Svéráz národního rybolovu na vlastní kůži – Admirál Grog na Volze v roce 2002, díl čtvrtý

Opouštíme po kratší přestávce Moskvu a vplétáme se do hustého městského provozu, abychom překonali cca 900 km, které nás dělí od Samary. Někdo by si mohl myslet, že cesta je většinou nudná záležitost a že dobrodružství nás očekává, až když se dostaneme k vodě. Z našich zkušeností však víme, že samotný přesun autobusem po silnici může znamenat zajímavé adrenalin dostatečně produkující dobrodružství a cestování po Balkáně a v Rusku je již vysloveně adrenalinový sport.

 To jsme měli poprvé možnost zažít při zpáteční cestě z Finska v roce 99, kdy jsme jeli se záměrem rozšířit si kulturní obzory a nasát atmosféru Ruska zpět přes Petrohrad. 

Při pohledu na hustý provoz v petrohradských ulicích, kde jsme totiž i při nejlepší snaze jen velmi těžko hledali zákony, jimiž se společně řídí všechna ta auta, tramvaje a trolejbusy, řítící se v několika pruzích přes křižovatky. V petrohradských autoškolách totiž zřejmě vyučují zcela rozdílná pravidla silničního provozu než je tomu v ostatních zemích a ještě k tomu, jak se zdá, každá ze škol jiná. Z toho, co jsme vypozorovali, by se dalo usuzovat, že v Petrohradě běžně platí pravidlo ,, Přednost má zásadně větší , nebo rychlejší vozidlo.“ Pokud policistu řídícího křižovatku neuposlechnou tři za sebou jedoucí vozidla, je tento okamžitě povinen křižovatku s mávnutím ruky opustit. Dál pak na křižovatce platí již uváděné pravidlo ,,většího a rychlejšího vozidla.“

Zvláštní postavení mají v Petrohradě chodci. Ve zdejších dopravních předpisech s největší pravděpodobností zakotveno ustanovení motivující řidiče k důslednému pronásledování chodců. 

Takový přechod pro chodce typu ,,zebra“je pro zdejšího šoféra to samé, jako pro myslivce paseka s posedem. Vkročí - li na přechod - paseku neostražitý chodec, odnese si řidič – lovec krvavou trofej ve vzorcích svých pneumatik. 

Vybavil jsem si v této souvislosti vyprávění jednoho známého o své cestě do Šanghaje a o tom, jak tam vypadá provoz v centru města: 

,,Představ si,“ vyprávěl, ,, Po dopravních tepnách se ve čtyřech pruzích v obou směrech valí husté proudy automobilů a v nich se nahodile pohybují také taxíky. Zájemce o jejich služby vstoupí do vozovky a bez újmy na zdraví si zastaví třeba i v čtvrtém pruhu vybrané vozidlo.“ Představil jsem si, jak by asi stříkala krev, pustit petrohradské šoféry – lovce do,,rezervace pro pěší“ – šanghajských ulic.

Další pravidlo odvozené z  pozorování běžného provozu města je také zajímavé a zní:,, Pokud je ve směru jízdy velkého silného vozidla malý počet jízdních pruhů, neumožňující dostatečně rychlou jízdu, může jeho řidič použít jako další jízdní pruh střední vyvýšený pás pro tramvaje a to i v případě, že v protisměru se tramvaj zrovna blíží. V případě hrozícího střetu má přednost větší a rychlejší vozidlo.“

Na karoseriích petrohradských dopravních prostředků však zřetelně vidět, že ne vždy je jednoznačné, které vozidlo je větší a rychlejší. I náš autobus to odnesl na kterési křižovatce na výjezdu z centra pomuchlaným plechem, ale myslím si, že to vzhledem k panujícím zvláštnostem  dopravních pravidel, nedopadlo až zas tak špatně.

 

Průjezd po moskevském okruhu k výpadovce na Samaru zaručeně nesl všechny znaky adrenalinového sportu a potvrdil nám, že moskevští šoféři ctí přibližně stejné zákony jako šoféři petrohradští, to znamená žádná. 

Pět pruhů rozpáleného asfaltu tam, pět zpátky, přeplněné auty, která řvou, hoří, troubí, strkají do sebe, padají z nich plechy – jižní spojka v Praze v dopravní špičce je proti tomu dětské dopravní hřiště.

 

V takovém provozu a na tak dlouhých trasách se projeví osobnost řidiče (čů).

Ta je důležitá pro pohodu a zdar každé dlouhé cesty autobusem. Šofér na takové cesty by měl být především člověk vyrovnané povahy, nejlépe stoického založení, který přijímá věci tak, jak přijdou, nerozčilující se a nemudrující nad věcmi, kterým stejně nelze zabránit a které se ze zákonitostí naší existence stejně stanou. Musí to být, pokud se stane nějaká nepříjemnost, člověk vždy hledící s důvěrou a optimismem do budoucnosti. 

Pokud řídí autobus nějaký úzkoprsý, nerudný, nervózní paprika, který se rozčílí sotva vyjde sluníčko natož, když mu někdo nedej Bože znečistil sedačku drobty od svačiny, je o problémy postaráno. Takový člověk dokáže člověku zkazit i pouhou cestu do práce a proto je nutné vždy, pokud to alespoň kapku jde, se podobného neštěstí vyvarovat. 

Šofér se musí také dobře orientovat. Jak v nastalých neočekávaných situacích, tak v mapách.

Nesmí být „bludič“ jako Tonda Voříšek, který nás občas vozil na divokou vodu. Tonda byl malý, zakulacený, z našeho pohledu tehdy starší pán. Byl to hodný člověk s burácivým přichraptělým hlasem a hlasitým hurónským smíchem. Nedělal si zbytečně hlavu s malichernými problémy, byl to starý mládenec, který většinu svého volného času trávil v restauraci. Z pohledu našich požadavků na šoféra na vodácký zájezd vyhovoval. 

Ale byl „bludič“. Měl fobii z velkých silnic. Pokud jel delší dobu po nějaké pěkné rovné široké silnici, tak automaticky, podvědomě uhnul na nějakou vedlejší sinici, z té zase po nějaké době na ještě vedlejší silnici, která končila v poli. Tam na konci zastavil a ptal se „kde jsme“ a „kam mám jet dál“. 

Při cestách na kratší vzdálenosti to tak nevadilo, ale jednou jsme jeli na týden na Slovensko. Cestou tam jsme Tondu uhlídali. Ale zpátky. Z Liptovského hrádku jsme jeli na noc, v autobuse se zpívalo a popíjelo pro udržení dobré nálady, z kterého důvodu jsme Tondu přestali hlídat. Byli jsme pak docela překvapení, když jsme po třech hodinách jízdy zjistili, že se ploužíme po strašných podokreskách a nikdo neví, kde jsme a kudy jet dál. Orientace byla možná snad jen podle lišejníků a tak jsme mohli považovat za velký úspěch, ne li zázrak, když jde se po dvou hodinách orientačního závodu v horském terénu dostali do míst, kde již lidé znali elektrický proud a bylo vyznačené na mapě. Samou únavou jsme usnuli a přenechali tak znovu iniciativu Tondovi. 

Ráno nás probudilo v polích za Přerovem. Navedli jsme Tondu na dálnici a nyní již pečlivě hlídali a v zárodku jsme zmařili každý jeho pokus odbočit na vedlejší silnici. Jen díky tomu se nám podařilo urazit trasu Liptovský hrádek – Beroun za pouhých 20 hodin. V Berouně vystupovali naši Berounští kamarádi a pár nás pokračovalo do Hořovic, výchozího a konečného místa cesty. 

„Vy se máte, vy už jste doma. My to máme ještě tak 4 hodiny do Hořovic.“ Zazněl tehdy skeptický povzdech“.

 

My máme pro tak dlouhou cestu, abychom nemuseli dělat dlouhé přestávky, šoféry tři. Šofér od dopravce Franta, Zhovadil a Ríša jsou šoféři z řad posádky. 

Všichni splňují i naše nejpřísnější požadavky. Všichni tři mají jednu společnou, pro ruské policisty závažnou vadu – Franta s Ríšou se moc neholí a Pepa Zhovadil nosí s oblibou černé brýle. Tím ruským strážcům přádku až příliš připomínají čečenské mužiky – teroristy a tím je také se dá vysvětlit velký zájem, který o nás projevují.

Šofér Franta, se kterým jsme velmi brzy kamarádi, šoféruje již dlouho vodácké zájezdy a netrpí v žádném případě nešvary, o kterých jsem se již zmínil. Jede s námi sice poprvé, ale okamžitě se zařadil mezi favority, které bychom rádi viděli za volantem při každé naší výpravě ale i na palubě lodi jako našeho kumpána. Během našeho pobytu v Rusku projevil při reprezentaci Admirála Groga velkou statečnost – ale o tom až později.

Pepa Zhovadil nás vozil úspěšně autobusem na vodu do Rumunska i v naší vodácké pradobě. Oplývá dovedností udělat i z hromady šrotu fungující motor, cokoli se pokazí a je v lidských silách to napravit, tak si můžeme být jisti, že Pepík se toho úspěšně zhostí a zachrání tím výpravu před ztroskotáním. 

Je muzikant, hraje na kytaru a nenechá se k tomu nikdy dvakrát přemlouvat. Pamatuje si na rozdíl od mnohých z nás i slova písní a umí doprovodit kytaru výrazným zpěvem. Zvláště má v oblibě písně s texty velmi podrobně a doslovně popisující tvarové přednosti slabého pohlaví, jehož je velkým opěvovatelem. Pokud naladí na tuto notu, v žádném případě se nejedná o koncert vhodný pro puritány či lidi úzkoprsé. Taková nota někdy posádku při dlouhém odloučení od domova může osvěžit, samozřejmě pokud se to nepřehání.

Ríša s námi jezdí na motoplachetní výpravy s přestávkami od samého začátku a celá věc nese punc jeho spoluúčasti. Jako šofér odřídil zdárně obě naše výpravy do Finska.  Protože je zároveň člen posádky a zná věci z obou stran, nemůže nám moc nadávat, když vyvádíme po cestě nějaké vylomeniny. Pokud bych měl zmínit nějaký zápor, který by ho jako šoféra mohl diskvalifikovat, tak je to jeho záliba udržovat si na tváři černé strniště. To neškolenému pozorovateli ztěžuje rozhodování, zda za volantem autobusu sedí řidič z civilizované země Evropské unie nebo čečenský terorista. 

Jako  člen posádky drží hned dva primáty. Je první z posádky, komu admiralita věnovala v cizí zemi ostrov. 

Za první cesty po Finských jezerech v roce 98 mu vyšly narozeniny do termínu plavby. V narozeninový den nás uhostil šampaňským s jahodami a dalšími velmi dobrými pitivy a krmivy. Tím působil posádce těžkou veselost a spokojenost a v návaznosti se admiralita na popud mnohých ústních i písemných žádostí z řad posádky rozhodla ho velkoryse odměnit. 

Po dlouhých debatách jsme se rozhodli, že nejvhodnější bude věnovat mu nějaké území. A protože jsme byli ve Finsku, zemi tisíce jezer a miliónu ostrovů, rozhodli jsme se mu v záchvatu megalomanské velkorysosti na památku věnovat ten ostrov, na kterém se oslava jeho narozenin odehrála. Finsko má ostrovů spoustu a určitě nebude na závadu, když jeden z ostrovů bude vlastnit tak příjemný a veselý člověk, jako je Richard.

Na palubě lodi jsme uspořádali sice malou ale pompézní slavnost v rámci které jsme dekretem Ríšovi předali v vládu nad ostrovem včetně lidí, kteří by se na ostrově eventuelně vyskytli, všech ptáků a savců ostrov obývajících, jakožto i nižších forem života a kompletu neživé přírody. Okamžitě jsme také ostrov přejmenovali na Richardův ostrov a jméno ostrova přepsali ve všech mapách, co jich na palubě bylo.

Richarda celá slavnost a velkorysost daru tak dojala, že se opil. To byl základní předpoklad pro získání druhého finského primátu. Richard se totiž následně stal jediným z posádky a také vůbec jedním z mála lidí, který na vlastní kůži poznal pocity Robinsona na pustém ostrově.

Toho dne odpoledne po oslavě Richardových narozenin jsme totiž připluli k dalšímu z ostrovů v rezervaci Linasari. Bylo krásné počasí, sluníčko na finské poměry překrásně hřálo a tak jsme se odhodlali spáchat ve studené vodě jezera hygienu.  

Přistáli jsme u kamenitého břehu ostrova  a vystoupili na pevninu. Většina z nás se s řevem vrhla s mýdly a šampóny do studených vod jezera. Menšina, včetně Ríši se jen tak vyvalili na břeh a relaxovali na vyhřátém kamenitém břehu. Jednotlivci nejvíce postižení houbařskou horečkou vyrazili do vnitrozemí jezera.

Kdosi ze skupiny houbařů se po nějaké době vrátil s novinou, že objevili na ostrově asi pět set metrů od lodi překrásnou zátoku, chráněné kotviště s tábořištěm. Už se začalo připozdívat a tak jsme se rychle domluvili, že do zátoky přejedeme a na ostrově přenocujeme.

Jediný problém byl, že nám Ríša mezi tím na sluníčku tvrdě usnul a za žádnou cenu nešel vzbudit. Vašík Klabík nebyl ještě hotov s hygienou a nabídl se, že s Ríšou na místě počká a až se vzbudí, dojdou společně pěšky do tábořiště v zátoce. 

Přejeli jsme tedy z lodí do zátoky a pohodlně se rozložili na přepychově zařízeném tábořišti. Všechno by pro Ríšu dopadlo bez následků, nebýt toho, že si Vašík Klabík vzpomněl, že Čenda ten den slíbil k večeři lívance s borůvkami a z obavy, aby na něj zbylo, opustil Ríšu a šel si pro lívance k lodi s tím, že se k Ríšovi za chvíli vrátí.

A tak se mohlo stát, že Ríšu se probudil chlad na kamenitém břehu, kolem něho naprosté ticho, nikde vidět ani živáčka. Opilost, kterou si během dne přivodil, již částečně vyprchala a tak si promnul si oči a začal se upamatovávat, co se vlastně stalo a kde se vlastně nachází. Sluníčko zapadalo nad širokou vodní  plání, loď a kamarádi nikde.

„Ježiši Kriste, voni odjeli a mě tu nechali!“

„Zůstal jsem sám opuštěný na pustém ostrově uprostřed jezera!“

„Ty blbcí, jestli si vůbec uvědomí, že scházím, vůbec nebudou vědět, kde mě nechali, a když si vzpomenou, kde mně nechali, nebudou vědět, jak se tam vrátit! Teď jsem vlastně skoro něco jako Robinson! “

S uvědoměním si situace ho velmi rychle opustil zbytek opilosti a začal reálně hodnotit své šance na přežití. Vzpomněl na různé návody na přežití v pustině, které si kdy přečetl v dobrodružných knížkách. 

Prohledal obsah kapes. Výsledek nebyl vůbec povzbuzující: Papír na záchod a mýdlo. 

Začal svoji budoucnost v pustině vidět velmi černě. Bez sirek, aby si mohl rozdělat oheň. Bez nože, zázračného to vynálezu lidstva umožňujícímu opracování dřeva.

 „Bídně zemru hlady nebo zmrznu. Moji mrtvolu ojedí vlci s oklovou ptáci.“ 

Černé myšlenky, které ho přepadli, zahnal. 

„Nedám svou kůži přírodě zadarmo!“

„Ze všeho nejdřív půjdu a prohledám ostrov.“ Na místě, kde jsme ho opustili, postavil trojnožku ze suchých klacků, špičku ovinul velkým kusem papíru na záchod.

„Kdyby se pro mě vrátili, aby viděli, že tu jsem a zase neodjeli.“ Udělal tato z pohledu Robinzona nezbytné opatření a vydal se na cestu kolem ostrova. Po každých dvě stě metrech uvázal na větev kus papíru na záchod, aby věděl, kde už byl a aby, pokud by ho někdo hledal, mohl jít po jeho stopách.

Ušel asi pět minut směrem k zátoce s kempem, vyšel na malé návrší a radostně v něm hrklo, když uslyšel hlahol našeho tábořiště.

„Jsem zachráněn, lidé!“

Rozběhl se směrem za hlasy a netrvalo to dlouho a uviděl loď a nás pokojně povykující, jak se právě cpeme lívanci. 

V té chvíli se začala radost ze záchrany měnit ve vztek:

„Tak oni se to pokojně ládujou lívanci a vůbec jim nevadí, že jim někdo schází a že ten někdo jsem zrovna já!“

Ten večer jsme od Ríši dostali hodně ošklivých jmen. Zvláště pak Vašík Klabík, hlavní viník Ríšova ztroskotání. Nakonec však radost ze záchrany a šťastného shledání převýšila nad pocitem křivdy a bylo o důvod víc ke společné večerní oslavě shledání.

Z  Ríšova případu je vidět jak z poměrně banální grotesky se může stát akční drama jednotlivce. 

Kdo z nás ale může, pánové a dámy říci, že na vlastí kůži naostro prožil pocity Robinsona?