Kam s ním a kam se mnou?

Jak si většina z kydačů jistě dobře povšimla, v posledních dnech jsem nedržel stráž na těchto stránkách tak usilovně, jak jsou zvyklí.

Bohužel jsem se byl nucen účastnit na nátlak své nynější živitelky – Staré Jahody (dále jen SJ) speciálního kurzu za účelem zvýšení odbornosti, z čehož nejmenovaní blázni obvykle získávají zcela mylný dojem, že prohlubování a zvyšování kvalifikace navozuje vyšší pravděpodobnost získání atraktivní, nebo alespoň vůbec nějaké práce. Přitom nejsou schopni pochopit, že zaměstnavateli vůbec nejde o nějakou kvalifikaci, nýbrž o ulovení a následné rychlé ochočení neodporujícícho mamlasa, který toho neumí tolik, aby mohl žádat výrazně více strakatých papírků, než je v čase a místě obvyklá minimálka.

Leč Pán Bůh dopustil a podle pořekadla samozřejmě nespustila motyka, nýbrž zazvonil telefon a bylo mi sděleno, že se spouští po půlroce první a nadlouho poslední kurz pro řidiče přepravující nebezpečné látky spadající pod mezinárodní dohodu ADR. Pro zájemce, kteří netuší, vo co gou, zde:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_dohoda_o_mezin%C3%A1rodn%C3%AD_silni%C4%8Dn%C3%AD_p%C5%99eprav%C4%9B_nebezpe%C4%8Dn%C3%BDch_v%C4%9Bc%C3%AD

Proč první a poslední školení, je jasné. Kovid zasahuje všechny oblasti našeho života a jeho drtivý tlak eliminuje nejen činnost škol, nýbrž i jakékoli snahy veškerých školicích středisek o šíření osvěty mezi nablblými lopatami.

I nastoupil jsem v naději, že další vlna kovidového příboje školení nenaruší (narušila) a já se stanu hrdým majitelem další z početných kartiček v peněžence, které jsou naprosto perfektní pomůckou například pro odstraňování námrazy z čelního skla osobního auta. A přitom tahle vyjde JENOM na necelých deset litrů!  

A s fotkou! 

No neber to!!!

Úvodem pan instruktor rozdal všelijaké papíry k vyplnění a navíc i publikace, na něž jsem se, jsa náruživý čtenář, dychtivě vrhnul. Hned po prvním prolistování jsem se jak bývalý prvotřídní znalec dohody ADR ve znění z roku 2000 ovšem poněkud zarazil, neb jsem zjistil, že v roce 2019 přibylo na seznam nebezpečných látek nikoli dvanáct měsíčků Boženy Němcové, nýbrž dvanáct člověkem nově vytvořených sajrajtů, v nichž je vázáno lithium. Takže namísto dvou lithiových jedovek jich máme nyní čtrnáct. Lidská invence je vyčerpatelná opravdu jen velice obtížně…

No a co, utěšoval jsem se, nebezpečných látek je klasifikováno tři a půl tisíce, tak co! Dvanáct sem, nebo tam…

Horší ovšem bylo, když jsem se dále dočetl, že transport lithiových mňamek v režimu nebezpečných látek podle úmluvy ADR vzniká už při přítomnosti jednotek gramů lithia.

Ano, čtete dobře, gramů. Nikoli kilogramů, ani tun, nýbrž pouhých gramů!

Konečně jsem pochopil, proč jsou na školení přítomni řidiči, kteří odvážejí

v ocelových kontejnerech či dřevěných bednách z letišť a přístavů úplně obyčejné předměty, jakými jsou dnešní chytré mobily, notebooky, tablety, nechytré signální škatulky či dokonce obyčejné dálkáče k autům, vratům a brankám. Tedy povětšině předměty, z nichž nelze vymontovat baterii obsahující lithium.

A nechápal jsem, proč není nijak chráněn řidič či pasažér elektromobilu, v němž je převážen tak extrémně nebezpečný předmět o hmotnosti stovek kilogramů!!!

I nedalo mi a v obědové pauze jsem se vloupal do kanclu na pár slov k panu instruktorovi, abych dal řeč na téma, které mne zaujalo. Už jen proto, že Pinocchiovi asi před třemi lety jeden plastový vergl mírně explodoval a lehce zahořel. Naštěstí jen do té míry, že se nikomu nic nestalo, a syn byl prodejcem tvrdě pokárán, že si za to může sám, protože kdyby nebyl v době nákupu lakomý – pardon – (chorobně) šetřivý po své matce (SJ) a odhodlal se do šmrdlací desky vrazit počet barevných papírků v hodnotě minimální hrubé mzdy v Čechistánu, nemuselo se to stát. Já dodám – bodejť by si nehrál na Krkovičku, když si na šmrdlafón musel vydělat sám sběrem starého papíru a železného šrotu. Za kilo železa dostával ve sběrně dvě koruny, za papír dávali tenkrát osmdesát haléřů. Dnes už ho nevykupují vůbec…

A tak jsme s panem školitelem probrali skutečnost, že většinové množství lithia se těží v Austrálii a zpracovává v Číně, protože Číňani si můžou patlat kyseliny, jak chtějí, a nikoho to, na rozdíl od dodržování lidských práv tamtéž, nezajímá. Tolik potřebný kobalt se většinově těží a extrahuje pomocí kyselin a louhů v Africe, o čemž se moc nemluví, protože to je přece daleko a my musíme mít především čistou Evropu, aby se tu líbilo soudruhům migrantům… 

Nu, a když proběhnou dva tisíce cyklů nabití oněch zázračných elektročlánků, je potřeba celý ten elektrobinec někam uklidit, protože revitalizace stojí pětinásobek výrobní ceny téhož výrobku. A obnovená baterie pochopitelně zdaleka nedosahuje parametrů baterie nové. A není ani tak velký problém s oněmi kovy, o nichž se tak často diskutuje, jako se „zálivkou“ baterií, kteroužto je jedna z mnoha modifikací polyetylénoxidu. Kdo si pamatuje alespoň něco málo z chemie probírané na bývalých ZDŠ, chytí se při slovním spojení oxid a polyetylén za hlavu.

A světe div se, takový sajrajt nechtějí ani ti Afričani, jejichž děti v Kongu dolují rudu. Dokonce ani ti usmolení Číňané, kteří nás, když se to vezme hezky po euroamericku do detailu, vlastně okrádají na cenách nových článků, že ano. 

Ještě že máme blbého Ivana, který pro Evropu a maličký zbytek světa zřídil dvě úložiště kdesi za Uralem a jejich prognózovaná kapacita je na dvacet let. Ale o dalších úložištích prý nechce ani slyšet. Asi proto, že na jeho území povětří neziskovkám příliš nepřeje. A taky že má příliš moc peněz a nerostného bohatství, které mu připadlo úplně nespravedlivě, jak bystře usoudila jistá dáma v Americe. Tudíž si může moc dovolovat a vyskakovat, jak bystře usuzují naši eurosoudruzi.

„Za dvacet let bude po baterkovém zázraku, protože nebude komu vnutit ty vypoužívané bouchací a jedovaté sajrajty, nemluvě o statisících tun nerecyklovatelných kyselin a louhů nutných k výrobě lithia a kobaltu,“ ukončil debatu pan instruktor a zvedl se od stolu na znamení, že je čas jít vydělávat peníze.

Kdybych měl nějaké vlasy, zaručeně bych se v nich podrbal a popřemýšlel, jak si zajistit budoucnost v rámci pochmurné předpovědi pana instruktora. Takto jsem jen vypnul uši, protože nám vykládal o látkách poškozujících životní prostředí, což mne poněkud deprimovalo. No napadlo by vás, že když vylijete do přehrady cisternu mléka, znehodnotíte celou zásobu přehradní vody, která se stane podle nařízení Rady EU nepoživatelnou a nevyčistitelnou? 

Nenapadlo.

Mě taky ne.  

Zvažoval jsem, jak dál, protože důchodová reforma klepe na dveře a pirátští – pardon - korunní princové, kteří se třesou na Babišův trůn, se s námi párat nebudou. Dělat hasiče na D1? Pokud by hořel jeden chytrý elektromobil, budiž, měl bych na týden vystaráno. Ale například taková stovka chytrých, mladých a krásných elektrokrámů naráz? Třeba při podobném masakru, jako v roce 2008, kdy ve velehorském průsmyku u Humpolce zcela nečekaně trochu zasněžilo a vzápětí tam v sobě skončilo 231 aut? Takový gyros či šašlik si dám s chutí, ale čichat pachy za živa rožněných lidí v hromadném karambolu, to taky není žádná hitparáda…

Nicméně po třetím kafi a chvilce šmidlání na zapůjčeném chytrofonu  jsem objevil odpověď na otázku, jak se chytře, mladě a krásně uživit i v případě, že nám nově povstalí bojovníci zatrhnou výplaty důchodů. Založím s Pinocchiem společnost pro hospodaření s barevnými a vzácnými kovy. Mědi je stále relativní dostatek a za dvacet let budou všude zcela zbytečné přípojky k vyhynuvším elektrokřápům, jejichž baterie nebude chtít nikdo skladovat, potažmo likvidovat. A my budeme kšeftovat s jejich potupnou – pardon - postupnou demontáží.

Problém je vyřešen, čeká nás zářivá budoucnost!