Expedice Transylvania 2019, aneb jak (ne)prožít dovolenou v sedle Jawy.

Targus mi poslal moc hezký cestopis s fůrou fotek. Text jsem připravil snadno, ale fotky se mi nezadařily. Omlouvám se Targusovi i čtenářům. V textu je několik míst, které fotky předpokládají... Prosím berte na to ohled. 

Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:

• slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů ho naprosto nesnáší a o žádnou expedici v pravém slova smyslu samozřejmě nejde,

• fotky jídla jsou zařazeny do tohoto textu proto, aby čtenáři dostali zlost, že nebyli pozváni,

• slovo „Jawa“ bylo zařazeno do textu, protože jsem byl poučen, že bez něj žádný motorkářský cesťák není motorkářským cesťákem, i když už na Jawách fakticky dnes už nikdo nejezdí,

• tento cesťák byl sepsán nikoli proto, abych někomu přibližoval nové a nepoznané kraje, nýbrž výlučně za účelem mé zábavy, protože si rád dělám srandu ze sebe i ze všech okolo,

• fotky byly zcela náhodně a neorganizovaně pořízeny tím nejblbějším a nejhnusnějším telefonem, jaký existuje. Důvod se čtenář dozví v samém závěru. Kdo na to nemá nervy, ať si rovnou naroluje konec,

• jména rumunských lokalit píšu v české transkripci, páč to tak nikdo nedělá.

Výběr destinace

Jen co se letopočet překulil na cifru končící devítkou, můj potomek, přezdívaný Pinocchio, začal opět u sálajících kamen v dílně řešit, jak se jet na motorce někam zahřát. Proč zrovna Pinocchio, to se žádostivý čtenář dozví třeba zde: : https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio. Proč zrovna „jak“ a nikoli „kam“, čtenář pochopí, když do této rovnice dosadí skutečnost, že Pinocchio prostě ještě nemá řidičák, protože dělat noty na křápa, který dokáže jet s vypětím sil pětačtyřicet, je příliš hluboko pod jeho úroveň osobní, příliš vysoko nad jeho úroveň ekonomickou a letopočet v jeho rodném čísle mu ještě neumožnil udělat papíry aspoň na stodvácu.

Nicméně další výpravu jsme si slíbili již loni, bezprostředně po Beskydském masakru (naštěstí bez motorové pily), zde:

https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/expedice-napric-beskydami-aneb-cestopis-trochu-jinak-1-cast

Nu a já chtěl synkovi dokázat, že slovo dělá chlapa!!!

Když jsem byl po třech týdnech dostatečně znaven šílenými návrhy Pinocchia, což byly variace na téma loňského bloudění moravskými hvozdy, vytáhl jsem z rukávu trumfové eso, které mne mělo katapultovat v mých představách a synových očích minimálně na piedestal nehynoucí slávy srovnatelné s kultem osobnosti nejmíň Stalina. Anebo radši Fidela Castra, na Kubě je tepleji.    

„Pojedem do zahraničí. Nehodlám se tady po republice motat, jak nemocný osel,“ pravil jsem tónem znuděného světáka, který byl úplně všude už dvakrát, a kde ještě nějakým záhadným omylem nebyl, tam se právě chystá. 

„Hodíme motky na vozík, všechny věci na táboření naložíme do kombíka a odjedeme na týden do rumunských hor.“ 

S těmito slovy jsem s hranou nedbalostí hodil z kapsy na ponk arch papíru s mapou severozápadu Rumunska a namalovanou trasou našeho prázdninového putování.

„Čeká nás Transylvánie.“ 

Synek na přechodnou dobu oněměl, protože tak zásadní popření mých představ a názorů na jedině správný, a tudíž jediný možný průběh naší motorkářské expedice nečekal ani v tom nejdivočejším snu.

Za deset minut jsem oněměl já. Po cvičném pokusu o usednutí do sedla své černé krásky jsem zjistil, že technický stav mé tělesné schránky rozhodně nesplňuje předpoklady k týdennímu rajtování po rumunských necestách na motorce, protože jsem v sedle trpěl jak zvíře mnohem dříve, než jsem se stačil rozpomenout, jak se vlastně na rodinném klenotu řadí jednička.

Výběr mužstva

Jelikož se technický stav mé tělesné schránky s ubíhajícími týdny vůbec nelepšil, přišla ke cti záložní varianta, což bylo povolání náhradníka na mé místo vrchního velitele dálkové expedice.

Po dvou měsících náročného třídění a pečlivého výběru uchazečů o tento post jsme zjistili, že ze všech možností a eventualit nám reálně zbyl pouze švára Jára, kterého fakt nemusím už jen proto, že vůbec nečte server Motorkáři CZ a nevede se mnou učené debaty o škodlivém vlivu používání chytrých telefonů a satelitních navigací na mozkové závity jejich uživatelů. 

S Járou prostě nikdy nikdo nepočítal ani na dovoz chleba z místní sámošky a do výběru byl původně zařazen jenom proto, že mu v garáži stojí motocykl značky Jawa. Nakonec jsem tedy se skřípajícími zuby dal souhlas a Pinocchio jej seznámil s našimi plány. Švára Jára hlasitě zajásal, neboť žádný živý organizmus v Evropě neprojevuje tolik životního elánu a entuziazmu jako on, když se naskytne možnost prchnout mimo území spadající do perimetru jeho manželky.

Jára ovšem kategoricky odmítl mou neúčast na výpravě, protože v jeho lebce se usídlila představa, že právě on je zrozen k vedení celé výpravy v počtu jednoho Pinocchia, zatímco já budu dělat technickou uzávěru expediční kolony. Což mělo v jeho představách znamenat, že budu takticky ze zadních pozic sbírat mrtvé a raněné, provádět za jízdy generální opravy jeho závodního stroje, vařit kávy a guláše, látat fusky a prát trencle, jakož i podávat vychlazené láhve s pivem, pokud možno již otevřené.

Výběr strojů

Další pohroma se na mne přiřítila při výběru strojů k této náročné „mision impossible“. 

Pinocchio šel jako jedině správný syn svého otce na krev a rozhodl se jako jedině správný český motorkář vyrazit do světa na Jawě 125/355, zvané Rosnička, která právě dospěla do parlamentem schváleného důchodového věku třiašedesáti let a šesti měsíců.

Se mnou to bylo podstatně horší. Těžce jsem rozdýchával, že má „Týnecká Lejdy in blek“ bude letos rezavět v garáži a já se budu mlátit za volantem Ceausescovy pomsty, takřka bezedného, avšak nevýslovně nepohodlného rumunského kombíka v holobytu, neboli bez jakékoli výbavy a kultury. 

Švára Jára ovšem celý expediční projekt zcela zabil prohlášením, že pojede na svém hnusném čínském skútru značky „Nou Nejm“, páč jeho třiapůla se nachází už čtvrtý rok ve stádiu dokončování renovace. Pinocchio do mne musel hučet celý týden, abych akci přece jen neodvolával, protože chlapi prý drží slovo a zejména on bude potřebovat nějakého příručního génia k opakovanému kříšení své stařičké kývačky. 

Zvažoval jsem možnost nějaké rychlé a hlavně bezbolestné transplantace genitálií, abych již nebyl mužem a nemusel držet dané slovo, ale na netu jsem zjistil, že na předělávku z chlapa na ženskou by mé skrovné úspory nestačily. 

Nakonec jsme se domluvili tak, že švára Jára už tentokrát doopravdy na svou motku „naběhne“ a renovaci dotáhne do finále před naším odjezdem. Pokud by se na něčem zasekl, jednoduše nám zavolá a my mu se vším pomůžeme.

První den

Odjezd! Konečně!!!

Všichni to znáte. Termín odjezdu se blíží, vy zuřivě vzpomínáte, na co všechno jste zapomněli, kontrolujete technický stav ocelových ořů, prohrabujete se zásobami jídla a pití, přepočítáváte počty svršků a spoďárů, přerovnáváte nářadí, třídíte dokola náhradní díly, marně dumáte, kam nenápadně nacpat náhradní motor značky Jawa, nemůžete samou nervozitou spát, budíte se, potíte se, drbete se, žena má rýpavé poznámky, v práci vám nadávají, že jste totální mimoň. Vše skončí, když nadejde den „D“.

Den „D“ nadešel, časové znamení v rádiu oznámilo pátou hodinu ranní a my číhali na přílet šváry Járy. Pinocchio z nudy pořád dokola leštil vyrezlé chromy výfuků své stodvacky, já po padesáté kontroloval funkci světel na přívěsu a švára nikde. Po půlhodině čekání jsme to psychicky nezvládli a frkli do jámy lvové, totiž k baráku, v němž drží nepřetržitou bojovou hlídku švagrová. Ta naštěstí ještě neopustila týlový zákop, tedy postel, takže na zápraží nás přivítaly jen tři kočky a Jára v trenkách. Olizoval marmeládu z housky a chtěl po nás, abychom zkusili najít jeho peklostroj. Trochu jsme se podivili, že má náladu se zabývat nějakou pitomou bojovou hrou, ale vzhledem ke stále ještě časné hodině (půl šesté ráno) jsme se švárou příliš nediskutovali. Zašli jsme rovnou do jeho garáže. V místě, kde stál předloni švárův motovrak, jsme našli – zcela nečekaně - švárův motovrak. Oproti dřívějšku byl ovšem vytuněný několika kily pavučin a prachu navíc. Nehnul na něm ani prstem. Opět…

Začal jsem zvažovat emigraci na některý z tichomořských atolů. 

Za čtvrt hodiny se dostavil švára s marmeládou po celé hubě a hrdě nám sdělil, že se rozhodl svou tříkuli nechat doma a jet přece jen na skútru, protože zpojízdnit tenhle vrak by dalo moc práce.

Po půlhodinové domovní prohlídce jsme skútr našli ve skladišti vyřazené techniky, které bylo kdysi zahradním altánem. Po další půlhodině se nám ho podařilo vyrvat ven a naložit. Uvažoval jsem, zda si nemám zavolat ještě z českého signálu rychlovku a nechat se odvézt do nějakého bezpečného blázince. Aspoň tak na pět let…     

Po slabší hodince práce v naší garáži, kde jsme se pokoušeli výměnou svíčky a akumulátoru probudit k životu Járův samohyb, který jsem překřtil na Rejžák, jsme vyrazili směrem k Drákulovu panství. 

Cesta do motorkářského ráje

Během cesty napříč Slovačí a Paprikovým královstvím se nestalo vůbec nic, protože trasu znám zpaměti ze služebních cest. Pinocchio usnul už po sedmi kilometrech a mně se podařilo vypnout uši, takže neustálé repetění Járy mne příliš nerušilo. K zachování příměří na palubě mi totiž postačilo pokyvovat jako že uznale hlavou a vyluzovat všelijaké divné zvuky, které by Jára mohl eventuálně považovat za souhlas či překvapení.

Průlet přechodem Ártand – Borš byl hladký až na krákorání jednoho rumunského poliše, který byl nezvratně přesvědčen, že z Rumunska chceme udělat smeťák a vezeme na černou skládku tři nepojízdné vraky. Tím nás všechny velice urazil – hlavně mou Dacii Logan, důvěrně zvanou Fanouš. Všechny stroje sice vypadaly, jakoby absolvovaly svou první cestu kolem světa již v polovině minulého století, ale my si byli zcela jisti jejich kvalitami. Pan policista se zdekoval teprve po nastartování Pinocchiova dvoutaktního oře, který okamžitě zadýmoval celý kontrolní prostor hraničního přechodu, takže kdo mohl, ten zdrhal.

Z Oradey jsme pokračovali po DN 76 na Baia Felix a Štei, odkud jsme odbočili na cestu DN 75. Zde již švára s Pinocchiem neodolali, a i když jsme zdaleka nebyli na místě určení, sundali za obcí Bojca (Baita) motky z vozíku a drápali se do šestnáctikilometrového kopce serpentinami vzhůru. A když už se vyhrabali na kopec, ani je nenapadlo, že by mohli zastavit. Mazali jak splašení z kopce dolů do Kympeni (Campeni). Marně jsem blikal, marně jsem troubil, marně jsem nutil chudáčka zděšeného Fanouše, zmlsaného středoevropským asfaltem ke zběsilému tempu na rumunské roletě. Takže to dopadlo přesně, jak jsem tušil, to jest špatně. Na kraji Kympeni po nás vystartovali ze svého obvyklého číhacího místa poliši. Sebrali nám všechny doklady, uzamkli se do policejního brka a začali je študovat. 

Přesně po osmi minutách přišel náčelník a pravil: „Frýdek Místek!“ 

Čuměli jsme na něj, jak tři čerstvě narozená telata. Z otevřených chlebáren nám odkapávaly sliny.

„Frýdek Místek,“ začal poliš po chvíli otravovat znova.

To už jsem nevydržel a přikročil k němu. Vydoloval jsem z prostoru nad svým krkem trosky znalostí rumunštiny a s pomocí rukou, nohou a občas i pusy jsem mu nenápadně sdělil, že kolonka, kterou nám předčítá z Járovy občanky, neobsahuje jméno a příjmení, nýbrž okres, v němž se narodil. Policajt se šel radit s kolegou a já polohlasem nadával klukům, jak si asi tak představují, že vybruslíme ze šlamastiky, že Pinocchio nemá řidičák, ani potřebné roky. Když jsem počtvrté vyjmenovával všechna sprostá slova, která znám, došel druhý rumunský poliš až k nám, podal mi kupku dokladů a řekl, ať jedem přes centrum pomalu, protože se tam koná klasický rumunský trh, což znamená množství lidí, aut, toulavých psů, dnes již nemnoho koňských povozů, kvanta plodin a předmětů místní produkce a prodejní pulty z mohutných fošen až do půli vozovky. 

Polkl jsem, svalil se za Fanoušův volant a poodjel jsem půl kilometru na benzínku. Tam jsem prohlídl vrácené doklady a zjistil jsem, že Pinocchio má řidičák. Po sdělení, že mu nedám najíst, dokud neřekne, jak se k němu dorval, mne synek poučil, že vyrobit řidičák při dnešní dostupnosti potřebné techniky je práce tak na půl hodinky v počítačové učebně kterékoli základní školy. Svalil jsem se podruhé. 

„Víš, jaký by to byl průser, kdyby je napadlo si ten řidičák prověřit?“ chroptěl jsem z posledních sil.

„A jak asi? Sám jsi říkal, že s českou databází propojení nejsou,“ hájil se synek. „A i kdyby mi doklady sebrali a poslali je do Čé eR, tak by se taky nic nestalo, páč ta občanka, kterou jsem mu podstrčil, je taky ze školy a data jsem samozřejmě změnil.“  

Svalil jsem se potřetí. Poznatek, že Pinocchio je zkušený a úspěšný padělatel eurodokladů, se mnou normálně flákl o zem. Nepomohla ani Járova slova uznání a pochvaly za profesionálně odvedenou práci.

Motorky šly bez milosti na vozík a vyrazili jsme dál po cestě DN 75 do cíle naší cesty, do podhorské vsi Lazuri, kde jsem při poslední služební cestě zamluvil opravdu levné ubytko, a to rovná tři eura za jednu noc pro celou výpravu. No neber to. 

Pointa celé naší expedice byla v tom, že za touto vsí končí veřejná komunikace a v celém horském masívu jménem Rošia Montana (Červená hora), který proslul nalezišti zlata už za dob vlády Říše Římské a v němž se dodnes doluje měděná ruda, je spousta slušných štěrkových silnic mezi jednotlivými nalezišti a důlními provozy a na ně je pro civily zákaz vjezdu a označení soukromého pozemku. Tudíž zde panuje relativní bezpečí před policajty a podobnými protivnými zjevy, kteří by mohli chtít znova vidět Pinocchiovu zdařilou grafickou variaci na téma český řidičák. 

Dojeli jsme asi kilometr nad vesnici Lazuri, kde mělo být podle plánku ubytko. Asi tak půl hodiny jsme ho zoufale hledali a pak jsme se z důvodu naprosté tmy odebrali chrápat do kupy sena, vědecky zvaného oboroh.