Dvě říše

Žila byla jedna světová říše. Začala celkem nenápadně městem na řece Tibeře, ale postupně jako Bumbrdlíček rostla a rostla, podrobila si všechny sousedy, zabrala jejich zemi a roztahovala se pořád dál. Nakonec se roztáhla po celém známém antickém světě, jen ti Parthové nechtějí pochopit, kde je jejich místo.

Doba u které se chci zastavit vypadá takhle. Říše už spolykala spoustu zemí a království, nejdřív s králi uzavřela smlouvy a jmenovala je přáteli římského lidu, jejich armády použila jako pomocné sbory v dalších válkách, když už králů nebylo třeba, jejich území změnila v provincie. Armádu a taktiku měla lepší než protivníci, takže přes občasné neúspěchy a trampoty s Hanibalem nakonec vždy dosáhla svého – až na ty Parthy.

Takže naše říše vysává provincie a v nich platí římský mír (pax romana), což znamená plať daně, odebírej naše zboží, posílej suroviny a obilí a neodmlouvej, nebo uvidíš. V samotném centru moci to ale moc růžově nevypadá. O moc se dělí dvě strany, Optimáti a Populárové, jedni nominálně zastupují majetné a druzí lid, ve skutečnosti je to stejná sebranka, neustále spolu bojují, dělají podrazy, kupují hlasy, vytvářejí násilné nepokoje, lžou a obohacují se, kde se dá.  Úvěrové společnosti mají pré, půjčují peníze na úrok a nepohrdnou ani majetkem dlužníka, který nesplácí.  Zločinnost bují, různá kolegia a bratrstva křižovatek ovládají chudé čtvrti, vydírají a vraždí. Vládne Senát a v jeho čele vždy dva na rok  zvolení konzulové a pod nimi senátoři v různých funkcích. Do funkcí jsou voleni ve volbách, ale systém hlasování je nastavený tak, že převahu mají hlasy bohatých. Je tu jedna pojistka – tribun lidu, který může vetovat jakýkoliv zákon, nic moc se tím ale nezmění.

 Systém, který dlouho fungoval docela úspěšně se ale otřásá v základech, každou chvíli nějaké spiknutí, snaha převzít moc a na denní světlo nakonec vylézají pánové Pompeius a Caesar. Caesar si teprve cílevědomně připravuje půdu a zabavuje se tím, že přes prostředníky navrhuje zákony, které ač neschváleny v očích veřejnosti kompromitují Senát. Pompeius je na vrcholu moci, cestuje po provinciích, řeší problémy impéria, asi si to dost užívá a ani ve snu ho nenapadne, jak to celé skončí…..

Překulilo se dva tisíce let a po všech těch impériích, nad kterými dočasně slunce nezapadalo tady máme to zatím poslední.

Impérium už postupně spolykalo spoustu cizího území, armády vazalských zemí používá ve svých válkách, tu a tam někoho jmenuje svým přítelem, dotyčná země pak obdrží doložku nejvyšších výhod. Kde není možné intervenovat vojensky, tam lze vyměnit vládu za povolnější, třeba nějakou barevnou revolucí. Suroviny jsou také pořeba pořád, i o ně se vedou nekonečné války. Impérium se snaží prosadit pax americana, což znamená, kupuj si naše zbraně, odebírej naše zboží, posílej suroviny a neodmlouvej, nebo uvidíš. Zatím se daří, až na ty Parthy.

V centru moci také ale žádná sláva. O moc se dělí dvě strany, Republikáni a Demokraté, jedni nominálně zastupují majetné a druzí lid, ve skutečnosti je to stejná sebranka, neustále spolu bojují, dělají podrazy, kupují hlasy, vytvářejí násilné nepokoje, lžou a obohacují se, kde se dá.  Úvěrové společnosti mají pré, půjčují peníze na úrok a nepohrdnou ani majetkem dlužníka, který nesplácí. Zločinnost bují, gangy ovládají chudé čtvrti, vydírají a vraždí.

Vládnou vždy  čtyři roky prezident a viceprezident. Už zase je tu Senát a jako novinka Kongres ( to je po dvou tisíciletích inovace). Do funkcí jsou všichni volení, volební systém je nepřehledný a náchylný k manipulacím, zájmy veřejnosti zastupuje ombutsman, systém ale změnit nedokáže, už ani ty zákony nemůže vetovat. Reinkarnoval i Pompeius, objíždí provincie, chválí  poslušné, napomíná ty méně úslužné, občas zahrozí těm zlobivým. Růžky vystrčil už i Caesar zákonem o sankcích na ty, kteří se budou kamarádit s těmi nesprávnými (aktuálně Caesarův zákon). Je až děsivé, jak se všechno opakuje. Bude ale zajímavé sledovat, zdali opět Caesar hořce zapláče nad Pompeiovou hlavou. A co dál, přijde opět po občanské válce vláda císaře, když vládní systém čím dál víc skřípe a zadrhává se?

Nakonec má asi pravdu Edmond Paris.

„ Co už kdysi bylo je to, co má ještě být. A co se nyní děje je to, co se bude znovu dít, aniž je to co nového pod sluncem. To co už bylo, se děje i nyní a co ještě bude, už kdysi bylo“.