Den desátý:
Ještě je trochu vidět, a tak koukáme na Angaru, teče 50m pod chatou. Angara má v těch místech průtok 1100m3, Labe v Mělníku 120m3.
Za dva roky co jsme tam nebyli Oleg udělal bazen a pergolu a dodělal dřevěnou dvoupatrovou chatu. Pergola je nasvícená, schody také.
Vítáme se s Olegovou ženou Olgou.
Čeká nás spousta jídla a pití.
Povídáme si dlouho do noci.
Oleg s Olgou bydlí od jara do podzimu na chatě, v zimě v Irkutsku v paneláku. Bydlíme v patře v jedné místnosti. V druhé má ložnici Oleg s Olgou. V přízemí je kuchyň, chodby a záchod s koupelnou.
Vaří se většinou venku, pod obrovskou pergolou je elektřina, plynový vařič i tekoucí voda a kuchyňská linka.
Den jedenáctý:
Den věnovaný odpočinku.
Zkouším prut na ryby, chytám pod chatou na břehu. Ryby neberou. Voda je čistá a to jsme po proudu kousek pod Irkutskem, asi kvalitní čistička vody. Je vidět do hloubky tak 3m. Dno se svažuje postupně a je z oblázků, občas velký kámen. Chytat se dá do 20m od břehu, tam teče voda pomalu, pak je pás chaluh. Za ním už je čisto, ale hodně velký proud. Občas v něm někdo chytá z ukotvené loďky. Zkouším troche brodit, ale vada je studená, až mě bere křeč do nohy. Červenec.
Zabydlujeme se v chatě, prohlížíme zahradu a divíme se, hlavně já, co a jak pěkně tu na Sibiři roste.
Zahrada je ve svahu a tak jako celý pravý břeh Angary orientovaná na jih.
Ve skleníku zrajou rajčata, papriky a okurky. Jsou pěkné a už dozrávají.
Na části pozemku jsou brambory.
U zdi roste víno, odrůda která ani na Sibiři nevymrzne.
Na části pozemku jsou ovocné stromky.
V betonových záhonech roste zelí, salát, mrkev, lilek, hrášek, rajčata, jahody, maliny, rybíz a ještě už nevím co.
Všechno je pěkně veliké.
Každý den se zalévá vodou z Angary.
Na jaře Oleg koupil 1.000kg substrátu do záhonů :-)
Koupeme se v bazénu, voda je na české poměry nic moc, ale sluníčko pálí, a tak nám to ani nepřijde.
Večer opět hostina pod pergolou.
Den dvanáctý:
Ráno mi Oleg dává klíče od auta, ukazuje co a jak, dává ověřené potvrzení, že auto mám legálně půjčené.
Je to Toyota Camry, automat.
Jedeme do města do bytu po rodičích přebrat věci a vzít si něco na památku.
Oleg naviguje kudy a já jedu. Koukám po okolí, abych až pojedeme sami nazabloudil a už jedu do křižovatky na červenou. Oleg říká ,,krásná!, já nic. Oleg znovu teď už volá ,,krásná!!!!", já koukám, že z leva i prava jedou auta a že asi něco není v pořádku?! Couvám z křižovatky a uvědomuji si, že ,,krásná", znamená česky "červená"!!!
Pak už dávám větší pozor a jedeme bez problémů.
Vedle bytu po rodičích je pošta, a tak se tam jdu přihlásit. Chybí mi nějaké papíry, vyzvedáváme si tiskopis a necháváme přihlášení na další den.
Vezeme Olega do práce, a pak se vracíme na chatu.
Chytám ryby, opět nic.
Den třináctý:
Ráno jedeme za Olegem do práce, a pak s ním na poštu přihlásit mě.
Na poště nám říkají, že úřednice která to umí (přihlášení) není v práci...
Jedeme tedy na jinou poštu. Tam nám úřednice, mladá Burjatka. říká, že mě nepřihlásí, protože se přihlašuje do 5ti dnů od vstupu do Ruska. Jak jsme se asi měli přihlásit, když jsme jeli vlakem ji nezajímá. Hádáme se a jiná úřednice, Ruska kamsi volá a pak říká, že když ukážeme jízdenky, tak nás přihlásí. Jízdenky Marina už vyhodila. Přemýšlíme, že si budeme muset opatřit elektronicky kopie :-(
Oleg navrhuje jet na jinou poštu.
Na další poště nám pro změnu říkají, že musíme dodat ještě cosi ofocené.
Ofocujeme co je třeba a bez problému mě přihlašují.
Uff.
Jedeme už jen s Mariškou do města, parkujeme na bezplatném parkovišti kousek od centra, u kruháče.
Potkáváme se s kamarádkou Táňou, jdeme se projít po městě, pozvala nás do restaurace Arbatský dvorik.
Pak nakupujeme různé potřebné věci.
Marina potřebuje boty. Asi ve třetím obchodě mají potřebnou velikost, boty jak na Popelku se shání blbě. Táňa oslovuje cizi paní, která nakupuje před námi, a ta nás nechá nakoupit na svoji slevovou kartu. Ušetřili jsme 500 rublů.
Pak ještě do obchodního centra - tržiště a nakupujeme jídlo na cestu na Olchon.
Vracíme se na chatu pozdě odpoledne.
S Mariškou chytáme ryby na břehu Angary. Opět neberou.
Prut je na plavanou s velkým splávkem jak na štiku, pod ním v metrové hloubce olovo a mezi tím uměké mušky. Stejně, jak vidím, chytají i rybáři z loděk.
Také nic nechytli.
Nicméně procházka po břehu je krásná.
K večeři opět vynikající ryby.
Den čtrnáctý:
Ráno dáváme věci do auta, Oleg nám říká, že s námi nepojede natankovat benzín a nakoupit, má nějaký jiný plán...
Nicméně nám polopaticky vysvětlí kudy pojedem, kde máme nakoupit, abychom pokud možno na Olchonu kde je draho kvůli turistům nic nekupovali.
Auto má samozřejmě navigaci, ale v ruštině, tak se spoléhám spíš na klasické mapy, které jsme zakoupili.
Vyjíždíme tedy sami k pumpě, napřed se musí zaplatit kolik chceme natankovat, teprve potom teče benzín do nádrže.
Od pumpy asi 15km do obchoďáčku ve vesnici Chomutovo. Obchoďák je malý, ale mají tam všechno co potřebujeme. Sortiment je podobný jako v Čechách.
Jedeme dál. Autíčko jede dobře. Jak se blížíme k Olchonu přibývají krávy a koně u silnice, někdy i na silnici. V jednom případě jsme to dobrzdili jen tak, tak.
Kráva jedna!
U cesty stojí Dacan, tedy sloup ovázaný barevnými stuhami. Je to Burjatské obětní místo, kde všichni I turisté zastavují.
Dáváme Burjatským bohům trochu vína, drobné mince a stuhu z toaletního papíru. Jinou nemáme, protože jsme s tím nepočítali.
Na silnici končí po si 200km asfalt, ještě 30km a budeme u převozu na ostrov.
Ostrov Olchon je od pevniny oddělen průlivem Olchonská vrata.
Je to největší z ostrovů na jezeře Bajkal. Je asi 70 km dlouhý a až 15-20 km široký.
Je turisticky hojně navštěvovaný a ubytování je vhodné zajistit si Půl roku předem.
Převoz zajišťuje trajekt, který jezdí každou hodinu – pro turisty.
Místní jezdí druhým trajektem, který jezdí každou půl hodinu.
Jedeme na ostrov záměrně v neděli, kdy jedou všichni z ostrova domů a doufáme v malou frontu na příjezdu. Někdy se stojí fronta i 5-6 hodin a déle...
Přijíždíme a fronta je sympaticky krátká, čekáme jen 1.45hod.
Než přijdeme na řadu, procházíme místní stánky se suvenýry. Jdeme na malý kopeček a necháváme se vyfotit sympatickým vousáčem. Ukázalo se, že je to Francouz.
Mariška dává prodavačce na sebe kontakt do Čech a dostává slevu 50 rublů na suvenýr.
Najíždím na trajekt, vejde se tam 18 aut a samozřejmě lidi.
Za trajekt se nic neplatí. Je to sympatické a podporuje to příjezd turistů.
Plavba na ostrov trvá asi 15-20 min., vyjíždíme na ostrov.
Na ostrově také není asfalt, silnice je ale bytelná, alespoň 15-20m široká. Je sjízdná celý rok.
Vedle silnice jsou paralelně vyježděné cesty v trávě, zem je hlinito-písčitá, na kopcích kamenitá až balvanitá. Hlavní cesta je sice pevná a široká, ale jízda je jako po kolejích (po pražcích).
Hodně aut proto jezdí po těch paralelních cestách.
Za každým autem se zvedají oblaka prachu, je to tak trochu jako v Africe na safari.
Po 35km přijíždíme do cíle, do vesnice Chužir. Je to centrum ostrova.
Ostrov Olchon je největší z ostrovů v jezeře Bajkal. Táhne se ve směru jihozápad-severovýchod. Měří asi 70km x 35. je z poloviny porostlý řidkou trávou a z poloviny převážně jehličnatými lesy, borovice a modřín. Z listnáčů osika a bříza.
Ostrov je hodně členitý, proto je zde mnoho zálivů, mysů, pláží, skal a pohoří.
Jsou zde nádherné pláže, podobné těm v Chorvatsku, od písčitých, přes kamenité až k balvanům, nebo skálám až do more. Rusové totiž říkají Bajkalu more.
Fauna: nevyskytuji se zde komáři ani ovádi, klíšťata, či jiná havěť, která by se popásala na lidech.
Po ulicích volně běhají psi. Slepice mají lidé zavřené.
Krávy. Když chcete v Evropě chovat krávu, tak jí zavřete do chléva, nebo jí oplotíte pole. Na Sibiři, alespoň všude, kde jsme viděli, si musíte oplotit pole na obilí, popř. zahrádku, protože všude venku běhají krávy. Někde i koně. Nikam nepospíchají, auta jim dávají přednost.Spasou tu trochu trávy, která tu roste a pasou se samozřejmě i v lese.
Stále zde fouká vítr, jako u moře, v zimě je asi půl metru sněhu, ten ovšem vítr zase odfouká a ostrov je tak ochuzen o vláhu – na vegetaci je to znát.
Nevím, jak se pozná, komu krávy patří. Asi na zimu přijdou domů... Později jsem zjistil, že krávy chodí domů večer na dojení. Asi je tam čeká nějaká mňamka, aby se rády vracely. Tam kde jsou infikovaná klíšťata, zakousnou se do krávy a ta je pak také infikovaná. Nic si z toho nedělá a dává mírně infikované mléko. Místní mléko vypijí a jsou tak jakoby očkováni proti infikovaným klíšťatům. Alespoň mi to tvrdili.
Bajkal je v létě teplý 8-10st. V některých zálivech které jsou mělčí se může prohřívat k 15-20 st.
Ubytováváme se u paní Olgy, máme už půl roku předem zamluvenou chatičku pro dva, za 1.100rub/den, což je dobrá cena. V chatičce jsou dvě postele, stolek, věšák, koberečky a topení (přímotop na elektřinu). O 10m vedle je jídelna společná pro asi 8 chatek, s kuchyňkou, lednicí, rychlovarnou konvicí a vařičem. Pitná voda. Záchod je dvojdomek, z jedné strany burjatská díra a z druhé strany klasický suchý záchod.
Pod širým nebem pak voda na mytí a večer otevřený sprchový kout s teplou vodou.
Spokojenost, přiměřené.
Večer ještě stíháme procházku po břehu a je tma.
Den patnáctý:
Po snídani – palačinky, marmeláda, čaj od paní Olgy, která mimo pronajímání chatiček ještě v jedné budově provozuje něco co jsem nazval minirestaurací, dáváme věci do auta a vyrážíme směr Mys Choboj. Cesta je písčitá a hrbatá, místy se musíme vyhýbat kamenům, místy hlubokému písku, abychom nezapadli. Cesta vede přes několik údolí s pudkými sjezdy a výjezdy. Raději bych seděl v traktoru.
Cesta se často rozděluje na několik a posléze zase spojuje. Je nutno vždy vybrat tu nejlépe sjízdnou. Někdy je vhodné zastavit a cesty si kus pěšky projít.
Přijíždíme k malému sportovnímu letišti, kde stojí 4-6ti místný Jak a dvoumístný ultalight. Letiště je travnaté, mírně zvlněné, pro malá letadla naprosto dostačující.
Jedeme dál, po 25 km od začátku cesty vjíždíme do borového lesa a o kus dál je na cestě závora a milicionář, který nás nepouští dál. Naše auto jako normální osobák by neprojelo písečnými dunami, které jsou dál na cestě. Dál mohou jen vyšší čtyřkolky a teréní auta.
Nicméně závora se nachází už v národním parku, jehož hranice jsme přejeli a tak musíme zaplatit mírný poplatek za vjezd, asi 100R.
Milicionář nám alespoň poradil, kde na zpáteční cestě můžeme sjet na hezkou pláž s teplejší vodou.
Sjíždíme tedy docela prudký kopec, cesta je docela hodně písčitá (snad vyjedeme i nahoru) a jsme na písečné pláží.
Mariška sedí na pláži u moře a já rybařím.
Měním třpytky, woblery, chodím po pobřeží sem a tam.... a nic. Ani rybička :-(
Na zpáteční cestě natáčíme hrající si sysliky a objevujeme několik krásných pláží, kam se možná ještě vrátíme.
Večeříme vynikající cuketu od Marišky a jdeme se ještě projít k moři.
V krámku kupujeme čerstvého, ještě teplého Omuľa (ryba, jako náš pstruh), jako desert.
V jídelně se se mnou bratří tři Rusové, kteří dnes dorazili na dovolenou. Jeden byl jako turista v Čechách. Popíjíme čuť, čuť vynikajícího čeveného vína z desetilitrových kanistrů.
Den šestnáctý:
Po snídani asi v 10hod vyjíždíme k Jezeru Hada. Jedná se o malebné jezero ve vnitrozemí, za horským hřebenem v údolí, kde je slaná voda s příměsí síry, bahno je léčivé.
Podle mapy víme kde asi jezero leží, ukazatele ale nikde nejsou.
Po asi 10-12km, kdy jedeme paralelně po cestách vedle hlavní cesty (po ní se jet nedá, je hrbatá, jízda jak po pražcích), uhýbáme někam vlevo do hor, odbočka asi naším směrem...
Toyota se statečně šplhá na jedničku, někdy dvojku polní a pak i lesní cestou někam stále vzhůru.
Vyhýbáme se kamenům, a pak už balvanům a bereme mezi kola půlmetrové díry.
Občas se cesta tradičně dělí na několik a my musíme vybrat tu správnou, nebo couvat zpět k rozcestí a zkusit jinou.
V jednom místě to už nejde ani jednou ze tří možných cest. K vrcholu pohoří už to nemůže být daleko. Prohlížím kudy bychom se prosmýkli na cestu, která vypadá jako přijatelná, ale je od nás oddělená lesem. Nakonec nacházím kousek lesa kde se štěstím (a proto, že někdo uřízl nedávno několik překážejících stromů – čerstvé pařezy) projíždíme borůvčím mezi stromy na jinou cestu.
Po ní můžeme pokračovad dál, ale zpátky to nepůjde, cesta je moc rozbitá. Ovazujeme tedy kolem stromu toaletní papír, abychom ,,zkratku,, na zpáteční cestě našli.
Za chvíli jsme na vrcholu, po asi 5-7 km cestě do kopce.
Cesta se láme dolů a je mírně lepší.
Po dalších pár km už je skoro rovina, jedeme údolím a přijíždíme k jezeru.
Je vyschlé.
Přesto krásné místo. Procházíme se po suchém bahně, které se mírně pohupuje. Někdo tam vykopal půl metrovou díru, je vidět trochu tekutého bahna.
Na břehu parkuje pár místních domorodců s turisty. Nechápavě kroutí hlavou, jak jsme se tam přes ty hory – s naším autem- dostali.
Chtěl jsem ještě pokračovat dál k Velkému moři směrem na jih, tam ale prý neprojedu a máme se raději vrátit, nebo tam někde vrak našeho auta zůstane a naše kosti budou v zimě ohlodávat vlci, kteří na ostrov v zimě přes led běhají.
Krátká porada – 50% z nás (já) demokraticky rozhoduje, že jedeme dále dokud to půjde.
Pokračujeme údolím po dobré cestě až přijíždíme ke sjezdu dolů lesem. Opět vybíráme ty správné cesty a odhaduji, jestli to půjde projet také v opačném směru, až se budeme vracet.
Pak jsou na cestě najednou 60ti cm výmoly a to několik za sebou. To už neprojedeme. Couvám asi 50m na místo, kde se můžeme otočit a zaparkovat tak, aby ostatní mohli projet.
Zbývajících 3,5km k moři jdeme pěšky.
U moře parkuje několik teréních aut a čtyřkolky.
Fotografujeme, zkoušíme jak je teplá voda a pozorujeme rybáře.
Pobřeží velkého moře je úchvatné. Strmé skály až skoro do vody, půl metrové vlny a příjemné sluníčko.
Vracíme se k autu a jedeme zpět. Zpátky to s opatrností jde lépe, už víme, kterou cestu si vybrat.
U značky z toaletního papíru opět projíždíme lesem a pokračujeme k hlavní silnici (cestě).
Přejíždíme hlavní a pokračujeme na sever k zálivu Chanchoj. Je to vlastně jezero, které je od moře odděleno písečnou kosou. Voda je zde teplejší.
Měli by se tu vyskytovat okouni a štiky.
Pár metrů od břehu začínají vodní řasy a tráva, a tak (protože loďku nemáme) nám nezbývá než chytat kousek od břehu. Pod kameny tu žijí chrostíci a na ně společnými silami chytáme asi 15 okounů.
Po návratu jsou k věčeři.
Po večeři jdeme na procházku po hlavní ulici k naší známé Leně, má obchůdek se suvenýry.
Povídáme, nakupujeme a domlouváme pro mě na pátek celodenní výlet (2.000,-rublů) s jejím manželem (Burjat) na Velké moře a chytání ryb ze člunu.
Už se těším do postele, mám z toho celodenního koukání po cestách oči na stopkách jako šnek.
Den sedmnáctý:
Ráno, po 10 hod. jdeme na procházku k mysu Burchan, Dračí skále.
Dračí skála je posvátné místo, kde se vyskytuje silný proud zemské energie. Dříve tam byla jeskyně, kde bydlel šaman, nejváženější v širém kraji. Dle vyprávění, když jeli okolo jezdci na koních, ovazovali koňská kopyta hadry, aby šamana nerušili a neprovedl jim nějakou skopičinu. Když na ostrov přišla ,,civilizace” asi za cara, místní jeskyni zavalili, aby ji nemohl znesvětit žádný nepovolaný návštěvník.
Na skálu se nesmí chodit, ale zákaz je často porušován. Není dobré když se na skálu šplhá dívka, nebo mladá žena, mohla by jí postihnout neplodnost.
Po cestě zastavujeme v malém pravoslavném kostelíku, je otevřený, a tak se jdeme podívat i dovnitř.
Za kostelíkem je veliký skleník kde se daří, jak vidíme okénkem, rajčatům, paprikám a okurkám.
Po pobřeží přicházíme ke skále, asi dvě hodiny na ní posedíme a pomeditujeme a jdeme dál, zpátky na nákupní zonu, kde nakupujeme různé ,,podárky,,
Mariška vaří pozdní oběd.
Pak opět jedeme ,,safari,, k zálivu Chanchoj a chytáme ryby na zítřejší oběd.
Mezi chytáním popíjíme z termosky čaj a pojídáme vynikající salát a jiné dobroty.
Večer po návratu ještě kupujeme moroženoje.
Den osmnáctý:
Na dnešní den máme objednaný esoterický výlet s průvodkyní.
Po snídani odjíždíme jejím autem, jedou s námi ještě dva mladí manželé z Vladivostoku, kteří bydlí v chatičce kousek od nás.
Začínáme několik km za Chužirem. U písečných dun porostlých sem tam borovicemi se nachází 3 labyrinty.
Před několika lety je tam postavili mladí nadšenci z Petrohradu, podle zvyku starých Burjatských obyčejů. Labyrinty mají každý v půměru okolo 20ti metrů, jsou kulaté, podobné labyrintům v Čechách i jinde. Tři labyrinty jsou vedle sebe, jejich středy tvoří trojúhelník, mezi nimi roste skupinka borovic.
První labyrint je Podzemní, vytyčen je kameny.
Druhý Země, je vytýčen dřevem.
Třetí je Vzdušný a vytýčen je různými kousky látky na provázkách nad zemí.
Pod středem, kde rostou mladé borovice, je silný poud enegie.
Další zastávka na naší cestě je kousek za letištěm – Posvátné stromy.
Jedná se o řídký modřínovo – borovicový les, ve kterém se nacházejí posvátné stromy, některé jsou věkem defomované. Nejstašímu by mělo být 550 let.
Posvátné stromy plynule přechází do lesa, kterému se říká ,,Začarovaný les". Před několika lety tam pracovala skupina lidí, kteří si říkali Druidi. V lese ze dřeva a větví tvořili různé obrazce.
Pak pokračujeme dále do hor, kde je v borovém lese Budhistická svatyně.
Je to malý dřevěný srub, 2x2m, bez oken. Vevnitř je uklidňující energetické místo.
Okolo srubu jsou mezi stromy nataženy provazy, na nichž vlají látky s budhistickými nápisy.
Na zpáteční cestě se zastavujeme na malé pohoštění v lese pod stromy. Kousek od nás teče malinký potůček, který se o kus dál již strácí v písku – je sucho.
Popíjíme čaj a pojídáme cukroví. U zbytků potůčku jsem objevil zdivočelý, ale chutný rybíz. Paní nám k tomu vypráví, jak podle archeologických vykopávek otamtud (míněna oblast) před 15ti tisíciletími odešli přes Beringovu úžinu předci dnešních indiánů do Ameriky.
Po příjezdu zpátky do chatičky dáváme v 15hod pozdní oběd.
V 16 hod vyzvedáváme kamarádku Lenu u jejího obchodu a jedeme na výlet na 32km vzdálené Tykysové skály (hory). Jede s námi ještě její 10ti letý syn a mladá prodavačka.
Opět se statečně prodíráme spletí paralelních cest a na km 130 odbočujeme od hlavní silnice do prava. Šplháme se s autem do kopce, Lena nám ukazuje cestu. Těsně před vrcholem stoupání necháváme auto stát, na cestě jsou už příliš velké balvany.
V horách je nádherně.
Je to podobný typ krajiny jako v Jugoslávii, kde se natáčely indiánky o Vinetuovi. Pomalu čekám, kdy na mě z poza nějakého balvanu vykoukne.
Procházíme se, místy lezeme po skalách dvě hodiny, a pak se již blíží večer.
Necháváme Lenu s rodinou v horách, budou tam přenocovat ve spacákách a jedeme zpět do Chužiru.
Povečeříme, a pak ještě dobré moroženoje.
Den devatenáctý:
Před snídaní jdu kousek cesty k moři nalovit pod kameny chrostíky, jako návnadu na ryby.
Ráno po snídani odjíždíme na celodenní výlet. Mariška maršrutkou na mystický mys Choboj, já na celodenní rybalku na Bolšoje more s manželem Leny Slávou.
Sláva, bývalý lesník a Burjat, přijel UAZem pro 7 lidí, ale jedeme jen my dva.
Jedeme jinou cestou než jsme jeli v úterý s Mariškou. Za Chužirem hned vlevo.
Začátek cesty je dobrý. Pohodově mezi lesy a stepí, cesta jak pro osobák.
Pak se cesta začala zhoršovat, mnoho děr a výmolů, auto bylo občas nakloněno na bok tak, že jsem dokonce musel vyvažovat, jako na motorce se sajdkárou, abychom se nepřevrátili na bok a neskutáleli jsme se kamsi dolů do strže.
Cestou bylo asi 30 úseků, kde bychom s osobákem neprojeli.
Po cestě děláme jednu zastávku na louce, kde lovíme kuzněščiky - luční koníky, na které budeme chytat.
U moře dofukujeme gumový člun pro dva, vyndaváme z auta motor a jedeme podle pobřeží, asi 100-200m od břehu. Na připraveném místě má Sláva bójku s kotvou, ke které se poutáme.
Zjišťujeme, že kuzněščiky (koníky) jsme nechali v autě, tak jako záchranné vesty, několik km od nás. Vyndavám z ruksaku chrostíky, a tak nemusíme zpátky a začínáme chytat.
Vlny jsou 30cm, rybalka je příjemná. Občas popojíždíme podle pobřeží dál.
Vlny se zvětšují a malý člun na nich poskakuje, je to jízda jak na divokém koni.
Začínám přemýšlet, proč nemáme záchranné vesty. (Zapomněli jsme je spolu s koníky v autě...)
Začíná mě z toho houpání bolet žaludek. Vlny jsou metr nahoru, metr dolů...
Chytat se nedá, není přes vlny vidět na splávek.
Sláva přiráží loďku k pobřeží, to už máme tři chariuse (něco jako náš lipan), a začíná dělat oběd.
Rozděláváme mezi kameny oheň a v očouzené konvici vaříme vodu na čaj. Na kus syrového klacíku navlékáme za hubu Chariuse a dáváme ho těsně vedle plamene.
Sláva vytahuje z ruksaku zeleninu, sladkosti chleba a salám.
Z ryby se sloupne kůže, maso se trochu posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou ve slupce s kostrou, necháváme je na břehu pro ptáky.
Pojídáme, popíjíme, mezitím se vlny tiší, a tak znovu vyplouváme na moře.
Chytáme ještě jednoho Chariuse.
Okolo nás se začínají v moři objevovat hlavy. Sladkovodní tuleň Něrpa. Vyskytuje se jenom v Bajkalu. Nejbližší je snad 50m od nás. Něrpa je celoročně hájený, ale protože se jeho populace přemnožila a dělá rybářům škody, uvažuje se o tom, že se povolí odstřel. Něrpa vykousává rybářům ryby ze sítí.
Ptám se Slávy, když se dříve Něrpa lovil, jak chutná a co se s ním dělá? Říká:
Kůže se vydělá, sádlo (ukazuje dlaň, kolik má sádla) se vyudí jako u prasete a maso prý chutná jako kuřecí. Přemýšlím, jak může vědět jak chutná, když je chráněný, asi z vyprávění předků :-))
Jedeme pomalu podle břehu zpátky, plašíme několikrát divoké kachny, které ulétají a káčata, která ještě nelétají, před námi prchají a hledají úkryt i pod vodou.
Přijíždíme zpět do kotviště a vytahujeme člun na břeh.
Jdeme si sednout na čaj a sušenky k hlídači kotviště a povídáme si s ním.
Kus moře kde jsme lovili ryby má prudké skály, spadající až do vody. V místě kde se potkávají s vodou, vytvořil příboj malou rovinku 30-50m, po které se nechá chodit a pak sráz pokračuje do hloubky. Pár km od nás je nejhlubší místo Bajkalu, 1642m.
Zpátky od vody jedeme skoro stejnou cestou. V lese je spousta suchých stromů, hlavně borovic, také vývraty a zlomy. Povídám Slávovi: ,,To bys měl s sebou vozit pilu a dát vždy trochu dřeva do auta a šup domů."
Když jezdí skoro každý den, měl by topení na zimu.
Sláva vrtí hlavou, že to nejde, protože Olchon je přírodní park a on by dostal velký štráf (pokutu)
Tak tam to dřevo leží a hnije, nebo shoří, protože na Olchonu hoří každý rok (a v podstatě i okolo na Sibiři každý rok hoří). Kdyby se tam to dřevo neválelo, hořelo by méně a líp by se to hasilo.
Po celou dobu co jsme byli na Bajkalu a v okolí, bylo kouřmo od požárů.
Viditelnost byla 2-10km, protože vítr kouř po Sibiři rozfoukal.
Ptám se Slávy čím v zimě topí a on říká, že elektřinou.
Koukám na něj divně, ale on říká, že 1 kwh stojí 62 kopějek (asi 24 haléřů)
No proč by teda netopil.
Poprosili jsme paní Olgu u které jsme ubytovaní, zda by nám je připravila tak, jak jsme už viděli, že je dělala sousedům uzené. Na otevřené ohniště paní Olga pokládá plechovou krabici. Na dně je vrstva pilin, nad ní rošt, na který nevykuchané a posolené ryby pokládá. Krabici přiklápí víkem.
Za hodinu jsou ryby hotové, uzenopečené. Vynikající. Na talíři se sloupne kůže se šupinama, ryba se posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou v kostře.
Večer k ohni který na dvoře hoří přicházejí dva místní pěvci s kytarou.
Hrají hezky, ale nic z toho neznám.
Pak si půjčuji kytaru a dávám několik českých.
Den dvacátý:
Dnes odjíždíme z Olchonu zpět.
Ráno v 8 hod vyjíždíme z Chužiru, abychom nečekali dlouhou frontu na trajekt.
Naposledy se díváme na pláže a na moře, na hory a cesty, po kterých jsme týden jezdili.
Ve frontě na trajekt jsme třetí auto, a tak se za 15 min můžeme nalodit. Za 20 min jsme na druhé straně Olchonských vrat. Na parkovišti si všímám, že levé přední kolo je měkčí, a tak ho dofukuju.
Opět 30 km bez asfaltu, a pak už to jde.
Blíží se děrevňa Bajandai, polovina cesty do Irkutska. Míjíme ceduli Kačug 120 km.
Je to sice na druhou stranu, než kam jedeme, ale navrhuju malou zajížďku (280 km), abychom se podívali v Kačugu na Lenu, druhou největší ruskou řeku.
Marišce se napřed moc nechce, ale souhlasí.
Cesta vede údolím, pár desítek km širokým a skoro rovně. Po cestě tradičně krávy, na jednom místě jich byla dokonce plná autobusová zastávka. Asi čekaly na bus.
(krávy často chodí na silnici, protože tam není tolik komárů jako v trávě, kde se pasou)
Na okraji Kačugu teče Lena ještě jako malá říčka asi jako Berounka když se vlévá do Vltavy. Na severu, kde se vlévá do moře, má šířku už přes 10 km.Pokračujeme dále do města koupit něco k jídlu.
Pak přemlouvám Marišku jet ještě malý kousek dál, za Kačug, řeka je tam větší a lemují ji krásné červené skály.
Jedeme tedy dál a sjíždíme po silnici, kde zase není asfalt dolů k Leně.
Skály okolo jsou cihlově červené, velmi krásné.
Vyndavám prut na ryby a chytám symbolickou plotičku. Sláva!
Přijíždí k nám auto, jsou v něm tři rybáři. Povídáme o všem možném a doporučují nám popojet ještě o 5 km dále podle proudu řeky, jsou tam na skále prehistorické malby z doby kamenné.
Popojíždíme tedy dál. Opravdu na skalách jsou sice malby špatně vidět, ale jsou tam. Fotografujeme.
Ještě chvilku chytám ryby, ale nic už nechytím.
Vracíme se tedy zpátky do Irkutska na chatu.
Na autobusové zastávce už krávy nejsou, jen dvě telata. Asi jedou jinam a tak čekají na jiný autobus.
Na zpáteční cestě je dobře vidět jak hoří na několika místech lesy. Z lesa stoupají pásy dýmu a větřík je žene k Bajkalu. Fotíme, je to ale dost daleko.
Na daču přijíždíme okolo 20té hodiny, večeříme a povídáme si zážitky s Olegem a Olgou.
Den dvacátýprvý:
Celý den odpočíváme na chatě a pomáháme s drobnými pracemi.
Skypujeme s dětmi doma v Čechách.
Den dvacátýdruhý:
Po snídani jedeme autem do Irkutska, parkujeme už dobře na parkovišti u kruháče.
Mariška potřebuje do centra na matriku pro nějaké papíry, jedeme tam raději busem.
Kousek od matriky si prohlížíme dřevěné sídlo prvního gubernátora Irkutska a vedle v parku se fotím vedle tanku T 34.
Jedeme trolejbusem zpátky.
Pak procházíme různé obchůdky a vyhlížíme suvenýry domů.
Zkoumáme kvalitu a ceny chlebníku z březové kůry pro babičku.
Mariška už je tak hubená, že kupujeme pásek do kalhot aby jí nepadaly.
Potkáváme se s kamarádkou Táňou a zveme jí na oběd do restaurace Arbatský dvorik na pěší zoně.
Pak pokračujeme v nákupech. Kupujeme Marišce sportovní boty, staré se jí už rozpadly.
Nakonec jedny objevujeme. Ještě chvíli chodíme po městě, a pak jedeme zpátky domů na chatu.
Zaléváme zahrádku, večeříme...
- Log in to post comments
Komentáře
Když jsem se díval na fotky, první co mě napadlo:
TO JE ZEMĚ, KTERÁ PŘÍMO SVÁDÍ K VYDRANCOVÁNÍ.
Paráda, jako bych tam byl.
Co olgoj chorchoj?
Olgoj chorchoj
je o kus jinde, až v Mongolsku.
Není možné, že
to je takový endemit...
Olgoj žije v Gobi. U Bajkalu…
Olgoj žije v Gobi. U Bajkalu těžko.
njn, kde jsou ty doby, když vycházely knížky o zajímavých
místech světa. Taky jste četl od Jefremova - Cesta větrů? Fantastické vyprávění o pátrání po bájných obyvatelích dávna. Co je ale zajímavé, že Mongolsko ja tak nějak mimo zájem, ticho a všech.....
Re: ema Mongolsko prochází tím
nejhorším, co se tam mohlo stát.
Totální rozval společnosti.
Lidé utíkají od tradičního způsobu života (pastevectví), zbavují se stád a jdou do měst v bláhové naději na lepší život.
Zemědělství - nula
Průmysl - nula
Dobýváním rud - zejména zlata - si likvidují to nejcennější, co mají - přírodu. Co se nerozkrade, za to stavějí cesty nepříliš valné kvality. Kdo jen trochu může, prchá za barevnými papírky do Německé unie.
Nešťastná země...
Nemusíme koukat na mongoly
Totéž se stalo u nás. Jó kapitalismus a svobodná ruka trhu společně s globalizací a liberalismem zničí svět za pár desetiletí. Přitom jej předkové pracně budovali po staletí, respektive tisíciletí.
už se stalo
jede to na setrvačník, ale desetiletí zářné libodemo nás nečeká
Teď se jede natvrdo
Někdo si tady postupně buduje Lebensraum. Nikde nikdo, nedotčená příroda, modrá obloha.
K tomu ještě provokativní odkaz
https://pravyprostor.cz/par-vsetecnych-novorocnich-otazek-k-pandemii-a-…
Ovečky.
V oku beránka Sirius
tatam je celý Velký vůz
Měsíc si svítí nad mraky
beránků přišly metráky.
Počítám je už od večera
dělám jim vlastně dispečera
počítám, že hodím šlofíka
marně se točí rafika.
Jsou parťáci do nepohody
a jsou i lidi konfliktní. Každý si vybere, co mu vyhovuje. Třeba já bych s Lacem nejel ani jednu zastávku a neuvázal se s ním na jedno lano. Naštěstí parťáků je tady hodně.
uvázat se na jedno lano s Ladikem
by bylo dost riskantní. Je dost uražlivý a když se urazí tak odejde a pak se nechá moc prosit.
Škoda
Moc hezké vyprávění. Dost by mě zajímaly další detaily a dojmy (jistě jich bylo dost). S domorodou "průvodkyní" je kontakt s místní realitou asi o dost důvěrnější, než u klasického turisty.
V Rusku jsem viděl jen města a továrny a tak, naposledy ty jaderné záležitosti. Nejdál jsem byl u Samary a Kamy, což je vlastně z geografického pohledu jen předsíň, toho ruského baráku.
Škoda, už to nejspíš nedoženu.
P.S.: V podtextu lze cítit tu Ruskou "nedohlednost". Alespoň já to tak vnímám.
Pardon
Nějak se mi vymknula interpunkce a velké písmeno, a to jsem zcela střízliv. Ostuda. Pardon.
Střízlivost
Když někdo píše ve 2:40 v noci, nemůže být zcela střízliv. Minimálně je opojen múzou.
Stařecká nespavost.
Stařecká nespavost.
Nebo kortikoidy.
Nebo kortikoidy.
Re: Godot Přestaňte laskavě
skuhrat jako Ládik, sbalte si pět švestek, hupsněte do auta a jeďte!
Nebudete litovat!
To, co zažijete, už se nebude NIKDY opakovat. Rusko se mění neuvěřitelně rychle, stejně jako zbytky světa, kam ještě zcela neprorazila euroatlantická civilizace.
Tou civilizací myslím platební karty, MacDonald a Tesco.
Měni se...
Bohužel se opravdu mění rychle.
Jen na ostrově Olchon ku příkladu rozdíl mezi roky 2015 - o tom je cestopis a rokem 2019, kdy jsme tam byli naposled:
Na konci Chužiru vyrůstají třípatrové bungalovy pro turisty z Číny a těch přibývá
Staví se zábrany (kůly a mezi nimi lano) aby auta nemohla až na pláže k moři, jak zde bylo zvykem
V některých místech jsou dřevěné chodníčky, aby lidi nechodili po písku mezi borovicemi (rostou tam místní odrůdy Netřesku, ale chodilo se vždy mezi nim)
Na ostrově se připravuje zákaz stanování (někteří po sobě neodváželi odpadky do kontejnerů)
Místní lidi už nemají neomezený rybolov (na prut, do sítí to bylo na povolení - vyjímku už dlouho) Můžou denně max. 5 kg Omuľa, nebo 7 kg Chariuse. Zdá se to dostatečné množství, ale jen pokud si neuvědomíme, že třeba ryby týden i déle neberou a pak pár dní berou a lidi si byli zvyklí v těch dnech dělat zásoby.
Ryby nesmí prodávat, chytat mohou jen pro svoji potřebu.
Asfalt dodělali až k ostrovu Olchon.
Vjezd do národního parku už nehlídá jeden milicioněr, ale 4 a mají u závory několik stavebních buňek.
A to je jen Olchon.
A neodpustím si poznámku k očkování:
v Moskvě mají hromadnou dopravu zdarma důchodci a nezletilí - sociálně slabí. Teď už to platí jen pro očkované. Neočkovaní nemají přístup zakázaný, ale musí platit.
srpen 2019
Kaliningrad. Nafta cca 16 Kč za litr. Poté už jenom všude autem. Ale malá věc. Pozor mají ještě levnější!!!!!! Jenom pro autobusy (samostatný stojan a označený), já chytrák stojím a chci tankovat.
Bajkal
Naprosto jiný způsob života v tak odlehlých oblastech.
Pokud je to na krátkou dobu,tak to ani člověk nezpozoruje a když k tomu má i příbuzenský servis.
Víceméně jen z vyprávění známých,kteří tam pobývali delší dobu,nebo mají tam také příbuzné.
Co některý oceňují,neprobádané oblasti,nepokřivená příroda.
Re: zemedelec Bohužel, ta nepokřivená
příroda jenom dočasně, pane zemědělče. Proto, kdo můžete a chcete, jeďte teď a na nic nečekejte.
neposkvrněná
Pane Targus.
Máte pravdu,jenom do času,jak někdo píše z východu Čína,ze západu zápaďáci a středáci pak převálcují.
Můžete
si otevřít mapy na googlu a sledovat kde jsme se pohybovali, jsou tam i mraky fotek.
Já jsem takhle jednou v zimě ,,Procestoval" řeku Lenu od pramene (5 km od Bajkalu) až k ústí. Trvalo mi to dva dny.
Já mám takhle "procestované"
Skotsko, Orkneje, Hebridy, Island a Faerské ostrovy :o)
Ještě si k tomu na rouře pouštím místní muziku. Občas se zapomenu a najednou zjistím, že jsou dvě ráno; ale stojí to za to.
Faery a Island
mám nohama. Musí se zažít dunění Dettifossu, zima, vichřice a vodorovný déšť při 2°C v Modré laguně. Po 4 hodinách v horké vodě odlézají nehty a nechce se ven.
Hm
To můžu akorát závidět a na 99% vím, že to nestihnu. Tu muziku bych si ale jako Moravák odpustil. Stačí mi Bjork (o s dvouma tečkama nad o ) . Tou mně dřív oblažovala milovaná bytost, na starý kolena jsem se vrátil k eletrikářům.
Bjork
s dvouma tečkama nad o, jsem už dávno vysadil. Příliš intelektuální hudba, zahleděná sama do sebe. Ale, když to někoho baví, proč ne? Kámoši zase většinou poslouchají tenhlencten death metal. Taky, proč ne, když to nebudu muset já poslouchat?
Já, pokud bych měl ztroskotat na pustém ostrově a bylo mi nabídnuto, že si tam mohu vzít s sebou jednu kapelu, nebo interpreta, tak mám jasno. Byl by tam se mnou Nick Cave.
tak ten není zrovna
pro dnešní počasí. Depresivní texty, jeho knížka je snad první, co jsem nedočetl. Koncert v Praze ale byl zážitek.
Jó,
texty dost drsný, hudba depresivní, ale moc hezky depresivní.
Ale s knížkou se shodneme. On napsal dvě a tu první "I uzřela oslice anděla", tu jsem taky nedočetl. On Nick je dost ortodoxní křesťan a dost to z ní čpělo, to jsem taky nedal.
Koncert v Praze
Tam jsem jel vlakem s kámošem a jeho učedníkem (kominíci). Cestou vlakem do Prahy jsme se pochopitelně posilovali rumem. Stáli jsme venku v dlouhé frontě, pak pípli ty čárové kódy a byli uvnitř. Tak jsem si myslel, že jsem tam. Ale ejhle! Další turniket i s ochrankou a zase prý vstupenku. Jenomže já jí prostě nenašel. Všechny kapsy jsem několikrát prohledal, nebyla. Kámoš prošel, hodil mi svou, já jí pípnul, ale systém není blbej, oznámil mi, že už byla použita. Ovšem u vedlejšího turniketu najednou se vyskytl nějaký problém, ochranář byl zaneprázdněn, kámošův učedník pípl svojí platnou a já těsně za ním, být homo, tak mi stoupne, jak jsem k němu byl přilepen a hurá, byl jsem uvnitř.
Tu svojí platnou jsem pak druhý den našel složenou v takové té připrcatělé kapsičce, co jsou v riflích.
re: střelec Asi blbě čtete. Občan to
procestoval na kompu, takže to všecko za víkend dáte taky.
Dvoutečkovou soudružku jsem si pustil, no..., na spaní bomba. Možná by i mohla plašit kuny na půdě. A asi má kvalitního ortopeda, když vydržela tak dlouho klečet a ještě k tomu na skále.
Mi k práci zpívá podkres
Mari Boine nebo Wardruna.
Mari Boine
Od ní mám nejradši Gula gula.
Jasně, některé její další desky jsou propracovanější, ale tato, svou syrovostí, si mě získala nejvíc. Stříbrnou u mě má Leahkastin.
Máte dobrý vkus, Ládiku.
A prubněte ještě někdy
první desku od Dresden Dolls. Pouze ženský zpěv, piáno a bicí.
Nebo Stepmother City od Sainkho Namtchylak. Ale jinou od ní ze začátku nedávejte, mohla by vás vylekat. Ona má šílený hlasový rozsah. Já mám rád Amulet, ale nesmím to pouštět, když je žena doma. Tam je pouze Sainkho se svým hlasem, kterým dokáže zabručet tak nízko, jako málokterý chlap a pak to vyžene najednou do takové výšky, že padají komáři za letu a k tomu jí doprovází a dělá partnera pouze tenorsaxofon.
Za víkend?
Já tak "cestuji" asi pět let :o)
Najdu si místo, o kterém jsem třeba slyšel nebo četl, a začnu se "rozhlížet" kolem. Pak mě zaujme nějaká silnice nebo kousek krajiny a já se "vydám" po té silnici. Na Faerách to je docela dobrodrůžo, protože to tam je samý tunel a googlestreetmapy mě dovedou ke vjezdu a pak mě ženou po povrchu kamsi do kopce :o))
Nebo si dám velké zvětšení a "letecky" se toulám po zvláštně zvrásněných vřesovisštích na severu Skotska.
A zatím neztrácím naději, že se tam stihnu v penzi podívat doopravdy...
Stihnete v pohodě :o)
Na google si najděte nějaké místo, pusťte mapy, zjistěte, jestli tam je načtený "streetmap" a můžete "vyrazit". Dají se tak "najezdit" tisíce km, můžete se porozhlédnout po krajině a zoomnout si i docela velké podrobnosti.
Na pro mne nejzajímavější místa streetmap nevede, tak na to koukám alespoň "letecky" s co největším rozlišením.
A k tomu si pouštím místní lidovou muziku. Žádné folkařiny, ani orchestrálky, ani "lyriku", ale co nejobyčejnější lidovky.
hmm
https://www.youtube.com/watch?v=9JJyLiYlel4&feature=emb_rel_pause
Omlouvám se autorovi článku o zajímavé cestě na Bajkal
a vracím se k části diskuse s berrnardem a Petrempavlem. Pánové, s vámi si už nemám o čem povídat, vše jsme si už řekli.
Pokud jde o poznámku Ládíka, že by se mnou nejel na výlet, moje pocity k němu jsou totožné. Rozdíl mezi ním a předchozími dvěma je, že si rád čtu Ládíkovo básničky.
Začínám mít dojem, že Petr…
Začínám mít dojem, že Petr Hampl má pravdu v tom, že jedním z (zamýšlených) efektů koroňáka je rozbití jakékoliv opozice nastupující libe-něco-totality. Jakýkoliv odpor je nyní eliminován emotivními rozpory nad novým tématem. V Aspenu, Trilaterálu, Bruselu a bažinách se slaví, vítězství bez opozice je na dosah.
Zdejší komunita je čitelným příkladem.
Hampl má pravdu
je to důsledkem toho, že (celosvětově) zaplaťpánbůh chcípá liberalismus.
Liberálové nepoznali, že narazili na meze jejich fanatické víry a teď se jim to rozpadá pod rukama.
Je to asi jediný klad koronaviru, nasvítil neschopnost a hovadnost liberálů.
Lidi kteří odmítají dospět versus staří
Formálně vzdělaní versus nevzdělaní
Feministky proti lidem
Městská "pokroková" levice proti občanům
Bylo by divné, kdyby se to vyhnulo i místním kydačům, valná většina jich je liberální.
Re: Laco Hele, nechcete se už na to rýpání
vysrat?
Vy nemáte co na práci, nebo co? Co takhle zamést, vytřít, vyluxovat, utřít prach, vynést koš..., co?
Nebo běžte mýt auto, rovnat kompoty, mazat lyže, natírat dveře, honit kunu a neserte furt...
uff tak tohle mne dostalo
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/petr-pithart-narozeniny-80-let-kulat…
tak už se ničemu co koná nedivím,ti soudruzi z padesátek si nedaj pohov, nedaj pohov. Jen copak včil na to lid obecný, který už chápe činy disidentů a podobné té oné....
Re: ema Víte, na co jsem si vzpomněl, když jsem viděl
u sebe ta dvě jména?
Potkali se u Kolína...
https://www.youtube.com/watch?v=HJ4ypF91qaw
Já vím, že jsem strašná kurva...
ba ne, sedí to jak
:-) :-)
a pak že i ta novodobá klasika se nedá použít... líbí, líbí....
Olchon
Pro dokreslení dám odkazy na videa z webu kde je hezky vidět kde jsme byli:
https://www.youtube.com/watch?v=Z433n4s5ZCE
https://www.facebook.com/740558779374984/videos/876820025748858/
https://www.youtube.com/watch?v=TNl_DcHipq0
Úžasný cestopis, naprosto pohodový.
Díky, Jene z Helvajzu.
Ta udírnička z plechovky - mohl byste ji popsat nějak podrobněji, aby si ji mohli zhotovit (i další) případní zájemci?
udírna
Velikost záleží na množství toho, co budeme udit.
Udírna na Olchonu byla veliká šířka 40, délka 70, výška 30.
Byla z plechu a měla víko, které dosedalo těsně, aby z udírny nešlo moc kouře a do udírny popel.
V 1/3 výšky měla úchyty na rošt.
Do udírny se nasypaly piliny tak 2-3cm (borové, protože tvrdé dřevo tam neměli).
Na rošt položíte posolené ryby, zakryjete víkem a položíte do ohniště (táboráku)
Teplem piliny postupně zuhelnatí a přitom vydávají kouř, který společně s teplem z ohně ryby přetvoří na uzenopečené.
Klasicky udit třeba špek by v tom asi nešel, protože potřebuje dlouhou dobu uzení.
Ryby, doudit koupené špekáčky, možná kousky kuřete v tom jde.