné poznámky vyřčené na okraj: "Jsi-li součástí systému, systém se postará, abys demonstroval sounáležitost."
Jsou čtyři hodiny filmu takovou demonstrací bezduchého a stádního respektu k nařízením? Prvomájovým průvodem nové doby? Nebo jsou příležitostí něco se dozvědět? Tyto a jiné otázky si budete pokládat po odchodu ze sálu na nejbližší školení. Již brzy v našich kinech a na všech nosičích a streamovacích službách! DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH ŠKOLENÝCH!
Mimochodem, v našem oboru je stále tendence zavést jakýsi kariérní řád, kde by byl kladen stále vyšší důraz na papíry a lejstra, která předložíte. Kolik že jako dalších školení jste absolvovali. Nejlepším učitelem pak bude ten, kdo bude jezdit po školeních a ostatní kolegové budou místo něj učit, protože jeho práce nepočká. Zároveň dostane vedení další nástroj k preferenci milců, neboť je tím, kdo rozhodne, zda na dané školení pustí nebo ne.
Když procházím každoročně dvakrát nabídky NIDV a spol, jímá mě z toho smutek, protože v drtivé většině případů jde stále dokola o stejné prázdné řeči, kde přemoudřelci co utekli z praxe vysvětlují, jak dělat praxi. Když přijde někdo s praxí, pak se to zase až příliš často zvrhne do vzájemného souhlasu ve zhnusení se nad směrováním systému. To je jako psychohygiena školených super, že konečně najdou nějakou morální oporu, ale smysl a obsah školení to splňuje jen málokdy. Nejčastěji ale vystupují mistři světa, co všude byli, všechno znají a děti je až příliš často rozebraly a tak šli za lepším a výnosnějším - za vzděláváním dospělců. Klasické jsou hlášky jako "Neučíme předmět, učíme děti!" Na což, mám-li náladu, reaguji: "To ale špatně chápete smysl povolání. My vyučujeme děti předmětu." Ale většinou a jindy stačí prosté: "Ale kolego, víte, že máme jakýsi klasifikační řád, kterého se jako zaměstnanec musím držet?" (když se povídá o tom, jak známky horší než 1 traumatizují dětskou duši. A "Kolego, víte že existuje nějaký rámcově vzdělávací program, od něhož se odvíjí školní vzdělávací program? Budeme-li vaší skvělou hravou metodou upevňovat názvy osmi planet Sluneční soustavy zhruba hodinu a půl, jste si jist, že nalezneme prostor pro zvládnutí všeho ostatního ve vzdělávacím plánu?" nebo "To je krásné, co nám tady povídáte, ale vězte, že možnosti využití balícího papíru při hodině nám jsou v České republice již dlouhodobě známy." Což je příklad, kdy nám moderní americký pedagog až od někud z New Yorku přijel do zaostalých Čech vysvětlovat výše uvedené.
Podobně vtipné bylo učení mnohaletých učitelů postupů, jak učit děti diskutovat. "To si sednete do kruhu a předáváte tužku nebo hodíte míček tomu, kdo jediný bude mluvit. Pojďte si to vyzkoušet..." Což jsem dívčině (Češce, něco přes dvacet, pracovala v Nizozemí a k nám do Čech ji vyslala právě tato nizozemská organizace) neboural, protože se mi jednak náramně líbila a druhak byla chuděra tak nervózní z toho prvního vystoupení před zkušenými praktiky, že jsem prostě neměl to srdce narvat do srdce jejího cynicky vidle.
Po odjezdu z tohoto školení se čirou náhodou stalo, že si sedla vedle mě do busu (jinde nebylo místo, jsem prostě starý a ošklivý). Zeptal jsem se slečny, jak naše školství vnímá, protože z jejího kurzu to vypadá, že nás považuje za troglodyty. Byla schopná opakovat jen takové ty eduinovské fráze, ale že náplň toho kurzu nepřipravovala ona. Ostatně, sama je dcerou jednoho ze svého času významných PALařů. Bylo mi pak hodně dlouho tak nějak strašně smutno u srdce. Dnes bych řekl, že jsem si připadal jak po poslední stránce sebraných Targusových spisů...
No, mohl bych vyprávět četné - a to vážně nejsem objížděč školení. Všechna školení a kurzy, která pro mě měla opravdu smysl (povětšinou ale nikoliv ten, zamýšlený školitelem) jsem si dohledal sám. Pokud byla zadarmo (neb EU) a mimo pracovní dobu, vedení zatleskalo. Pokud nebyla zadarmo, tak ta smysluplná školení/kurzy jsem si zaplatil sám. Vedení budiž ke cti, že mi nebránilo a vyšlo organizačně vstříc, i když nadšené také nebylo. Na mnoha školeních jsem se setkal se zajímavými lidmi a stalo se i, že se mi v budoucnu ta známost hodila. Drtivá většina školení je ale hluboce formální, mimo realitu, zbytečná. Jen kvůli prezenční listině, fotce (a vlaječce EU). O to vzácnější pak jsou pro učitele kurzy jako "poskytování první pomoci" (je zvláštní, že učitel, často jediný dospělý nejblíž, jenž by to měl i sám učit, bývá tímto kurzem nezasažen, pokud si náhodou nedělá instruktorský kurz na lyžák či plavčíka. Nebo "Organizace skupiny během přesunu v různých podmínkách a za stížené situace z hlediska BOZP a praxe". Tím mám na mysli věci jako "přepadla nás bouřka, stojíme na vysokém svahu, polní cesta, kolem řady stromů a vlak vzdálený 3 km nám odjíždí za hodinu".
A nejvzácnější jsou pak kurzy typu: "Právní aspekty učitelské profese ve vztahu k zaměstnavateli, žákům, a rodičům. Práva, povinnosti, praktické ukázky." Ty vám nedá (nebo nedávala) ani pajda...
školení
Mám ze své praxe obdobné zkušenosti, když začaly pracovat ty firmičky které bohatě za jejich činnost k ničemu financovalo z různých programů min. školství - jednou nám přednášel jakýsi soudruh cosi z pedagogické psychologie, ozvala jsem se, že máme všichni z toho minimálně zkoušku na VŠ, proč to máme poslouchat, se zlou jsem se potázala, pan ředitel, který tam chudák seděl taky jako hříbek, se na mne moc zlobil /pan ředitel ale ještě ze staré školy, nikoliv mladý blouznivec, ale bál se/, ostatní kolegové ale seděli taky poslušně, někteří si dokonce zapisovali, no učitelé byli a jsou pořád ovce. Pár školení k novinkám v oboru /účetnictví/ k něčemu přece jenom bylo, pořád se něco měnilo a pak jsem už odmítala jezdit, byla to opravdu ztráta času, ale mnoho snaživců se pilně zúčastňovalo. Za unijní peníze se nakoupily interaktivní tabule, zase jsme museli být proškoleni, mladík to vzal ale takovou rychlostí, že si z toho málokdo co odnesl. Nakonec tabule nebyly využívány, protože to chtělo samozřejmě nejdříve přípravu na pc, ale škola zase neměla už peníze, aby všechny vybavila notebookem, ale hlavně čárka byla udělána, tabule byly, školení proběhlo, peníze byly utraceny, nová paní ředitelka splnila úkoly. Já jsem ze staré školy, v jednom naprosto souhlasím s Klausem starším, nejlepší tabule a křída /nebo tabule na mazací fixy/, dopředu připravené přesné kroky mne vždycky odpuzovaly, nikdy nemůžete vědět, kam se hodina vrtne. Nebo vypracovávání de facto vzorových hodin do tzv. šablon, za to dostávali lidi zvlášť odměny, ale muselo se alespoň jednou hodina odučit podle šablony - pak už to bylo k ničemu, ale zase peníze získány - tentokrát je aspoň lidi opravdu dostali. Šaškárna na n-tou a vyhazování peněz do vzduchu.
Ano, také si matematiku vždy…
Ano, také si matematiku vždy nechávám psát do třídy bez interaktivní tabule. Protože ona je i relativně malá a děti ve třídě nejsou stejně rychlé. Takže tu jim může nechat starší úlohu (nebo úlohu vzorovou) na jednom křídle, tu si může něco připravit z druhé strany křídla, najednou můžete mít u tabule až šest děcek... U geometrie používáte na tabuli stejné pomůcky jako děti do sešitu, jen větší...
Po zkušenostech s jednou třídou, kde elektronická tabule nahradila klasickou, jsem u sebe v učebně zemáku v podstatě násilím udržel alespoň jedno křídlo na zdi. V dalších třédách jsme to nakonec řešili tak, že na jedné straně třídy byla interaktivka, na druhé tabule. Do toho přijel hygienik a zatrhl to.
Nejvtipnější na těch tabulích ale je, že byly kupovány většinou z výběrka. Kde hrála roli cena. Takže máme tři různé typi tabulí. Do toho se u jednoho už přestaly vyrábět původní tužky a nové do staré nabíječky nešly. Jenže ona i ta nová nabíječka byla k nesehnání... Nakonec jsme jedno koupili soukromou cestou v číně, protože Číňani by do Evropy poslali jen kontejner, ale v Evropě žádný velkoprodejce, co by vtzal celý kontejner, nebyl. Až tyhle dvě tužky odejdou, budeme moci vyhodit dvě tabula za sedmdesát tisíc celkem. Protože se už nevyrábí či nedodávají tužky/dobíječky za pár stovek... Jiné tabule pro změnu přestaly od určité aktuializace podporovat w10. A ani už nebudou. A u W10 lze aktualizace omezit jen velmi omezeně... To jsou tabule.
Ale daleko větší sranda jsou pak projektory. Máme ve škole okna na východ, západ, ale drtivá většina jich je na jih. Takže když je krásný den, MUSÍME kvůli tabuli zatáhnout žaluzie... takže jsme v polotmě... Takže pak se zapínají zářoivky, nebo furt laboruje s žaluziema. Na jaře a v létě pak do hry vstupují pařáky, jak se Slunce opírá do budovy. Před zateplením a výměnou oken z EU... ne, dost... Prostě žijeme v totálním absurdistánu. Jak my vůbec mohli vystudovat i vysoké školy bez interaktivek, to nepoberu. V drtivé většíně případů na druhém stupni pak už slouží nejčastěji spíš jen jako drahé projekční plochy, protože neexistují fakt smysluplné materiály pro ně (Fraus odpustí, ten smysluplný není)... Škoda slov. Ohromné prachy zahučely v ničem, co se nazývá "Moderní výuka".
Bohužel, tabule, na nichž
se zeptam blbe, a proc…
se zeptam blbe, a proc nemate koupenou misto tabule, sice o hodne mensi, ale tabulu na fixi? Dovzdelavam se sam na jedne skole, a tam pomoci projektoru bud pusti text z wordu a ten vysvetluji nebo hlavne matika apod. pisou fixama.
Neptáte se blbě. Na tohle…
Neptáte se blbě. Na tohle neexistuje úplně jasně správná odpověď. Pro mě je ta klasická tabule v podstatě nejuniverálnější a zároveň nejlevnější varianta. Prostě ze zkušenosti vím, že zvýšené náklady na provoz jiných variant nejsou vykoupeny zvýšenými výsledky. Často naopak.
Ad fixové tabule: ta fixa se drží jinak než křída a svádí k psaní jako "perem". Tedy děláte tahy pomocí zápěstí, kdežto u křídy musíte mít zápěstí víceméně pevné a píšete pohybem paže. To znamená že ze třetí řady lavic už je text téměř nečitelný neb je malý a linky jsou také relativně tenké. (Pokud tedy navíc ještě fixa nedopisuje ;)). Z čistě provozního důvodu je i křída mnohem levnější a tabule snazší na údržbu - určitě máte zkušenosti s tím, jak občas ty fixové tabule vypadají při horším smazání, nebo když nedej bože, někdo vezme špatnou fixu ;). ) Zároveň je ta tmavá tabule i zdravější na oči - je určitě komfortnější koukat celý den na tmavou plochu než do bílé zdi (kdysi jsem četl i studii, která tvrdila, že invertní kontrast - světlé na tmavém - se obecně vnímá očima lépe a méně se namáhají, než tmavý text na světlém pozadí - má to celkem logiku, bílé na černém vystupuje samo, bílá kolem černé ji přezařuje). Ten trend "černá na bílém" má spíš kulturní souvislost. Teda - u tabule samozřejmě i technologickou, je to nejjednodušší fixová varianta. Největší výhoda fix je samozřejmě v bezprašnosti (křída se během hodiny musí mazat nasucho, protože při psaní do mokra se na tabuli přilepí). Do menších učeben nebo různých konferenčních místností je ta fixová možná i vhodnější. Také samozřejmě mohu být ovlivněn jen sám tradicí. Je fakt, že mám písmo úplně strašidelné, ale pokud je tabule správně natřená (ne moc lesklá a hladká) a je dobrá křída (ne moc tvrdá), tak cítím až radost z toho psaní. Na fixové tabuli to po sobě kolikrát nepřečtu sám.
No a ještě jde asi i o to kterému předmětu a koho vyučujete. Promítání textu z wordu je důkaz naprosté neschopnosti využít projekci ve výuce. Pokud nejde o vizuální podporu textu, co máte před sebou - s tím, že právě zde by měla nastoupit interaktivita - tedy můžete do toho obrazu přímo vpisovat, popsat obrázek atp.
školení
Pane Targus.
Myslím si,že se snaží oprášit Štrougalovu,,Nová ekonomická soustava,,školení provádí ekonomka od 16 h-18 h.
Nějaký dobrák to upravil,Nová ekonimička šostává od 16 do 18 h.
Takže jste o něco přišel.
Školení je pro nepřemluvené báby drahé, stačí blokovat
Pamatuj, že sledování TV Prima se trestá odebráním svéprávnosti ?
Zákaz prodeje počítačů s neblokovaným internetovým připojením všem starcům nad 65 let, pokud neprokážou na detektoru pravdy svou příslušnost k PAL ?
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Veri-lzim-to-asi-stari-Ro…
Re: AH Prima je nezávadná, mladé svazáky vytáčí
Soukup na Barrandově, nebo jak se to jmenuje.
Víra
To jsou novodobí věřící, kteří rychle konvertují na jakoukoliv jinou víru, protože psychologická hranice počátečních pochyb je už prolomena. Věří tomu, že jejich názor o tom, jak starší lidé věří lžím, je jedině správný. A nikdy si nepřipustí pochyby, že by celá jejich úvaha mohla být chybná od začátku a lžím věří ti mladší, zatímco ti starší hájí pravdu. Nemohou, zahodili by tím celý jejich mrzký život.