Velká cesta tam a zase zpátky

Po příští tři dny budete číst velmi zajímavý cestopis našeho čtenáře Jana z Helvajzu. Řekl bych víc, ale je to zbytečné, Jan nás vezme sebou sám. 

Úvod:

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá vice než měsíční. Cestopis je složen tak, že z první návštěvy jsem vzal tři dny a vložil je do té druhé, ze které jsem tři dny ubral.

Rusko patří mezi země, do kterých potřebujete vizum. Buď měsíční, turistické, nebo tříměsíční, tzv podnikatelské. O vizum si můžete zažádat na ruské ambasádě, nebo přes nějakou firmu, která se zprostředkováním víza zabývá.

Cestu jsme zvolili letecky a vlakem, chtěl jsem jet Transibiřskou magistrálou. Letenky z Prahy do Moskvy a zpět stojí klidně 20.000kč I vice. Pokud dlouho hledáte a kupujete půl roku předem, můžete je mít za 5.000,- Levnější bývají, když kvůli vytížení letů letíte přes nějaké místo, kde se to aerolinkám zrovna hodí. V našem případě Bělehrad. Nechá se letět z Prahy přes Moskvu až do Irkutska a zpět za 10.000,-  Transibiřská magistrála vás přijde tam a zpět (Moskva – Irkutsk – Moskva) na 10.000,- kč. Ruský rubl má dlouhodobě kurz 100 R za 33-35 Kč. Tedy ceny dělíte třema. Platy jsou v Rusku asi poloviční oproti našim, ceny většinou také, takže Rusové si finančně žijou asi jako my. Pro Čechy je v Rusku levněji, můžete si lecos přivést, musíte ale letět s aeroliniemi, které mají v ceně letenky kufr zdarma.

 

Den prvý.

Naši Velkou Cestu jsme začali ráno na jednom letišti u Prahy. Současný název není podstatný, ono se to teď často mění. Dneska se jmenuje nějak a zítra to bude zase jinak. V budoucnu nechť se o něm mluví jen jako o místu Velikého Letu.

Je všeobecně známo, že při skoku do dálky je potřeba se rozběhnout, na věci je potřeba se dívat s odstupem... Proto jsme cestu na východ zahájili cestou na jih. Vyrazili jsme tedy směr Praha - Bělehrad. Pak s náležitým odstupem teprve Bělehrad - Moskva.

Odlétáme z Ruzyňského letiště z Prahy letadlem ATR- turbovrtulové do Srbska, na letiště Nikola Tesly v Bělehradu.

Let probíhal dle očekávání. Prohlíželi jsme si oblačnost nad Evropou a určovali jsme, kde se právě nacházíme. Pro případ odchýlení od trasy, případně pro případ únosu letadla, jsme měli připravenu vlastní variantu. Letadlo uneseme sami  a poletíme po původně dohodnuté trase.

V Bělehradě máme do večera čas, a tak jedeme autobusem z letiště do centra.

Procházíme starým městem a prohlížíme si památky. Je 38 ve stínu, chůze po městě je úmorná. Na Bělehradu je sympatické, že má spoustu kašen s pitnou vodou a nebo alespoň fontánky na pití. Voda je docela dobrá.

Prohlídku památek zakončujeme pevností Kalemengdan, kde ve 14. stol. zastavili Srbové vpád Turků do Evropy. Pevnost leží na soutoku Sávy a Dunaje.

Na kraji pevnosti je vojenské muzeum, kde je technika od první světové války až téměř do současnosti.

Mariška má nohy od bot rozedřené do krve, dává si různě náplasti, ale moc to nepomáhá.

Na zpáteční cestě na autobus na letiště potkáváme několik domů, na kterých jsou vidět stopy po ,,humanitárním,, bombardování NATO. Zřejmě je nechali záměrně jako memento.

Na letišti čekáme na letadlo a se západem slunce arabové v odletové hale padají na kolena a mlátí hlavou o zem. Zvláštní pohled...

Noční let začíná nádherným pohledem na noční Bělehrad.

Letíme na sever, abychom se vyhnuli prostoru Ukrajiny.

Kocháme se pohledem na dvě vzdálené bouřky a blesky jsou vidět daleko i pod námi. Je to hezká podívaná takhle z dálky, proletět bouřkou by asi nebylo příjemné.

 

Den druhý:

S počínajícím svítáním se blížíme k Moskvě. Moskva ještě svítí, ale za hodinu již svítá, a tak je i světlo. Letíme nad ní skoro půl hodiny, velké město.

Přistáváme na letišti Šeremetěvo.

Z letiště nás veze Marišky syn Valera.

Jedeme do satelitního městečka Lobnja.

Lobnja je okraj Moskvy. Má asi 70.000 domorodců + mnoho gastarbajtrů.

Je od kraje Moskvy vzdálena asi 40-50 km, jezdí se příměstskými vlaky cca 25 min. Vlakové nádraží je nedaleko stanice metra. Vlaky jsou rychlé a čisté. Jmenují se Rex-expres a jezdí na čas.

Jezdí i obyčejné vlaky, které všude staví, jedou 40 min, jsou přeplněné lidmi. V obyčejném vlaku jezdí i lidi bez jízdenky a je vidět, jak jde průvodčí vagonem z jedné strany, oni prchají na druhou. Na zastávce pak prchají na ten konec vlaku, kde průvodčí už byl. Ve vlaku je veselo. Občas vejde do vagonu muzikant, zahraje jednu nebo dvě písničky, kdo chce, dá mu minci a jde dál. Nebo jsme zažili prodejce, který poprosil o pozornost a nabídl své drobné zboží, sem tam si někdo koupil, jednou i my. Nějakou drobnost do kuchyně. Nutno dodat, že se jednalo o zboží které zrovna v obchodě nebylo a cena byla velmi příznivá.

Lístek do vlaku slouží i jako vstupenka na nádraží. Bez ní se není možné na nádraží dostat. Prochází se napřed bezpečnostním rámem jako na letišti (kontrola zbrani a výbušnin) pak turniketem jako bývaly kdysi v Praze v metru, tam se strká jízdenka.

U všeho hlídkuje ostraha nebo milicioněr. Nebo několik milicioněrů…Stalo se mi jednou, že rám při mojem průchodu zazvonil. Milicionář se na mě podíval, zřejmě vyhodnotil, že jako běloch riziko nepředstavuju a šel jsem dál. Za chvíli jsme se pro něco vraceli a skupinka milicioněrů už legitimovala a kontrolovala nějaké hodně opálené občany.

Pod jezdícími schody, dole v metru je kukaň, kde sedí důchodkyně a bedlivě sleduje provoz, aby mohla při pádu cestujícího schody zastavit. Asi by bylo možné nainstalovat zastavovací tlačítka, jako máme v našem metru, ale paní by přišla o práci a podpora v nezaměstnanosti by možná vyšla podobně, jako minimální mzda.

Ubytovaní jsme u kamarádky Leny s manželem Grišou a synem Dimou. Ve stejném domě (12 pater panelák) bydlí o dva vchody dál Marišky syn Sergej s rodinou a dříve tam bydlela i Mariška.

Po poledni se jdeme podívat po centru města a pak dál za kamarádkou. Jdeme okolo starších paneláků, všude okolo je hodně zeleně, dětských hřišť a take něco, co bych nazval venkovními posilovnami. Občas je někde mezi paneláky ve stínu pod stormy prodejce ovoce a zeleniny. Kupujeme třešně.

Pak se zastavujeme na druhém konci Lobnje v čajovém domku u kamarádky Světly.

Večer je pro nás připravena hostina u Leny kde bydlíme. Příjemně si povídáme dlouho do noci.

 

Den třetí:

Několikrát jsme podnikli spanilou jízdu do Moskvy.

Moskva má asi 10 milionů lidi + gastarbajtři, což jsou většinou lidé z bývalých jižních států SSSR. Podle některých odhadů je jich v Moskvě už také skoro 10 milionů.

Moskevské metro je velké a krásné, bylo o něm už napsáno mnoho, takže jen stručně. Mimo špičku v něm jezdi asi tak 3x vice lidi než v Praze ve špičce. Stanice jsou dál od sebe a metro jezdí rychleji a v kratších intervalech. Přesto je stále plné. Pravda, nejezdili jsme v něm v noci. Domorodci, kterým se říká Moskviči, vypadají podobně jako jinde v Evropě. Domorodky také, snad nebudu obviněn z harašmentu, nevyváženě bych poznamenal – hezké ženské.

V Moskvě jsme se prošli centrem, vyfotili jsme se na Rudém náměstí, odpočívali jsme v parku s umělými potůčky. Navštívili jsme chrám Krista Spasitele. Pravda až napodruhé. Poprvé jsem měl krátké kalhoty a koukala mi kolena a ženkému doprovodu koukala z šatů ramena a neměly pokrývku hlavy. Hlídač u vchodu si se mnou moc pěkně popovídal o tom, jak měl motorku Jawa a stále na ní vzpomínal, ale nepustil nás.                                                                                         Chrám Krista Spasitele, byl po revoluci za Stalina zbourán a na jeho místě byl postavený obrovský bazén. V 90 letech byl znovu obnoven a rekonstruován do původního stavu. Moskvané, kteří měli doma kousky původního chrámu, nebo výzdoby je darovali, aby mohly být znovu včleněny do chrámu.

Na různá občerstvení jsme vyhledávali spíš v bočních uličkách malé restaurace a bufety. Vařili dobře. Vtipnou historku jsme zažili v jednom obchůdku, kde jsme se ve frontě na pokladnu bavili česky. Pak u pokladny Maryška mluvila rusky a platila. Paní prodavačka jí pochválila, jak mluví hezky rusky a bez přízvuku. Bodejť by ne, když se tam narodila.

 Dopoledne běháme po úřadech kvůli zdravotní pojistce, nakupujeme jídlo na cestu vlakem na Sibiř a dárky.

Jedeme Rexexpresem do Moskvy.

Odpoledne se u metra setkáváme s jednou klientkou, se kterou Mariška pracuje z Čech po skypu, sedíme v parku a Mariška s ní řeší co potřebuje. Zapoměl jsem v úvodu dodat, že Maryška má esotericky – psychologické vzdělání. Bohužel všichni klienti potom co se odstěhovala do Čech zůstali v Rusku ☹

Pak zase vlakem zpět do Lobnjě.

K večeru se před domem seznamujeme se synem Sergejem a jeho rodinou.

Vyměňujeme si třpytky na ryby a povídáme.

 

Den čtvrtý:

Dopoledne nás veze syn Valera do Moskvy na Jaroslavský vokzal, nádraží, ze kterého vyjíždíme transibiřskou magistrálou na Sibiř, do Irkutska.

Ve 12:30 vlak vyjíždí na cestu.

Pojedeme 5.200km na východ, časový posun je 5 hodin.

Den pátý až devátý:

Cesta pojezdem.

Na samotnou Sibiř jsme se z Moskvy přesunovali vlakem, Transsibiřskou magistrálou. Hodně jsem se na cestu těšil, a pořád jsem z okénka pozoroval krajinu. Cestu je potřeba plánovat předem, na poslední chvíli se lístky neseženou. Dráhy otevírají na každý vlak 2 měsíce předem předprodej jízdenek. Většinou je za týden vyprodáno. Vlaky jezdí v různých konfortních kategoriích. Buď kupé pro 4 osoby, nebo takzvaný plackart, kde jsou všichni společně. Vyzkoušeli jsme oboje.

Na stanici odkud vlak vyjížděl, jsme jeli autem.

Zakoupili jsme kupé, nedaleko (hned vedle) toalet, v předposledním vagonu. V kupé nejsou klasické sedačky, ale sedí se na docela pohodlných postelích, které jsou dvě dole a dvě nahoře. Protože kupé je čtyřmístné a my byli tři, očekávali jsme ještě, že si k nám přisedne nějaký domorod.

 A také přisedl. (v noci přilehl) Z Moskvy až do Jekatěrinburgu s námi cestoval opravdový domorodec. Byl sympatický zejména tím, že se v kupé skoro nezdržoval, asi byl v jídelním vagonu s kamarády. Cestoval za prací, jeho firma stavěla v Jekatěrinburgu na výstavě nějaké stánky. Jezdí stavět stánky i na veletrh do Brna.

Náš vagon má číslo 12, ale jsme 10. za lokomotivou :-)

Máme sedadla 1 a 2, tedy jsme kousek od průvodčí - konduktérky. Ty jsou dvě a střídají se ve službě po 12ti hodinách. Nabízí nám ke koupi různé suvenýry, kupujeme plyšáka.

Také nám dává dle potřeby horkou vodu, která je pro všechny po celou cestu zdarma.

Jíme kromě hotových jídel, které si vezeme s sebou, také pytlíkové polévky a pod.jídla, která si vezeme sebou. Popíjíme čaj a trochu kafe.

Fotíme z vlaku a natáčíme videa.

Ve vagonu s námi jedou mj. Slováci, mladí kluci, hostí mě večer vodkou a povídáme.

Cesta vlakem vesele ubíhala, krajina byla poněkud jednotvárná, samá rovina.

Od Moskvy až na Ural opravdu jen velmi mírně zvlněná placka, střídaly se lesíky s běrjozkami a osikami. Někde jen hájek, jinde celý les. Stromy celé, suché i ohořelé, nebo zbytky kmenů trčící k nebi již bez větví. Louky většinou podmáčené, někde tráva jinde rákos. Podmáčená byla i většina lesů. Co take chtít na rovině.

Jak jsme se blížili k Uralu, začal se les měnit, charakterem blíže k evropskému, tak jak jej známe od nás.Ural jsme přejížděli v jeho jižní části, před gorodem Jekatěrinburg. Očekávali jsme veliké pohoří, skály a soutěsky…

Skutečnost byla asi jako naše Šumava. Ural je již starý a kopce jsou řádně ohlodány zubem času. V jednu chvíli jsme jeli okolo nějaké říčky, asi jako Berounka i krajina byla podobná a oba břehy řeky byly posázeny hezkými chatami. Od malých až po skoro paláce. Kus cesty za Jekatěrinburgem je pár metrů od kolejí monolit, který je hranicí mezi Evropou a Azijí. 

Za Uralem se krajina vlnila již více, byla vidět obdělávaná pole i v lese se místy těžilo dřevo, viděli jsme u trati několik pil.

Nezvyklé pro nás bylo, že každý most hlídá voják se samopalem, nebo četa vojáků, záleží na tom, jak je řeka a most veliký. Transsibiřská magistrála je nejrychlejší spojení mezi evropskou částí Ruska a Sibiří.

Přejížděli jsme z větších řek Volhu, Ob, Jenisej, Kamu, Irtyš a Angaru.

Menších řek a říček mnogo.

Vlaky, které v protisměru jezdili, snad každých 5 minut, měly na naše poměry o hodně víc vagonů. Když jsem se nudil, počítal jsem vagony. Takový obyčejný nákladní vlak jich měl okolo 70. Potkali jsme i vlaky se 100 vagony a nejdelší (asi dva spojené) měl 168 vagonů.

Na stanicích kde jsme měli přestávky, bylo možné koupit občerstvení. Moroženoje, uzené ryby, chléb, sýry apod. Velmi chutné, velmi levné.Také různé suvenýry jako papachy na hlavu a různé jiné nesmysly.

V našem vlaku byl samozřejmě i jídelní vůz, ale měli jsme nakoupeno jídlo na celou cestu a tak jsme jej nenavštěvovali. V každém vagoně byla k dispozici horká voda, a tak lidé na cestu nakupují instatní jídla a čaje, kávu, které pak horkou vodou zalévají.

Spaní na sedačkách s dekami a polštářem se nechalo přežít. 

Okolo tratě byly různé vesničky. Domy většinou přízemní, nebo jednopatrové, Na střeše vlnitý, asi, eternit, ale nejčastěji plech. Pálených tašek málo. Domy většinou v dobrém stavu, opravené i nové, tu a tam bylo vidět, že už nikdo nebydlí, nebyla obdělaná zahrádka. Zahrádka se skleníkem, nebo alespoň foliákem je u každého domu. Myslím tím vesnice a nekonečné chatové kolonie u měst. Na každé zahradě jsou brambory. Někde byly venku vidět rajčata, dýně a cukety, zelí a už ani nevím co všechno.

Také s námi jedou Italové. Nějaký místní Rus jim cpe do hlavy, že v Irkutsku má každý doma dva medvědy a vysvětluje jim, jak si v Bajkalu snadno chytí rybu do rozštípnutého klacku. Představuju si jak lidi v Irkutsku mají v paneláku, nebo činžáku na balkoně 2 medvědy. :-)) 

Naproti nám v kupé jedou sympatičtí manželé, a pak je střídá babička s vnukem. Vychovala 4 svoje děti a ještě 5 adoptovaných. Dostala za to řád.

Každou chvíli je ucpaný záchod. Nesmí se do něj házet papír, na ten je vedle mísy košík.

Konduktérka nadává a všem opakovaně vysvětluje, že do záchodu se papír nehází. Vysvětluje to Rusky.

Myslím, že kdyby uměla Italsky, je po problému.

Po 4denni a 4 noční cestě, jsme přijeli do Irkutska. Vyzvedl nás švagr Oleg a kamarádka Táňa s autem a jeli jsme k Olegovi na chatu.