Kopretina

Uviděl jsem ji stát na krajnici.

… po třiceti letech… 

Stála na stejném místě, jako tenkrát. Svěží větřík jí foukal do volných plátěných šatů v barvě nebes nad námi. I s těmi nadýchanými bílými mráčky. Před paprsky pálícího slunce ji chránil odrbaný slamák, vlasy do pasu mírně prošedivělé, úplně stejně jako tenkrát. Ruce složené na břiše, jakoby v nich držela mimino, namísto něj v náruči kytici kopretin…

Poprvé jsem kolem projel se zájmem o její křivky. Pravá noha poctivě ubrala plyn, oči klouzaly po tenké látce vypasované letním větříkem. Když jsem jel zpátky, snažil jsem se nahlédnout pod krempu klobouku, protože zbytky funkčních závitů na mozku vysílaly poplašné signály. Při další cestě s nákladem hlíny jsem už předem vybíral místo, kde zastavit. Asi to tušila, postavila se na zaslepenou odbočku, vedoucí do vesnice, která byla a už není.

Zastavil jsem. Nacpaný těsně u svodidla jsem spustil okénko, počkal, až přejde na mou stranu. 

„Jsi to ty, Kopretino? To snad není možné! Tolik let…“, spustil jsem ze spuštěného okénka.

„Ty ses vrátil?“ odpověděla otázkou.

„Tys mne poznala? Hodně jsem se změnil. Jsem vážně nemocný, přežil jsem těžkou bouračku, nikdo mne nepoznává…“

„Duši máš pořád stejnou,“ hleděla mi do očí.

Na zádech se mi vyhodila husí kůže. Stejně, jako před pětatřiceti lety…

Sešplhal jsem po schůdcích z kabiny a přešel ke svodidlu na okraji silnice. Přetínalo vyasfaltovanou odbočku vedoucí do centra zmaru.

Máchl jsem rukou k zárodku lesa vyrůstajícího z močálu, který býval kvetoucími zahradami. Otočil jsem se k ženě v modrém.

„Proč odsud neodejdeš?“ vztekle jsem vyštěkl.

„Proč bych měla?“ odpověděla mírně. „Patřím sem, nikam jinam. Zůstal mi tu kostel. Kostel svaté Barbory, patronky havířů,“ zdůraznila. 

„Jo. Patronky těch, kteří to tu pohřbili,“ bezhlavě jsem zaútočil.

„Ne. Pohřbili jste to vy. Všechno jste zničili!“ roztáhla v zoufalém gestu ruce.

„Báro, poslouchej…“ začal jsem znova.

„Jsem Kopretina!“ křikla na mne a přeskočila přes svodidlo zpět do svého království.

„To je jedno, tak dobře. Kopretino, když chceš. Mě tu poslali navážet hlušinu z důlní prádelny, nic víc a nic méně! Tři fůry za hodinu, třicet fůr za noc! Já nemám s tím, že se celá vesnice propadla a zalila vodou, vůbec nic! Už jsem ti to říkal tisíckrát! Ano, je tady kopec, který tu nikdy nebyl! Jo, pomáhal jsem ho stvořit, protože kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný. Ale já jsem žádné uhlí zpod vaší dědiny neraboval, jasné? Já nemůžu za to, že to tu všecko zalila voda! “

„Ale mohl jsi odmítnout, mohl jsi jít pracovat jinam, mohl jsi cokoli… Nemusel jsi ničit tenhle krásný kout...“

„Už jsme to probírali tisíckrát. Proč sis zasedla zrovna na mě? Vždyť tu přece prošly za těch čtyřicet let, co se zasypává tahle propadlina, stovky robošů. Když se podél řeky stavěl násep pro novou silnici, točilo se tu na šichty přes dvě stě lidí! A na opačné straně propadliny pořád provádí zavážku denodenně dalších deset lidí! Proč nejdeš za nimi?“

„Chci o tom mluvit s tebou a s nikým jiným. Je to tvůj problém, ne jejich.“

„Kurva fix!“

„Pojď se mnou,“ otočila se zády ke mně a vykročila po zarůstající silnici do bývalé vesnice.

„Seru na tebe! Rozumíš? Nechci!!!“

Otočila se a hleděla na mne svýma očima barvy lískových oříšků.

„Pojď se mnou,“ řekla mírně, uklidňujícím hlasem. 

Šel jsem za ní, jako tele na porážku.

Ke kostelu to bylo pět minut chůze. V poledním žáru mi takřka vzápětí vytryskly pramínky potu na břiše i na zádech, stékaly do trenýrek, pak do ponožek. Záviděl jsem Kopretině bosé nohy, odhalená kolena, volný výstřih.

„Počkej, když už mě někam táhneš, tak mi neutíkej!“ zavolal jsem na ni.

Nezpomalila, stále byla pět kroků napřed.

U kostelních vrat se zastavila a otočila se ke mně: „Co jsi mi slíbil?“

„Já nevím, nepamatuju si. Je to třicet let, co jsme se viděli naposled!“

„Jednatřicet. A slíbils mi, že mi uděláš klíč k tomuto zámku,“ položila ruku na kliku kostelních vrat. „Tvrdil jsi, že máš doma stejný zámek a že to není moc práce. Čekám jednatřicet let…“ řekla smutně.

„Já…, á…, éé…, á jó, už jsem si vzpomněl. Pak už jsme se nepotkali a návoz hlušiny byl zastavený na neurčito. No a pak už mě z práce vyhodili, už jsem se sem nedostal, chápeš?“ mlel jsem pantem, co mi přišlo na jazyk.
„Chci ten klíč, slíbils mi to.“
„Jinak mi nedáš pokoj, že?“

Pokrčila lhostejně rameny.

„Jak to děláš, že jsi vůbec nezestárla? Tenkrát jsi tvrdila, že jsi o dvacet let starší, než já. To by ti mělo být skoro osmdesát! A vypadáš pořád stejně, s bídou na čtyřicet.“

„Ten klíč,“ zopakovala neústupně.

„Nemám nářadí. A polotovar,“ pokoušel jsem se nějak – jakkoli - vykroutit z ožehavé situace.

Beze slova se otočila a mávla rukou na znamení, že mám jít za ní. Prošli jsme tři sta metrů spletí vrbin a zastavili jsme se před malou zelenou boudou.

„Tady si naši spravovali loďky, které potřebovali k práci na chovných rybnících,“ otevřela prkenné dveře. Přede mnou se otevřelo stolařské království.

„Panečku, teda tady se dala udělat spousta věcí,“ vydechl jsem, i když jsem vůbec nevěděl, jak by se některé nástroje měly používat.

„ Na ponku máš železo a pilníky,“ s ulehčením prohlásila a potichoučku sdělila komusi třetímu: „Tak ho tu konečně máme.“

Prohlédl jsem svěrák na ponku a polotovar, ze kterého jsem měl vyrobit klíč.

„Ten svěrák se mi vůbec nehodí, je na dřevo a ne na železo. Zničím ho. A budu potřebovat ještě svářečku. A hlavně nějaké hodnoty. Kótovaný nákres, náčrtek, obrázek, a tak… Anebo rozebrat ten zámek v kostelních dveřích,“ tak trochu jsem doufal, že ji tenhle nápad rozmluvím. Mlčky vytáhla ušmudlaný papír, rozložila jej a já hleděl na náčrtek, který jsem kdysi dávno zhotovil já sám. 

Spadla mi brada. Vůbec jsem netušil, kde ho splašila. Byl to náčrtek namalovaný jako pomůcka k vypilování ztraceného klíče od domovních dveří více než sto šedesát let staré barabizny, ve kterou jsme s mou ženou začínali před třiceti lety opravovat. 

 „Co ta svářečka?“ vsadil jsem vše na poslední kartu.

Zarazila se. A za okamžik, jako by jí někdo napověděl, se lehce pousmála a s ulehčením odpověděla: „Vypiluješ ho z jednoho kusu, máš na to spoustu času.“

Neprotestoval jsem. Podle nákresu jsem si načrtnul na široký plocháč obrys klíče a začal jej pomocí pilky a sekáčů vykřesávat z masivu. Za dvacet minut bylo hotovo, další půlhodinu zabralo vycizelování tvaru přesně podle rozměrů na výkresu.

Vzal jsem zhotovený klíč do ruky a vyšel z boudy.

„Kampak?“ zeptala se mne, když jsem chtěl zavřít dveře.

„Je to hotové jen nahrubo, teď budu muset začistit zuby na místě,“ začal jsem jí vysvětlovat zámečnickou práci, „aby se klíč hezky otáčel a nezasekával. Rozhoduje každá desetina milimetru.“

„Dej mi ho,“ natáhla ruku. Vzala jej jako svátost a přišli jsme spolu k průčelí kostela. Vsunula jej do zámku a otočila. Zámek zaskřípal, chvíli se zdálo, že je zaseknutý, ale pak přece jen cosi cvaklo a mohutná vrata se se skřípěním pootevřela.

Chtěl jsem vrata postrčit a vstoupit dovnitř.

„Ty ještě ne,“ rychle se mi postavila do cesty.

„Mám to tu všechno na starosti a bez klíče s tím byly velké trampoty, víš?“ s provinilým výrazem vysvětlovala. „Ten kostel se nesmí propadnout…“

Chtěl jsem jí odseknout cosi v tom smyslu, jestli ji někdo nutil přelézat do kostela oknem, ale než jsem vyslovil první slovo, dveře za ní zaklaply, zachrastil zámek.

„Děkuju,“ ozvalo se zpoza zavřených dveří

„Báro! Kopretino!“

…

„Báro!“

… ticho…

Otočil jsem se a šel po betonce rovnou k náspu, po němž svištěly kolony aut s havíři vracejícími se z ranní směny… 

„… Kopretino…“  

„Bože, jak mi je špatně,“ zablekotal jsem, pálící slunko mě přivádělo do mdlob.

„Héj, je ti něco? Proč jsi zastavil? Mám zavolat servis, anebo sanitku?“

Seděl jsem na svodidle oddělujícím betonku od státní silnice a za rameno mě držel Honza.

„Co je?“

„No to se ptám já tebe! Jsi naráz pustil výstražné blinkry a hupsl jsi na brzdy! Ty to nevíš nebo co? Jel jsem za tebou asi tři sta metrů, tak jsem tě dobře viděl, jak jsi vyfičel z kabiny. Jako by hořelo!“

„Myslel jsem, že jsem tu stál aspoň hodinu!“

„Ani nápad! Jak říkám, asi tak tři sta metrů. No přeci jedu ze skládky za tebou! To taky nevíš, nebo co? Kdepak hodinu! Kdo ví, jestli vůbec půl minuty!“

„… aha…“

„Tak co, už dobrý?“

„Jo, jo. Popojedem. Jsem v pohodě. Udělalo se mi trošku šoufl, asi z toho vedra. Už je to v pohodě.“

Naskočili jsme do kabin, nastartovali a vyjeli. 

Rozepnul jsem bezpečnostní pás a vytáhl jsem z kapsy kalhot kapesník, abych si utřel z čela stékající kapky potu. Klimatizace vůbec nepomáhala. 

S kapesníkem jsem vytáhl složený arch papíru. Byl na něm kótovaný náčrt starobylého klíče.

Do pr…! Kde se to tu vzalo?! To jsem blázen…

Do toho se ozvalo zvonění telefonu. Šéf s dotěrným dotazem, jestli bych neudělal ještě jednu fůru navíc. Neudělal, je příšerné horko a klimatizace nefunguje, jak by měla. 

Konec debat. 

Vypnul jsem hovor a mrknul automaticky na displej, jestli na něm není záznam o zmeškaném hovoru nebo příchozí zpráva. 

Časomíra na telefonu ukazovala o hodinu a třináct minut více, než digitální hodiny tachografu.

 Za oknem se na mne šklebila dvojčata těžních věží dolu ČSM…