Svéráz národního rybolovu na vlastní kůži – Admirál Grog na Volze v roce 2002, díl třetí

Od běloruské hranice - pravidla pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti  – jak se překračují s veselým kolektivem hranice mezi státy - v Moskvě -  o tom jak to Saša zaonačil - o šoférech a jejich přednostech a chybách - jak zažít na vlastní kůži pocity Robinsona. 

 

Jedeme po dálnici Běloruskem směrem k ruské hranici a dál na Moskvu. Je teplé, slunečné dopoledne a rozpálený vzduch se tetelí nad rozpáleným asfaltem. Dálnice je nová, ve velmi dobrém stavu, není na ní skoro žádný provoz. Rychlost je na běloruské dálnici omezena na 80 km/hod, a tak se monotónně šineme téměř absolutní rovinou vpřed a pozorujeme z okna ubíhající krajinu. Dálnice neprotíná žádná města a tak se nám naskýtá pohled na utěšenou zemědělskou krajinu. Čerstvě posečené louky, na nich spousta ptáků včetně velkého počtu čápů hledajících si v posečené trávě potravu. V polích a lukách se občas objeví nějaká skupinka stavení, nebo hospodářských budov, vše budí dojem souladu. 

Zastavujeme na odpočívadle u bistra a dáváme si z nabídky šašlik a zeleninový salát, jak později zjišťujeme jedná se o ruskou klasiku, něco jako v Americe hamburger. Šašlík je v ruském kulturním okruhu nejběžnější nabídkou všech rychlých občerstvení, barů a bister.

Šašlik, který jsme si dali je chutný, pečený na ohni na roštu nad plechovou nádobou s ohněm. Jediným negativem, které nás mírně znepokojuje, je skutečnost, že oheň pod šašliky je živený dřevem z rozřezaných, dobře prolakovaných starých oken.

Zeleninový salát je také typicky ruský. K ochucení nálevu je použit kopr, což je pro nás nezvyklé, ale jsme tou kombinací příjemně překvapeni.

Ještě uděláme několik fotek, abychom měli památku na průjezd Běloruskem a bez velkého zdržování pokračujeme dál v cestě. Máme jí totiž před sebou ještě hezký kus, jsme zhruba v 1/3. Už nyní jsme značně „votlemený“ a v zájmu co nebližšího ukončení cestovních utrpení se nemůžeme příliš nikde zdržovat.

 

Jako Češi generací narozených před rokem 80 máme cestování autobusem na velké vzdálenosti totiž dobře zmáknutý a máme v krvi „pravidla pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti“. 

Autobus jsme hojně využíval jako dopravní prostředek na menší či větší vzdálenosti v rámci školních výletů na hrady a zámky nebo jiné turistické a poznávací výlety. A tak víme dobře, že se v autobuse musí v první řadě zpívat, aby cesta uběhla a stále se udržovala pozitivní nálada pomáhající zapomenout na útrapy cesty. Takové „Kolíne, Kolíne“ nebo „Na Okoř je cesta“, či „Na kopečku v Africe“ nás jako děti v dobré náladě spolehlivě udržovali.

Také jsme se ze školních výletů poučili, že je nutné vždy mít co pít, a že je  nutné, pokud je co pít, pít ustavičně, aby měl šofér vztek a musel furt stavět na čůrání. 

Tyto vědomosti, či spíše axiomy poznané v letech školních jsme podstatnou měrou obohatili později na vodáckých nebo horolezeckých výpravách. Ty se pořádali na velké vzdálenosti autobusem.

V 90. letech jsme měli v Hořovicích bezvadnou partu, se kterou jsme jezdili na divokou vodu na tremp a páchali různá jiná podobná zvěrstva. Pamatovali jsme dobře na odkaz školních let, ten bylo však nutné mírně upravit, aby „pravidla pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti“ byla použitelná i pro cestovatele školním střevícům již odrostlé. 

Repertoár písní pro udržení pozitivní nálady byl pozměněn. Limonády jsme oproti školním létům zaměnili za různá „čuča“ 

Co je to „čučo? Čučo je laciné ovocné víno. Rybízák, jablečné, enzián, malagelo, višňové, šumavské bylinné, jaryna, orange punč a mnohé jiné, na jejichž názvy si dnes již nevzpomínám. Tehdejší soc. zemědělství jím v pestré nabídce druhů a v obdivuhodném množství zásobovalo maloobchodní trh. 

Nejlépe byly zásobeny obchody  „ovoce/zelenina“, kde regály napěchované zaprášenými láhvemi doslova praskaly. U těchto obchodů vždy zastavil autobus na začátku našich vodáckých výprav a do nich směřovali naši vybraní nákupčí, největší znalci v oboru ovocných vín, vybaveni pytli od brambor. 

„Mě dejte ten horní regál“, objednával první nákupčí, ukazujíc prstem na regál se zaprášenými lahvemi nad pultem. 

„A mě dejte ten spodní regál,“ přidává objednávku druhý nákupčí ještě dřív, než se prodavačka stačí vzpamatovat z překvapení z první neobvyklé objednávky.

Takto dobře zásobeni, doplňujíce čuča pivem a kořalkou jsme vyráželi beze strachu, že by nás mohla přepadnout náhlá nepřekonatelná trudnomyslnost a dalo se tak překonat i jinak nepřekonatelné nepohodlí, který skýtá dlouhá cesta autobusem naplněným lidmi a různým haraburdím.

Naše chytré mozky také vyřešily problém téměř stejně tak stejně složitý jako kvadratura kruhu. Jak v autobuse intenzivně dodržovat pitný režim a přitom neprodlužovat cestu a nestavět na čůrání po každých deseti kilometrech? Zde přišla na řadu epochální inovátorská aplikace bažanta doposud známého jen z lůžkové části nemocnic. 

Cestující, u nichž konzumace tekutin vyvolalo nutkavou potřebu močit, pouze zakřičeli „Bažanta!“ 

Ten k němu doputoval bleskurychle, pokud nebyl zrovna nasazen u jiného potřebného. Naplněná nádoba od naplnitele doputoval ke dveřím autobusu, ke službě, mající za úkol bezpečné a odborné bažanta vyprázdnit. 

„Dveře!“ 

Na tento smluvený pokyn služby řidič zpomalí, odevře dveře autobusu a služba bezpečně a odborně „vychrcne“ obsah bažanta na silnici. No řekněte, není to geniální? 

Vždy když jsem svědkem takových velkých lidských intelektuálních počinů, zjihnu a  upevní se ve mně důvěra ve šťastnější budoucnost lidstva. Důvěra ve šťastnou budoucnost a schopnost lidí řešit problémy ve mně naopak uvadá vždy, když se blížíme k nějakému hraničnímu přechodu. 

Zde vyvstává nutnost provést autobus, loď či lodě, 15 – 40 „silně votlemenejch“ pasažérů autobusu a nepopsatelnou hromadu různého haraburdí nástrahami celního řízení. Celníci však nemají vůbec ponětí o „pravidlech pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti“ a to mi, jako člověku který na sebe bere většinou zodpovědnosti provést tuto operaci, dělá velké starosti. 

Celnice je prostor kde vlády jednotlivých států vedou své skryté války. Jako nástroje používají celníky a pohraniční policii. Jako záštitu různé paragrafy stvořené podle logiky „hlavy XXII“ nebo „Murphiho zákonů“. Rukojmí těchto skrytých válek jsou turisté nucení podrobit se odbavovací proceduře předepsané pro vstup do toho kterého státu. Celníci se jim hrabou v zavazadlech, rentgenují je, svlékají, šťárají se jim v prdeli, to všechno podle intenzity skryté války, kterou mezi sebou příslušné státy vedou.

Celníci také často vedou své soukromé války o neoficielní zlepšení svých finančních poměrů a to zejména na Balkáně a na východě, což celou věc ještě komplikuje. Jsou schopni nechat čekat nebo vyložit autobus pro pár piv nebo bakšiš, což celou situaci kolem překračování hranic činí ještě nepříjemnější a nevypočitatelnější.

Když jsme prvně překračovali v roce 87 s vodáckým zájezdem hranice Rumunska, byl jsem strašně zodpovědný a myslel si, že mohu poručit větru, dešti. Měl jsem naivní představu, že se mi podaří přesvědčit všechny „otlemené“ kamarády v autobuse, že se mají na hranici chovat tiše a nenápadně, tím způsobem že nejsnadněji bez problémů projdeme hraničními procedurami.

Potíž byla v tom, že přesvědčit osádku autobusu řídící se intenzivně „pravidly pro cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti“, aby neřvala, neskákala, nelezla po stropě, nedělala na celníky neslušné posunky, nepila a nekouřila během proclívání, nelezla z autobusu a neochcávala celnici. To bylo ve stavu veselosti, v jakém se přijelo na rumunskou hranici neproveditelné. Během cesty se totiž vypily zásoby čůča určené původně na celý desetidenní pobyt a osádka autobusu stala se prakticky verbálně neovladatelnou a reagovala pozitivně pouze na pokyny „nová láhev“ a „kořalka“.

Zastavili jsme před hraniční závorou. Pasová kontrola přišla k autobusu, nakoukla dovnitř a usoudila, že by bylo zhola nemožné skrze velké množství všudypřítomného haraburdí proniknout dovnitř a provést kontrolu pasů v autobuse. Vyzvali nás tedy, podle vzoru „když nepřijde hora k Mohamedovi, musí Mohamed za horou“ abychom si vzali své pasy a seřadili se před autobusem, což bylo pro mne těžké prosadit a pro votlemené pasažéry autobusu těžké učinit. 

Najít pas, ztracenou stabilitu, vstát ze sedačky, vystoupit z autobusu a neskutálet se přitom ze schůdků a nepovalit pracovníka rumunské pasové kontroly, to byl úkol, jehož splnění zabralo poměrně dost času a který dal všem řádně zabrat a ne všichni se s ním vypořádali. Sledoval jsem, kterak Motorák, nejvotlemenější dřevorubec z Brd, klopýtl na schodech, ve snaze nabýt ztracenou stabilitu a zabránit se napřaženou rukou zachytil pracovníka rumunské pasové kontroly, přičemž mu šikovně díbnul hořící cigaretu o výložku. Dva další se potáceli ven jen s dopomocí méně postižených kolegů. Do toho vyhrávala heligónka „Močila v konopí, močila“. 

V duchu jsme si říkali, že pokud by v téhle chvíli Rumuni řekli „jste ožralí, nejdřív vystřízlivte a pak přijďte“, tak bychom se nemohli moc divit a ani stěžovat si.

Kontrola totožnosti posléze probíhala poměrně dlouho. Jednak se lidé hrozně kymáceli, takže bylo velmi obtížné porovnat podobiznu z pasu s vizáží kontrolovaného, jednak byli všichni tak strašně votlemený že si vůbec nebyli podobní a ani sami nevěděli, kdo jsou a jak se jmenují a jenom test DNA mohl prokázat spolehlivě jejich totožnost.

Pasová kontrola nás nakonec po zjištění v jak zuboženém stavu jsme nechala milosrdně být. 

Nastoupivši celní kontrola projevila přání, vyložit všechno haraburdí  z autobusu. Po pasové kontrole nastoupili celníci. Nejdříve k mému obrovskému zděšení chtěli vyložit všechno haraburdí z autobusu. Podařilo se mi je přesvědčit, aby upustili od plošné kontroly, že bude stačit jim ukázat a odevřít vše, nač si ukážou. Na rozložení všeho toho haraburdí by byl třeba hektar volného prostranství a na vyložení a naložení by v tom stavu cestovní veselosti, ve kterém se posádka nacházela, zabralo asi tak dva dny.

Nakonec jsme hranice úspěšně překročili. Úspěšně jsme je překračovali i v letech příštích při všech našich výpravách, které následovali. Naučil jsem se, že nejlepší je nechat věcem volný průběh. Nechat lidi, aby se chovali přirozeně, odpovídajícím způsobem stavu jejich votlemenosti. Nějaké přílišné řízení věcí na hranicích většinou nic nevylepšilo, naopak přirozené chování votlemené posádky se ukázalo občas jako prospěšné. Například, když jsme v roce 89 jeli z Rumunska.

Dopoledne jsme přijeli na hranici do Oradei. Posádka nebyla ani moc votlemená, a tak byl v autobuse klid. Dalo se očekávat, že průjezd hranicí bude hladký a že budeme moci brzo v klidu pokračovat směrem domů. 

Ale uoha! 

Na hranici vlez do autobusu celník a řekl nám, že máme čekat a zůstat v autobuse. Viděli jsme, že právě mají v práci zájezd Holanďanů přijíždějící z Maďarska. Právě vystupovali z autobusu odstaveného u celnice a celníci je odváděli do celnice, aby se jim v klidu mohli pošťárat v prdelích a zavazadlech. Vypadalo to na delší dobu. 

Ve mně se vzedmula vlna zodpovědnosti a tak jsem ještě všechny důrazně napomenul, jestli nechtějí, aby se jim také šťárali v prdeli, aby se řídili přáním těch milých a moudrých pánů celníků a nikam moc nelezli, nikoho nebili a neničili z dlouhé chvíle zařízení celnice. 

Zdálo se, že má promluva kupodivu zapůsobila, jen si někdo sem tam odskočil na WC do celnice. Jinak byl klid, všichni se chovali nadobyčejně vzorně, až mne napadlo, jestli se nám po autobuse nerozšířil nějaký nebezpečný virus a posádka není nemocná. Toto podezření ještě zesílilo, když se odchody na WC staly hromadnými a navíc se ti, kdo odešli, nevraceli.

Když jsem zůstal v autobuse delší dobu sám, pojal jsem náhlé podezření, že něco skutečně není v pořádku. Vydal jsem se po stopách posádky stižené podivnými trávicími problémy zjistit, co se děje. V prostorech WC, kde jsem očekával kroutící se bledé vodáky s dramatickým výrazem v tváři, kterak kopajíce do dveří obléhají obsazené kabinky, nebyl nikdo. Zato ze dveří, nad kterými byl nápis BUFET – CANTINE, se ozýval důvěrně známý řev. Odevřel jsem dveře a bylo mi rázem jasné, že přechod hranice neproběhne tak hladce, jak jsem si naivně představoval. 

Místnost byla zaplněna vodáky z našeho autobusu, většina se tlačila u barového pultu a všichni sborově do sebe lámali čičeničáky nějaké kořalky (čičeničák je kořalka o objemu > 1 dcl). Z výrazu tváří bylo vidět, že jsou spokojeni. Konečně našli příjemný způsob, jak si ukrátit dlouhou chvíli a jak vhodně vyplnit čas při čekání na proclení a že je jim vlastně už jedno kdy pojedeme dál.

„Egy, tenhle čičeničák cujky stojí 5 šušňů!“ (šušeň je ve vodácko horolezecké hantýrce z konce minulého století název rumunské měny) Řve na mne s votlemeným výrazem Ruméček a cpe mi sleničku.

Rezignoval jsem a přijal nabízenou sklenici a připojil se k hroznu kamarádů okolo baru. Po vypití dvou skleniček ze mě tíže odpovědnosti rázem spadla. Rázem mi bylo líp a vše mi zdálo v pořádku a naprosto přirozené a nadějí jsem společně s ostatními u baru očekával vývoje věcí příštích. Zábava měla docela spád, z autobusu se přinesli kytary a během hodiny se celnice třásla v základech a v Bufetu to vypadalo jako na silvestrovské oslavě deset minut po půlnoci.

Bujará zábava nevzala zvrat ani po drobném incidentu se zaměstnanci celnice, kteří průběžně přicházeli do bufetu na svačinu. 

Bob, silně krátkozraký vodák z Prahy, jehož čočky v brýlích by neškolený pozorovatel označil jako dna od popelníků, si své brýle nechal v autobuse, spletl si u stolu sedícího v civilu oblečeného zaměstnance celnice, asi ředitele s Ruméčkem a sežral mu z talíře párek. Ten se, nevím proč, rozčilil a odešel z bufetu.

Asi v reakci na tento drobný incident, zrovna když byla zábava v nejlepším a tři páry tancovali na stolech „Škoda lásky“ vstoupil do Bufetu kordón celníků a přerušili zábavu. Donutili nás zaplatit a zatlačili nás za našich hlasitých protestů do autobusu. Řidiči nařídili, aby zavřel dveře a okamžitě s námi opustil rumunské území směrem do Maďarska. To vše bez kontroly pasů, zavazadel a jiných nepříjemných formalit.

Z celé této historie jsem si vzal závažné poučení: Při cestování s veselým kolektivem na velké vzdálenosti je vysloveně nevhodné a škodlivé bránit posádce autobusu se chovat přirozeně a intuitivně. Vždy od té doby, když na mne přijde záchvat odpovědnosti a dostanu chuť jménem civilizace regulovat chování svých votlemených kolegů, dám si čičeničáka nebo v případě zvláště silného záchvatu dva. Mohu vřele doporučit. Na vzkypělou zodpovědnost to účinkuje spolehlivě, něco jako soda na pálení žáhy.

 

Na bělorusko – ruskou hranici přijíždíme kolem půlnoci. Většina nás spí různě skroucených na sedačkách nebo pohozených na harampádí a jen neochotně se probouzíme a protahujeme. Do očí nás píchá světlo zářivek ozařující jednotlivé stavby rozptýlené chaoticky kolem silnice. 

Je vidět, že hraniční přechod mezi Ruskem a Běloruskem není dobudovaný, odbavení se odehrává ve stavebních buňkách a panuje zde poměrně chaos, což se nám má následně vrchovatě potvrdit.

Naše odbavení řídí jako znalec poměrů Libor. Z toho mám velkou radost. Můžu „bejt votlemenej,“ nemusím se moc starat a organizovat. Pozoruji, jak se Libor se šoférem Frantou vystupují z autobusu a mizí v temnotě hrát tu podivnou hru na shánění razítek. Opodál jsem je zahlédl, jak vstupují do jedné ze stavebních buněk, následně se opět vynořili v autobuse, vzali nějaké další papíry a znovu zmizeli ve tmě, míříc do další z buněk. To trvalo asi hodinu. Pak se definitivně vrátili, Libor s úsměvem na líci nám oznamuje,  že máme jet. Muž uniformě nám dává pokyn, autobus startuje a my odjíždíme z hranice směrem do Ruska. 

Je mi trochu divné, že si nás ani nezkontrolovali podle pasů a nemáme v pasech žádná razítka – že by se poměry na hranicích tak uvolnili?

„Što dáli, to dáli,“ tvrdí Libor s úsměvem, „nelam si s tím hlavu“

Až později jsme zjistili, že jsme na celnici absolvovali pouze asi třetinu „povinné skladby“ a byli tak nedopatřením v Rusku prakticky načerno. 

 

Ráno nás zastihlo před Moskvou. Stavíme na rybí tržnici u cesty na protažení a na obhlídku tržnice. Mají zde v nespočetných stáncích nepřebernou nabídku ryb ve všech myslitelných lákavých úpravách a tak téměř všichni nějakou rybu nakoupili. 

Tím se sice vylepšil náš jídelníček, ale ještě se zhoršilo životní prostředí v autobuse. K pachu oleje, zpocených těl a špatnému trávení přibyl další výrazný odér, nabývajíc časem na síle. To jak sem tam nějaká ryba nepozorovaně a nenávratně zapadla do našeho haraburdí a začala si řídit sama svůj posmrtný život, dávaje o sobě vědět zesilujícím zápachem. Pro pasažéry našeho autobusu to sice nepředstavuje okamžitý problém. Čichové buňky se při déletrvající expozici otupí. Zato pro náhodného návštěvníka autobusu to představuje šok. Neškolený člověk si musí zákonitě myslet, že minimálně jeden z pasažérů už je delší dobu nebožtík, co měl před smrtí velkoobchod s rybami.

Ten dojem musel mít zaručeně také Saša, mírumilovně vyhlížející pán s výrazným ruským smyslem pro čistotu, když na smluveném místě na kraji Moskvy přistoupil do autobusu. Nepodařilo se mu to hned na první pokus. Poprvé strčil hlavu do autobusu a nasál odér a okamžitě vzal několik kroků zpátečku. Pak si uvědomil, „že je sakra bývalý voják a ten že musí něco vydržet“, tak na druhý pokus do autobusu vstoupil a pozdravil se s námi. 

Až nyní jsme se vlastně dozvěděli, jak to Saša všechno zařídil, abychom se dostali, kam potřebujeme a mohli nás oficielně podporovat vojáci v Samaře. Vydával nás za důstojníky generálního štábu České armády, kteří si chtějí udělat neobvyklý výlet a přitom navázat družbu. 

To nás uvedlo mírně do rozpaků, většina z nás má plánovanou hodnost svobodník po absolvování desátého vojenského cvičení a bude nám dělat velký problém předstírat vysokého důstojníka. Na druhé straně to ještě zvýšilo pro nás, mírně dobrodružné povahy atraktivitu celého výletu – no řekněte sami, kdy se člověk dostane normálně do situace, že musíte nenadále v cizí papírově nespřátelené zemi předstírat, že jste důstojník generálního štábu? Zároveň to celé předjímá, kudy se bude ubírat osud naší výpravy a že nám bude umožněno nahlédnout hluboko pod pokličku hrnce ruských zvyklostí a svérázu.

Saša se nalodil do autobusu. Uvolil se nás doprovodit z Moskvy do Samary, aby nám pomohl překonat případné problémy vyskytnuvší se cestou. Hlavně se jednalo, jak se brzy ukázalo, o ostražité kontroly na důležitých křižovatkách pečlivě kontrolující každé neobvyklé vozidlo a náš autobus nutno říci působil na kontroly jako mucholapka na mouchy. Jak se nás nikdo nevšiml na cestě do Moskvy, tak nás během cesty do Samary stavěli snad každých 100 kilometrů a Saša se poměrně zapotil při vysvětlování, co jsme zač a co jedeme do Ruska dělat. Vysvětloval četnost kontrol na východ a jih od Moskvy nebezpečím teroristických útoků, což se nám jevilo jako poměrně pochopitelné a odůvodnitelné.