Povídání o včelách a včelařích

Na Vidlákových kydech se pravidelně kydá o zemědělství. Chov včel je také svrchovaně zemědělská činnost, a jelikož je to můj koníček, podělím se s kydači o stručný informační základ o včelách, včelařích a včelaření.

Letos v květnu tomu bylo 127 let, kdy včelaři na hořovicku založili svůj doloženě 1. včelařský spolek. 127 let je už dost úctyhodná doba existence. Který spolek, politická strana či jiná organizace se může chlubit tak dlouhou historií organizované činnosti?

Kde se vzali včelaři? 

Včely a včelaři zde byli od pradávna. Mnohem dříve, než Kosmas vložil praotci Čechovi do úst památnou větu o „zemi mlékem a strdím oplývající“, mnohem dříve, než se člověk stal zemědělcem, ba dokonce mnohem dříve, než praprapředek člověka slezl ze stromu. Byly nalezeny včely zalité v jantaru, díky tomu víme, že jsou tady více než 3 miliony let a také víme, jak prapředkyně naších dnešních včel vypadaly. 

Včelař zalitý v jantaru se sice nenalezl, ale přesto si díky poznatkům o životě dnešních primitivních národů dokážeme představit, jak počátky lidského včelaření vypadaly. Za prvotní lidský zájem o včely může objev, že včely produkují sladký med. V dávných dobách včely obývaly především dutiny stromů. Snaha dostat se ke sladké pochoutce hnala naše primitivní předky za včelími příbytky do jejich výšek a tam, pokud se jim podařilo prosekat se do dutiny, byli odměněni sladkými plástvemi s medem (strdím) a také zřejmě velkým množstvím žihadel. Nejstarší m dokladem této činnosti je kresba „vybírání medu“ z jeskyně Cuevasdela Arana blízko Bicorp u Valencie (asi 12 000 let př.n. l.)

Později si člověk ve snaze uchovat si stálý zdroj sladkých plástů vyřezal v kmeni ke včelám odnímatelný přístup a vybíral pouze část medových plástů, aby včelstvo nezničil. Tomuto způsobu primitivního včelaření se říkalo „brtničení“ a včelaři se říkalo brtník a brtník je vlastně praprapředek včelaře. Jeho úlu ve stromě se říkalo brť. Nejstarší v blízkém okolí  byla nalezena na dně Odry (stáří asi 2000 let) a je dokladem brtnictví v našem blízkém okolí. 

Od toho byl již jen krok k nápadu,  kus dutého stromu se včelami odnést z lesa a postavit si ho poblíž  svého obydlí. A tak se z brťě stal klát, prapředek všech úlů a z brtníka, sběrače medu pravčelař, praotec všech, co chovají včely.  

 

Něco o včelím společenství.

Jak už jsem napsal, včely bzučí na Modré planetě už více než 3 miliony let. Včela medonosná jak se nazývá v Evropě chovaná včela celým jménem, patří k sociálním bytostem, nejvýstižnější název pro společenství včel by byl superorganizmus. To znamená, že jednotliví členové společenství žijí společně a mezi nimi je aktivní součinnost. Včelstvo je ze sociologického hlediska velká rodina. Rodina je i biologicky výstižný výraz, protože všichni členové včelstva jsou dětmi jedné matky. Dcery (dělnice) nejsou plodné, zůstávají vázány na společenství. Synové (trubci) bez něj nemohou žít vůbec. Otec v rodině není.

Matka (královna) je ve srovnání s dělnicí asi o polovinu větší. Za normálních okolností se nachází ve včelstvu pouze jedna. Dožívá několika, cca 3. let. Matka má stejně jako dělnice žihadlo, na rozdíl od dělnice jen výjimečně bodá člověka. Schází jí mnoho orgánů, kterými se vyznačují dělnice, zato disponuje pohlavními orgány, umožňujícím se pářit a klást vajíčka. Těch je schopna naklást až 2500 denně, což je více, než činí její tělesná hmotnost. Matka též disponuje zvlášť vyvinutou kusadlovou žlázou. V ní se tvoří zázračná látka, která podivuhodným způsobem drží včelstvo pohromadě a je základem dělby práce v něm.  Včelstvo bez matky nemůže existovat, ale vláda v úle vychází spíš z dělnic.

Dělnice se oproti matce dožívá jen čtyř – šesti týdnů v letní sezóně, tzv. zimní včely žijí až 10 měsíců. V našich zeměpisných šířkách jich tvoří včelstvo 10 000 – 15 000 v zimě a až 100 000 na vrcholu letního vývoje. Dělnice se starají doslova o všechno. Mladé včely, tzv. mladušky, asi do 20 dnů vykonávají všechny práce v úle. Čistí buňky pro přijetí vajíček, krmí larvy, staví z vosku plásty, čistí úl, zpracovávají nektar, vykonávají strážní službu, zahřívají/chladí prostor úlu. Po 20 dnech se z mladušek stávají létavky. Přináší nektar, pyl, pryskyřičný tmel a podle potřeby též vodu. 

Řekněte, neříká se nadarmo „pilný jako včela“?

Jinak je tomu s trubci. Ve včelstvu nemají žádný jiný úkol, než se postarat při proletech o oplození korunní princezny, mladé neoplozené matky, která čas od času musí přijít na svět, aby včelstvo nevyhynulo se smrtí matky staré. K tomu dochází v létě. Trubci tudíž se vyskytují v úle v tuto roční dobu v počtu několika stovek. Žijí přibližně stejnou dobu jako letní dělnice. Když splní svůj úkol, na podzim jsou bez vděku vyhnáni z úlu a hynou.  Jsou dvakrát větší než dělnice, mají zavalitá těla a velkou kulatou hlavu. Kromě plození se nepodílí v úlu na žádné činnosti, čímž si vysloužili u lidí nevalnou pověst. Na jejich obranu je třeba uvést, že podle výzkumů se podílí v úle na termoregulaci (příjemně hřejí)a tak zastupují v tomto bodě dělnice, které se mohou věnovat jiné, užitečnější práci. Jsou také sympatičtí tím, že nikdy nebodají. Nemají žihadlo.

Dělnice, matky i trubci se vyvíjejí v buňkách plástů z vajíčka přes larvu, kuklu v dospělého jedince. Dělnice a matky se vyvíjejí z vajíček oplozených, trubci z neoplozených. Vyvíjejí se ve velikostí a tvarem rozdílných buňkách. O tom, zda se z oplozeného vajíčka vyvine dělnice či matka, rozhoduje kromě jiného potrava, kterou je larva krmena. Dělnice a trubci dostávají krmnou kašičku, směs s příměsí medu a pylu, matka dostává mateří kašičku, jejíž složení je zcela výjimečné.

Včely obývají a budují sídliště složené z voskových plástů z oboustranně uspořádaných šestibokých buněk. Přitom vyřešily složitý problém, jak s minimem poměrně měkkého materiálu dosáhnout vysoké pevnosti. Plásty jsou pro včely současně pevností, kolébkou pro dorost, zásobárnou potravy, shromažďovacím místem a obytným prostorem pro dospělé členy společenství. Jak už jsem se zmínil, stavěly si své plásty ponejvíce v dutinách stromů, Než přišel včelař a usídlil je v úlu.

Včelí rojení

Sice jsem popsal, jak se množí jednotliví členové včelího společenství, ale protože včelstvo je superorganizmus, jediným přirozeným množením je pro něj rojení, to je rozštěpení včelstva na dva nebo více samostatně plně funkčních celků, něco na způsob tvoření odnoží u rostlin. 

Někdy blízko vrcholu rozvoje včelstva, nejčastěji koncem května, v červnu, si včely začnou chovat mladé matky a před jejich vylíhnutím stará matka s polovinou včelstva opustí úl a vydá se hledat nový příbytek, založit novou kolonii. 

Jedná se asi z lidského pohledu o nejviditelnější a nejimpozantnější projev včel. Včely, podobné vodopádu, proudí z česna úlu a naplní vzduch bzukotem. Temný oblak sem tam se pohybujících černých bodů se vznáší ve výši korun stromů nad místem, odkud vyletěl. Po chvíli můžeme pozorovat, jak se včely usazují okolo matky na větvi, stožáru nebo pod střechou.  Nezdrží se však dlouho. Do hodiny se rozletí a roj se vydá rychlostí svižného chodce k novému příbytku, který v předstihu objevily včelí průzkumnice. 

Odchytávaní rojů je pro včelaře asi nejdobrodružnější činnost. Nezřídka můžeme vidět chatrného staříka, kterak vyzbrojen potřebným náčiním pronásleduje roj vertikálním i horizontálním směrem. Je při odchytávání roje schopen naprosto neočekávaných kaskadérských výkonů. Zapomíná na věk, na artrózu v noze, na dušnost, leze přes ploty, prodírá se křovím a kopřivami. Čile šplhá za rojem po 8 metrovém žebříku do vrcholu hrušně. 

„To on si už nacvičuje cestu do nebe“. Komentují jeho artistické výkony sousedé.

Pokud uspěje, neutrpí vážnější úraz a roj se mu podaří odchytit, usadí jej do nového úlu a rozmnoží svá včelstva. Pokud neuspěje, kouká „jako když mu uletí včely“. Včely se udělají pro sebe a z nějaké dutiny stromu a na včelaře dělají pomyslný dlouhý nos.

O včelím bodnutí

Už vás někdy bodla včela? Většině lidí pohybujících se v přírodě se to čas od času stane. Buďto jste na včelu bosi šlápli, nebo ji přimáčkli na oděvem nechráněné místo, nebo jste se přiblížili příliš blízko k jejich příbytku, když včely zrovna neměly náladu na návštěvy. 

Včela je vybavena žihadlem, které po vbodnutí zůstává ve vpichu, navíc vpouští do vpichu poměrně účinný včelí jed. Ten způsobuje, že okolí místa vpichu zarudne, více či méně oteče a stává se svědivým, kterážto reakce může vydržet i několik dní. To je sice nepříjemné, ale je to normální reakce.  V tomto případě pomůže studený obklad nebo něco z receptů našich babiček.

Jiný případ je, když vás bodne včela do chodidla a oteče vám hlava. Nebo se vám začne špatně dýchat a třeba omdlíte. To není normální reakce, to je reakce alergická a měli byste vyhledat lékaře a raději mít po ruce pro případ bodnutí od včely či jiného bodavého hmyzu nějaké medikamenty.

Včelařem se člověk alergický na včelí bodnutí stát nemůže. Nebo může, ale bude k němu velmi často jezdit záchranka. I přes nejlepší ochranu a opatrnost totiž včelař sem tam nějaké to žihadlo „koupí“. Začínající včelaři mají občas čínská očička uzavřená otokem, vepřovou tvář a ruku jak Pepek námořník. Časem, s počtem posbíraných žihadel, se reakce na včelí vpich zmenšuje. Místo vpichu jen trochu zarudne, jako když vás štípne komár. Bolestivost vpichu, zvláště pokud se včelám podaří nalézt citlivé místo, však zůstává.

Dá se tak říct, že včelařina je svého druhu koníček pro masochisty. No řekněte, kdo by se dával pravidelně popíchat od včel a přitom si na tuto skutečnost ani nepostěžoval, ba si i v některých případech lebedil?

Něco o medu a na co jsou ještě včely dobré

Sladký jako med, medově sladká vůně, táhne se to jako med, medově sladké řeči. Pojem med je zkrátka synonymum pro intenzivní sladkou chuť a nejznámější produkt včel. Med (medos)  je také prvním zdokumentovaným českým výrazem (Cestopis arabského kupce z 10. stol.). 

 Med včely vytvářejí z nektaru z květů stromů a rostlin či sladké medovice, produktu parazitů jehličnatých a listnatých stromů. Ten z nektaru je povětšině světlý, lesní medovicový bývá tmavý až do černa. Včely donesený nektar a medovici zahušťují, odpařují z nich vodu, štěpí na jednoduché cukry a ukládají do buněk v plástech. Pochopitelně to nedělají pro nás, pro včely je med potrava a během roku ho spotřebují i více než 100kg. Včelař včelám odebírá pouze přebytky, které si včely shromažďují v plástech na zimní období.  To jim musí včelař v dostatečné míře nahradit (takzvaně je „zakrmit „) cukerným roztokem, aby přežily zimní období. 

Průměrně se ročně sebere z včelstva okolo 35kg medu, je to odvislé od výkonnosti včel, šikovnosti včelaře a hlavně na stanovišti, kde jsou včely umístěny.  Zda jsou v okolí stanoviště dostatečné vydatné zdroje nektaru a medovice, potažmo množství nektarodárných kvetoucích rostlin a dřevin na polích a lukách a blízkost rozsáhlých lesních ploch s druhy stromů hostících medovicotvorné parazity.   Platí také, že s  větší nadmořskou výškou,  bývá snůška nižší.

Jak už jsem se zmínil, podle zdroje se dá rozdělit med na květový, zdrojem snůšky je nektar květů a medovicový –(lesní), kde je zdrojem je medovice, produkt parazitů jehličnatých a listnatých stromů.  Dále můžeme mluvit o jednodruhovém medu, pokud máme včely umístěny v lokalitě, kde v určitém období převládá snůška z jednoho druhu rostlin či dřevin. Pak můžeme mít  přičiněním včelaře med například akátový, lipový, řepkový či jedlový. Tyto jednodruhové medy mívají zpravidla výraznou chuť a vůni a jsou vyhledávány „fajnšmekry“. Dále také můžeme narazit na med pastovaný, to je med, který byl mechanickým způsobem (mícháním) upraven a který získá pastovitou konzistenci, nezkrystalizuje a zůstává trvale roztíratelný. 

Zde také narážíme na to, že med nezůstává trvale tekutý a že po kratším (př. med s převahou řepky lípy) či delším čase (př. akátový, medovicový) ztrácí tekutost a  krystalizuje. Je to jeho přirozená vlastnost, med krystalizací nic neztrácí. Naopak, pokud zjistíme, že med, který jsme si koupili, ani dejme tomu po roce nekrystalizuje, je něco v nepořádku a pravděpodobně se jedná o nemed.  Med, který buďto přešel teplotou vyšší než 50° C a ztratil většinu vlastností, pro který si med kupujeme nebo byl upraven přidáním nějaké chemické látky (známá Éčka, emulátory). Pro nás by bylo v prvním případě z hlediska účinku na naše zdraví stejné sladit si čaj cukrem, ba by to pro nás bylo ekonomicky výhodnější. V druhém případě by bylo slazení cukrem z hlediska účinku na naše zdraví mnohem bezpečnější.  

Dalším dnes již méně významným včelím produktem je včelí vosk. Ten včely produkují coby stavební materiál ke stavbě buněk a včelař ho získává vyvařováním z plástů.  Z jednoho včelstva se ho dá ročně získat cca 1kg. Vyrábějí se z něj svíce, voskovice. Dříve před nástupem průmyslové revoluce drahé a vzácné. To z toho důvodu, že jiný zdroj vosku nebyl a voskové svíce byly jedním z mála zdrojů světla. Zapálit v kostele svíčku tedy nebyl o jen tak a znamenalo to poměrně značný náklad.

Dodnes se k léčebným účelům používá díky svým vynikajícím antibakteriálním vlastnostem další včelí produkt, kterým je propolis. Včely jej tvoří propolis z mízy sebrané z pupenů dřevin a vylepují a tmelí  jím drobné otvory, připevňují plásty ke stěnám příbytku.

Asi největší přínos včel pro člověka plyne z jejich funkce nejvýznamnějšího opylovače květů. Byly prováděny výzkumy, jejichž výsledky to  jasně prokázaly, že tam, kde schází včely, výrazně klesly výnosy některých kulturních plodin a je výrazně narušen ekosystém.    

Co včelám prospívá?

Včely potřebují pro svůj život stejně jako člověk zdravé a co nejméně porušené životní a chemickými látkami co nejméně kontaminované životní prostředí. Potřebují ke svému rozvoji, a aby mohly přinášet včelaři užitek výhodnou skladbu rostlin a dřevin. Zde jim může prospět člověk výsadbou, pěstováním a ochranou nektarodárných a pylodárných  rostlin a dřevin. Mezi ty, které včely vyhledávají a včelaři rádi vidí v blízkosti včelínů, jsou to z rostlin řepka olejka, jetel x i jetel plazivý, vojtěška, komolice, z dřevin  je to především akát, lípa malolistá a velkolistá, javor klen i mleč, kaštan, lísky, vrba jíva i ostatní druhy vrb, pámelník, maliník, ostružiník. 

Co včelám škodí?

Aktuálně, kromě činnosti člověka dělá včelám největší problém „Varroa destruktor“, roztoč parazitující na včelách a včelím plodu. Rozšířil se k nám v polovině 70. let z Jihovýchodní Asie a při přemnožení za výhodných podmínek dokáže spolehlivě zlikvidovat včelstva v celých oblastech a opatření vedoucí k tlumení jeho výskytu jsou velmi pracná a jejich účinnost je kolísající. 

Z nemocí je pro včely a potažmo včelaře asi nezávažnější  mor včelího plodu. Bakteriální onemocnění přenášené vzduchem a migrujícími včelami, při jehož výskytu jsou likvidována všechna včelstva na postiženém stanovišti a to i s úly a veškerým nářadím a vybavením. Je samozřejmé, že pro včelaře je výskyt této nemoci noční můrou. 

 

Závěrem.

Je to už více než 6 generací co funguje v našem městečku včelařský spolek. Proud dějin lidstva se za tu dobu přenesl pře peřeje dvou světových válek, několika převratů a revolucí, vystřídalo se nám tu pět různých státních útvarů, střídali se doby klidné s dobami bouřlivými. Včely však rozeznívají lípy bez ohledu na starosti lidí, mají svůj miliony let zažitý rytmus, rytmus pramálo závislý na lidském pachtění.  

Dá se s jistotou říci, že by se bez člověka snadno obešly.  Stejně jako milión let před člověkem by se dokázaly díky své výbavě snadno srovnat s přírodou a jejími zákony a zajistit pro svůj druh přežití. To samé se však už nedá říci v obráceném gardu o člověku. Einstein prý prohlásil, že pokud vyhynou včely, lidé je přežijí pouze o čtyři roky.

Přejme tedy ve vlastním zájmu včelám i včelařům, aby se jim dařilo. Mysleme na včely, když kácíme stromy. Mysleme na ně, tam kde je to možné i při výsadbě stromů a ostatních dřevin. Buďme shovívaví, když nám bzučí okolo hlavy a odpusťme jim i sem tam nějaké to bodnutí. Včely se nám za to sladce odmění.