Pier Paolo Pasolini: Poesie / Básně

Přeložili: Alice Flemrová a Tomáš Matras)

Filmový režisér Pasolini byl také plodným básníkem, esejistou a spisovatelem. Jeho literární dílo má tisíce stran. Česky z něho byla vydána jen malá část. Výběr z jeho básní, který vyšel nedávno, poskytuje čtenáři dobrý přehled o hlavních tématech, kterými se Pasolini - básník zaobíral. Shrnuje to nejzajímavější, co nám zanechal. Podobná kniha jeho básní u nás dosud nebyla. 

Jazyky a nářečí

Jazyky a nářečí vznikají a zanikají. Tak jako "lengua gauchesca" v Argentině. Předávala se z otců na syny až do doby, kdy gaučové přestali existovat. "Nadie habla ya esa lengua." - Tímto jazykem už nikdo nemluví. Říká úvodní slovo. Toto nářečí přesto dál existuje ve slavné poémě Josého Hernándeze: Martín Fierro. Jazyk je totiž nejen prostředek komunikace, ale i nástroj k vytváření umění.

Cesária Évora, která nedávno zemřela, pocházela z Ostrovů Zeleného mysu (Cabo Verde). Své písně zpívala v portugalštině, ve španělštině a také ve svém rodném jazyce "criollo caboverdiano". Ostrovy Zeleného mysu je zvláštní místo. Soustřeďovali se tu otroci z Afriky než byli převáženi přes oceán ... Její píseň "Tiempo y silencio" - Čas a ticho je stejně závažná a nadčasová jako Romeo a Julie: "Morir en tus brazos" - Zemřít v tvém náručí. Co jiného?

Furlanské verše

Pasoliniho básně ve furlanském nářečí (oblast na severovýchodě Itálie - např. město Udine) patří do stejné kategorie jako předcházející dva příklady. Už první kratinká báseň je krásná:

"Fontana di aga dal me país. ...

Fontana di rustic amòur."

(Pramen vody v mojí dědině. ...

Pramen venkovské lásky.)

Ten, kdo si v dětství hrál u lesní studánky, dobře ví, že stačí chvilka, a voda je zase čistá. Dobře rozumí i ten, kdo se osobně setkal s jednoduchými, chudými lidmi. Čistota je to, co spojuje ty dva verše.

Pasoliniho básně z mládí jsou smutné. Smrt je častým hercem na jevišti. Třeba zde (str. 25):

"Sot di un tèj clìpit di vert

i colarài tal neri

da la me muàrt ch'a dispièrt

i tèjs e il soreli."

(Pod lípou vlahé zeleně

padnu do černoty

své smrti, která vymaže

slunce i ty lípy.)

Na této ukázce také vidíme, jak se překladatelé snaží zachovat rým (i rytmus) původní básně: vert/dispièrt - zeleně/vymaže a neri/soreli - černoty/lípy. U těchto tak krátkých veršů je to až eskamotérský kousek. V tiráži knihy je sice uvedeno, že jde o překlad, ale je to spíše přebásnění originálu.

A ještě jedna ze sbírky "Nejlepší mládí" (str. 32):

"Jo i soi lontàn, recuardi li so ranis,

la luna, il trist tintinulà dai gris."

(Já jsem daleko, všechno se mi vrací [ve vzpomínkách],

žáby, měsíc, cvrčků smutné cvrkání.)

Pasolini je už v tom "velkém světě", ale vrací se do kraje svého dětství. Tak, jako třeba Bontempelli (a Hana Hegerová): "Ma jeunesse fout l'camp" - Mé mládí, to byla vesnice.

Význam jazyka / nářečí

Recenze Pasoliniho první (furlanské) sbírky básní "dalle Poesie a Casarsa" vyšla v Luganu (Švýcarsko). "Byla to největší literární radost mého života.", říká Pasolini (str. 85). Ve fašistické Itálii (1942) byla ale sbírka přijata chladně. Není na tom nic překvapivého. Centrální moc, která se neopírá o lid, nemá nějaké extrabuřty ráda. Ostatně ani v "demokratické" Francii se okcitánštině moc nedařilo.

Nářečí uchovává kulturní jedinečnost kraje. Zánikem nářečí postupně zaniká i osobitá kultura kraje. Není to banalita. Ještě horší je to v případě jazyků. Národ, který nemá svůj stát, může být vystaven tlaku a svůj jazyk ztratit. Ztrátou jazyka končí i kultura tohoto národa i národ sám.

Takhle v tichosti byli zlikvidováni naši sousedé, Lužičtí Srbové. Nedávno! Asi před dvaceti lety. Po více než stoletém umírání je čekala smrt v podobě uzavření posledního gymnasia s lužicko-srbským vyučovacím jazykem. Dlouhodobý tlak Němců přinesl ovoce.

Ještě hůř se to vyvíjelo se Slováky: Za zhruba 50 let trvání Rakouska-Uherska jim Maďaři stačili zlikvidovat (maďarizovat) všechna gymnasia, všechny měšťanky a nakonec se pustili i do základních škol! Když vzniklo Československo, začali se slovenské školy obnovovat. Nikoho ani nenapadlo vnucovat Slovákům do škol češtinu.

Pasoliniho verše ve furlanském nářečí nejsou jen nějakým jeho móresem. Dobře si uvědomoval, jak je to důležité. Odtud vycházel i jeho zájem o furlanštinu jako jazyk - významně se podílel na její kodifikaci.

Pasoliniho básně v italštině

V padesátých letech začíná Pasolini psát verše v italštině. V knize začínají na stránce 34. Jsou to spíše filozofická a intelektuální díla. Pasolini dobře zná zevnitř italskou měšťáckou společnost. Je mu odporná (str. 36):

"Milioni di piccoli borghesi come milioni di porci ..."

Miliony maloměšťáčků jako miliony prasat ...

 

U nás v Čechách byli také měšťáci. Za Rakouska-Uherska, za první republiky. U nás ale vyvstával do popředí faktor národní: nejprve to byla snaha o obnovu české společnosti, pak snaha o vybudování státu. V Itálii (ale i ve Francii a ve Španělsku) tomu tak nebylo. Tam nebyla ta sounáležitost elit s lidem jako u nás. Tam elity otevřeně na lid kašlaly.

 

Do těchto básní (v italštině) patří i báseň "Il poeta delle ceneri" - Básník popela. Začíná na straně 76 a končí na straně 153. Je to vlastní životopis Pasoliniho. Psal ho, když mu bylo asi 45 let. To už má člověk docela odstup.

Na stránce 88/89 třeba píše o tom, jak odešel s matkou do Říma: "Utekl jsem se svou matkou a kufrem a trochou radostí, / které se ukázaly falešné, / vlakem, co se vlekl jako dobytčák, / přes furlanskou nížinu pokrytou lehkou a tvrdou / vrstvou sněhu. / Jeli jsme směrem na Řím. / Zanechali jsme tedy mého otce / vedle kamínek pro chudé, / v jeho starém vojenském zimníku ..."

Na straně 137 říká slova, která by se dala tesat: "Víra, víra přímého vztahu s Bohem / je ještě ve světě, který předcházel tomu měšťáckému."  U nás si to uvědomil už Karel IV., když měšťané začali bohatnout. A tak pozval z Vídně kazatele Konráda Waldhausera, aby je trochu poděsil.

Pasolini nebyl běžný muž

Ve sbírce (třeba na str. 167) jsou i některé verše, které otevřeně hovoří o pocitech mužů, kteří nejsou orientováni na ženy. Podobné verše psal Allen Ginsberg, který navštívil Prahu v roce 1965. (A byl vyhoštěn.) Nečetl jsem je. Četl jsem ale povídky W. S. Burroughse: "Hubitel!" na stejné téma. Běžný muž takové věci odkládá.

Jde nepochybně o autenické pocity. Jinak by je tito lidé nepsali. A určitě ne Pasolini - ten usilovný hledač pravdy. Umělec musí mít možnost se vyjádřit. Nemůžeme ho omezovat. V našem vesmíru však neexistuje nic tak cizího a vzdáleného.

Těžko říci, jak se tento Pasoliniho rys projevuje obecně v jeho tvorbě. Oproti většině básníků v ní totiž chybí Žena: její krása, její úsměv, její něha, její tělo ... Místo Ženy zaujímají Zoufalství a Beznaděj (str. 38):

"O immoto Dio che odio

fa che emani ancora

vita dalla mia vita

non m'importa più il modo."

(Ach, nehybný, nenáviděný Bože,

učiň, ať ještě vychází

život z mého života,

už je mi jedno jak.)

Třešničkou na dortu ...

Třešničkou na dortu v krásném Matrasově povídání na ČRo Vltava ze dne 23. 2. 2019 (od 37. minuty) byl naléhavý hlas Pasoliniho deklamujícího svou báseň "Io sono una forza del Passato" - Já jsem síla Minulosti.

Jak říká Matras v Předmluvě (str. 17), Pasoliniho básně nejsou zvlášť složité, ale jejich autor je někdy trochu "poťouchlý". "Forza" je samozřejmě "síla", ale v Novém kapesním slovníku z roku 1932 je uveden i výraz "stráž". Pak by tedy název básně mohl znít: "Já jsem stráž té Minulé doby".

A Pasolini tou stráží opravdu je. Uchovává odkaz té doby. Stráží to, co z ní zbývá. Pro nás. Na nás je, abychom činili totéž: Abychom strážili to, co ještě zbývá z té normální doby. Aby bylo kam se vrátit. Alice Flemrová a Tomáš Matras stráží odkaz Pasoliniho. Dělají to dobře.

Nuže, naslouchejme tedy Pasolinimu a opakujme si s ním: "Io sono la forza del Passato. Solo nella tradizione è il mio amore ...".

--------------------

Autor:  Pier Paolo Pasolini

Název:  Poesie / Básně (dvojjazyčná publikace)

Přeložili:  Alice Flemrová, Tomáš Matras

Vydalo:  Nakladatelství H&H s.r.o., www.nakladatelstvihh.cz , 2019

Objednávky:  objednavky@nakladatelstvihh.cz (250 Kč), viz též www.heureka.cz

ISBN:  978-80-7319-137-5

--------------------

Pier Paolo Pasolini (1922 – 1975):  Filmový režisér (např. Evangelium svatého Matouše), ale také básník, esejista a zarytý hledač pravdy.

Alice Flemrová:  Překladatelka z italštiny - hlavně próza a divadelní hry. Vícekrát oceněna. Působí na Filozofické fakultě UK.

Tomáš Matras (1976):  Nezávislý publicista, zabývající se hlavně italskou a latinskoamerickou literaturou. Asi nejlepší současný znalec života a díla Pasoliniho u nás.