Jindřiška

Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala. 

Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.

Poprvé jsem ji potkal, když jsem táhl hromadu právě nafasovaných věcí ze skladu. V náručí pracovní bagančata, gumáky, nepromokavou kombinézu, dvoje montérky, ručník, za sebou jsem táhl basu na kolečkách, přetíženou nářadím. Přemýšlel jsem, kam a jak právě nabyté poklady uskladnit. 

Přiskočila a otevřela mi dveře z chodby na svačinárnu. Poděkoval jsem jí. Namísto úsměvu se sehnula a sbírala ze země popadané svršky. Když je položila na dlouhý stůl ve svačinárně, znovu jsem poděkoval. Stydlivě sklopila hlavu a cosi zahuhňala.

Podruhé jsem ji potkal další den, když jsem omylem vtrhnul na dámské toalety. Vyděšeně na mne vytřeštila oči za silnými skly, začala se huhňavě omlouvat. Pak si uvědomila, že jsem vešel, kam jsem neměl. Překotně se mi snažila vysvětlit, kde jsou „pánové“.

Pak jsem ji potkával denně, když se marně snažila zcivilizovat opravárenskou halu v půlhodinové přestávce na jídlo. Nechodil jsem obědvat do kantýny, ani debužírovat z domácích zdrojů do svačinárny. Vytáhl jsem ze zásuvky v ponku krabičku s obloženým chlebem, usedl jsem na basu, pomalu jsem žvýkal, zapíjel čistou vodou z pet láhve a přemýšlel, jak to psychicky vydržet do konce směny.  

„To chi hvyknete,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem krajíc málem pustil do závěje prachu na podlaze. 

Mžourala na mne přes silná skla, krátké mastné vlasy jí padaly do očí. Když se naše pohledy setkaly, sklopila zrak a horlivě se snažila zamést vrstvu prachu z rozpraskaného betonu.

„Dobhou chuť,“ zašišlala spíše sama pro sebe.

„Děkuju, to je na mně tak moc vidět, na co myslím? A jak se jmenujete?“ zeptal jsem se. „Mně říkají vždycky a všude Targus,“ snažil jsem se navázat kontakt.

„Inhichka,“ skoro zašeptala a polekaně se na mne podívala, jakoby provedla něco hrozného. 

Trvalo mi skoro měsíc, než jsem se naučil rozumět tomu, co říká. Nadšeně reagovala na každý můj neumělý pokus o konverzaci. Po týdnu mi položila na ponk sáček s gumovými medvídky, za další tři dny mi přinesla v hrnku vařící kávu. 

Jednou jí chlapi vzali kolo, na kterém jezdila do práce, pověsili ho na hák jeřábu a vytáhli ho až ke stropu haly. Pobíhala zoufale po dílně i po přilehlém parkovišti, zmateně a nesrozumitelně se doptávala, jestli někdo neviděl její kolo. Tázaní se od ní většinou odvrátili a ignorovali ji, protože jí nerozuměli, na co se jich ptá. Připomínala ztracené kuře, vyděšeně pobíhající po neznámých zákoutích hospodářství, marně hledající svou kvočnu či cestu do kurníku. Po čtvrthodině jsem mlčky sebral parťákovi ovladač a kolo spustil dolů. Stála u koše na odpadky a s výrazem štvaného zvířete hleděla, jak odvazuju kolo a dávám ho na místo, kde původně stálo. 

Když jsem byl na dvoutýdenní dovolené, denně vyzvídala u skladnic, proč nejsem v práci, a jestli ještě přijdu. Málokdo z nově příchozích tady vydržel déle, než tříměsíční zkušební dobu. Na první ranní směně po dovolené mne čekal na ponku vedle obligátního hrnku s kávou i talířek s kusem bábovky.

Na odpoledních směnách jsem posbíral ze skladu zbytky barev a v prostojích jsem si pohrál s kostrou otlučeného kola, které jsem si z hromady vyhozených bicyklů vybral ve sběrných surovinách za odevzdaný akumulátor. Zatmelil jsem největší dolíky, přebrousil jsem starý lak a na rám jsem nastříkal výraznými odstíny duhový oblouk na bleděmodrém pozadí. Nahrubo jsem vycentroval ráfky a obul je do nejméně ojetých plášťů, jaké jsem ve sběrně našel. Nakonec jsem je nastříkal zbytkem zlaté metalízy, která mi doma zbyla po renovaci jedné motorky.

Další pondělí jsme hleděli na Jindřišku, jak si zmateně prohlíží kolo, které stálo na místě, kam odkládala svůj vehikl vyrobený ještě za socíku. 

„Tenhle krám teď zahodíte a to barevné kolo je vaše, rozumíte mi? To je dárek. Ode mě. Od nás všech tady!“

Nerozuměla. Nikdy nic od nikoho nedostala. Nechápala, proč by jí měl někdo dát takovou nádheru, duhový bicykl se zlatými koly.

Když jí to konečně došlo, rozplakala se. Mrzelo mě to…

Půlhodiny vyhrazené k jídlu mne už začínaly zmáhat. Jindřiška nepřetržitě brebentila, vůbec jsem nestíhal registrovat, o čem se se mnou snaží bavit. Popravdě řečeno, bylo jí to jedno. Chtěla s někým být, moci na někoho mluvit, sdílet své štěstí. Z výplat si šetřila na kauci, aby se mohla přestěhovat z ubytovny do nájemního bytu a dostat konečně zpátky své dítě.

„Vy máte dítě, Jindřiško?“ zabreptal jsem užasle na droboučké šišlající stvoření, jehož duševní obzor příliš nepřekračoval smeták, hadr a kbelík se špinavou vodou - nářadí, kterým se živila.

Pak jsem jednou přišel z umývárny a na ponku nebyl obvyklý hrnek s kávou. Popadl jsem chleba do ruky a vydal se Jindřišku hledat. Našel jsem ji na dámských záchodcích. Seděla na zemi a usedavě plakala. Z jejich vzlyků jsem pochopil, že jí firma neprodloužila pracovní smlouvu. 

„To bude dobré, to zvládnete,“ snažil jsem se ji marně utěšit. „Půjdete na pracák, tam vám pomůžou najít něco lepšího. Lidi chybějí úplně všude,“ lhal jsem jak Čé Té dvacet čtyři. „Určitě najdete ještě lepší práci a za víc peněz, než je tady ta. Vždyť se podívejte, jak je to tu všecko hnusné, špinavé, všude prach, vazelína, vyjetý olej, šílený kravál, výplaty mizerné…“

„Já…, já vás mám ráda…, vás i ostatní, všecky…“ vzlykala Jindřiška.

„No to je pěkné, teda… Hele, já jsem taky špinavý, no dívejte se, že jsem zas jak to prase,“ žvanil jsem kraviny, abych ji nějak utěšil… „A smrdím! A mám taky smlouvu na dobu určitou… A taky mi ji určitě neprodlouží…, taky si budu hledat jinou práci…, to bude dobré…, nebojte…

Nakonec jsem od ní utekl, když na záchod vstoupila skladnice Lenka…

Uběhl týden a já spěchal na odpolední směnu. Jako obvykle jsem vyjel z domu pozdě a snažil jsem se aspoň udržet tempo potřebné ke včasnému příchodu k píchačkám. Dohnat čas rychlejší jízdou bylo v koloně osobáků šinoucí se ke kombinátu pouhou iluzí.

V poslední vesnici před fabrikou se kolona aut přede mnou zastavila. Naštvaně jsem vystoupil z auta a horečně jsem přemýšlel, jak se otočit a objet zácpu po jiné silnici. Když jsem se snažil zahlédnout alespoň něco z dění před sebou, postřehl jsem majáky hasičského auta, které svým manévrováním zatarasilo silnici. Po chvíli jsem poznal cisternu z depa sousedícího s dílnami, v nichž jsem byl zaměstnán.

Je to dobré, když se záchranáři hýbou, budeme se vbrzku hýbat i my, utěšoval jsem se v duchu a zalezl jsem do tepla za volant. 

Ani jsem se nestačil připoutat a kolona se rozjela. Pomalu jsme popojížděli k místu, kde sjel hasičský vůz ze silnice na úzký pruh trávy mezi vozovkou a kolejnicemi souběžné železniční trati. 

„A do prdele,“ zaklel jsem, když jsem uviděl stojící Pendolino na trati a vedle v trávě policejní vůz. Tak to je jasné, někoho smetl vlak...

***

Když večer přijel hasičský vůz k naší čerpačce natankovat, právě jsem převážel na vozíku ze skladu do haly náhradní díly. Mladý řidič při čerpání halasně sděloval své dojmy: „Teda to byl dnes masáč, ty vole, tam byla normálně utržená hlava a …“ 

Neposlouchal jsem ho. S pohledem upřeným do země jsem ho ignoroval a s neochvějnou jistotou pivovarského valacha jsem držel rytmus chůze a směr trasy ke svému pracovišti. 

Stále jsem před sebou viděl obraz zdemolovaného duhového kola se zlatými ráfky…