Proč nikdy nedostanete návod.

V debatách o tom, jak to jde krásně s naší civilizací do prdele, chce občas někdo návod, co by se teda mělo dělat. 

Návod je to, co můžete následovat krok za krokem bez jakéhokoli pochopení a stejně se dopracujete žádaného výsledku. - Běžně třeba kuchařské recepty, návody k použití, nejrůznější IT podpory po telefonu.

Jenže návody fungují jen na určité problémy. 

Na to, co má charakter hry, návody nefungují.

Zaprvé: Už jste někdy viděli plážový volejbal ?

Na písku jsou z každé strany sítě dvě hezké holky, ta blíž k síti si dá ruce za zadek a ukazuje prsty nějaký kód. Kameramani to rádi zabíraj, protože ty ruce s kódem jsou prima záminka zabírat zadek hezký holky. 

Proč si tak ty holky dávaj ruce za zadek a neřeknou si to přímo ?

Proč vůbec používají nějaké kódy ? 

Evidentně protože v doslechu na druhé straně sítě jsou jejich soupeřky, co by podle toho okamžitě zařídily a hrály to tak, aby vyhrály ony. 

Tak už to ve sportu chodí. Každý chce vyhrát. Kdyby byly holky z jednoho týmu tak dementní, že by to nechápaly, tak se nikdy nedostanou až před ty kamery.

Když se domlouvají hráči jednoho týmu, tak k tomu prostě nezvou členy soupeřova týmu.

Stejně tak rádio Moskva nepovzbuzovalo vlastní populaci vyprávěním o tom, jak Rudá armáda připravuje obchvat u Stalingradu. Dokonce ani generál bránící město to oficiálně nevěděl a i když mu to došlo, radši se neptal.

Podobně se část úspěchů Němců v 41 dala přičíst tomu, že Sověti tehdy neměli vůbec ponětí, kde Němci zaútočí. U Kursku už to sakra věděli. U Moskvy aspoň věděli, že nezaútočí Japonci a tak mohou stáhnout divize ze Sibiře. 

Když Britové připravovali nějaké vylodění či jinou vojenskou operaci, tak to taky nenahlásili Němcům. Dokonce i když chtěli nahlásit špatné místo, tak to nevyhlásili všude veřejně, ale naopak předstírali, že to tají a jen pro Němce nechali pár poloskrytých stop, aby si Němci mysleli, že to sami ojevili a proto tomu uvěřili. 

Děvkaři do svýho oblbování vplétají náznaky, z kterých si slečna vyvodí, že je dotyčný vhodná partie. Neříkají ji své úmysly. Kdyby jí je řekli přímo, tak by zůstali panicové do smrti. 

Tak už to na světě chodí. 

Jak říká rád doktor House, všichni lžou. 

Druhej důvod, proč nemůžete mít návod, je sama podstata hry, kdy na výběr máte vy i soupeř více reakcí a žádná není a priori špatná nebo dobrá protože ještě záleží, jak ten druhý na to pak zareaguje.

Když přijdete do šachovýho kroužku, tak se tam nenaučíte jeden univerzální postup, jak vždycky vyhrát. Nic takového neexistuje. Naučíte se tam základní pravidla a postupy. Naučíte se tam nějaké nejběžnější sekvence, ale pak musíte hrát a studovat partie mistrů, pořád dokola promejšet všechny kombinace, abyste věděli, kam až vedou všechny možnosti.

Proto se hra v šachy mezi vyrovnanými spoupeři navenek presentuje ve formě dvou lidí, co dlouho čumí na šachovnici, pak jeden táhne figurkou a zase se dlouho čumí, než pak táhne figurkou ten druhý a takhle pořád dokola. Během toho tichého čumění hráči přemýšlí a v duchu simulují další tahy.

Hokej je naproti hra víceméně stále v pohybu. Když diváci na stadiónu či u televize řvou na hráče, co měl udělat, tak on to v ten moment samozřejmě už ví taky. Jen to je náročné na udělání a zvlášť v té rychlosti a v podstatě bez přemýšlení. 

Proto jednak hokejisti trénují pořád dokola a jednak si po zápase rozebírají situace s trenérem. Po každém zápase si Jágr sedl s Jelínkem a rozebírali, co kde udělal za chyby. Co Jágr udělal dobře, co špatně, co mohl udělat v ten moment jinak a líp (až se v podobné situaci ocitne příště). Jestli situace neměla řešení, tak jet v čase pozpátku až k bodu, kde se dalo udělat něco jiného, aby se mohl té situaci vyhnout. 

Kdyby Jágr nebyl schopen uznat, že dělá chyby a nebyl ochoten je odstraňovat, tak by skončil s hokejem nejspíš už po pár tejdnech, ještě jako dítě. - Takový boží hovádka vidíte třeba v různých pěveckých soutěžích. Napochoduje tam frajírek jak alfasamec školy. Nese se jak mistr světa, zvyklý na to být středem pozornosti, působit na holky, mít kolem sebe nohsledy a potlačit každý odpor. Má se za mistra světa ve všem a chtěl by ještě vejš, jenže soutěž je o zpívání. Zazpívá tam sotva průměrně. Samozřejmě to nestačí. Nepostoupí, ale při odchodu rezolutně prohlásí, že je stejně Superstar. 

I když se to nezdá, tak ten proces učení se u hokeje a zpěvu se v principu zas tak moc neliší. Musíte udělat něco správně, rychle, automaticky se svým tělem. Trenér/učitel vám opraví chyby a vy se pak musíte sousředit na to, jak to udělat správně a cvičit pořád dokola. To je náročné, protože se vám v mozku mění neuronové dráhy a ty staré se pořád připomínají. 

Jak zvládnete jednu věc, přijde další a další v podstatě je to bez konce. Ale během toho dlouhého učení se naučíte reagovat automaticky, intuitivně a jet už jen podle emocí a reflexů. 

Jágr byl tak dobrej, protože svým způsobem dělal nekonečný hon na chyby. Když mu jednou Jelínek pochválil zápas, že to bylo perfektní, Jágr vylítl a řekl mu tři chyby, který udělal. Nešlo mu o to bejt hvězda, šlo mu o to, bejt v tom hokeji dokonalej. Právě proto byl hokejová hvězda. 

Nesoustředil se na výsledek, ale na proces.

Když hrajete hry proti soupeřovi, tak nemůžete mít návod. Musíte chápat celou hru jako celek. To znamená ta pravidla v pozadí. 

Každej už někdy viděl kuchařskou knihu. Tam jsou recepty/návody a dá se podle nic uvařit dobré jídlo. Dokáže to každej, kdo nemá přímo odpor k vaření. Ovšem bez kuchařky to už spousta lidí nezvládne. 

Skuteční kuchaři ale vaří jinak. Dáte jim 4-5 surovin, oni na to zamžourají a udělají z toho předkrm, jídlo a zákusek (a samozřejmě by takhle mohli udělat deset dalších menu). 

V čem je rozdíl? Oni už chápou samu podstatu vaření. Nepotřebujou recept. Vědí, jak na co zareaguje která surovina a jak budou reagovat dohromady. Tak může cukrář v Bílém domě dělat každý den jiný zákusek po dlouhá desetiletí a nikdy se neopakovat. Může dokonce něco zkazit a vzápětí změnit směr a vyrobit něco jiného a zase extra.   

Rozdíl mezi těma dvěma přístupama se ukázal třeba v bitvě u Farsalu. Pompeus tam zkoušel udělat obchvat jízdou, přesně podle příruček a César ho prokoukl, očekával to od něj a zařídil se podle toho, odebral nepozorovaně část vojáků ze středu a poslal je skrytě pompeově jízdě do cesty. To zastavilo útok jízdy, rozbilo pompeovy plány, Pompeus nedokázal dost rychle zareagovat a bitvu prohrál, s ní i občanskou válku a vlastní život. 

Němci vedli dělostřeleckou palbu, kde měla být podle sovětských příruček umístěna dělostřelecká baterie.

Podobně Žižka systematicky porážel křižáky, protože si pletli válku s rytářskými turnaji a lovem na bezbranné venkovany. Když se nepříliš bystří, ale sebejistí křižáci ocitli proti disciplinované armádě, s hejtmanem, co řešil každou situaci jako nový rébus, tak neměli šanci. 

To samé dělal Bruce Lee v bojových sportech. 

Napřed se učil jednotlivé chvaty. Pak se to začalo slévat v celek, začal chápat podstatu. Učil se od různých mistrů různých škol. Všímal si, že jedni používají věci, co druzí ne. To ho donutilo vnímat jejich omezení, sám si ověřovat, co funguje, víc věřit sám sobě, víc principům než autoritám a nakonec vymýšlel nové chvaty. V podstatě opět řešil každou situaci jako samostatný rébus. 

Dopředu, protože mezi dvěma údery na to není čas.

Proto byste měli myslet teďkon, protože až to budete potřebovat, tak na to nebude čas.  

Proč Německo dosáhlo z druhé světové takových úspěchů a pak trapně prohrálo? Protože na začátku přišli s novým návodem na úspěch: kombinovaný útok tanků, letectva, pěchoty a všeho ostatního, kterým rozdrtili slabší a nepřipravené protivníky. Jenže tím zároveň školili ostatní v tom, co se chystá. 

- Angličani byli v bezpečí za kanálem a Rusové v bezpečí dálek (mluvíme o vedení). Měli čas přemýšlet nad tím, co se děje a vymýšlet, co s tím. Něco okopírovali a na něco vymysleli protifintu. Byť ta finta byla někdy jen ve formě kvantitativní převahy. 

Německý návod už nestačil a bylo na Němcích vymýšlet, co s tím a nezvládli to. 

Přesně to samé potkalo Napoleona, protože napřed drtil evropské nepřátele novým způsobem válčení (+ ideologií) a pak prohrál, když vymysleli, co s tím. 

I když mám Napoleona radši, tak Kutuzov ho tady porazil rukou mistra, byť se válel ve stanu s děvkama. Vtáhl ho hluboko do Ruska (a tím zmenšil jeho armádu), uhrál remízu v brutální bitvě u Borodina, z obsazení Moskvy, které se tehdy normálně mělo stát důkazem prohry, si nic nedělal a Napoleonovi ji spálil v rukou. Pak ho nechal jít oslabujícím pochodem pryč z Ruska. Pak na něj zaútočil ještě u Bereziny. 

Rébus vyřešen jak matematická rovnice. Čistě, cynicky, pragmaticky, brutálně, elegantně, s pochopením, bez předsudků a upejpání.

Návod je zkoumat všechno do podledního detajlu a zbavovat se chyb. Stále dokola. Bez konce.