Když řeknou - dobrý den...

 Krátký úvodník: 

Tento týden si dám trochu voraz... Nahromadily se mi nějaké nevydané texty jiných autorů, které se hodí k volbám. To abyste ze všeho měli ještě více hlavu v pejru. Všem autorům jsem slíbil, že texty do voleb vyjdou, takže pokud si mám před uzavřením hlasovacích místností ještě škrtnout, musím to rychle pouštět. V dalších dnech budu dávat své texty jedině kdyby se stalo něco významného. Přednost budou mít ostatní. 

Toto platilo ještě včera večer, když jsem dnešní text připravoval. Vzápětí došlo na výstřel z protibabišovského velkého kalibru - stará záležitost, kdy si Babiš údajně v roce 2009 propral nějaké ty milionky přes panamský daňový ráj. Dnes toho budou plné noviny a já budu přemýšlet, jestli to pro volební preference něco znamená. Něco mi říká, že to nebude jediný výstřel z opozičních zákopů, takže se máme na co těšit a je dost možné, že si stejně neoddychnu. 

Dnes ale  začneme Targusem. Mám vám vzkázat, že bohužel bude až do soboty mimo kompjůtr, takže jeho mlčení v diskusi není přezírání ani pýcha, ale prostě nedostupnost za volantem cisterny. 

Targusi, je to tvoje: 

 

V záplavě informací a poplašných zpráv poněkud zanikl úkaz, na který si v jakési středeční debatě (29. 9. 2021) dovolil poukázat hejtman Moravskoslezského kraje, Ivo Vondrák.

Tento pán si postěžoval, že do čtyř pohraničních vesnic přijely čtyři očkovací týmy a za devět hodin, které tam strávily, se přišlo nechat naočkovat (já s gustem říkám „opíchat“ a správně gorolsky se to řekne „zaščipič“) pouhých 24 kusů – pardon - občanů.

I nelenil jsem a vyhledal mapu

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jedinecna-mapa-obci-neverejna-data-odhaluji-jak-postupuje-ockovani-152402

která mi bezpečně ukázala to, co jsem tušil.

Region razovity (cypie) - bo nejvíc na východ - na očkování jaksi kálí. A to tak, že mu ty ostatní „zacofane“ (zpozdilé, zbloudilé, pomýlené, zpátečnické) regiony ujíždějí o celou pětinu v poměru k počtu naštípených kusů (zhruba osm až deseti procent k počtu obyvatel absolutně). Což je docela dost, když od toho odečteme mladé, kteří na nějakou vakcinaci většinově kálejí naprosto všude.

Následně se soudruzi v hrací bedně dohadovali, co je špatně. Zda je málo reklamy a pozitivních příkladů od politiků, sportovců a celebrit, anebo zda si v tomto cípu ČR úplnou náhodou nerozbil hlavní stan ďábelsky rafinovaný soudruh Vladimir Vladimirovič z moskevského Kremlu, o němž se všeobecně ví, že je diktátor, že baží po krvi novorozeňat a disidentů, a že usiluje o konečné a totální vítězství (kde jsem to už jenom slyšel…?) nad naší jedině správně (z)řízenou a (s)vedenou EU, a že jestli právě odtud nešíří fejkovaté ňúsy a houksy a další podobné zpravodajské haraburdí. 

Nebo že by to bylo nářečím, které tu dodnes přežívá…?

Hmm, stane se…

Když jsem chtěl o dva dny později ráno vylézt z pelechu a zjistil jsem, že se nejdřív opravdu budu muset rozcvičit, než použiju k výskoku své lehce zdegenerované a těžce ojeté běháky. Začal jsem při natahování ztuhlých šlach přemýšlet. Přemýšlel jsem, jak moc a čím se liším od svých sousedů, když mi občas u piva nadávají, že všechno vidím moc černě.

Napadlo mne, jestli po mém vzoru také lehce nezčernali v myšlení i oni, když nám za posledních sto padesát let už tolikrát odkudsi z různých hlavních měst, pochopitelně rozlišených v místě a čase, škrtem pera sbírali obživu a majetky, zdraví a životy. 

Kdysi dávno, když se ještě hrálo na národnosti, lépe řečeno, když pánové pocítili nutnost naučit lopaty číst a psát, aby je mohli lépe ždímat, začal jim vadit náš jazyk, „prokletých páriů řeč“, jak pravil básník Petr Bezruč. 

Ne, nebyla tady utiskována čeština, jak nám bylo vštěpováno na základních školách. Česky tu nemluvil kromě nepočetných přistěhovalců nikdo. Variacemi lašských nářečí se mluvilo po dědinách od polských Katowic až k Frenštátu, od ukrajinských Černovic až k poněmčené Opavě. 

Sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili…, 

pravil nešťastný básník.

… počešťovat není třeba, 

sami se zabijem, 

aby byl chleba…

 

To už básník nenapsal. To jsem napsal já a vůbec na to nejsem hrdý…

 

Pak přišel na řadu náš stát. Ten byl zcizen několikrát. Tolikrát, že se snad ani nedá spočíst, kolik zmařených životů to stálo...

Jak smečka rozzuřených šakalů u mršiny, servali se o cíp země, v němž jsme nikdy nepřestali být otroky.

Přišla nová doba, noví páni, nové pořádky.

Zabavovaly se domy, pole, lesy, živnosti. 

A polovina lidí ven, někam do … pryč. Jistěže všichni špatní, „bo vielki prodło” (velké prádlo)!!!

1. Nejdřív Češi s jedním kufrem po polské okupaci na podzim roku 1938. 

2. Další podzim utíkali Poláci před Wehrmachtem a německými bojůvkami.

3. Poté Židi do Terezína a do osvětimských pecí (bo majetky), 

4. po nich přišli na řadu zase Poláci (bo Untrmenš), 

5. s koncem války Němci. 

6. Při odsunu znova Němci 

7. a navíc i Šlonzáci (v každé rodině byl aspoň jeden, bo lístky na žrádlo a majetek), 

8. po odsunu další Poláci, (bo Wielka Polska – Pilsudzkiego vlhký sen).

A do toho zmrzačení a mrtví „tutajši gorole” a „przibysze z Czech”. A vyrabované horské samoty a podhorské osady, všichni špatní ...

... hromady mrtvol a zástupy nezvěstných... 

„... a Praga tak daleko...”

 

 Až Stalin prosadil zjednání pořádku a míru, když pohrozil novou okupací Slezska.

... kdo tu zbyl...?

... a kdo sem přišel...?

Kdo přišel žít a kdo přišel kopat zlato...?

Pak se brala políčka a pole, plná jílu a kamení, menší i větší lesy, koňská spřežení, stáda krav a ovcí, nic nezbylo…

„… a Praga tak daleko…“

 

Za tohle jsme aspoň dostali práci, kterou „jiní dělat nechtěli“… Zbyla nám nekončící dřina v dolech, v hutích a slévárnách… 

Dwa dni na rano, dwa dni po połedniu,dwa dni na noc, dźyń i poł przespać 

i zaś do werków, zaś do kopalni, tydžyň za tydňym, miešónc za miešóncym, rok za rokym, žywot za žywotym...

 

„... a Praga tak daleko...”

 

Pak nám sebrali i tu práci, kterou „jiní dělat nechtěli“. Na několikrát. Šachty, hutě, válcovny… Čím víckrát brali, tím víc to bolelo…

A když už byli v tom braní, postarali se, aby se nevyplácelo vůbec nic. Ani práce v lese, ani chov dobytka, i na ty gorolské záhumenky, kravky a pašíky si došlápli. 

Chceš držet les? Zaplať!

Chceš chovat zvířata? Zaplať!  

Nechceš prodat záhumenek? Zaplať!

Platí i Husovo, že kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa?

 

„… a Praga tak daleko…“

 

Nakonec došlo i na invalidní důchody. Ne proto, že jsme se uzdravili, ale proto, že tu bylo jednoduše moc mrzáků.  

„… vy přece nemůžete chtít, abyste ty důchody dostali všichni!!!“

 

„… a Praga tak daleko…“

Vlastně nakonec ještě ne. Ještě nám, starým a nemocným, berou to poslední, co nám tu zůstalo. Naše děti. Děti, které utíkají z rodného kraje, ve kterém se opět co nevidět začne usídlovat „głod, biyda a polski wszi”, jak říkávaly moje babi i její švagrová, moje prateta...

 

„... a Praga tak daleko...”

 

A oni k nám přijedou, když je hezky a teplo, zajásají, jak je tady krásně, a diví se, že jim jejich slova nikdo nevěří. 

... že když přijedou na předvolební mítink a pozdraví - dobrý den, my hned sáháme pro deštníky...

„… dyć Praga tak daleko…!!!“