Proč lidé věří v něco, co je nad nimi?

Proč pro některé existuje Bůh a proč v něj věří, jiní také, ale v jiného a jiní v něj nevěří?

Jsme jeden z živočišných druhů. Kromě nás nikdo neřeší, co bude pak. Jasně, veverka ví, že si musí na zimu našpórovat nějaké zásoby, páč pak by už nic sehnat nemusela, medvěd to řeší jinak, ten se zase musí na podzim pořádně nacpat, aby si udělal tukovou zásobu a pak to mohl prochrápat do jara.  Další živočiši zase mají jinou strategii, kterou jim dala do vínku matka příroda. 

My, lidé, jsme ovládli tuto planetu proto, že sice sami bez prostředků lítat neumíme, vrtat se v zemi jako krtek taky ne, běžet rychle jako gepard taky ne, zkuste vydržet pod vodou tak dlouho jako tuleň, nemáme lovecké instinkty a rychlost jako kočka, nemáme čich jako pes. Je fůra věcí, které oproti jiným druhům nemáme.

My máme mozek. Tím jsme dokázali si podmanit tuto planetu. Naše obrovská výhoda, ale zároveň náš celkem dost velký problém.

Zvíře, když zdrhne predátorovi, si řekne fajn a myslí si, že když se mu to povede i příště a zase příště, tak tady bude věčně. I když kecám, toto si nemyslí. Zvíře takhle dopředu nepřemýšlí. Ono přemýšlí nad současností, kterou žije. Ten predátor, když mu zdrhne potrava a příště zase, tak cítí, že ještě chvíli bude takhle neúspěšný, a už nebude. Ale ani jeden nepřemýšlí nad tím, že jednou zestárnou a pak zemřou, že je toto nevyhnutelné. To oni neví, tak se tím nezabývají.

My, lidé, to víme. Já si přesně dodnes pamatuji, že uvědomění si mé smrtelnosti na mě přišlo, když jsme po obědě museli ležet ve školce v pelíšku, já koukal do stropu, nechtělo se mi spát, tak jsem přemýšlel a najednou to přišlo. A bylo to něco hrozného, zjistit, že jednou umřu. Jasně, věděl jsem, že mám ještě dost času, že zemřu až budu starej, až mi bude 30 nebo 35, ale to uvědomění si toho bylo příšerné.

Dle mého názoru, člověk, uvědomící si svou smrtelnost, což jiný druh nemá, si řekne, že toto přeci není možné. Jsem nezaměnitelná individualita, já musím přeci pokračovat. Tak si zvolil náboženství. V drtivé většině z nich je po smrti ta pravá paráda. To, co nikdy nezažili v životě, tak to blaho je čeká potom a oni se zde můžou opřít o nějakou berličku. Už jsem to zde psal, byl jsem kdysi na srazu, měli jsme bittorent tracker, boodin.org a tam si jeden přivedl partnerku, která byla slepá. Slepá se nenarodila, ale postupně o zrak přišla. Já, jak jsem šťoural, když jsme se s ní zakecali, tak se jí ptám, jaké to je, najednou přijít o zrak, o barvy, o tvary a co vlastně dělá doma, když ten její ajťák ráno vyfičí do práce. A ona na to – ráno se probudím, pomodlím se,… A už jsme byli u jiného tématu. A já její víru respektuji, i když si myslím, že věří něčemu, co neexistuje. Ale jí to pomáhá. Ve své životní situaci, když se cítí blbě, ona má toho Boha, který je s ní a je sním silnější. Proti takovému Bohu vůbec nic nemám.

Potíž vidím v tom, že těch Bohů je moc a navzájem se jejich věřící kvůli víře perou. V Indii hinduisté nakopou prdel muslimům, muslimové nesnášej křesťany a hlavně židáky (do těch kopou skoro všichni), ale máme zde i takové perličky, jako že muslimové sunnité nenávidí muslimy šíity, katolíci protestanty atd.

U té osleplé dívky jsem chápal, že jí to pomáhá, je to berle, o kterou se může opřít. Ale mě přijde, že mnoho lidí tu berli nepoužívá k tomu, aby se o ní opřít mohla, ale aby jí mohla omlátit o hlavu tomu blbečkovi, co absolutně mylně věří v nesprávného Boha.

Mě se strašně moc líbí jeden citát od Nietzcheho:

Když jsem se dokázal smířit se svým nebytím před svým narozením, myslím, že se i dokáži smířit se svým nebytím po své smrti. (nebo tak nějak to bylo)

Ale třeba se mýlím i já i Nietzche a Bůh existuje a je to tak, jak zpíval Karel Kryl v písni Nevidomá dívka.

„vždyť možná hraje si

Na slunce s nebesy

Jež nikdy neuvidí

Ač ji bude hřát“

Tato jeho dívka slunce nikdy neviděla, ale cítí ho a ví, že tam nahoře prostě je a že jí dělá dobře, když jí hřeje. Nepochybuje o něm a zkuste jí ho někdo vymluvit. 

Já si myslím, že Boha si vytvoří člověk sám ve své hlavě. Málokdo si vyrobí svého, tak se v drtivé většině přidá do společenství, které už nějakého Boha vytvořilo. A Boha, o kterého se člověk může opřít, když se cítí ach ouvej a má něco, co mu rozumí, když se mu všechno valí na hlavu a on cítí, že v tom není sám, když ho všichni serou a on cítí, že je zde někdo, kdo ho má rád, takového Boha já budu vždy respektovat. Takovýto Bůh mi nevadí.

Ale Bůh, který si člověka podmaní tím způsobem, že kdokoli, kdo v toho jeho nevěří, musí být potrestán, viz:

„chyťte je

Svažte je

Mučte je

Zabte je

Z takového Boha je mi na blití a ukazuji mu fakáče!

Ale jaký je vlastně ten Bůh milostivý a milující?

Já to kdysi zkoušel, ještě za komančů. Akorát jsem si tím vykoledoval zapsání na seznam stb, že se stýkám s podezřelými lidmi. Zkoušel jsem to u církve Českobratrské. A měli jsme tam kněze, byl to moc fajn chlap, takový chápající a vysvětlující. A on mě vysvětlil, že já, už když jsem se narodil, tak i když se budu celý svůj život chovat slušně, tak mám na hrbu ten prvotní hřích Adama a Evy a za něj já pofičím do pekla. S tím prostě nic neudělám.

Jediná moje šance je v tom, že já přijmu Ježíše Krista. Pak se stane to, že tento můj prvotní hřích, který jsem zdědil a je smrtelný, bude ze mě sejmut tím, že já, jak ho, Ježíše, přijal, tak on tehdá zemřel v mukách a tím vykoupil i ten můj hřích. Ale pokud ho nepřijmu, tak mám po hehe. Jsem zatracen.

„Věčný pláč a skřípění zubů“ to zní dost děsivě.

Islám nesnáším, jejich odpor např. k homosexuálům (sáhnout mě nějaký chlap na prdel, tak dostane tečku)se mi hnusí, já prostě respektuji, že se holt některým chlapům líbí jiní chlapi, nesnáším postoj muslimů k ženám – roztáhni nohy, podrž, vykuř a když se vyfuní, kurva, co je to tady za bordel? Koukej to uklidit.

Ale co mě nabídlo víc křesťanství? Když toho jejich Boha nepřijmu, čeká mě na věky nepředstavitelné utrpení i když se celý život budu chovat k okolí dobře. Pokud budu celý život parchant, budu lidem ubližovat, hrabat si pod sebe, neohlížet se na ničí zájmy, jenom moje mě budou zajímat a pak si na smrtelné posteli uvědomím, že jsem celý život chyboval a přijmu Ježíše a bude mi líto, jak jsem ten život promarnil, on mi odpustí a nahoře u té brány mě Petronel pustí dál. Pokud se budu chovat celý život lépe, ale nestihnu tuto sebereflexi, tak mě Petronel nakope do koulí a já pofrčím po těch schodech až do toho kotle. 

A já tomuto prostě nerozumím.

A mě by zajímalo, co si o víře a náboženství myslíte vy zde na kydech.